8 Tdo 130/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 130/2025-855 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného Otakara Kurucze proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 31 To 172/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 23/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Otakara Kurucze odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 5 T 23/2023, byl obviněný Otakar Kurucz uznán vinným v bodě 1) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 21 odst. 1 k § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 31 To 172/2024, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Z dovolání obviněného 3. Prostřednictvím obhájce obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal nedostatečně provedené dokazování, protože soudy neprovedly jím navrhované důkazy a nevysvětlily, proč tak postupovaly, a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu poukázal na zásady týkající se tzv. opomenutých důkazů. 4. K bodu 1) namítal, že soudy nesprávně posoudily jeho obhajobu, že nepoškodil žádnou cizí věc, ale postupoval v souladu s pokynem a ujednáním, že má předmět nájmu uvést do původního stavu, k bodu 2) a 3) tvrdil, že při plnění smluvně převzaté povinnosti z pronajatého areálu jen odvezl věci patřící jiným společnostem. Podle soudu šlo o nedůvodnou obhajobu, neboť vycházely z nedostatečně provedených a izolovaně zhodnocených důkazů bez zřetele k předchozím ekonomickým vztahům. Zmínil, že mezi společnostmi, ve kterých působil, a poškozenou probíhalo několik občanskoprávních sporů, Město XY s ním však nekomunikovalo. Jeho přičiněním došlo ke zhodnocení předmětné stavby v době, kdy byly z jeho strany úpravy provedeny, hodnota tohoto majetku se zvýšila, což znamenalo pro Město XY nepeněžní plnění, které by mělo být zaznamenáno v příjmech města, navýšení majetku by měla být shodná s tvrzením znalce Ing. Jiřího Malce. Vytýkal nedostatky ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, odvětví cen a odhadů, zpracovaném znalcem Ing. Jiřím Malcem, a to s poukazem na vyjádření, které bylo zpracováno znalcem Ing. Morávkem, kterého oslovil obviněný, jenž uvedl několik podle něj problematických závěrů, v nichž se se zpracovaným znaleckým posudkem neztotožnil. 5. Poukázal na nedostatečné zvážení zásady subsidiarity trestní represe, protože podstata trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, vychází ze vzájemných ekonomických vztahů společností obviněného a Městem XY, které byly řešeny v rámci probíhajících civilních řízení, což však orgány činné v trestním řízení nebraly do úvahy a nereagovaly dostatečně ani na to, že když na místo dorazila Policie České republiky a ověřila od obviněného převzaté písemné podklady, nebránila v započaté činnosti nerušeně pokračovat. Navíc poukázal i na to, že pokud demontoval věci, které před tím zaplatil, šlo o jeho věci, a tudíž jeho vnitřní postoj z hlediska subjektivní stránky vylučuje úmyslné zavinění. 6. U bodů 2) a 3) jsou podle obviněného skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. U činu pod bodem 2) bylo třeba se zabývat tím, kdo objednal odvoz předmětných stavebních buněk, a nebylo podstatné, kdo zavíral a otevíral dveře. Nebylo totiž zjištěno, kdo za společnost Automotive Construction Group, s. r. o. tuto objednávku učinil, když je jasné pouze to, že stavební buňky neměly být pojaty do exekučního soupisu, protože patřily třetí osobě. Soudy se nemohly ohledně této skutečnosti opírat o výpověď svědka P. Ch., protože ten uvedl, že neví, kdo odvoz buněk objednal. Ani svědek M. D. k této skutečnosti nic neuvedl a M. S. sdělil, že si myslel, že techniku objednal ten vlastník, který měl zájem to odvézt. Při respektování zásady in dubio pro reo proto nemohl být učiněn závěr o vině obviněného. 7. Skutek 3) byl podle obviněného též nedostatečně objasněn, protože patřil společnosti jeho syna Otakara Kuruzce ml., a on byl tím, kdo jeho odvoz, který obviněný zprostředkoval, objednal. K objednávce za společnost Drive trade, s. r. o. se výslovně přihlásil svědek Otakar Kurucz ml., jak doložil i svědek D. K., jenž přepravu realizoval. 8. Podle obviněného výsledky dokazování, jak je vzaly soudy za prokázané, neodpovídají tomu, co uvedení svědci vypovídali, ale bylo doloženo, že stavební buňky a vysokozdvižný vozík nepatřily společnostem obviněného, a tedy neměl zájem na jejich odvozu. Z těchto důvodů obviněný pochybuje o správnosti provedeného dokazování, v němž nebyl respektován princip in dubio pro reo. 9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že obviněný v dovolání uvedené námitky vznáší opakovaně a soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což může být důvodem pro závěr o neopodstatněnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, nebo ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). 11. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenula, že tento důvod neslouží k bezbřehému přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a že mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou i námitky o skutkových zjištěních soudu a požadavek na jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou obviněný prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. Proto není naplněn výhradami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o konkrétní kategorii nejtěžších vad důkazního řízení v tomto důvodu vymezenou, odpovídající tzv. extrémnímu nesouladu. S ohledem na tato pravidla shledala, že námitky obviněného korespondují s první a třetí alternativou uvedeného dovolacího důvodu. 12. Neshledala existenci údajného rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazy, protože ze shromážděných důkazů, zejména nájemní smlouvy, exekučního titulu a exekučních příkazů, fotografií, svědeckých výpovědí, kamerových záznamů a dalších je zřejmé, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, a děj neodpovídá verzi obviněného. Soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě shromážděných a provedených důkazů. Nezjistila ani nedůvodně neprovedené nebo tzv. opomenuté důkazy s ohledem na specificky navržený znalecký posudek, který měl zpochybnit závěry v řízení provedeného znaleckého posudku, a také na nevyžádané účetní záznamy poškozené, jež měly prokázat zhodnocení budovy, nikoli její poničení. 13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že bylo prokázáno, že právě obviněný byl objednatelem služeb demontáže objektů, jež tvořily součást budovy, a byly tudíž ve vlastnictví poškozené pronajímatelky, přičemž touto činností způsobil neopravitelné poškození celé stavby, která je v současnosti v havarijním stavu (skutek 1). Demontáž (bod 2) pod svým dozorem nepopírá ani on sám, toliko poukazuje na to, že demontované věci pro něj nebyly věci cizí, protože byl jejich vlastníkem, a proto měl nárok je z budovy odvézt. Tento argument neobstojí, jelikož uvedené věci se v budově nacházely (s výjimkou šesti oken, které skutečně namontoval), a soud prvního stupně v bodě 28. vysvětlil, že ani ta okna, která obviněný sám do budovy vestavěl, nemohl demontovat. Některá okna však byla umístěna společností Autokov-OK, s. r. o. ještě před počátkem jím uzavřené nájemní smlouvy, tj. před rokem 2014. Již z logiky věci mu tedy předměty nepatřily a nemohl je odstranit bez protiprávního jednání. Z uzavřené nájemní smlouvy také vyplývá, že investice do budovy učiněné náj