8 Tdo 1159/2017 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1159/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 4. 2018 Spisová značka:8 Tdo 1159/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1159.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení důležité povinnosti Usmrcení z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku § 62 odst. 2 písm. f) předpisu č. 458/2000Sb. § 2257 odst. 2 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1159/2017-53 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 dovolání obviněných V. S. a M. S., roz. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 107/2016, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, byli obvinění V. S. a M. S. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byli podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené R. Ž. částku 773 671 Kč. Podle § 228 odst. 2 tr. ř. (správně § 229 odst. 2 tr. ř.) byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku (na peněžitou náhradu při usmrcení) na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku, a to všem jeho výrokům, podali obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustili tím, že: obviněný V. S. jako zákazník – účastník trhu s plynem ve smyslu § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ze dne 11. 11. 1999 uzavřené s Pražskou plynárenskou, a. s., a obviněná M. S. jako nájemce bytu na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 23. 10. 2009 s V. S. jako vlastníkem bytové jednotky – pronajímatelem, od listopadu 2014 nezajistili pravidelné kontroly a servis – čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 umístěného v koupelně bytu č. 4 na adrese P., A., kdy obviněný měl tuto povinnost uloženu § 62 odst. 2 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen „energetický zákon“), dle něhož je zákazník smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a obviněné M. S. tuto povinnost ukládal § 2257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „o. z.“), podle něhož nájemce bytu provádí a hradí běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné běžnou údržbu a drobné opravy ohřívačů vody, přičemž ve smlouvě podnájemní ze dne 27. 10. 2014 se obviněná zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy ohřívače vody v bytě umístěného a vyhradila si pravidelně kontrolovat podnájemníka S. P., zda plní povinnosti ze smlouvy podnájemní, kdy v důsledku znečištění výměníku mechanickými nečistotami a neprováděním jeho pravidelného servisu a čištění spotřebiče došlo dne 16. 9. 2015 kolem 18:00 hodin ke zhoršenému spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého a úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny a následné otravě a úmrtí poškozené J. Ž. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, podali obvinění M. S. a V. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. 5. Obviněný V. S. odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vytkl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku přechodu odpovědnosti za provádění údržby ve výroku o vině specifikovaného plynového spotřebiče. Orgány činné v trestním řízení nebyly od počátku schopny zaujmout jasné stanovisko, zda a jak je možné tuto odpovědnost přenést. Státní zastupitelství v odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítlo stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, konstatovalo, že povinnosti uložené energetickým zákonem nelze přenést. Nalézací soud dovodil, že tyto povinnosti lze přenést, toliko však na odbornou firmu. Odvolací soud naznal, že povinnosti, resp. odpovědnost podle energetického zákona, přenést lze, pouze ale určitou formou, jaký právní předpis takovou konkrétní formu přenosu upravuje, ovšem neuvedl. Pokud mají tři různé orgány činné v trestním řízení různý názor na skutečnost, zda a jak lze přenést či nepřenést odpovědnost či povinnosti uložené energetickým zákonem, je zjevné, že zákonodárce způsobil chaos. 6. Soud se nevypořádal se vzájemným vztahem energetického zákona a občanského zákoníku. Podle dovolatele je občanský zákoník jakožto předpis soukromého práva ve vztahu k energetickému zákonu předpisem speciálním, který konkrétně upravuje povinnosti stanovené energetickým zákonem, a to směrem k soukromoprávním institutům jako je nájem či podnájem. I kdyby nedošlo k převodu povinností dle energetického zákona, tedy k uzavření speciální smlouvy týkající se revize plynového spotřebiče, resp. ohřívače vody, povinnost by v souladu s platnou legislativou přešla na nájemníka, popřípadě podnájemníka, což je logické. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, který podle něj reflektuje skutečnost, že je krajně nepraktické, aby povinnosti ohledně vnitřního zařízení bytu měly třetí osoby, jelikož podmínkou plnění takových povinností je možnost přístupu do domu či bytu. Za předpokladu, že by měl mít povinnost podle energetického zákona pouze zákazník, bylo by v určitých případech k tomu, aby byl do domu či bytu vpuštěn revizní technik, zapotřebí koordinace několika osob (majitel bytu, zákazník plynáren, nájemník, podnájemník). Zákonodárce tak v rámci soukromého práva stanovil povinnost revize (objednáni revizního technika) na osobu, která v bytě skutečně bydlí, aby se předešlo situacím, kdy se osoba mající povinnost k věcem uvnitř bytu nebude moci do bytu dostat. 7. V posuzované věci navíc existovala dohoda mezi dovolatelem a nájemcem, tj. obviněnou M. S., o tom, že povinnosti podle energetického zákona bude vykonávat nájemce. Odvolací soud i navzdory tomu, že tyto povinnosti skutečně vykonávala obviněná M. S., konstatoval, že závazek není dostatečně určitý, a tak k převodu povinností nemohlo dojít. Podle dovolatele ovšem žádný právní předpis neupravuje formu či jasné kogentní vymezení takového závazku, který by byl dozajista soukromoprávní. Pokud dovolatel a obviněná M. S. při výsleších vymezili obsah závazku týkajícího se převodu povinností, není důvod pro závěr, že závazek je neurčitý, nepřesný nebo že smluvní strany neznaly jeho obsah. Soudy zpochybňují přechod povinností z nájemce (obviněné M. S.) na podnájemce konstatováním, že není důležité smluvní ujednání ani zákonná úprava, nýbrž konkrétní úkony nájemce (resp. e-maily), které mají potvrzovat povinnost revize ze strany nájemce a nikoliv podnájemníka. Pokud jde ale o vztah mezi dovolatelem a obviněnou, tyto důkazy zcela opomíjejí. Dovolatel je přesvědčen, že soudy v rámci hodnocení důkazů nepostupovaly spravedlivě a v souladu se zás