8 Tdo 722/2022 – Nejvyšší soud

8 Tdo 722/2022-149 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného D. Ú., nar. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 55 To 24/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 50/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ú. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1.   Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 33 T 50/2021, obviněného D. Ú. uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným tak, že dne 8. 2. 2021 ve 21:45 hodin řídil po pozemní komunikaci II/259, v obci Dubá po předchozím požití psychotropní látky, bez vážného důvodu osobní motorové vozidlo tovární značky BMW X5, šedé barvy, RZ: XY, a když byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Obvodní oddělení XY, byla u něj provedenou orientační zkouškou pomocí testu DrugWipe® 5 SP v jeho slinách zjištěna přítomnost THC, a v krvi odebrané mu téhož dne ve 23:58 hodin v nemocnici Česká Lípa, mu byla znaleckým zkoumáním zjištěna přítomnost látky delta-9-tetrahydrokanabinolu v koncentraci 14,4 ng/ml, přičemž látka delta-9-tetrahydrokanabinol patří mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odstavec 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákon, a po ovlivnění touto látkou se nacházel ve stavu, který nebyl slučitelný s bezpečným řízením a ovládáním vozidla. 2.   Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněného odsoudil podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvanáct měsíců. 3.   Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 55 To 24/2022, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání obviněného 4.   Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. dovolání, protože napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, o což opíral především své přesvědčení, že mu byl vadně uložen trest zákazu činnosti. Poukázal zejména na to, že tím, že řídil vozidlo pod vlivem návykové látky, nevznikla žádná škoda, spolupracoval s policejními orgány a poskytl veškerou součinnost. Navíc je bezúhonnou osobou a nikdy nebyl za obdobné jednání postižen ani v přestupkovém řízení. Od počátku činil vše, aby své jednání ospravedlnil a napravil se, vzdal se užívání marihuany a uzavřel darovací smlouvu pro spolek na podporu zvířat se závazkem uhradit peněžitou částku 5.000 Kč. 5.   Obviněný nezpochybnil skutek, jenž se stal, ale vytýkal, že odvolací soud nepřezkoumal výrok o vině. Zdůraznil, že soudy nebraly do úvahy skutečnosti, které bylo třeba zvažovat v jeho prospěch a promítnout do podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., podle něhož postupoval soud prvního stupně v usnesení ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 33 T 50/2021, které ovšem odvolací soud považoval za nesprávné zejména proto, že nepostačovalo jen prohlášení obviněného, že se ve zkušební době podmíněného zastavení zdrží řízení motorových vozidel, ale bylo nutné uložit trest zákazu činnosti. Proto usnesení soudu prvního stupně zrušil rozhodnutím ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 55 To 362/2021, a věc tomuto soudu vrátil s tím, že nejsou splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Podle obviněného odvolací soud vadně bez dalšího shledal jeho vinu pouze na základě doznání, které však učinil pro účely podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., jež odvolací soud neakceptoval. Obviněný poukázal na rozdíl mezi doznáním podmiňujícím postup podle § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. a prohlášením viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., a konstatoval, že když se doznal podle § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., nemohl odvolací soud postupovat podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. a tvrdit, že nemohl výrok o vině s ohledem na prohlášení viny obviněného podle § 206c tr. ř. přezkoumávat. Za takových okolností proto nebyla v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. vina řádně posouzena, neboť nebyla bez rozumných pochybností prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009). 6.   Obviněný zaměřil dovolání i proti výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel s tím, že soudy nesprávně posoudily veškeré okolnosti a uložily ho v rozporu se zákonem, protože za přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nelze mechanicky ukládat trest zákazu činnosti. Vytýkal soudům, že dostatečně nezvážily zásadu přiměřenosti trestní sankce a princip proporcionality (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Nebraly v této souvislosti do úvahy všechny okolnosti spáchaného činu a jeho poměry ve smyslu zásad uvedených v § 38 tr. zákoníku. Pro obviněného je uložený trest téměř likvidační, když bylo možné účelu trestního řízení dosáhnout i jiným druhem trestu, např. uložením obecně prospěšných prací nebo peněžitým trestem. Soudy nedbaly na to, že skutku upřímně litoval, a že v důsledku tohoto trestu přišel o jediný zdroj obživy, což má negativní dopad i na jeho prarodiče, kterým vypomáhal finančně a zajišťoval jim transport. Předmětný skutek je jediným přešlapem v jeho životě. Jde i o vybočení z rozhodovací praxe v jiných obviněným dokladovaných případech (viz rozhodnutí v trestních věcech Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 298/2015 a sp. zn. 2 T 220/2017 a další), v nichž došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání, aniž by byl obviněným uložen trest zákazu činnosti, ač šlo o typově závažnější jednání. I když soudy v jeho trestní věci nejsou těmito rozhodnutími vázány, jde o rozpornost s ústavními principy a právní jistotou. Z těchto důvodů je trest zákazu činnosti uložený obviněnému nezákonný, a jedná se o trest, který zákon nepřipouští. 7.   Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 55 To 24/2022, i rozsudek Okresní soud v České Lípě ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 33 T 50/2021, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 8.   Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání poukázala na to, že soud prvního stupně postupoval podle § 206c odst. 1 tr. ř., neboť obviněný prohlásil, že je vinný spácháním skutku tak, jak je popsán v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací v ní uvedenou, a soud toto prohlášení viny přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), tudíž dokazování prováděno nebylo. Z těchto důvodů v rozsahu výroku o vině je dovolání obviněného nepřípustné, protože prohlášení viny bylo učiněno v souladu se zákonem. Negovala právní závěr obviněného, že v posuzované trestní věci není možné přihlížet k prohlášení viny, protože k němu došlo za účelem podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1, 2 tr. ř., které počítá pouze s doznáním, nikoliv s prohlášením viny. Uvedla, že institut prohlášení viny zahrnuje doznání, které je obsahově totožné s prohlášením obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání tedy může navazovat, resp. být spojován rovněž s prohlášením viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. 9.   Přípustným je podle státní zástupkyně dovolání pouze ohledně výroku o trestu zákazu činnosti, avšak s ohledem na ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. nepřiměřenost trestu nedopadá na žádný z dovolacích důvodů (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proti trestu lze námitky vznášet prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení ale dovolatel nevytýká. Zásah dovolacího soudu by tedy přicházel v úvahu pouze výjimečně, kdyby dospěl k závěru, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018), např. není-li respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí a proporcionality, protože ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity, což se vztahuje zejména na případy, kdy obecné s