8 Tdo 255/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 255/2025-2133 USNESENÍ Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 26/2024, jako odvolacího soudu pro mládež v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 63 Tm 1/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 63 Tm 1/2024, (dále „soud prvního stupně“ nebo „městský soud“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku za použití § 6 odst. 1 z. s. m., jehož se dopustil (zkráceně) tím, že dne 22. 10. 2022 v době mezi 14:05 hod. a 14.30 hod. v Praze XY, XY v bytě č. XY v 10. patře z nezjištěné pohnutky, v úmyslu usmrtit napadl poškozeného F. P., se kterým si předtím prostřednictvím mobilní komunikace domluvil setkání za účelem pohlavního styku, k čemuž si půjčil výše uvedený byt pronajatý jeho sestrou. Poté, co společně přišli do tohoto bytu, krátce se spolu bavili, pak se vysvlékli oba donaha, šli do koupelny, kde ve sprchovém koutu mladistvý svým vlastním doneseným nožem černé barvy s vyklápěcí čepelí o celkové délce 20,5 cm s délkou čepele 9,5 cm a šířkou 1,5 cm, opakovaně různou intenzitou 56x bodl poškozeného, a způsobil mu mnohočetná bodnořezná a řezná poranění v rozsudku podrobně popsaná, z nichž bylo na levé ploše krku lokalizovaných 9 hlubokých a 9 povrchních, další byly na hrudníku, ve vlasaté části hlavy a na obličeji, jiné v horní polovině těla, další na stehně, 3 povrchní rány na ploše pravého zápěstí a rukou. Dále tupým násilím a rdoušením zakrytím otvorů dýchacích cest způsobil poškozenému popsaná poranění, zejména tržné rány a krevní výrony v oblasti úst a spojivek očí a v dalších oblastech hlavy, přičemž všechna tato poranění vznikla za života poškozeného a část zranění má obranný charakter, tudíž poškozený si nejméně několik minut musel být vědom, že mu jde o život, útoku se bránil a až do doby, než upadl do bezvědomí, vnímal bolest, kterou mu mladistvý kombinovaným mechanismem útoku a četností ran způsoboval, a v důsledku vzduchové embolie způsobené hlubokými bodnými a bodnořeznými ranami do krku s přetětím levé zevní hrdelní žíly na místě ve sprchovém koutě zemřel. 2. Za toto provinění byl mladistvý podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. l) a § 31 odst. 3 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi let, který podle § 31 odst. 4 z. s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. 3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“ nebo „vrchní soud“) usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 26/2024, odvolání mladistvého, jeho matky K. H., otce F. H., a sestry Ž. H., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Z dovolání mladistvého 4. Mladistvý podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že rozhodnutí soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, protože byla učiněna v důkazní nouzi, neboť ani jeden důkaz nesvědčí pro závěr o jeho vině v podobě, jak byla soudy shledána. Poukázal zejména na to, že soudy nepostupovaly při nedostatku objasněných skutečností podle zásady in dubio pro reo, kterou opomenuly, a nerespektovaly pravidla plynoucí z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a dalších. Poukázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), např. rozsudky ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/2000, Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, a tvrdil, že soudy dostatečně nebraly do úvahy skutečnosti plynoucí z jeho obhajoby, v níž nevyloučil, že poškozeného usmrtil, ale popírá, že se dopustil provinění vraždy, protože na poškozeného zaútočil až tehdy, když on jej napadl ve sprchovém koutě, a k usmrcení poškozeného tak došlo v důsledku nutné obrany. 5. Mladistvý vyjádřil, že soud prvního stupně zaujal názor obžaloby, deformoval důkazy, nerespektoval zásadu in dubio pro reo ani extrémní rozpory, k nimž došlo. Uvedené vady neodstranil ani odvolací soud, jenž nedostatky odmítl revidovat. Neztotožnil se zcela se závěrem odvolacího soudu, že soudu prvního stupně nemůže, pokud jde o hodnocení důkazů, nic vytknout, protože vadou v posuzované věci je, že odvolací soud nedbal své povinnosti, aby bděl nad řádným hodnocením důkazů v intencích logiky a v souladu se zákonem, a vyloučil tak chyby v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Formálně správné zdůvodnění nemůže zhojit to, že sám postup je v rozporu s účelem zákona a obsahem rozhodnutí. Jestliže odvolací soud nalezne vadu v hodnocení důkazů, je povinen přistoupit k opakování důkazů a hodnotit je správně v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo, která je nadřazena logičnosti vývodů obecných soudů. Mladistvý na uvedené poukazuje zejména proto, že odvolací soud při posuzování postupů soudu prvního stupně v rámci dokazování upřednostnil právě logičnost, aniž by bral do úvahy další zásady, neboť výhradně logika může tkvít i v odlišných skutkových verzích, kde musí být při nejasnosti závěrů brána na zřetel ta verze, která je pro obviněného nejpříznivější. Tak však podle mladistvého soudy nepostupovaly a zejména odvolací soud se s výhradami, jež v odvolání uplatnil, nezabýval dostatečně při respektování těchto objektivních hledisek. 6. Podle mladistvého soudy (obdobně jako v trestní věci L. N. Nejvyšším soudem projednávané pod sp. zn. 8 Tdo 1706/2016) i přesto, že v jeho nyní souzené věci neexistuje žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, učinily vadné závěry o vině. Braly sice v souladu se znaleckými posudky do úvahy, že mladistvý je nadprůměrně inteligentní, byl netrestaný a bez zjištěné patologie v jakémkoliv směru, avšak dospěly k nesprávnému závěru, že je natolik narušen, aby na údajný sexuální styk (ovšem neprokázaný) reagoval brutální vraždou. Soud prvního stupně dostatečně nehodnotil jeho osobnost, a jím učiněný závěr shledal rozporným v závěru o jakémsi „vnitřním pnutí“ spočívajícím v sexuální neukojenosti, aniž by v tomto směru uvážil všechny rozhodné skutečnosti, zejména když odhalení vraždy je závažnější než zjištění jeho homosexuální orientace obzvláště, když se jeho sestra ke své opačné sexuální orientaci hlásí. Pokud soud vycházel z uvedeného „vnitřního pnutí“, opíral je jen o svůj subjektivní úsudek, protože sexuální tenze nevyplynula z žádného z opakovaných psychologických a psychiatrických zkoumání, tudíž závěry soudu nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Objektivně nebylo ani zjištěno, že měl záměr poškozeného zavraždit, protože tomu neodpovídá výběr místa setkání s poškozeným v bytě sestry mladistvého, což je v domě, kde bydlí i jeho další příbuzní. 7. Důkazy, které byly podle soudů rozhodující pro závěr o vině a vylučující uplatňovanou obhajobu, mladistvý označil za neurčité, nejasné či rozporné. Vycházely-li soudy pro závěr o tom, že nebyl napaden poškozeným, ale sám si způsobil bodné rány na břiše, z uceleného okruhu důkazů, nepovažoval tento závěr za odrážející faktický stav věci, protože soudy za tuto „řadu důkazů“ označily osobnost mladistvého a jeho chování před i po činu. Jejich závěru odporuje zjištění znalců, že netrpěl žádnou poruchou, vedl řádný život, ve škole k jeho osobě nebyly zaznamenány žádné agresivní či jinak patologické rysy. Nesprávně soudy vyhodnotily i amnézii mladistvého na dobu činu. Poukázal na sdělení znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., že selektivní amnézie je vždy velmi individuální a záleží na intenzitě šoku, ale i na individuálních vlastnostech dotyčné osoby, a proto může podle konkrétních okolností trvat sekundy, minuty, ale třeba i týdny. Uvedl i to, že u posttraumatické stresové poruchy velmi často jsou poruchy po traumatu ostrůvkovité a vypadávají určité sekvence z prožitého děje. Nelze proto považovat za objektivní závěr soudu, že vznikají pochybnosti o dílčí amnézii uváděné mladistvým, pokud udává, že si některé výseky událostí pamatuje a jiné nikoliv, neboť objektivně nelze zjistit, zda výpadek paměti předstírá. Jestliže soud nemohl objektivně jím uváděný výpadek paměti zjistit, je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, aby si vybral tu alternativu, která je pro mladistvého méně příznivá. Odvolací soud proto vadně přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo možné, aby si pamatoval bodnutí nožem, ale nikoliv bezprostřední reakci na toto bodn