8 Tdo 1036/2020 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1036/2020-802 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovoláních obviněných P. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a A. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 225/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. J. a A. U. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 18 T 225/2016, byli obvinění P. J. a A. U. uznáni vinnými přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byli odsouzeni: P. J. podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, obviněný A. U. podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. D. 2. Proti označenému rozsudku podali oba obvinění odvolání zaměřená na výroky o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění P. J. a A. U. dopustili přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tím, že: J. D. jako zprostředkovatel společnosti Č. s. s., IČ XY, se sídlem XY, v úmyslu neoprávněně vylákat provizi předložil dne 7. 4. 2014 společnosti Č. s. s. žádost o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 936036301 ze dne 31. 3. 2014 ve výši 840 000 Kč na údajnou rekonstrukci nájemního bytu v XY na ulici XY, kterou zpracoval pro klientku D. P., nar. XY, ačkoliv žádná rekonstrukce provedena nebyla ani neměla být provedena, obviněný P. J. dodal obviněnému J. D. podklady pro zpracování této žádosti, které opatřil podle jeho instrukcí, a to padělaný souhlas spolumajitelky domu E. M., nar. XY, s rekonstrukcí bytu a fiktivní fakturu č. 2014027 ze dne 21. 3. 2014 na částku 340 060 Kč za stavební práce provedené při rekonstrukci bytu společností E.-U., IČ: XY, se sídlem XY, s krycím listem, rekapitulační sestavou v základní ceně a položkovou sestavou v základní ceně, kdy tyto doklady za společnost E.-U. vystavil obviněný A. U. coby jednatel uvedené společnosti, a všichni obvinění věděli, že tyto práce provedeny nebudou, přičemž společnost Č. s. s., D. P. úvěr neposkytla. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, podali obvinění P. J. a A. U. oba prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Salajky, LL.M., v zákonné lhůtě dovolání. 5. Obviněný P. J. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Námitku nepřípustnosti vedení trestního stíhání založil na přesvědčení o neprokázané výši provize, kterou měl na základě svého jednání obdržet. Soudy určená částka 8 400 Kč byla podle jeho mínění uměle vykonstruovaná s cílem vytvořit nějakou škodu, tj. alespoň škodu nikoliv nepatrnou. Přitom z listiny založené ve spise (označené jako „události ke smlouvě o stavebním řízení“) vyplynulo, že z částky 840 000 Kč se strhává částka 4 200 Kč. Jak se provize rozděluje a kdo ji vyplácí, nebylo soudy navzdory žádostem ze strany obviněného zkoumáno, nebyl vyžádán předpis Č. s. s. (dále jen „Č. s. s.“), který by dané otázky objasnil. Soudy proto opomněly důkazy, důkazy účelově selektovaly, porušily zásadu presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces. Neprokázaly dovolatelův úmysl, když on žádnou provizi neobdržel. Nevypořádaly se s námitkou proporcionality trestní represe a povahou trestního řízení jakožto prostředku ultima ratio. Škodlivost jednání nebyla natolik vysoká, aby bylo nutno přistoupit k trestní represi. Odvolací soud tím, že uvedl, že trest je výchovný, dal najevo, že obviněný musel být odsouzen a musel mu být uložen, byť symbolický, výchovný trest. Shora popsanou část dovolací argumentace podpořil poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. 6. V části dovolání označené jako „nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení“ konstatoval, že to, že měl být ze strany Č. s. s. přidělen spoluobviněnému J. D. jako oficiální tipař v době, kdy mělo být touto stavební spořitelnou nařízeno, že vše, co se týká jmenovaného spoluobviněného, bude bez dalšího zamítáno, nechápe. Zdůraznil, že neměl žádné zkušenosti, nebyl nikým proškolen a jako začátečník očekával, že mu Č. s. s. poskytne potřebnou součinnost. Protože situaci kolem uvedeného spoluobviněného vyřešila stavební spořitelna ke konci dubna 2014, kdy spoluobviněného písemně požádala, aby byl obezřetnější a pečlivější, že s jeho spoluprací ale nadále počítá, přičemž obviněný pro ni už žádnou činnost nevyvíjel a od svého záměru ustoupila i svědkyně D. P., je zjevné, že muselo dojít k zániku trestnosti podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Významné je i to, že Č. s. s. vůči spoluobviněnému neuplatnila ani žádnou pokutu, přitom postihnutí případných pochybení soukromoprávní cestou se v tomto případě nabízelo. Opomenout nelze ani skutečnost, že stavební spořitelna schválila spoluobviněnému žádosti o úvěr ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 12. 5. 2014. Pokud by tedy v mezidobí považovala jeho činnost za nezákonnou, jistě by mu žádosti o úvěr neschvalovala. O činnosti spoluobviněného musela mít přehled přinejmenším svědkyně M. M., která s ním podepisovala i smlouvu o obchodním zastoupení. Obviněný uzavřel, že soudy nepodrobily kritickému posouzení výpověď svědkyně D. H., zaměstnankyně stavební spořitelny, a tuto výpověď bezdůvodně privilegovaly. 7. Dále měl za to, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Odvolací soud se jeho námitkami nezabýval, postupoval zcela mechanicky a odvolání zamítl. Pochybení nalézacího soudu nenapravil, sám je dokonce prohloubil. Odmítl specifikovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a tvrzeným následkem, kterýžto neobjasnil (viz výše údajné provize). Vyjádřil přesvědčení, že jeho odvolání mělo být vyhověno. 8. Vznesl i námitku podjatosti, a to vůči předsedkyni senátu (a dalším členům senátu) soudu druhého stupně Mgr. Radaně Macháňové Laštůvkové, která jak v rámci veřejného zasedání, tak v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že obviněný opatřil padělaný souhlas svědkyně E. M. s rekonstrukcí. Obviněný přitom pravdivě sdělil, že tento souhlas mu předala svědkyně D. P. Podle mínění obviněného je otázka padělání souhlasu otázkou dosud nevyřešenou, přičemž odvolací soud nebyl oprávněn předjímat skutkové závěry z jiného řízení. 9. Obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 18 T 225/2016, jakož aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a podle 265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 10. Obviněný A. U. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), l) tr. ř. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce ve znění, „zda je v souladu s unijním právem odsouzení občana Evropské unie za trestný čin s úmyslem umožnit jinému získání provize jako následku trestného činu, když soud výši této provize (následku) nevyčíslí, a to ani přes opakované návrhy obviněného“. V návaznosti na to navrhl, aby bylo řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce přerušeno. V případě, že by ovšem Nejvyšší soud naznal, že je nutno vyčíslit následek trestného činu – tj. výši provize spoluobviněných P. J. a J. D. a způsob rozdělení částky 4 200 Kč – a že je třeba zajistit příslušný relevantní předpis Č. s. s. týkající se provize za sjednání meziúvěru, nebylo by podle mínění obviněného zapotřebí k výše uvedeným krokům přistoupit. 11. Vytkl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, k tzv. extrémnímu rozporu, k porušení ustanovení trestního řádu a pravidla in dubio pro reo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek přesto, že rozsudek nalézacího soudu a řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu vykazovaly vady a nedostatky. Brojil proti názoru odvolacího soudu, že v projednávané věci se není třeba zabýv