8 Tdo 135/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 135/2025-447 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněné T. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 79/2022, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 4 T 79/2022. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 4 T 79/2022, byla obviněná T. Ch. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným L. S., P. Z. a K. D. společně a nerozdílně škodu ve výši 150 000 Kč. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které zaměřila proti výroku o vině a náhradě škody. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené L. S., P. Z. a K. D. se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustila tím, že v obci XY, v červnu 2018 uzavřela s poškozeným M. S. ústní dohodu o zapůjčení pracovního stroje Caterpillar 303,5, výrobní číslo DCH00766, žluté barvy, číslo motoru 9TS02367, v hodnotě 150 000 Kč, ve vlastnictví poškozeného, za účelem provedení terénních úprav na sousedním pozemku ve vlastnictví obviněné, dne 4. 7. 2018 v XY si uvedený stroj převzala a odvezla, následně ani přes opakované výzvy poškozeného stroj nevrátila, se strojem naložila přesně neznámým způsobem, z místa se odstěhovala, stala se nekontaktní a do dnešního dne pracovní stroj nevrátila, čímž způsobila poškozenému M. S. škodu ve výši 150 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, podala obviněná T. Ch. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s jejich zákonnou citací. Namítla, že se nedopustila tvrzeného jednání a nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a také že nebyla dodržena zásada ultima ratio a věc měla být řešena v civilním řízení. 5. Dovolatelka měla za to, že soudy nižších stupňů využily z dokazování pouze to, co svědčilo obžalobě, přičemž nedbaly důkazů a jejich hodnocení v její prospěch. Opakovaně tvrdila, že skutek se odehrál jinak, než zní skutková věta. Rozsudky obou stupňů považovala za nezákonné, nerespektující zásadu in dubio pro reo a výsledky dokazování, obsahují taktéž prvky svévole a nepřezkoumatelnosti. Zdůraznila, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a daly na svědectví z druhé ruky osoby, která měla na výsledku řízení zásadní zájem. Dovolatelka znovu připomněla svou verzi skutkového děje, tedy že se ona a její tehdejší partner Michal Wiesner dohodli s poškozeným M. S. na zapůjčení bagru na vykopání základů na pozemku, přičemž to byl on, kdo terénní práce na pozemku provedl a bagr si z něj také odvezl. To potvrdili i svědci L. M. a Michal Wiesner. Z dokazování vyplynulo také to, že dopravu bagru si zajišťoval vždy poškozený sám osobně nebo přes svého známého souseda. Následně se s ním její partner Michal Wiesner domluvil na půjčení bagru pro jeho společnost k výkonu práce pro jinou společnost v Německu, ona byla pouze u vyzvednutí bagru. Tomu podle dovolatelky odpovídá i skutečnost, že v případě odvozu bagru z dvoru poškozeného, kde se nacházela dovolatelka, poškozený i svědkyně P. Z., dcera poškozeného, byl řidičem nákladního vozidla cizí muž, kterého svědkyně P. Z. neznala. Pokud by se jednalo o známého souseda, jistě by jej svědkyně znala. To podle dovolatelky svědčí ve prospěch jejího tvrzení, že v tento okamžik nejel bagr do XY na její pozemek, ale do Německa pro společnost jejího tehdejšího partnera. Ostatně to potvrdil i svědek Michal Wiesner. Také svědek L. K. podle dovolatelky osvědčil, že poškozený věděl, že bagr byl zapůjčený do Německa. Svědkyně L. M. taktéž ve výpovědi v hlavním líčení k dotazu státní zástupkyně, z čí strany kdysi padlo, že bagr je v Německu, uvedla, že to poškozený měl tehdy delší proslov, takže z jeho strany. Vytkla, že orgány činnými v trestním řízení byly již na počátku trestního řízení založeny listinné důkazy svědčící, že účelem vypůjčení bagru ze společnosti Wiesner group, s. r. o., byly zemní práce v Německu, a to fakturace mezi touto společností a společností Lehmensiek Tiefbau Gmbh, a koncept smlouvy č. 2018-001 mezi těmito společnostmi. Zemní práce prováděné společností Wiesner group, a. s., vyplývají také ze smlouvy o projektu k provedení zemních inženýrských prací. 6. Pokud jde o právní posouzení jednání jako zpronevěry, pak dovolatelka zdůraznila, že z žádné listiny neplyne, že jí byl bagr pro jistý účel svěřen. To, že jí byl bagr svěřen, je patrně dovozováno toliko z výpovědi svědkyně P. Z., která se dostavila v okamžik, kdy se bagr nakládal na korbu vozu. Dovolatelka nedisponovala ani klíčem k bagru, neuměla bagr řídit, ani k tomu neměla oprávnění, nemohla se tak podílet na jeho osudu, ani jej ovlivnit. Odvoz bagru nedoprovázela a do Německa s ním nejela. To, že jí byl bagr svěřen, tedy nemá podklad v žádném důkazu, nadto účel, proč by jí měl být bagr svěřen, je naprosto jiný, než tvrdila obžaloba i soudy. Pokud se odvolací soud pozastavoval nad tím, že dovolatelka uváděla některé skutečnosti o tom, kde se bagr nachází, v jakém stavu je a proč není dovezen zpět, vysvětlila, že ji o tom informoval svědek Michal Wiesner. Pravdivost těchto informací nemohla ověřit a pouze je poškozenému tlumočila. Zdůraznila, že je potřeba si uvědomit, že obviněná byla první možnou osobou, na kterou se poškozený stran vrácení bagru mohl a měl obracet, když byla družkou Michala Wiesnera a byla „po ruce“ v České republice a v nemovitosti poškozeného. Soud zdůraznil, že pokud by byla verze dovolatelky pravdivá, pak by jistě existovaly listiny o zápůjčce. K tomu zdůraznila, že poškozený si nikdy nepotrpěl na formální stránku jednání, což potvrdili i svědci. Dovolatelka se snažila listiny prokazující její verzi obstarat, avšak zjistila, že společnost Wiesner group, s. r. o., byla v likvidaci a účetnictví nebylo dohledáno, neboť jej někdo ztratil. Odvolací soud tak přenesl důkazní povinnost na dovolatelku. Z tohoto důvodu neměla být nevěrohodnou shledána ani výpověď svědka Michala Wiesnera, když tato důkazní povinnost je na státním zastupitelství. Ani skutečnost, že si tento svědek nevzpomněl na jména osob, které měly pracovat na daném bagru v Německu, nedokládá jeho nevěrohodnost, neboť vypovídal s odstupem přibližně 4 let a jednalo se o cizí státní příslušníky. Dále zdůraznila, že tento svědek již několik let není jejím partnerem, vedla s ním spory o nezletilé děti a výživné, takže svědek rozhodně nemá důvodu jí stranit a vypovídat nepravdivě v její prospěch. 7. Ohledně subjektivní stránky uvedla, že trestní zákoník vyžaduje k dané skutkové podstatě minimálně úmysl nepřímý, který však zcela chybí. Bagr nakládal v inkriminovaný den poškozený na vůz cizího dopravce, sám jej ještě poutal pásy, klíčky nechal pravděpodobně v bagru či je dal přepravci. Bagr tedy nesvěřil dovolatelce, ale dopravci, který bagr vezl do Německa svědku Michalu Wiesnerovi. V odůvodnění napadeného rozsudku pak o úmyslu dovolatelky bagr zpronevěřit není nic uvedeno, ačkoliv je subjektivní stránka obligatorním znakem skutkové podstaty zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Soud tak na odůvodnění úmyslu zcela rezignoval a neuvedl, kdy měl úmysl bagr zpronevěřit u dovolatelky nastat, zdali byl přímý či nepřímý a z čeho tak soud dovodil. 8. Opakovaně se obviněná vyjadřovala k věrohodnosti svědků a své, přičemž akcentovala, že od samého