3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

29 A 78/2017- 63 - text  12 29 A 78/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: H. C. N. zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2017, č. j. MV-175437-6/SO-2015, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Výše označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2015, č. j. OAM-3308-29/DP-2015, a toto rozhodnutí potvrdila. Napadeným rozhodnutím správní orgán prvního stupně výrokem I. zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, podanou dne 30. 1. 2015, a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil, neboť žalobce neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu. Výrokem II. správní orgán prvního stupně podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců žádost žalobce zamítl a platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. 2. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že po prostudování spisového materiálu se plně ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobce neplní účel povoleného pobytu, a dále, že byla zjištěna jiná závažná překážka na území České republiky, jelikož žalobce neplnil účel předchozího povoleného pobytu po převážnou část tohoto pobytu, když vykonával závislou práci, a tedy nepodnikal. Správní orgán prvního stupně podle žalované dostatečně posoudil i otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a aby žalované uložil povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení. 4. Žalobce uvedl, že první zásadní otázkou pro rozhodnutí o plnění účelu pobytu bylo posouzení činnosti žalobce v rámci sdružení, resp. význam legitimního očekávání ve vztahu k právnímu názoru Ministerstva vnitra a žalované. K tomu žalobce připomněl, že na území České republiky pobývá od roku 2008 a od roku 2009 mu bylo vydáno živnostenské oprávnění. Má za to, že rozhodnutí, na něž správní orgány odkazují, se vůbec netýkají žalobce, a jako taková nemohou být podkladem pro rozhodnutí o výkonu závislé či jiné činnosti žalobcem. 5. Žalobce namítal, že jeho žádost byla zamítnuta ryze na základě právního hodnocení vykonávané činnosti v rámci sdružení a neurčitého pojmu „jiná závažná překážka“, jehož interpretace je ponechána správnímu orgánu. Dle žalobce skutkový stav projednávané věci vůbec nelze podřadit pod tento zákonný pojem. Již ze systematického členění § 56 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že jinou závažnou překážkou se má na mysli ochrana zcela fundamentálních politických zájmů státu, když tento pojem spadá do kategorie pojmů jako „ochrana bezpečnosti státu“, „veřejný pořádek“, „veřejná bezpečnost“ atp. Ostatně takto uvedené pojmy chápou také všechny zákony České republiky, kdy postačuje poukázat např. na § 11 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem; na § 2, § 5 a § 15 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky; nebo na § 2 a § 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Pod uvedené pojmy tedy spadají oblasti ochrany základů ústavního zřízení České republiky, resp. ochrany všeobecné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. K tomu žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, publikované pod č. 2420/2011 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle něhož narušení veřejného pořádku musí spočívat na takovém jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Žalobce má za to, že jím realizované nesamostatné podnikání není tím nejzávažnějším jednáním, které lze pod tyto pojmy podřadit. 6. Žalobce zdůraznil, že v případě neplnění účelu pobytu musí být skutkový stav každého konkrétního případu právně hodnocen, přičemž na správní orgány jsou kladeny požadavky předvídatelnosti a konzistence rozhodování. Posuzování skutku, k němuž došlo v minulosti, prizmatem „současného“ právního názoru, jenž se v čase vyvíjí, odporuje zásadě zákazu retroaktivity a zásadně narušuje právní jistotu adresátů právní normy. Žalobce rovněž poukázal na rozkolísanost hodnocení výkonu podnikatelské činnosti v rámci sdružení ze strany správních orgánů, kdy v obdobných skutkových případech není činnost v rámci sdružení podnikatelů hodnocena jako závislá práce (viz dřívější rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-86533-13/SO-2012, ze dne 4. 10. 2016, č. j. MV-31245-9/SO-2014, a ze dne 20. 1. 2017, č. j. MV-149298-4/SO-2016). Pokud ani správní orgány nemají jasno v tom, co je a není podnikáním, nelze vyžadovat po cizinci žádajícím o prodloužení pobytového oprávnění, aby požadavku, který není jednoznačný, vyhověl. Žalobce má za to, že nelze sankcionovat (neudělit pobyt) za něco, čeho se objektivně nebylo možné vyvarovat. 7. K otázce plnění účelu pobytu v současnosti žalobce zdůraznil, že vykonává samostatnou výdělečnou činnost a současně závislou práci, pro jejíž výkon má povolení k zaměstnání vydané úřadem práce. Skutečnost, že žalobce vykonává podnikatelskou činnost po skončení pracovní doby v zaměstnaneckém poměru, nemění nic na tom, že podnikatelskou činnost vykonává. Žalobce má za to, že hodnocení činnosti založené na „samostatnosti“ a vědomosti o odběratelích a dodavatelích je subjektivním hodnocením správního orgánu, které není rozhodnutím věcně příslušného orgánu ani předběžnou otázkou, jež by byla v kompetenci správního orgánu prvního stupně či žalované. Tuto pravomoc nezakládá ani konstrukce žalované o pravomoci založené „smyslem a účelem zákona“, když pravomoc orgánu může být založena pouze zákonem. Rozhodnutí je tak v části posouzení podnikatelské činnosti žalobce nulitní, jelikož správní orgány rozhodovaly mimo svoji pravomoc. 8. Žalobce namítal, že jeho výslech byl proveden v roce 2015. Od roku 2014 přitom žalobce vykonává zaměstnání na základě vydaného povolení, tedy naprosto legálně. Rozhodnutí tedy neodpovídá aktuálnímu skutkovému stavu, jelikož skutkový stav, ze kterého vycházely oba správní orgány, trval nanejvýš do roku 2014. Žalobce má za to, že pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí mělo být zohledněno, v jak vzdálené minulosti mělo k údajnému neplnění účelu pobytu dojít. Za rozhodující by mělo být považováno chování cizince v poslední době. III. Vyjádření žalované k žalobě 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a uvedla, že pod pojem „závažná překážka pobytu cizince na území“ lze podřadit též nenaplnění účelu předchozího povolení k pobytu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, žalovaná uvedla, že závažnou překážkou pobytu cizince na území je pouze neplnění účelu pobytu během převážné části tohoto pobytu. Žalobce během celého předchozího povoleného pobytu neplnil účel povoleného pobytu, doba neplnění účelu pobytu tedy v jeho případě představuje převážnou část pobytu. K odkazu žalobce na jiná rozhodnutí žalovaná uvedla, že každé správní řízení musí být posuzováno individuálně a jednotlivá kritéria mohou mít s ohledem na skutkové okolnosti různý vliv. K námitce, že žalobce současně vykonává samostatnou výdělečnou činnost a závislou práci v zaměstnaneckém poměru, žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a uvedla, že správní orgány mají pravomoc pro účely posouzení žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zkoumat nejen formální naplnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, resp. pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, ale i skutečný obsah vykonávané činnosti. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců. Žalovaná uzavřela, že souhlasí se zamítnutím žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť žalobce neplní účel povoleného poby