8 Tdo 391/2023 – Nejvyšší soud

8 Tdo 391/2023-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného P. T., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 7 To 72/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 3/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 5 T 3/2022, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchal tím, že dne 23. 5. 2021 v přesně nezjištěné době kolem 16:00 hodin, ve XY, XY, v bytě, kde bydlel s M. Z., nar. XY, po předchozí slovní rozepři za přítomnosti nezletilé dcery fyzicky napadl M. Z., která byla v osmém měsíci těhotenství, o čemž obviněný věděl, a to tak, že ji silně tahal za vlasy, udeřil ji rukou do zadní části hlavy, do zad, dal jí silný úder rukou do obličeje takovou silou, že jí způsobil zlomeninu úhlu dolní čelisti vpravo, bez dislokace fragmentů, útoky doprovázel nadávkami, zranění si vyžádalo lékařský zákrok spočívající v zavedení čtyř samořezných šroubů a mezičelistní fixaci, projevující se bolestivostí v pravém úhlu čelisti a nutností přijímat kašovitou stravu, čímž byla poškozená omezena v běžném způsobu života po dobu čtyř týdnů. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 7 To 72/2022, odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. T. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal nesprávné skutkové i právní závěry, protože soud nedostatečně uvážil, že s poškozenou žili v konfliktním partnerském vztahu. Posuzovanému incidentu též předcházela prudká hádka mezi ním a poškozenou doprovázená vzájemnými útoky. S ohledem na tuto skutečnost bylo při právním posuzování jednání třeba brát do úvahy, že nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví byla takovýmto útokem způsobena poškozenému, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. roz. tr.), a teprve z nich dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, jenž musí být prokázán i to, že směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví, byť v nepřímém úmyslu (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I., č. 19/1963 Sb. rozh. tr. a další). 5. V posuzované věci obviněný považoval za podstatné, že komunikace mezi ním a poškozenou probíhala běžně velmi konfrontačním způsobem, neboť oba společně užívali pervitin (metamfetamin), což mělo vliv na jejich volní schopnosti i na vnímání reality. Podle poškozené hádka mezi nimi trvala přibližně 45 minut, přičemž postupně eskalovala až do fyzické roviny, v jejímž rámci se vzájemně napadali. Obviněný poukázal na svou výpověď učiněnou při hlavním líčení, kde uváděl, že poškozené nechtěl ublížit a že jeho jednání bylo automatickým reflexem, šlo o dvě facky, současně však uvedl, že si situaci nevybavuje. Připustil, že když se rozzuří, má pak černo před očima, v určitých vypjatých situacích se dostává do stavů afektu, které popisuje jako zatmění. Během těchto stavů „nezná míru“ a uchyluje se k fyzickému násilí, ke kterému by za běžných okolností nedošlo, a proto posuzovanou situaci přirovnává ke stavu zmenšené příčetnosti, neboť jeho stav byl úzce spjat s užíváním návykové látky, kterou již nyní neužívá, neboť samotné trestní stíhání ho přimělo k nápravě a vedení řádného života, kdy se odstřihl od osob, jež na něj měly špatný vliv, a řádně se stará o děti společně s poškozenou. 6. Obviněný namítal, že nesměřoval k tomu, aby poškozené ublížil na zdraví, obzvláště, když byla těhotná. Děti má rád, což je patrné ze skutečnosti, že se staral a stará nejen o vlastní dítě, které má s poškozenou, ale i o její druhé dítě. V dané situaci absentuje subjektivní stránka směřující ke kvalifikované skutkové podstatě, a protože není dáno zavinění ke vzniklému následku, nemohl se dopustit úmyslného trestného činu ublížení na zdraví. Projednávaný incident lze posuzovat nanejvýš jako nedbalostní čin, pro nějž však v případě trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti není naplněn předpoklad porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení, funkce pachatele, ani nejde o nesplnění povinnosti uložené podle zákona, což vylučuje kvalifikaci podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Proto se mohl dopustit nanejvýš přestupku. 7. Vadným shledal i výrok o trestu, k němuž zmínil, že jednal v době incidentu v silném rozrušení (afektu), který nebyl vyvolán požitím návykové látky, a tudíž jde o polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 41 písm. b) tr. zákoníku, nadto projevil nad svým činem lítost, což by mělo být rovněž vnímáno jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku. Soudům vytkl, že trest neukládaly za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vzhledem k výše popsaným okolnostem případu spočívajícím v konfliktním vztahu mezi oběma aktéry, k jejich užívání pervitinu a s ním spojenými možnými abstinenčními příznaky, jakož i afektu obviněného v době činu i k jeho poměrům, kdy již vede řádný život a podílí se na péči o své nezletilé děti, lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Má tudíž za to, že mu měl být uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, protože trest odnětí svobody v trvání dvou let je nepřiměřeně přísný. Tato námitka je podle něj současně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007). 8. Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, eventuálně aby podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznil, že dovolání obsahuje z valné části doslovné opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a proto již z tohoto důvodu jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Přesto zmínil v reakci na námitky obviněného vztahující se k subjektivní stránce, že se s nimi již vypořádal nejen soud prvního stupně (body 30. až 31. jeho rozsudku), ale i odvolací soud (bod 12. jeho usnesení), s jejichž závěry se ztotožnil, protože jsou logické. Přesvědčivě soudy vyložily zejména to, z jakých důvodů způsob jednání obviněného vylučuje nedbalostní jednání, a důvodně popsaly, proč vykazuje všechny znaky úmyslného trestného činu. 10. Namítal-li obviněný na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., že soudy nebraly na zřetel polehčující okolnosti a měly postupovat podle při ukládání trestu podle § 58 tr. zákoníku, státní zástupce tomuto požadavku nepřisvědčil, protože označený důvod nenaplnil (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I přesto zdůraznil, že se soudy trestem důkladně zabývaly a zvažovaly i polehčující a přitěžující okolnosti (viz bod 32. rozsudku nalézacího soudu a body 13., 14. napadeného usnesení) a vyložily, proč bylo nutné na obviněného působit trestem nepodmíněným, a to i s respektem k zásadě uvedené v § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Neztotožnil se s obviněným, že by u něj šlo o stav silného rozrušení, neboť ke vzájemným konfliktům docházelo často, a proto v tomto způsobu jejich řešení nelze spatřovat skutečnost, která by k takovému silnému rozrušení mohla vést. Nelze u něj shledat ani upřímnou lítost, i když v průběhu řízení uváděl, že svého činu lituje, protože bezprostředně předtím tvrdil, že vinu nesou vždy obě strany. 11. Nedůvodným státní zástupce shledal i požadavek obviněného na zmírnění trestu použitím ustanovení § 58 tr. zákoníku, protože tuto výhradu odůvodnil nepřiměřeností mu uloženého trestu, což je námitka, která na označený důvod podle dosavadní judikatury nedopadá. Navíc se obviněný domáhá postupu soudu, který je fakultativní, záležející na uvážení soudu. Z okolností zjištěných soudem se však v dané věci nepodávala žádná skutečnost,