8 Tdo 112/2025 — Nejvyšší soud

8 Tdo 112/2025 citace  Právní věta:O pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel pro realizaci svého podvodného úmyslu obohatit se vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil do dědického řízení neexistující pohledávky, které měly vzniknout podle smluv o neexistujících půjčkách, jež pachatel přiměl podepsat zůstavitele krátce před jeho smrtí, přičemž se tímto svým jednáním pokusil způsobit dědicům značnou škodu. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:5. 3. 2025 Spisová značka:8 Tdo 112/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:8.TDO.112.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pokus trestného činu Podvod Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:14. 4. 2025 Publikováno ve sbírce pod číslem:48 / 2025 Anotace:Rozsudkem příslušného obvodního soudu byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Příslušný městský soud jako odvolací svým rozsudkem z podnětu odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody obviněnému za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v nové výměře, čímž zohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení. Proti rozsudku městského soudu obviněný prostřednictvím obhájce podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. Nejvyšší soud pak ve svém rozhodnutí řešil otázku, zda jde o pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jestliže pachatel pro realizaci svého podvodného úmyslu obohatit se vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil do dědického řízení neexistující pohledávky, které měly vzniknout podle smluv o neexistujících půjčkách, jež pachatel přiměl podepsat zůstavitele krátce před jeho smrtí, přičemž se tímto svým jednáním pokusil způsobit dědicům značnou škodu, na niž dal kladnou odpověď. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.06.2025III.ÚS 1849/25 Daniela Zemanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost17. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 112/2025-2722 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 101/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 101/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch a současně poškodit oprávněné dědice po zemřelém M. Z. poté, co ze sdělení notáře ze dne 11. 8. 2016 zjistil, že nově do předběžného okruhu dědiců po M. Z. nespadá jenom jeho manželka P. P. a M. F., oba podle závěti, ale i J. F. jako dědic ze zákona s nárokem na ½ dědictví, vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil dne 18. 10. 2016 do dědického řízení vedeného na Praze 2, Slezská 2033/11, v notářské kanceláři, neexistující pohledávky v celkové výši 2.250.000 Kč, které měly vzniknout podle smluv o půjčkách, jež obviněný přiměl podepsat M. Z. krátce před jeho smrtí ve stavu cévní demence v ošetřovatelském domě na Praze XY ve dnech 25. 6. 2009, 26. 8. 2009, 27. 8. 2009, 26. 10. 2009, na částky 3 x 350.000 Kč a 1 x 1.200.000 Kč, údajně předané M. Z. v hotovosti, k čemuž ovšem nikdy nedošlo, přičemž obviněným uplatněné pohledávky byly označeny za sporné a při výčtu pasiv k nim není v dědickém řízení přihlíženo, kdy se tímto svým jednáním pokusil způsobit škodu v celkové výši 2.250.000 Kč poškozené dědičce ze zákona J. F., neboť závěť, jíž byli jako dědici zemřelého M. Z. ustanoveni P. P. a M. F., byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2019 č. j. 12 C 413/2017-201 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019 č. j. 12 Co 280/2019-274 pravomocně označena za neplatnou. 2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300.00 Kč. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, z podnětu odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody obviněnému za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 225.000 Kč, čímž zohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení. II. Z dovolání obviněného 4. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze obviněný prostřednictvím obhájce podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, kterým soudům vytýkal, že dospěly k závěru, že žádné peníze zemřelému M. Z. (dále též „zemřelý“) nepředal, mimo jiné s odkazem na to, že se u něj žádné peněžní prostředky nenacházely. Soudy tyto skutečnosti řádně neobjasnily a řídily se nesprávnou úvahou o bonitě obviněného, aniž by podle jeho požadavků ověřily duševní způsobilost zemřelého. Obviněný poukazoval i na to, že se soudy nezabývaly tím, zda si peněžní prostředky nepřivlastnila třetí osoba, protože skutečnost, že pokud orgány činné v trestním řízení nebyly schopny u zemřelého nalézt vyhotovení smlouvy o zápůjčce, nepodporuje, že k předání peněžních prostředků nedošlo, nýbrž podporuje teorii, že existenci tohoto vyhotovení smlouvy rovněž zatajila třetí osoba. 5. Podle obviněného se nelze opírat ani o to, že právní úprava neumožňovala předání peněžních prostředků v hotovosti. O předání peněz svědčí obsah smlouvy o zápůjčce předložený obviněným obsahující prohlášení, že k předání peněžních prostředků došlo, což měly soudy brát do úvahy, protože při absenci třetí osoby jde o jediný kvalifikovaný důkaz o uskutečnění této transakce. Soudy k tomuto zjištění měly přihlédnout a jestliže tak neučinily, věc řádně neobjasnily, a to i ve smyslu opomenutého důkazu. Bezvýznamným obviněný shledal zjištění, že přechovávání finančních prostředků v hotovosti v osobních věcech pacienta formálně zapovídal řád ošetřovatelského domova, naopak podstatným označil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, potvrzující pravost podpisů zemřelého na předmětných smlouvách o zápůjčce, i to, že podpis pod textem smlouvy nebyl připojen v jiném čase než samotný text smlouvy. Nepřisvědčil závěru soudů, že již za života zemřelého musel mít úmysl v rámci dědického řízení spáchat zločin podvodu, ačkoli v době podpisů smluv nemohl disponovat vědomostmi nezbytnými pro jeho realizaci. V této části shledal rozhodnutí nepřezkoumatelným, protože soud prvního stupně bezvýhradně přejal výpověď ošetřovatelek a blíže nevysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil verzi obviněného. V této souvislosti poukázal na vadné hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a své názory opíral o nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008 a další, na jejichž základě dovodil, že i v jeho trestní věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. 6. Odvolací soud podle obviněného nesplnil své povinnosti, protože se řádně nezabýval jím v odvolání učiněnými výhradami a nezjistil, že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn. Poukázal na nedůslednost, pokud na jedné straně nepřisvědčil soudu prvního stupně, že obviněný nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k realizaci zápůjčky, a na druhé straně tento názor nepromítl do konečného úsudku (odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nevyhověl). 7. Výhrady obviněného směřovaly i proti rozsahu provedeného dokazování, protože tvrdil, že odvolací soud nesprávně shledal, že zamítnutí obviněným učiněného návrhu na doplnění dokazování nebylo způsobilé ovlivnit výsledek řízení, když soud prvního stupně nedůvodně neproved