8 Tdo 13/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 13/2025-347 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného S. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Pardubice (v jiné trestní věci), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 305/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 T 23/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. G. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. 10 T 23/2024, byl obviněný S. G. (dále též „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že v XY, dne 10. 1. 2023 kolem 19:55 hodin před prodejnou potravin v XY, poté co jej podnapilý poškozený P. H., opakovaně zkoušel proti jeho vůli kontaktovat a mluvit s ním, oběma rukama strčil do něho, v důsledku čehož poškozený nekontrolovaně upadl pravou stranou vlasové části hlavy na obrubník chodníku a utrpěl štěrbinovitou zlomeninu pravostranných partií lební klenby, zabíhající od sklípků soscovitého výběžku pravé spánkové kosti přes šupinu spánkové kosti na temenní kost vpravo ke střední čáře s prokrvácením a přítomností vzduchu v okolním podkoží, přítomnost vzduchu v pravostranných partiích lební dutiny, krvácení pod tvrdou mozkovou plenu v pravé čelně-temeno-spánkové krajině, krvácení pod pavučnici v obou čelních krajinách a v pravé spánkové krajině, ložiska zhmoždění tkáně na spodině levého čelního laloku mozku a oděrku kůže a pro uvedená zranění byl od 10. 1. 2023 do 14. 1. 2023 hospitalizován na chirurgickém oddělení nemocnice v XY s konzervativní léčbou bez nutnosti operačního zákroku, kdy po dobu hospitalizace byl podstatně omezen na obvyklém způsobu života bolestivostí poraněných míst a nutností dodržovat klidový režim a uvedené poranění je nutno ze soudně-lékařského hlediska považovat za poškození důležitého orgánu, potencionálně ohrožující život poškozeného, vyžadující odborné lékařské ošetření a následnou zdravotnickou péči, délkou trvání přesahující období jednoho týdne, omezující poškozeného na obvyklém způsobu života s rizikem trvalých následků. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 18.500 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem soud podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil spoluobviněného J. T., obžaloby Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. ZT 161/2023. 3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání dovolatel, poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna a státní zástupce v neprospěch obou obviněných, v případě dovolatele je směřoval proti výroku o trestu a ve vztahu k obviněnému J. T. proti zprošťujícímu výroku. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 305/2024, z podnětu státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu uložený dovolateli a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že ho odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání dovolatele a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny a státního zástupce v části směřující v neprospěch obviněného J. T. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl II. Z dovolání obviněného 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. 5. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy z provedených důkazů selektivně vybraly skutková zjištění klíčová pro jeho odsouzení a ignorovaly ty, které naopak jeho vinu vyvracely. Vytýkal porušení zásady in dubio pro reo, pokud soudy odmítly variantu, že ke zranění poškozeného došlo v průběhu události odlišné od potyčky s obviněným, ačkoli z výpovědi M. Ž., kterou sám soud označil za věrohodnou, vyplynulo, že na místě byly tři osoby, z nichž jedna ležela na zemi, a zbývající dvě nad ní stály a do ležící osoby kopaly, a v tom případě nemohlo ke zranění poškozeného dojít za účasti obviněného. 6. Odvolacímu soudu vytkl, že si domýšlel varianty svědčící výhradně v jeho neprospěch, že poškozený chroptěl, ač svědci říkali, že chrápal, a počet lidí na místě činu. Přestože oba soudy mají za prokázané, že když do poškozeného strčil, měla další minimálně jedna osoba do něho ještě kopat, zároveň však uzavřely, že není prokázáno, že by jednou z kopajících osob byl právě obviněný, z čehož lze dovodit, že mezi událostí, kdy došlo k odstrčení poškozeného obviněným, a momentem, kdy byl poškozený nalezen zraněný svědkyněmi M. Ž. a O. V., prokazatelně došlo k dalšímu incidentu, kdy byl poškozený napaden, avšak nebylo zjištěno kým. Provedeným dokazováním se tudíž nepodařilo vyloučit variantu, že mezi způsobeným následkem a jednáním obviněného absentovala příčinná souvislost. Závěr o jeho vině je proto nepřípustným porušením zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). 7. Podle obviněného se nabízí varianta, že po incidentu s obviněným se poškozený zapletl do další zcela nezávislé potyčky. Soudy se nezabývaly variantou, že by kopající osoby mohly být třeba právě svědkyně E. H. a V. K., ale bez jakékoliv reálné opory ve spisovém materiálu automaticky od počátku přisoudily roli jednoho z kopajících obviněnému. 8. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti závěru, že jeho jednání nebylo nutnou obranou ve smyslu § 29 tr. zákoníku, v čemž spatřoval nesprávnost právního posouzení. Obviněnému byla známa násilná povaha poškozeného, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby trpěl narušování své osobní zóny ze strany opilce, který jej uráží či provokuje ke rvačce, o němž navíc ví, že má sklony k násilnému chování. Ačkoli odvolací soud v bodě 9. rozsudku uvedl, že ani slovní výzva ke rvačce učiněná ze strany osoby s násilnými sklony spojená s narušováním osobního prostoru obviněného nezakládá jeho právo na fyzickou reakci, obviněný je přesvědčen, že právě verbální výpady naplňují definici „hrozícího útoku“ ve smyslu § 29 tr. zákoníku. 9. Konstatování soudu prvního stupně, že měl situaci řešit tak, že z místa odejde, považoval za zcela neopodstatněné. Pokud soudy připustily, že se mohl legálně v mezích zákona bránit odstrčením poškozeného jednou rukou, vyjádřily tím existenci či minimálně hrozbu útoku, kterému se obviněný měl bránit, a proto mohlo jít o nutnou obranu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663). Soudy nesprávně zúžily pojem „útok“ pouze na fyzické napadení, ačkoli postačí, aby útok byl protiprávním jednáním bez fyzického dotírání spojeného s narušováním intimní zóny agresivními projevy, případně fyzickými doteky, a to i přes výslovné upozornění obtěžovaného, že si to nepřeje. Popsané chování poškozeného je protiprávním jednáním, a to tím spíše, když se ho obviněný pokoušel zbavit slovně, avšak bezúspěšně, a odstrčení poškozeného byl ten nejméně drastický způsob, jak si svou tělesnou integritu uchránit. Kdyby měl v úmyslu způsobit poškozenému jakoukoliv újmu, zcela jistě by zvolil razantnější způsob, např. úder nebo kop, což neučinil. Za pouhou spekulaci soudů považoval závěr, že poškozený byl příliš opilý na to, aby byl schopen fyzického ataku. 10. Soudy pominuly, že pro posouzení podmínek nutné obrany je důležité to, jak danou situaci v konkrétní moment vnímala osoba obránce, protože poškozený v této trestní věci nemohl očekávat, že když bude provokovat či urážet a nebezpečně se přibližovat k osobám v jeho okolí, že tyto budou jeho chování donekonečna tolerovat. Obviněný připomenul, že původně byla celá událost šetřena pro podezření z přestupku, a nikoliv pro pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 11. Dovolatel se neztotožnil ani s právní kvalifikací přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože šlo o jednání trvající řádově sekundu, ke kterému došlo ve večerních hodinách na ulici, kde bylo přítomno pět osob včetně obviněného i poškozeného. Zbylí tři byli přátelé či partnerka obviněného, jiná veřejnost zasažena jednáním nebyla. Naproti tomu chování poškozeného, který se pohyboval na veřejnosti silně opilý,