8 Tdo 33/2016 — Nejvyšší soud

8 Tdo 33/2016 citace  Název judikátu:Řádné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 3. 2016 Spisová značka:8 Tdo 33/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.33.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pomluva Subjektivní stránka Vázanost právním názorem Dotčené předpisy:§ 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku § 15 tr. zákoníku § 265s odst. 1 tr. ř. § 13 odst. 1, 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 43 odst. 3 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD EU Zveřejněno na webu:20. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 33/2016-49 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 287/2012, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že sám na základě reportáže M. J., odvysílané v televizi dne 4. 8. 2011, a podle jeho informací, které sám dále neověřoval, připravil v průběhu dne 5. 8. 2011 v redakci TV Prima, Praha 8, Na Žertvách 24/132, navazující reportáž o „brněnském policejním gangu“, odvysílanou dne 5. 8. 2011 v době kolem 19:30 hodin v celoplošném vysílání Televize Prima, v pořadu Krimi zprávy, přičemž v této reportáži konstatoval, že na všechny obviněné v této kauze, kteří včera skončili ve vazbě, byli napojeni advokáti, státní zástupce i soudce, přičemž byla v reportáži v tomto okamžiku při označení funkce soudce zobrazena fotografie místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. Aleše Dufka, a to zcela záměrně, nikoliv pouze ilustrativně, a dále bylo v reportáži mimo jiné sděleno, že v rozvětveném případu jsou podle informací redakce zapletena i další velmi známá jména, mimo jiné i soudce JUDr. Aleš Dufek, kdy v závěru reportáže bylo uvedeno, že brněnskou mafii kryli vysoce postavení lidé, a to politik, soudce, advokát a šéfové policejní inspekce, přičemž musel být srozuměn s tím, že takto sděluje nepravdivé, nijak neověřené informace o činnosti JUDr. Aleše Dufka jako osoby v aktivním výkonu funkce soudce a místopředsedy soudu, a způsobem prezentace těchto informací v návaznosti na informace o organizované trestné činnosti „brněnského policejního gangu“ věděl, že jsou způsobilé zásadním způsobem poškodit JUDr. Aleše Dufka ve funkci soudce a místopředsedy soudu, narušit jeho profesní a společenskou prestiž a narušit jeho rodinné poměry. 2. Za tento přečin byl obviněný R. P. odsouzen podle § 184 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému JUDr. Aleši Dufkovi nemajetkovou újmu v penězích ve výši 70.000 Kč, podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Dovoláním nyní napadeným rozhodnutím předcházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, jímž bylo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Věc byla přikázána k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud v souladu s tehdy podaným dovoláním obviněného shledal nedostatky zejména ve vztahu k zavinění (viz strany 7 až 13 usnesení dovolacího soudu) a soudu nižšího stupně uložil naznačeným směrem doplnit dokazování a vypořádat se se všemi skutečnostmi rozhodnými pro závěr o zavinění obviněného ve vztahu k přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. strany 14 až 18 usnesení dovolacího soudu). Právě přezkoumávaná rozhodnutí jsou výsledkem řízení, jež po zrušení následovalo. II. 5. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, nyní podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž považoval za nesprávné právní posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu neobjasnění všech okolností důležitých pro závěr o jeho zavinění vztahujícího se k nepravdivému údaji. Namítal tyto nedostatky i přes doplnění dokazování po zrušení předcházejících rozhodnutí, neboť i nadále jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, protože soudy se stále nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož jsou jimi učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto nepostačují k tomu, aby byl uvedeným úmyslným přečinem, jelikož neměl důvod pochybovat o pravdivosti zveřejněné informace. Poukázal však na to, že měl jen omezené možnosti jejího ověření, když oficiální zdroje nebyly k dispozici, a z aktérů popisovaného jednání byl jeden po smrti a druhý ve vazbě. Ověření této informace u poškozeného by nic nepřineslo, protože by ji popřel, na což usuzoval i z toho, že jméno soudce JUDr. Aleše Dufka se již dříve objevovalo v negativních souvislostech (podnikal v hazardu, urážlivě se vyjadřoval o oběti znásilnění a byl vedením soudu nedobře hodnocen), o což opíral i svůj názor, že měl důvod sdělovaným informacím důvěřovat. 6. Obviněný s odkazem na argumentaci, kterou ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí rozvedl Nejvyšší soud, poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku, rozsudek ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, a Niskasaari proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 37520/07, a v souladu s ní uvedl, že trestní postih novináře by měl být výjimečný, což v jeho věci umocňuje i satisfakce, jíž obviněný už obdržel nikoli v zanedbatelné výši. Bylo tak již dosaženo jak generální, tak individuální prevence, neboť provozovatel televizního vysílání vyvodil vůči obviněnému sankční důsledky. Trestní postih by měl být tudíž namístě jen tehdy, jestliže by novinář podněcoval k násilí či se uchyloval k nenávistnému projevu. Ve smyslu těchto rozhodnutí obviněný zdůraznil, že jen za výjimečných okolností je uložení trestu za tiskový delikt slučitelné se svobodou projevu novináře chráněnou článkem 10 Úmluvy. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že v posuzované věci jde o onen výjimečný případ proto, že obviněný nepravdivé a neověřené informace uveřejnil zcela záměrně. Podle obviněného je tento závěr nesprávný, svědčil by o přímém úmyslu, který však z provedených důkazů nevyplynul, a trestní postih jeho novinářské práce je v rozporu s veřejným zájmem, protože může vést k omezení investigativní žurnalistiky. 7. Výhrady obviněný zaměřil i proti neakceptování subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se soudy v rozporu s pokyny vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014 dostatečně nevypořádaly. Poukázal zejména na to, že poškozenému byla v rámci civilního řízení přiznána na základě soukromoprávní žaloby náhrada nemajetkové újmy ve výši 1.200.000 Kč, což však soudy patřičně neuvážily a pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že projednání věci v občanskoprávním řízení není dostačující a že tuto okolnost a způsob náhrady nelze spojovat s osobní odpovědností obviněného. Podle obviněného však uvedená opatření civilního řízení postačila, a proto neměl být v souladu se zásadou subsidiarity trestní repres