8 Tdo 112/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 112/2025-2722 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 101/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 101/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch a současně poškodit oprávněné dědice po zemřelém M. Z. poté, co ze sdělení notáře ze dne 11. 8. 2016 zjistil, že nově do předběžného okruhu dědiců po M. Z. nespadá jenom jeho manželka P. P. a M. F., oba podle závěti, ale i J. F. jako dědic ze zákona s nárokem na ½ dědictví, vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil dne 18. 10. 2016 do dědického řízení vedeného na Praze 2, Slezská 2033/11, v notářské kanceláři, neexistující pohledávky v celkové výši 2.250.000 Kč, které měly vzniknout podle smluv o půjčkách, jež obviněný přiměl podepsat M. Z. krátce před jeho smrtí ve stavu cévní demence v ošetřovatelském domě na Praze XY ve dnech 25. 6. 2009, 26. 8. 2009, 27. 8. 2009, 26. 10. 2009, na částky 3 x 350.000 Kč a 1 x 1.200.000 Kč, údajně předané M. Z. v hotovosti, k čemuž ovšem nikdy nedošlo, přičemž obviněným uplatněné pohledávky byly označeny za sporné a při výčtu pasiv k nim není v dědickém řízení přihlíženo, kdy se tímto svým jednáním pokusil způsobit škodu v celkové výši 2.250.000 Kč poškozené dědičce ze zákona J. F., neboť závěť, jíž byli jako dědici zemřelého M. Z. ustanoveni P. P. a M. F., byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2019 č. j. 12 C 413/2017-201 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019 č. j. 12 Co 280/2019-274 pravomocně označena za neplatnou. 2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300.00 Kč. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, z podnětu odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody obviněnému za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 225.000 Kč, čímž zohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení. II. Z dovolání obviněného 4. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze obviněný prostřednictvím obhájce podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, kterým soudům vytýkal, že dospěly k závěru, že žádné peníze zemřelému M. Z. (dále též „zemřelý“) nepředal, mimo jiné s odkazem na to, že se u něj žádné peněžní prostředky nenacházely. Soudy tyto skutečnosti řádně neobjasnily a řídily se nesprávnou úvahou o bonitě obviněného, aniž by podle jeho požadavků ověřily duševní způsobilost zemřelého. Obviněný poukazoval i na to, že se soudy nezabývaly tím, zda si peněžní prostředky nepřivlastnila třetí osoba, protože skutečnost, že pokud orgány činné v trestním řízení nebyly schopny u zemřelého nalézt vyhotovení smlouvy o zápůjčce, nepodporuje, že k předání peněžních prostředků nedošlo, nýbrž podporuje teorii, že existenci tohoto vyhotovení smlouvy rovněž zatajila třetí osoba. 5. Podle obviněného se nelze opírat ani o to, že právní úprava neumožňovala předání peněžních prostředků v hotovosti. O předání peněz svědčí obsah smlouvy o zápůjčce předložený obviněným obsahující prohlášení, že k předání peněžních prostředků došlo, což měly soudy brát do úvahy, protože při absenci třetí osoby jde o jediný kvalifikovaný důkaz o uskutečnění této transakce. Soudy k tomuto zjištění měly přihlédnout a jestliže tak neučinily, věc řádně neobjasnily, a to i ve smyslu opomenutého důkazu. Bezvýznamným obviněný shledal zjištění, že přechovávání finančních prostředků v hotovosti v osobních věcech pacienta formálně zapovídal řád ošetřovatelského domova, naopak podstatným označil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, potvrzující pravost podpisů zemřelého na předmětných smlouvách o zápůjčce, i to, že podpis pod textem smlouvy nebyl připojen v jiném čase než samotný text smlouvy. Nepřisvědčil závěru soudů, že již za života zemřelého musel mít úmysl v rámci dědického řízení spáchat zločin podvodu, ačkoli v době podpisů smluv nemohl disponovat vědomostmi nezbytnými pro jeho realizaci. V této části shledal rozhodnutí nepřezkoumatelným, protože soud prvního stupně bezvýhradně přejal výpověď ošetřovatelek a blíže nevysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil verzi obviněného. V této souvislosti poukázal na vadné hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a své názory opíral o nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008 a další, na jejichž základě dovodil, že i v jeho trestní věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. 6. Odvolací soud podle obviněného nesplnil své povinnosti, protože se řádně nezabýval jím v odvolání učiněnými výhradami a nezjistil, že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn. Poukázal na nedůslednost, pokud na jedné straně nepřisvědčil soudu prvního stupně, že obviněný nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k realizaci zápůjčky, a na druhé straně tento názor nepromítl do konečného úsudku (odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nevyhověl). 7. Výhrady obviněného směřovaly i proti rozsahu provedeného dokazování, protože tvrdil, že odvolací soud nesprávně shledal, že zamítnutí obviněným učiněného návrhu na doplnění dokazování nebylo způsobilé ovlivnit výsledek řízení, když soud prvního stupně nedůvodně neprovedl výslech svědka V. N., jímž měla být objasněna bonita obviněného, a navíc není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně přehodnotil závěr o nezbytnosti jeho výslechu, když původně zvažoval, že ho předvolá. Obviněný soudům vytýkal i to, že se dostatečně nezabývaly způsobilostí zemřelého k právnímu jednání, protože ani to, že byl jeho špatný stav zřejmý jiným osobám, nelze vyložit v neprospěch obviněného s tím, že nebyl schopen pochopit význam a smysl podepisovaných smluv, a bylo třeba provést takový důkaz, který by tuto okolnost objasnil. Pokud soudy jím učiněným důkazním návrhům nevyhověly, došlo k nedostatku spočívajícím v tzv. opomenutých důkazech (viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009). 8. Vzhledem k tomu, že z uvedených důvodů je řízení zatíženo extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 101/2019, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, alternativně aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon mu pravomocně uloženého peněžitého trestu, neboť by jeho výkon vedl k ohrožení materiálního zabezpečení obviněného a jeho nezletilých dětí. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla (§ 265h odst. 2 tr. ř.), že jde o námitky již vznesené v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů věcně správně vypořádaly. Výhrady odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání žádné argumenty neshledala, protože obviněný napadá především proces dokazování a ze svých výhrad dovozuje, že skutek kladený mu za vinu nebyl prokázán. Obviněný předložil vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od závěrů učiněných soudy, jež se však věcí řádně zabývaly, dokazování provedly v potřebném rozsahu a na jeho podkladě mohly učinily skutkové závěry bez důvodných pochybností. Neshledala nedostatky ani v hodnocení důkazů, které odpovídá pravidlům stanoveným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. 10. Ke konkrétním výhradám obviněného uvedla