8 Tdo 514/2024 – Nejvyšší soud

8 Tdo 514/2024-555 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 44 To 388/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 162/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 19 T 162/2022, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od 20. 11. 2020 do 23. 8. 2021 včetně, v Praze XY a jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoli věděl, že mu vyživovací povinnost vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 14 Nc 640/2011-175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 11 Co 97/2014-276, kterým mu bylo stanoveno výživné ve výši 9.000 Kč měsíčně, a to tím způsobem, že neodváděl své příjmy do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS XY, v němž je obviněný dlužníkem, nedbal na to, aby k plnění vyživovací povinnosti insolvenčním správcem docházelo, a nijak nezajišťoval, aby insolvenční správce vyživovací povinnost plnil, přičemž v uvedeném období byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a výdělkovému potenciálu schopen přispívat na výživu své dcery alespoň částkou 6.750 Kč měsíčně, avšak za uvedené období uhradil pouze v měsíci dubnu 2021 částku 3.000 Kč a v červnu 2021 částku 1.500 Kč, čímž k rukám matky již zletilé poškozené AAAAA dluží na výživném částku 56.250 Kč. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 44 To 388/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Podstatu dovolání vymezil nesprávným hodnocením protiprávního jednání a porušené povinnosti, vytýkal, že se soudy řádně nezabývaly jeho zaviněním a příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem. Poukázal na porušení práva na spravedlivý proces i extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. 5. Nesprávnost výroku o vině obviněný shledával v tom, že nebyly splněny předpoklady pro vznik jeho trestní odpovědnosti, neboť mu je 64 let, v roce 2024 mu bude přiznán starobní důchod a s ohledem na vysoký věk jej nikdo nezaměstná. Extrémní nesoulad spatřoval v tom, že odvolací soud dovodil, že by mohl jezdit jako řidič do zahraničí, avšak neprovedl k takovému konstatování žádný důkaz, a nebral do úvahy jeho zdravotní stav, čímž došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. 6. Obviněný tvrdil, že žádnou právní povinnost neporušil a soudy mu nesprávně vytýkaly, že neapeloval na insolvenčního správce, což není pravda, protože ten vyplatil statisíce na výživném AAAAA (viz spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 32P 11/2021), a on nemá právní ani jinou možnost, aby insolvenčního správce k takovému kroku donutil. Výživné měl platit insolvenční správce, a to z peněz, které zůstaly v majetkové podstatě. Poukázal na svůj věk, pro který je obtížně zaměstnatelný, pokud má výdělek, použije jej jen na bydlení a základní životní potřeby. Soudům vytkl, že skutkové závěry nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a že nekonkretizovaly žádnou povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měl porušit, neobjasnily příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem a své závěry vystavěly jen na nepodložených spekulacích o zavinění. Obviněný vytýkal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, protože v řízení byla porušena jeho práva natolik, že „není možné vést samostatnou úvahu o správnosti“ výroku o vině. 7. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadaná rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. Navrhl též, aby mu byly uhrazeny náklady řízení. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že obviněným uvedené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neakceptují novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou byly tyto důvody po obsahové stránce nově vymezeny v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. 9. K obsahové stránce podaného dovolání poukazoval na to, že obviněný deklaroval absenci předpokladů vzniku trestní odpovědnosti u přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve spojitosti s hmotněprávními námitkami, souběžně však poukazoval na vady ve skutkových zjištěních, resp. v dokazování a uplatňoval i porušení práva na spravedlivý proces. Pokud vytýkal, že soudy neuvedly žádné porušení právní povinnosti, zmínil, že vyživovací povinnost obviněného vůči nezletilé dceři vyplývala přímo ze zákona, a to § 910 obč. zákoníku, bez toho, aby bylo nutné další rozhodnutí soudu o vzniku vyživovací povinnosti nebo stanovení její konkrétní výše. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 11 Co 97/2014, o výši výživného je možné považovat za listinný důkaz. Soud prvního stupně posuzoval trvání vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a dovodil, že obviněný byl schopen podle svých výdělkových možností na dceru přispívat částkou 6.750 Kč, nikoliv původně stanovených 9.000 Kč. Soud prvního stupně zjišťoval dostatečně, jaké měl obviněný v rozhodné době příjmy, posuzoval jeho možnosti a schopnosti podílet se na plnění vyživovací povinnosti s tím, že opakovaně zatajoval a zkresloval skutečné výdělky z pracovní činnosti. Vykonával profesi řidiče dlouhodobě a promarnil z vlastního zavinění možnosti zvýšit si kvalifikaci k řízení soupravy motorových vozidel. Jako řidič byl zaměstnán u společnosti Neoflam, u níž má příjem čisté mzdy průměrně 45.000 Kč měsíčně. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného, že nebyl povinen hradit výživné na dceru, když se nacházel v insolvenci, protože ve smyslu rozhodnutí č. 25/2014 Sb. rozh. tr. byl povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1411/2017, byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil výživné dítěti, resp. k rukám matky dítěte. Z uvedených důvodů nesplnění této povinnosti vede k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci se však obviněný vůbec nezajímal o průběh dlouhou dobu trvajícího insolvenčního řízení, zaujal negativní stanovisko k osobě insolvenčního správce, nekontaktoval ho, a tedy se nestaral o hrazení výživného, navíc nepřispíval do majetkové podstaty, odkud mělo být výživné hrazeno podle dispozice insolvenčního správce. 10. S ohledem na uvedené názory státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. IV. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k označeným důvodům dovolání 12. Dovolání bylo podáno dne 4. 4. 2024 na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle jeho obsahu obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávné právní posouzení své viny s ohledem na to, že neporušil žádné povinnosti s ohledem na vedené insolvenční řízení, v jehož rámci měl výživné zasílat in