Nejvyšší soud 7 Tdo 578/2024 – Změna ochranného léčení

Dovolatelce J. H. bylo usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 1 Nt 2801/2022, podle § 99 odst. 6 tr. ř. prodlouženo dříve uložené ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě o 2 roky do 20. 10. 2025; současně byl podle § 351a odst. 1 tr. ř. a § 99 odst. 5 tr. zákoníku zamítnut návrh dovolatelky na změnu formy ochranného léčení na formu ambulantní.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dovolatelka stížnost, která byla Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 7 To 308/2023, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Usnesení stížnostního soudu napadla dovolatelka dovoláním, v němž argumentovala, že jí měla, resp. má být změněna forma ochranného léčení na formu ambulantní. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není přípustné, neboť napadené usnesení ani mu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou rozhodnutími ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni dovolatelky k možné replice, čehož však nebylo využito.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v dané věci nejdříve zabýval otázkou, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Na to v textu zákona navazuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.]; proti rozhodnutím, která nejsou v tomto výčtu obsažena, dovolání přípustné není.

Usnesením, které stížnostní soud přezkoumával, byla jednak prodloužena doba ochranného léčení v ústavní formě, jednak byl zamítnut návrh dovolatelky na změnu formy ochranného léčení.

Jak již dříve vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 21/2015 (srov. i další judikaturu tam citovanou, zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2014 Sb. rozh. tr. týkající se obdobné problematiky u zabezpečovací detence), dovolání lze podat proti rozhodnutí, kterým bylo uloženo ochranné léčení [§ 265a odst. 2 písm. e) tr. ř.], nikoli však proti rozhodnutí, kterým bylo ochranné léčení prodlouženo, neboť takové rozhodnutí v zákonném výčtu v § 265a odst. 2 tr. ř. obsaženo není. Stejné platí, jak opět již dříve vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 934/2014, o rozhodnutí, kterým se rozhodovalo o změně formy ochranného léčení (srov. i rozhodnutí publikované pod č. 34/2049 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dovoláním napadené usnesení stížnostního soudu, ani jemu předcházející usnesení soudu prvého stupně [při využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž by bylo dovolání přípustné.

Za těchto jen stručně uvedených okolností (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání J. H. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez věcného přezkumu (§ 265i odst. 3 tr. ř.) odmítl, neboť shledal, že není přípustné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.