8 Tdo 531/2019 — Nejvyšší soud

8 Tdo 531/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 8. 2019 Spisová značka:8 Tdo 531/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.531.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy úmysné Zavinění Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku § 15 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 531/2019-968 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 dovolání obviněného O. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 176/2015, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, a to v jeho odsuzující části pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, ve výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, byl obviněný O. Š. pod body I., II. uznán vinným přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v jeho povinnosti do konce zkušební doby splatit podle svých sil dlužné výživné a řádně platit běžné výživné. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že výrokem pod bodem I. byl obviněný O. Š. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil hradit dlužné a běžné výživné. Výrokem pod bodem II. byl obviněný podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek tam popsaný, neboť trestnost činu zanikla. 3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od listopadu roku 2014 do listopadu roku 2015 v Praze 4 ani nikde jinde řádně neplnil svoji vyživovací povinnost vůči svým nezletilým synům AAAAA (pseudonym), narozenému XY, a BBBBB (pseudonym), narozenému XY, neboť s výjimkou měsíce března roku 2014 hradil příspěvek na jejich výživu v nižších částkách, než měl, když za měsíce listopad a prosinec 2014 místo 5 000 Kč na syna AAAAA a 4 000 Kč na syna BBBBB uhradil na každé z těchto dětí sníženou částku ve výši 2 500 Kč a dále v období od ledna roku 2015 do listopadu téhož roku uhradil za měsíce leden, únor a duben 2015 místo 5 000 Kč na syna AAAAA a 4 000 Kč na syna BBBBB na každého z nich sníženou částku ve výši 2 500 Kč, za měsíc květen 2015 uhradil částku sníženou na 250 Kč na každého z nich, v měsíci červen 2015 částku sníženou na 500 Kč na každého z nich a v měsících červenec, srpen, září, říjen a listopad roku 2015 částku sníženou na 1 500 Kč na každého z nich, a pouze v měsíci březnu roku 2015 uhradil na výživném 5 000 Kč za každého z nich, tudíž si s výjimkou měsíce března roku 2015 neplnil svou vyživovací povinnost vůči svým synům AAAAA a BBBBB, a to za situace, kdy měl zdravotní a pracovní předpoklady k tomu, aby dosahoval příjmy umožňující mu hradit výživné na ně v uvedené výši, přičemž tato povinnost mu vyplývala jednak z občanského zákoníku a jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ze dne 12. 12. 2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 109/2014, ze dne 21. 5. 2014, podle kterého byl povinen platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně na syna AAAAA a ve výši 4 000 Kč měsíčně na syna BBBBB, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Š., rozené K., narozené XY, a takto mu vznikl dluh na výživném za shora uvedené období na syna AAAAA ve výši 32 250 Kč a na syna BBBBB ve výši 20 250 Kč, celkem tedy ve výši 52 500 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, podal obviněný O. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je zatížen právní vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když se odvolací soud nevypořádal s právně relevantní argumentací obviněného a důkazními návrhy, čímž došlo k opomenutým důkazům. Napadený rozsudek je tak do značné míry v extrémním rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním. Podle obviněného nebyla v dostatečné míře zohledněna ani zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. 5. Podle obviněného nemůže být výše uvedený skutek trestným činem, neboť plnění vyživovací povinnosti probíhalo zcela v souladu s jeho aktuálními schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry, potažmo odůvodněnými poměry nezletilých dětí a se schopnostmi a možnostmi a majetkovými poměry matky dětí. Tyto všechny vlastnosti je povinen soud zkoumat a z tohoto dovozovat případnou trestněprávní odpovědnost obviněného. K tomuto ovšem nedošlo, neboť soudy přihlížely k možnostem otce, kdežto úplně odhlédly od toho, že se matka snažila účelově a uměle navyšovat potřeby dětí (účelovým převodem svého bytu na matku a zatížením v podobě nájmu), a tím se i zbavovala vlastního majetku a životní úrovně. Soud tedy odhlédl od povinnosti stanovit „výživné“ v takové míře, která by odpovídala životní úrovni rodičů a jejich schopnosti a možnosti a majetkovým poměrům. Zde ve stručnosti nebylo soudem přihlédnuto k tomu, že matka nezletilých dětí uváděla nepravdivé informace ohledně odvezených věcí ze společného jmění manželů (kdy naprostou část věcí odvezla matka, přičemž obviněný k tomuto tvrzení odkázal na úřední záznamy), ohledně využívání vozidla ve společném jmění manželů (v civilním řízení uvedla, že ho má k dispozici, v trestní řízení se k tomuto vyjádřila opačně) a dále i účelovému převodu majetku. Skutečnost, že matka dětí, nikoliv obviněný, odvezla většinu věcí z bytu spadajících do společného jmění, je podle obviněného doložena závěrečnou zprávou Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-122652-33/TČ-2015-001212, ze dne 28. 4. 2015, úředním záznamem Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-196304-20/TČ-2013-001212, ze dne 18. 6. 2013, usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-196304-27/TČ-2013-001212, ze dne 18. 7. 2013 a soupisem věcí ze dne 27. 5. 2013. M. Š., fakticky vyloučila obviněného z užívání odebraných věcí, a snížila tak hodnotu bytové jednotky, která byla dále nabízena k prodeji. Podle obviněného však M. Š., odvezla více věcí, než je zavedeno v protokolech Policie České republiky. Soudy tedy dovozovaly nesplnitelnou povinnost obviněného prodat tyto věci. 6. Dovolatel měl za to, že si soudy nejprve jakožto předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. musí vyřešit nejenom existenci jeho vyživovací povinnosti, ale i její rozsah, neboť v tomto ohledu nejsou vázány rozhodnutím učiněným v občanském soudním řízení, konkrétně tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 28 Co 109/2014, a dále též v případ