7 Tdo 437/2020 – Nejvyšší soud

7 Tdo 437/2020-276 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného R. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 7 To 422/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 57/2019 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 67 T 57/2019-223, byl obviněný R. S. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (planžety). Pokusu přečinu krádeže se obviněný podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 vyjádřených ve výroku jeho rozsudku dopustil (uvedeno zkráceně) tím, že dne 29. 9. 2018 v Praze 1 ve XY ulici vnikl do otevřeného objektu domu, v přízemí neuzamčenými dveřmi vnikl na schodiště, po kterém vystoupal do 3. patra, kde na chodbě nahlížel do uzavřených oken jednotlivých místností a poté se za pomoci planžety snažil překonat uzamčený zámek dveří vedoucích do kanceláře obchodní společnosti Montblanc Real, s. r. o., což se mu nepodařilo a do kanceláře nevnikl, neboť byl vyrušen stavebním dělníkem, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 29 T 122/2015, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 27. 5. 2018. O odvolání obviněného podaném proti všem výrokům citovaného rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 7 To 422/2019-242, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (tj. právní kvalifikace skutku zůstala nezměněna) a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci (planžety). Oproti rozsudku soudu prvního stupně upravil odvolací soud znění tzv. skutkové věty (vyznačeno kurzívou): „... snažil (se) překonat uzamčený zámek dveří vedoucích do kanceláře … v úmyslu se zmocnit věcí, které v kanceláři nalezne …“. Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu důvodu dovolání konstatoval, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku trestnosti skutku popsaného v obžalobě, u něhož sám shledal nedostatek zákonného znaku v podobě úmyslu zmocnit se cizí věci. Pokud sám následně doplnil popis skutku, nebyly pro takový postup splněny podmínky vymezené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., a došlo tím ke zhoršení postavení obviněného. Existence úmyslu zmocnit se cizí věci není jen drobným rozdílem, který by bylo možné odstranit přesnějším popisem skutku, ale zákonným znakem, který v daném případě představuje rozdíl mezi skutkovými podstatami přečinů krádeže a porušování domovní svobody. Došlo tak ke změně právní kvalifikace a obviněnému mělo být umožněno vyjádření a návrh důkazů, kromě toho měla být věc vrácena do přípravného řízení. Vzhledem k absenci odpovídajících procesních kroků došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody za situace, kdy dovolatel vykonává nebo bude vykonávat za obdobnou trestnou činnost další tresty stejného druhu, došlo k překročení maximální sazby trestu za daný trestný čin, a tedy k uložení nezákonného trestu. Dovolatel v současné době vykonává trest odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, přičemž je rozhodováno o přeměně dalšího podmíněného trestu v trest nepodmíněný v trvání 12 měsíců. Spolu s nově uloženým trestem je překročena horní hranice trestu odnětí svobody, která v tomto případě činí tři roky. Dovolatel uvedl, že soudy musí při ukládání trestu zkoumat i skutečnost, zda trest spolu s dalšími nařízenými a nevykonanými tresty nepřekročí hranici nejvyšší přípustné výměry trestu za daný trestný čin, přičemž na podporu svých argumentů odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. V závěru této námitky odkázal na požadavek přiměřenosti trestu, kterému nebylo vyhověno. Dodal, že "celkový" trest je natolik nepřiměřený, že to dosahuje ústavněprávní relevance. Kromě toho dlouhodobý trest odnětí svobody ztíží možnost jeho nápravy a resocializace. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky nelze podřadit pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody. Pokud jde o první dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání nijak nezpochybňuje samotné právní hodnocení popisu skutku, vytýká pouze procesní způsob, jakým odvolací soud prvotní pochybení soudu prvého stupně napravil. Podle názoru státního zástupce však takovému postupu nelze ničeho vytknout. Mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů stojí i námitky směřované proti výroku o trestu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V případě dovolatele však trestní zákoník uložení trestu odnětí svobody za spáchaný přečin krádeže připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby, a to v její polovině. Z dovolací argumentace primárně vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, taková námitka však nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit výhradu dovolatele týkající se porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k popisu a právní kvalifikaci skutku (viz např. rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr., z něhož rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i nadále vychází – srov. například usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014, ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 401/2017 (potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2642/17), dále z uvedeného judikátu vycházejí například i aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 656/2019, nebo ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1223/2019. Obviněný v rámci své dovolací argumentace mj. odkázal právě na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., konkrétně na část jeho právní věty: "Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného." Měl za to, že doplněním popisu skutku odvolacím soudem došlo ke zpřísnění právní kvalifikace a tudíž ke zhoršení jeho postavení. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda bylo možné za situace, kdy bylo odvolání podáno pouze obviněným a s ohledem na zákonný zákaz reformationis in peius (změny k horšímu), který je ve vztahu k odvolacímu řízení zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř., výrok rozsudku doplnit tak, jak to učinil odvolací soud (tj. doplněním, že obviněný jednal v úmyslu se zmocnit věcí, které v kanceláři nalezne). Jak vyplývá z odstavce 6 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, ten svůj postup opřel o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr.), podle níž zákaz reformationis in peius není mož