8 Tdo 586/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 586/2025-2515 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 136/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 19 T 136/2021, byl obviněný P. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 1 145 680,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 870 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že na základě úvěrové smlouvy č. 06/2018 ze dne 27. 6. 2018 uzavřené mezi obviněným jako dlužníkem (příjemcem úvěru) a poškozeným H. Š. jako věřitelem (poskytovatelem úvěru) na úvěr ve výši 1 470 000 Kč poškozený poskytl obviněnému dne 27. 6. 2018 částku ve výši 350 000 Kč, dne 4. 7. 2018 částku ve výši 250 000 Kč, dne 28. 8. 2018 částku ve výši 520 000 Kč, dne 29. 8. 2018 částku ve výši 300 000 Kč a dne 30. 8. 2018 částku ve výši 50 000 Kč, když podle podmínek smlouvy byly finanční prostředky poskytnuty do 10. 9. 2018 s tím, že k tomuto datu bude úvěr splacen jednorázově a současně bude poskytovateli úvěru uhrazena odměna ve výši 360 000 Kč, obviněný úvěr v dohodnutém termínu ani později nesplatil, přičemž si byl v době uzavření smlouvy vědom toho, že je jako fyzická osoba zadlužen, když vůči němu bylo v této době vedeno 29 exekučních řízení a jeho závazky byly zcela zřejmě vyšší než jeho pohledávky, zároveň si byl vědom toho, že jako zaměstnanec společnosti T., s. r. o., nedisponuje dostatečným měsíčním příjmem, nemohl důvodně očekávat, že do splatnosti úvěru získá peněžní prostředky z obchodní činnosti v dostatečné výši, a byl si tedy vědom toho, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit. 4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 19 T 136/2021, byl obviněný shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 1 470 000 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 6 To 119/2022, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V řízení po zrušení označeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, jak bylo rekapitulováno v úvodní části tohoto rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve kterém chybí okolnosti naplňující znak objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v podvodném jednání, a jiném hmotněprávním posouzení, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že obviněnému byl uložen trest ve výměře, která je v rozporu se zákazem reformace in peius a že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení uplatněného nároku na náhradu škody. 6. Obviněný především vytkl, že skutková věta prvoinstančního rozsudku neobsahuje konkrétní popis jednání, jímž měl poškozeného uvést v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti; popisuje pouze následné nesplnění úvěrové smlouvy. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ve skutkové větě musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005), přičemž nestačí, aby se soud omezil, byť jen v některých směrech, na citaci zákonných znaků, které tvoří právní větu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93). Odvolacímu soudu vytkl, že tuto námitku opomněl a rozšířil ji o absenci podvodného úmyslu, kterou obviněný nenamítal, a pojednal je současně, aniž by se námitkou absence podvodného jednání vůbec zabýval. 7. Dovolatel dále shrnul podstatu obžaloby i podstatu obhajoby proti ní; rozvedl, že oproti podané obžalobě dokazoval, že v době uzavření úvěrové smlouvy mohl důvodně očekávat, že včas získá peněžní prostředky z obchodní činnosti v dostatečné výši, a že si nebyl vědom, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit (existovaly tedy okolnosti vylučující jeho podvodný úmysl), a že poškozený nebyl oklamán, neboť měl dostatek informací a schopností k tomu, aby mohl rozpoznat rizikovost poskytnutí úvěru za sjednaných podmínek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Vedle toho obviněný poukazoval na nepřesnosti obžaloby, které nicméně však nevyvracely podstatu obvinění: část peněz neposkytl poškozený, ale společnosti F., s. r. o., a to na účet společnosti T., s. r. o. (dále jen „T.“). Způsob, jakým oba soudy nižších stupňů naložily s jeho obhajobou, je hlavní námitkou obviněného proti oběma jejich rozsudkům. Zejména soud prvního stupně zaujal vůči jeho obhajobě jednostranně negativní postoj, selektivně provedl pouze část důkazů týkajících se důvodně očekávaných příjmů tvrzených obviněným, provedené důkazy hodnotil jednostranně a svévolně v neprospěch obviněného a toto doplnil z části nelogickými úvahami nemajícími oporu v provedeném dokazování. Soud druhého stupně v napadeném rozsudku přístup okresního soudu, který bez právně i skutkově správného a adekvátního odůvodnění popřel obhajobu obviněného, nakonec aproboval, aniž by se vypořádal s podstatnými námitkami obviněného uplatněnými v jeho odvolání. Měl za to, že oba soudy tak zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. 8. Dovolatel připomněl důvody, pro které se domníval, že on, resp. společnost T. bude mít včas k dispozici dostatečné finanční zdroje, z nichž bude moct poskytnuté prostředky vrátit. Jednalo se o očekávané příjmy z obchodů společnosti T., resp. ze zpeněžení nemovitostí, které vlastnila nebo na kterých vázlo její zástavní právo, dále očekával příjmy z prodeje bytů v Praze a v případě selhání počítal s výpomocí od bratra P. Š. Použitelnost příjmů společnosti T. soudy zpochybňovaly nekonzistentně, kdy soud prvního stupně tento argument zmínil jen u příjmů ze zpeněžení dlužníka S., u příjmů z prodeje bytu v XY tuto úvahu nepoužil. Soud druhého stupně úvahy potvrdil, ale nepochopitelná je jeho poznámka, že se obviněný snaží překlopit v jeho trestní věci podvodné jednání do občanskoprávní roviny. Předně k úvahám o tom, zda někdo může očekávat určité příjmy, konstatoval, že není vyloučeno, aby šlo o příjmy jiné osoby, která mu je p