7 Tdo 1533/2012 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1533/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 1. 2013 Spisová značka:7 Tdo 1533/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1533.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.4.2013III.ÚS 1222/13prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto27.3.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1533/2012-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 1. 2013 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 13 To 350/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 42/2011 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 1 T 42/2011, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na patnáct měsíců. Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Chrudimi v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 11. 2009 krátce před 11,00 hod. ve funkci vlakvedoucího nákladního vlaku a vedoucího posunu v prostoru výhybky kamenolomu Z. u obce C., okr. Ch., po odpojení dvou lokomotiv postavil posunovací cestu od hlavní železniční tratě přes vlečku do objektu kamenolomu pro 15 prázdných nákladních vagonů, po odbrzdění zahájil posun vagonů spouštěním bez přivěšení k hnacímu vozidlu, využívaje spádu tratě většího než 2,5 promile, a to bez zajištění bezpečné jízdy přes nechráněný železniční přejezd, o jehož existenci věděl, pomocí náležitě poučené a odborně způsobilé osoby, z prvního vagonu korigoval rychlost vagonů o celkové délce 188 metrů a hmotnosti 367 tun použitím ruční brzdy prvních dvou vagonů, v důsledku čehož kolem 11,10 hod. nestačil včas reagovat na přítomnost nákladního vozidla zn. Tatra ....., jehož řidič J. D. při jízdě po účelové komunikaci přejížděl nechráněný železniční přejezd vlečky osazený dopravní značkou A 32b bez reakce na posunované vagony, a při střetu došlo k mnohačetným zraněním řidiče J. D., který zemřel v důsledku udušení smáčknutím trupu. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 13 To 350/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl nesprávné posouzení povinností jednotlivých účastníků nehody. Za příčinu střetu označil jednání řidiče vozidla zn. Tatra ......, který nerespektoval dopravní značku umístěnou před nechráněným železničním přejezdem. Vyjádřil názor, že soudy založily výrok o vině jen na tom, že porušil ustanovení § 16 odst. 5 vyhlášky č. 173/1995 Sb., přičemž zcela pominuly ustanovení § 16 odst. 11 cit. vyhlášky a komplexní úpravu zabezpečení, obsluhy dráhy a organizování drážní dopravy v prostoru vlečky, jak je zakotvena v § 23 cit. vyhlášky. Poukázal na to, že soudy nevysvětlily, jak měl postupovat, aby srážce bylo zabráněno. Namítl, že postupoval obvyklým způsobem za použití prostředků, které měl k dispozici, aniž měl sám možnost určovat v daném případě nové a dosud nezavedené postupy. Uvedl, že výrokem o vině na něho byla přenesena odpovědnost provozovatele vlečky za nedostatek organizačních opatření zajišťujících bezpečnost na přejezdu. Z toho vyvozoval, že sám nejednal protiprávně a že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Posuzovaná nehoda se stala v místě, v němž se pozemní komunikace v úrovni kolejí kříží s vlečkou jako železniční dráhou podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě má podle § 6 odst. 3 zákona o dráhách přednost drážní doprava před provozem na pozemních komunikacích. Posun podle § 1 písm. n) vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah, ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za drážní dopravu s předností před provozem na pozemních komunikacích. Z toho vyplývá, že poškozený byl při jízdě nákladním automobilem po pozemní komunikaci povinen dát přednost drážním vozidlům, která se v rámci posunu blížila k místu křížení. Navíc podle § 28 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, byl poškozený jako řidič před železničním přejezdem povinen počínat si zvlášť opatrně, zejména se přesvědčit, zda může železniční přejezd bezpečně přejet. Uvedené povinnosti poškozený nesplnil, takže jeho jednání spočívající ve vjetí na přejezd bylo příčinou nárazu posunovaných drážních vozidel do nákladního automobilu řízeného poškozeným. Vedle toho ovšem jako další příčina působilo jednání obviněného, který zahájil a prováděl posun v rozporu s dopravním řádem drah jako obecně závazným právním předpisem, neboť byl vydán vyhláškou Ministerstva dopravy č. 173/1995 Sb. Ze samotné povahy drážní dopravy vyplývají závažná rizika vzniku škod na životech a zdraví lidí a na majetku. Míra těchto rizik se zvyšuje mimo jiné v místech křížení železniční dráhy s pozemními komunikacemi v úrovni kolejí. Zájem na minimalizaci zmíněných rizik není vyčerpán pouze ustanovením o přednosti drážní dopravy před provozem na pozemních komunikacích, ale je v dopravním řádu drah vyjádřen širším okruhem ustanovení vyžadujících, aby i samotná drážní doprava byla uskutečňována za dodržení takových opatření, která mají za cíl vyloučit nebo alespoň co nejvýrazněji snížit riziko vzniku naznačených škod. Taková ustanovení se týkají i posunu. Obviněný jako vedoucí posunu sám prováděl posun v postavení zaměstnance obchodní společnosti Advanced World Transport, a.s., která byla dopravcem. Provozovatelem dráhy – vlečky byla obchodní společnost Českomoravský cement, a.s., nástupnická společnost. Jako způsob posunu obviněný zvolil spouštění drážních vozidel (patnácti nákladních vagonů) s využitím spádu. V místě posunu byl spád větší než 2,5 promile a převážně dosahoval 12 promile. Podle § 16 odst. 7 dopravního řádu drah není na takovém spádu dovoleno posunovat s drážními vozidly, která nejsou přivěšena k hnacímu vozidlu, není-1i ujetí drážních vozidel znemožněno jiným drážním vozidlem nebo k tomu účelu konstruovaným zařízením. Ustanovení § 16 odst. 10 dopravního řádu drah v souvislosti s odstavením drážních vozidel stanoví, že zajištění drážních vozidel proti ujetí se provádí zpravidla ruční brzdou. Obviněný ovládal pohyb drážních vozidel prostřednictvím ruční brzdy na zadní plošině prvního vagonu a na přední plošině druhého vagonu. Jednalo se o obtížný a velmi riskantní manévr, který sám o sobě vyžadoval od obviněného značnou zručnost, obratnost, soustředěnost a zejména pak stálou osobní přítomnost na té či oné plošině prvních dvou vagonů. Z toho, že obviněný se nutně koncentroval v první řadě na samotné technické zvládnutí pohybu vagonů, vyplývalo mimo jiné to, že se nemohl dostatečně věnovat situaci na přejezdu a v jeho blízkosti a nemohl sám, tj. bez součinnosti s další odborně způsobilou osobou, učinit žádné opatření směřující k tomu, aby nákladní automobil řízený poškozeným nevjížděl na železniční přejezd. V ustanovení § 1 písm. n) dopravního řádu drah je posun definován jako každá úmyslně a organizovaně prováděná jízda drážního vozidla, nejde-li o jízdu vlaku. Pokud jde o způsoby provádění posunu, je v § 16 odst. 3 dopravního řádu drah zmíněn posun drážních vozidel tažením a posun drážních vozidel sunutím. Rozdíl mezi těmito způsoby posunu je v umístění hnacího drážního vozidla, které má posunovaná drážní vozidla buď za sebou (tažení), anebo před sebou (sunutí). Hnacím drážním vozidlem ve smyslu § 1 písm. f) dopravního řádu drah je typicky lokomotiva. Obviněný prováděl posun drážních vozidel přes přejezd, který nebyl vybaven přeje