7 Tdo 80/2013 — Nejvyšší soud

7 Tdo 80/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 6. 2013 Spisová značka:7 Tdo 80/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.80.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák. § 642 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 80/2013 - 52 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 25. června 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného E. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 8 To 376/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 60/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 3 T 60/2012, byl obviněný E. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 T 52/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 7 To 392/2011, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011, č.j. 11 T 52/2011-200, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 7 To 392/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti Credium, a. s., na náhradu škody, se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. e) tr. ř. byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 Zk 137/2012 pro skutek, v němž byl návrhem na potrestání spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně) v období od 15. 5. 2007 do 5. 6. 2008 v B. jako podnikatel – fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona pod jménem E. P. , na základě Smlouvy o spolupráci a Smlouvy o podmínkách spolupráce při uzavírání kupních, leasingových a úvěrových smluv společnosti Credium, a. s., uzavřených mezi ním a společností Credium, a. s., dne 15. 5. 2007, zprostředkoval uzavření úvěrových smluv na nákup motorových vozidel jednotlivým zájemcům, kdy ke každé smlouvě předložil společnosti Credium, a. s., fiktivní kupní smlouvu k nabytí vozidla do svého vlastnictví a postupně předložil konkrétně: dne 7. 6. 2007 fiktivní kupní smlouvu ze dne 1. 6. 2007 uzavřenou mezi M. H. na nákup vozidla zn. Škoda Fabia za částku 159.000,- Kč, která byla součástí listin k úvěrové smlouvě uzavřené mezi společností Credium, a. s., a P. K. , kdy po předložení listin k úvěrové smlouvě a fiktivní kupní smlouvy došlo ze strany společnosti Credium, a. s., k výplatě provize ve výši 25.822,- Kč na podkladě faktury, a takto obviněný postupoval celkem ve 148 případech konkrétně uvedených ve výroku o vině, kdy od počátku předkládání kupních smluv věděl, že jsou fiktivní, neboť nikdy nebyl majitelem financovaných vozidel a bez jejich předložení k jednotlivým zprostředkovaným úvěrovým smlouvám by nedošlo ze strany poškozené společnosti Credium, a. s., k výplatám fakturovaných provizí a svým jednáním způsobil poškozené společnosti Credium, a. s., škodu ve výši 4.100.510,- Kč. Proti odsuzující části (výroku o vině a trestu) rozhodnutí soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 8 To 376/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný především tvrdí, že nenaplnil skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu podvodu. Pro poškozeného vykonával činnost sjednanou ve Smlouvě o podmínkách spolupráce při uzavírání kupních, leasingových a úvěrových smluv společnosti Credium, a. s., (dále jen „Smlouva“) a za tuto mu náležela odměna. Jeho jednání podle něj nemělo znaky skutkové podstaty podvodu, a to zejména proto, že sebe ani jiného ke škodě cizího majetku neobohatil. Vykonával činnost, ke které se Smlouvou zavázal. Uvádí, že z počátku spolupráce poškozené kupní smlouvy na úvěrovaná vozidla nezasílal, neboť zasílání kupních smluv firma nepožadovala, přesto mu byly provize vypláceny. Ze samotné Smlouvy (konkrétně čl. V.) vyplývá, že nárok na vyplacení provize vznikl v okamžiku, kdy protokolárně předal zájemci vozidlo financované leasingovou společností, tedy vždy, když zprostředkoval uzavření leasingové smlouvy a předal vozidlo, které bylo předmětem příslušné leasingové smlouvy. Obviněný namítá, že soud I. stupně jeho jednání nesprávně vyhodnotil, když vyplacené provize spojoval s kupními smlouvami, avšak k tomuto závěru není podle obviněného dána opora v důkazech, neboť Smlouva uzavřená mezi obviněným a poškozenou vyplácení provizí na existenci kupních smluv neváže. Stejný závěr pak údajně jednoznačně plyne i z výpovědí slyšených svědků z řad zaměstnanců poškozené. Obviněný konstatuje, že svým rozhodnutím tak soud I. stupně porušil jedno z jeho základních lidských práv, a to právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, které je zakotveno v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud pak podle obviněného postupoval nesprávně, když nejen nesprávně vyhodnotil jeho jednání na základě dokazování provedeného před soudem I. stupně, ale současně neprovedl důkaz, který podle obviněného jednoznačně prokazuje jeho tvrzení, že provize, která je nyní považována za škodu, by mu byla vyplacena bez ohledu na to, zda by existovaly kupní smlouvy popsané v rozsudku soudu I. stupně. Navrhovaného svědka T. K. odvolací soud nevyslechl, ani se nevypořádal s tím, že vyjádření tohoto svědka, potvrzující jeho tvrzení, měl soud v písemné podobě založeno ve spise, kam jej obviněný předal přímo u veřejného zasedání o odvolání. Obviněný dále tvrdí, že neměl v úmyslu se na úkor poškozené obohatit, naopak svojí zprostředkovatelskou činností poškozené produkoval zisk, neboť ji zajišťoval stálý přísun klientů využívajících služeb Leasingové společnosti. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími přenesly soudy podnikatelské riziko poškozené na něj. Obviněný zdůraznil, že nebyl povinen ověřovat solventnost zájemců o koupi vozidla na leasing ( pozn. správně „úvěr“) a není jeho vinou, že někteří zájemci nedostáli svým závazkům. Obviněný nerozporuje, že poškozenou uvedl v omyl, avšak tento omyl spočíval pouze v tom, že sám sebe vydával za vlastníka vozidla prodávaného na leasing, čímž poškozené odpadlo nákladné ověřování původu prodávaného vozidla. Obviněný zároveň upozorňuje, že u všech v rozsudku soudu I. stupně uvedených smluv nebyl problém s neověřením původu vozidla, ale právě v tom, co si měla poškozená ověřit sama, tj. ve schopnosti zájemců splácet stanovené leasingové splátky. Obviněný konstatuje, že uvedl poškozenou v omyl, vydával se za vlastníka vozidel nabízených k leasingovému prodeji, avšak tato skutečnost nemá žádný vliv na provize jemu vyplacené. Na úkor poškozené ani nikoho jiného se neobohatil, neboť nárok na provizi vznikl bez ohledu na to, zda prodej pouze zprostředkoval, či jak nepravdivě uváděl, se tohoto prodeje účastnil jako vlastník vozidla. Obviněný dále poukazuje na podle něj nepřiměřený trest, který mu byl uložen, a to opět s poukazem na to, že za uzavření jím zprostředkovaných úvěrových smluv mu náležela odměna. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené „rozsudky“ a věc vrátil soudu I. eventuelně II. stupně k dalšímu řízení, případně aby sám Nevyšší soud rozhodl podle § 265m tr. ř. Obviněný také požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného považuje za částečně důvodné, spadající pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjma námitek stran uloženého trestu, neboť ty nepodléhají žádnému z dovolacích důvodů dle § 265b tr. ř. Obviněný podle ní v zásadě namítá absenci dvou