7 Tdo 1302/2012 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1302/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 10. 2012 Spisová značka:7 Tdo 1302/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1302.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškozování a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 277 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 11. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1302/2012-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2012 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 158/2006 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 13 T 158/2006, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 184 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že podle § 24 tr. zák. bylo upuštěno od jeho potrestání. Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Táboře skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 13. 1. 2005 kolem 12,30 hodin na účelové komunikaci v katastru obce Z. L., okr. T., od areálu obchodní společnosti Čepro, a.s., ve směru k silnici č. .... řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia Combi registrační značky ......., před křížením vozovky s želežniční tratí nerespektoval před železničním přejezdem dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“, nezastavil, aby měl náležitý rozhled, bez dalšího vjel na železniční přejezd v době, kdy jím projížděl osobní motorový vlak č. ... s deseti lidmi včetně posádky, a přední částí vozidla narazil do středu motorového vlaku. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. e), g), l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že trestní stíhání bylo nepřípustné jednak podle § 11 odst. l písm. b) tr. ř., protože bylo promlčeno, a jednak z důvodu nepřiměřené délky řízení. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnul námitky v tom smyslu, že skutek měl být správně posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a že z tohoto hlediska nebyl trestným činem. Dovolací důvod podle § 265 odst. l písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. V této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, jímž z podnětu dovolání obviněného zrušil dřívější rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyslovil závazné právní názory jak v otázce promlčení trestního stíhání, tak v otázce časové působnosti trestních zákonů. V nových rozhodnutích se oba soudy těmito právními názory řídily a odstranily vady vytknuté Nejvyšším soudem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. Podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitky uplatněné v tom smyslu, že trestní stíhání bylo promlčeno podle § 11 odst. l písm. b) tr. ř. a že bylo nepřípustné, obviněný vyvozoval z okolnosti, že mezi vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj. dnem 21. 6. 2007 (nikoli 13. 9. 2007, jak nepřesně uvedl obviněný), a vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj. dnem 13. 1. 2011, uplynula doba delší než tři roky. Tyto námitky evidentně nemají žádné opodstatnění. Před tím, než trestní zákoník nabyl dne 1. 1. 2010 účinnosti, promlčecí doba běžela podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a byla podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. několikrát přerušena, konkrétně vyhlášením usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 14 To 307/2007 (jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 6. 2007 a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí), nařízením hlavního líčení na 9. 4. 2009 a nařízením hlavního líčení na 26. 11. 2009. Tento účinek uvedených úkonů nebyl nijak dotčen tím, že dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník, který na rozdíl od předcházejícího trestního zákona nespojuje účinek přerušení promlčecí doby s úkony, jakými jsou vyhlášení usnesení odvolacího soudu a nařízení hlavního líčení. Význam úpravy zakotvené v trestním zákoníku spočívá v tom, že zmíněné úkony nepřerušují běh promlčecí doby, pokud k nim došlo v době od 1. 1. 2010, a nikoli v tom, že by nová úprava zpětně odstraňovala účinky těchto úkonů, pokud k nim došlo v době do 31. 12. 2009. Trestní stíhání obviněného tedy nebylo nepřípustné pro promlčení. Trestní stíhání obviněného se nestalo nepřípustným ani z důvodu nepřiměřené délky řízení. I když lze připustit, že doba, po kterou řízení probíhalo, koliduje s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. s jeho právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nevyplývá z toho nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. l tr. ř. Pokud bylo uvedené právo obviněného dotčeno délkou řízení, bylo to přiměřeně kompenzováno tím, že obviněnému nebyl uložen trest a že bylo upuštěno od jeho potrestání. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Těžištěm námitek obviněného zahrnutých pod tento dovolací důvod bylo to, že pokud by byl skutek posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, nejednalo by se o trestný čin. Obviněný vyvozoval tento názor z toho, že podle výroku o vině se obviněný dopustil činu „z nedbalosti“, což k trestní odpovědnosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku nestačí, neboť toto ustanovení vyžaduje zavinění „z hrubé nedbalosti“. Těmto námitkám Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit. V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „z nedbalosti“ ohrozil provoz obecně prospěšného zařízení. Dikce „z nedbalosti“ je namístě, neboť jde o zákonný znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a podle § 120 odst. 3 tr. ř. takový výrok musí obsahovat mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků. Jak Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, uznání obviněného vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 184 tr. zák. bylo podmíněno tím, že pokud by byl na skutek aplikován trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, jednalo by se o přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je z hlediska subjektivní stránky to, že pachatel se činu dopustí „z hrubé nedbalosti“. K trestní odpovědnosti za uvedený přečin nestačí prostá nedbalost, ale vyžaduje se hrubá nedbalost, jejíž znaky jsou vymezeny v § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Pouze v případě, že by nebylo možno u obviněného dovodit hrubou nedbalost podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, přicházela by v úvahu aplikace trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a v důsledku toho i beztrestnost posuzovaného jednání obviněného pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Za tohoto stavu soudy posuzovaly jako předběžnou otázku (§ 9 odst. l tr. ř.) to, zda skutek vykazuje znaky přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku. Protože soudy dospěly ke správnému úsudku, že při aplikaci trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 skutek vykazuje znaky uvedeného přečinu a není tedy beztrestný, musely v dalším stadiu svých úvah posoudit, zda je namístě uznat obviněného vinným tímto přečinem, anebo trestným činem podle trestníh