8 Tdo 1104/2022 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1104/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 3. 2023 Spisová značka:8 Tdo 1104/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1104.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Obhajoba Právo na spravedlivé soudní řízení Subjektivní stránka Subsidiarita trestní represe Úmysl nepřímý Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:27. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1104/2022-863 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1) D. T., nar. XY, trvale bytem XY, a právnická osoba 2) F. S., IČO XY, se sídlem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 2 To 43/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 10 T 1/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. T. a právnické osoby F. S., odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 10 T 1/2022, byli obvinění D. T. a právnická osoba F. S., IČO XY, sídlem XY (dále jako „společnost F. “) uznáni vinnými v bodech I. a II. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, každý samostatně, za jednání spočívající v tom, že právnická osoba F. S., jednající v rámci své činnosti a svým jménem prostřednictvím obviněného D. T. jako jednatelem, se záměrem snížit daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob stanovenou zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jako „zákon č. 586/1992 Sb.“) do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále jako „DPPO“) společnosti F. za zdaňovací období roku 2015, podaného dne 21. 6. 2016 u správce daně - Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop č. p. 25, Brno, ani do jeho příloh, nezahrnuli transakce vyplývající z kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi společností F. , jako prodávající, a společností N., IČ: XY, se sídlem XY, jako kupující, a v této souvislosti pro účely postupu, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daně v daňovém řízení, neevidovali a před správcem daně zatajili výnos z prodeje nemovitého majetku společnosti za celkovou kupní cenu ve výši 52.000.000 Kč, čímž zkrátili Českou republiku zastoupenou správcem daně – Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, na dani z příjmů právnických osob o částku ve výši 6.048.080 Kč. 2. Obvinění byli odsouzeni podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku tak, že obviněnému D. T. byl za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 3.000.000 Kč složený z 400 celých denních sazeb s výší denní sazby 7.500 Kč, a obviněné společnosti F. byl podle § 18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 600.000 Kč složený z 400 celých denních sazeb s výší denní sazby 1.500 Kč. 3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 2 To 43/2022, odvolání obou obviněných a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. II. Dovolání obviněných 4. Oba obvinění napadli usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájců samostatně podanými obsahově téměř zcela shodnými dovoláními. Obviněný D. T. navíc vytýkal porušení práva na spravedlivý proces tím, že veřejnému zasedání nemohl být přítomen jím zvolený obhájce, který byl soudem přinucen k realizaci obhajoby svého klienta prostřednictvím ustanoveného substituta. V ostatních výhradách se obě dovolání shodovala. 5. Obvinění stejně formulová dovolání opřeli o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť tvrdili, že odvolací soud se odvoláním zabýval jen velmi okrajově, když pouze stručně konstatoval, že neshledává v odůvodnění soudu prvního stupně žádné vady, na konkrétní námitky obviněných nereagoval a poukaz na nedostatky v právním posouzení nevyvrátil, v čemž shledali nepřezkoumatelnost tohoto usnesení. Za nedostatečná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, označili okolnosti vztahující se k subjektivní stránce předmětného zločinu, protože soudy zjednodušily celý skutek na pouhé konstatování, že při vědomosti o uzavření předmětné kupní smlouvy i došlé úhradě za předmětné nemovité věci, nemůže být sporu o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty v podobě úmyslu. Z obsahu provedených důkazů však vyplývá, že obviněný musel v daném období počítat s vysokou pravděpodobností zneplatnění předmětné kupní smlouvy napadené dvěma civilními žalobami, což by znamenalo vrátit kupní cenu a s nejistým výsledkem nárokovat vrácení (potenciálně) uhrazené DPPO. 6. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy obvinění spatřovali v tom, že soudy bagatelizovaly úvahy obhajoby, a odvolací soud v bodě 8. svého usnesení uvedl, že „oba obžalovaní měli od počátku vědomost o vzniku daňové povinnosti, neboť společnosti F. byla uhrazena v plné míře kupní cena za prodané nemovitosti a zinkasovaná částka se tak stala v plné míře jejím příjmem…i přes probíhající spory nebyla ani kupujícím uzavřená kupní smlouva žádným způsobem zpochybněna…a celá zinkasovaná částka za prodej nemovitého majetku byla i nadále v plné dispozici obviněné právnické osoby…“, protože tím v zásadě poukazoval na to, že společnost F. kupní smlouvu nerozporovala. Obvinění nepovažovali za vhodný ani odkaz odvolacího soudu na judikaturu soudů, která byla přijata až po spáchání trestného činu, avšak v předmětné době neexistovala. Nebylo proto možné vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 415/2017, které bylo vyneseno více než dva roky poté, co byl obviněný povinen předmětné daňové přiznání podat. Soud prvního stupně nepoukázal na žádné mladší rozhodnutí, které by do předmětné věci vneslo jasno. Odvolací soud nevyvrátil ani odkaz obviněných na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Afs 161/2014, podle něhož „absolutní neplatnost kupní smlouvy o převodu nemovitostí, na jejímž základě má být vyměřena daň, je skutečností, která vylučuje vznik povinnosti podat daňové přiznání, a to bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí“. Zmínili i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 2 Afs 179/2014, že „správce daně není příslušný k posuzování platnosti či neplatnosti smluv uzavřených mezi subjekty na poli soukromého práva a vyskytne-li se v řízení předmětná otázka, pak je správce daně povinen zjistit, zda o této otázce již příslušný orgán nebo soud pravomocně rozhodl a nemůže si sám učinit úsudek.“ Tato dvě rozhodnutí existovala v době činu, a pokud by o ně soudy opřely své úvahy, nemohly by dojít k závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu. 7. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný D. T. spatřoval v tom, že mu nebylo důsledkem nesprávného postupu odvolacího soudu umožněno, aby se veřejného zasedání o odvolání účastnil jím zvolený obhájce JUDr. Ludvík Ševčík ml., s nímž má dlouholetou zkušenost, a je znám dobrým vedením obhajoby v trestních věcech. Odvolací soud nedůvodně odmítl vyhovět jeho požadavku na odročení veřejného zasedání z důvodu dlouhodobě plánované dovolené [organizace dětských letních táborů, což je veřejně záslužná činnost, která ve smyslu § 203 odst. 2 písm. h) zákoníku práce umožňuje zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu]. Podle obviněného bylo nemístné, aby advokát neměl možnost se v rámci své profese rovněž věnovat činnosti v obecném zájmu, aniž by za to byl jakkoliv sankcionován ze strany třetích osob. Odvolací soud bez zjišťování bližších okolností prakticky ihned nevyhověl jeho žádosti o odročení, což představuje porušení práva na obhajobu, i když je možné zastoupení obhájce na základě substituční plné moci, neboť je nutné respektovat právo obviněného komunikovat a vést obhajobu s osobou konkrétního advokáta, kterého ke své obhajobě zmocnil. Substituce v daném případě byla ze strany odvolacího soudu obviněnému vnucena, čímž byla porušena ústavně garantovaná práva obviněného, neboť soud nesmí zasahovat do vztahu mezi obhájcem a jeho klientem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku; stížnost č. 9783/82, bod 65.) obzvlášť, když je pat