8 Tdo 1008/2015 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1008/2015-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 135/2014, a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, zrušuje. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 2 T 135/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Praha a Středočeský kraj, IČ 41197518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 2.634 Kč a poškozené B. U. (U.), trvale bytem P., K., škodu ve výši 90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly tyto poškozené se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu taktéž uložil povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Praha a Středočeský kraj, IČ 41197518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 2.634 Kč a poškozené B. U. (U.), trvale bytem P., K., škodu ve výši 90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly jmenované poškozené se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 30. 5. 2014 kolem 15:45 hod. ve vestibulu metra v místě příchodu k eskalátorům stanice I. v ul. S., P.-K., v době výkonu svého zaměstnání revizora Dopravních podniků P., fyzicky napadl poškozenou B. U., a to tím způsobem, že ji nejprve zastavil a kontroloval, zda má u sebe platný doklad k přepravě osob, a poté, co mu poškozená řekla, že má Opencard, ale ne zrovna u sebe, má ji však doma, jelikož si byla zaběhat a při běhu dostala astmatický záchvat a rozhodla se rychle přepravit metrem domů z důvodu svého zdravotního stavu, přičemž u sebe neměla ani doklad totožnosti, poškozená však odmítla čekat na přivolanou hlídku policie a chtěla z místa odejít, tak utíkající poškozenou natlačil svým ramenem na stěnu vestibulu metra, čímž došlo k silnému nárazu poškozené na pevnou stěnu. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že se jednalo již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 2 T 135/2014, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného stíhaného pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, postoupena Úřadu městské části Praha 8, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl být posouzen jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb. v platném znění (č. listu 173). Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v neprospěch obviněného stížnost. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 7 To 24/2015, bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. listu 199). V řízení následujícím po zrušení rozhodnutí pak bylo rozhodnuto výše uvedeným způsobem. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek popsaný v napadeném rozsudku podle něj není trestným činem. S ohledem na intenzitu a průběh činu, pohnutku, okolnosti případu, následek činu a na osobu obviněného a dále i vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe obsažené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Domníval se, že soud jej měl buď zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., anebo měl rozhodnout o postoupení věci správnímu orgánu; skutek by mohl vykazovat znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, namítl, že odvolací soud se nezabýval okolnostmi, které jsou pro právní posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku stěžejní. Nevysvětlil, proč považoval jeho jednání za výtržnost, a uznal jej vinným jen proto, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl poškozenou. Pro závěr o naplnění znaků přečinu výtržnictví je ale nezbytné, aby napadení jiného mělo povahu výtržnosti, tedy aby závažným způsobem narušovalo veřejný klid a veřejný pořádek, tj. hodnoty, které přesahují individuální zájmy jednotlivců. Ani z popisu skutku, ani z odůvodnění napadeného rozsudku navíc nevyplývá, že by k jednání došlo úmyslně, byť „jen“ v úmyslu nepřímém. Obviněný akcentoval, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil jako revizor při přepravní kontrole v situaci, kdy poškozená neměla doklad o zaplacení jízdného, neprokázala svou totožnost, odmítla počkat na přivolanou policejní hlídku a chtěla z místa utéct. Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 As 34/2010, jenž se zabývá intenzitou přípustné obrany proti cestujícímu na útěku, otázkou případného protiprávního jednání a rámcovým vymezením možností revizora takovému počínání cestujícího zabránit, resp. stanovením mezí nutné obrany revizora na ochranu majetkových práv provozovatele dopravy, toliko obecně konstatoval, že jednání obviněného svou intenzitou a způsobem provedení tuto mez překročilo. Nejenže samotné překročení mezí stanovených pro chování revizora není automaticky trestným činem výtržnictví, navíc ale není zřejmé, z čeho soud uváděnou intenzitu a způsob provedení dovodil. Posudkem obhajobou doloženým a soudem akceptovaným bylo zranění poškozené vyloučeno. Bylo jím rovněž zpochybněno naražení poškozené na stěnu představující tupé násilí velké intenzity; takový závěr odůvodňovala údajná zlomenina žebra. Obviněný poukazoval na to, že soud sice změnil popis skutku, resp. ze skutkové věty vypustil způsobení následku ve formě zlomeniny žebra, ale intenzitu a způsob provedení ponechal v původním znění. Skutečnost, že své původní rozhodnutí, kterým zrušil usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci, odůvodňoval zraněním poškozené a omezením poškozené v obvyklém způsobu života a v dovoláním napadeném rozhodnutí škodlivý následek ve formě škody na zdraví vyloučil, měla být promítnuta nejen do úvah o intenzitě a způsobu provedení činu, ale rovněž do posouzení jeho následků a závažnosti. Uzavřel, že v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku došlo k chybnému rozhodnutí o vině i trestu. Nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody; považoval za nesmyslné, že soud jej zavázal k povinnosti nahradit škodu, ačkoliv dospěl k závěru, že žádnou škodu na zdraví poškozené nezpůsobil. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 7 To 142/2015, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud p