4 Ads 94/2013 — Nejvyšší správní soud

29 A 10/2021- 73 - text  6 29 A 10/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: KRALUPOL, a.s. sídlem Jandova 10/3, 190 00 Praha právně zastoupený advokátkou Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou se sídlem Pod Strání 1262/8, 100 00 Praha proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 00804-35/2020-ERU, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný dne 17. 6. 2020 vydal usnesení č. j. 00804-30/2020/ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „usnesení“), kterým bylo ve výroku I. zastaveno řízení ve věci přestupku dle § 91a odst. 1 písm. c) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), kterého se měl dopustit obviněný OPTIMA GAZ s.r.o., (dále jen „obviněný“), a to tím, že v době nejméně od 26. 10. 2018 do 3. 9. 2019 porušil zákaz stanovený v § 3 odst. 6 energetického zákona plnit propan-butanové lahve bez souhlasu jejich vlastníka (žalobce). Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo dále rozhodnuto o tom, že žalobce se ve věci uplatněné náhrady škody odkazuje na příslušný soud, resp. na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Rada žalovaného napadeným rozhodnutím zamítla rozklad žalobce proti usnesení žalovaného, přičemž rozklad proti výroku I. prvostupňového rozhodnutí shledal nepřípustným. 3. Rada žalovaného v napadeném rozhodnutí uvedla, že poškozený (žalobce) podaným rozkladem směřuje proti oběma výrokům usnesení prvostupňového orgánu, ačkoliv mu toto právo ve vztahu k výroku o zastavení správního řízení (výrok I.) nepřísluší. Poškozený totiž není univerzálním, plnohodnotným účastníkem přestupkového řízení, ale jeho účastenství je omezeno povahou a rozsahem jeho práv, o kterých se v řízení jedná. Z omezeného účastenství poškozeného v přestupkovém řízení vyplývá, že ten může rozkladem brojit jen proti tomu výroku napadeného usnesení, jímž byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud (výrok II.), neboť právě tím je omezen rozsah jeho odvolacího práva. Uvedený závěr lze opřít zejména o dikci § 68 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), který definuje účastníky řízení o přestupku. Zároveň se v něm uvádí, v jakém rozsahu se jim účastenství v řízení přiznává. Z písm. b) uvedeného ustanovení se přitom podává, že poškozený je účastníkem řízení jen v té části přestupkového řízení, ve které se rozhoduje o jeho nároku na náhradu škody. Nutno připomenout, že jádrovým obsahem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce. Toto posuzování se děje výlučně ve vztahu státu a obviněného z přestupku a má čistě veřejnoprávní povahu. Poškozený v tomto vztahu nemá postavení účastníka řízení, nýbrž eventuálně toliko subjektu, který může podat svědectví o jednání obviněného z přestupku, o následcích jeho činu či o jiných rozhodných skutečnostech. Účastenství poškozeného v přestupkovém řízení se tak omezuje právě a pouze na vztah soukromoprávní povahy, jehož předmětem jsou výlučně majetkoprávní nároky poškozeného vůči obviněnému. Nutno dodat, že rovněž § 96 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky spojuje právo poškozeného na odvolání pro případ rozhodnutí o uznání viny pouze s výrokem o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení; není tak důvod, aby tomu v případě usnesení o zastavení přestupkového řízení bylo jinak. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Žalobce včas podanou žalobou brojí proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, jelikož má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, nesprávného právního posouzení věci, postrádá dostatečné odůvodnění a žalovaný při svém rozhodování vybočil i z mezí a hledisek stanovených zákonem. 5. Žalobce je toho názoru, že žalovaný, resp. Rada žalovaného, si osobuje právo, které mu nenáleží, neboť se staví při výkladu zákonných norem do role Ústavního soudu, jelikož hodnotí právní normu jako takovou. 6. Žalobce setrvává ve svém právním názoru vyjádřeném již v podaném rozkladu, že v dané věci není důležité, kdo si fakticky předmětnou láhev s plynem zapůjčil, či vypůjčil, ale důležité je, kdo ji naplnil a jestli k tomu měl souhlas vlastníka této lahve. V dané věci je nepochybné, že souhlas vlastníka nebyl udělen a ani to obviněný nepopírá. Dochází totiž k pouhé výměně lahví, která na jejich vlastnictví nemá žádný vliv. Na této skutečnosti nemohou změnit nic ani běžné účetní doklady, neboť z obsahu spisu naopak vyplývá, že u žalobce je vystavován zálohový list a dochází pouze k prodeji obsahu propan-butanové lahve. 7. Žalobce dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že obviněný svým jednáním neporušil zákaz stanovený v § 3 odst. 6 větě druhé energetického zákona, čímž nedošlo k naplnění formální stránky přestupku podle § 91a odst. 1 písm. c) energetického zákona. Vlastníkem předmětných lahví je bezpochyby žalobce. Vlastnické právo žalobce k předmětným lahvím tedy nepřechází na třetí osobu ani v případě, kdy se, byť dočasně, lahve dostanou do dispozice třetí osoby, neboť předmětem prodeje není lahev jako taková, nýbrž komodita v ní obsažená. Pokud Rada žalovaného (či žalovaný) uzavírá, že neexistuje vlastnictví lahví třetích osob, protože koncový zákazník dle jejího názoru nabývá při výměně lahev svého vlastnictví, pak nikdy nemůže dojít k porušení energetického zákona. Pak žalobce nerozumí tomu, proč ex lege nese odpovědnost za bezpečnost jím vlastněných lahví, kdy zcela jistě vlastnictví lahve, potažmo její technický stav, jsou pak posuzovány v rámci odpovědnosti za případnou škodu související právě s porušením právních předpisů. Navíc žalobce nese nemalé náklady spojené s údržbou lahví ve stavu požadovaném příslušnými právními předpisy. V rozhodovací praxi soudů byla mnohokrát řešena odpovědnost za škody způsobenou výbuchem propan-butanové lahve, kdy samozřejmě povinnost k náhradě škody byla přičítána k tíži vlastníka propan-butanové lahve, a nikoliv koncovému zákazníku, který si pouze zakoupil její obsah. Naopak, kdyby možnost směny či prodeje propan-butanových lahví jednotlivým koncovým zákazníkům připuštěna byla, pak by zákaz obsažený v ustanovení § 3 odst. 6 energetického zákona zcela postrádal smysl a bylo by ohroženo primární zákonné zajištění bezpečnosti při jejich manipulaci, na kterém je zcela evidentně veřejný zájem. 8. Pokud žalovaný a Rada žalovaného nesprávně vyhodnotili skutečnost vlastnictví lahve, která je ve skutečnosti ve vlastnictví žalobce, pak zcela logicky v souvislosti se závěrem o nenaplnění formální stránky přestupku se již žalovaný nezabýval naplněním tzv. materiální stránky přestupku (škodlivosti přestupku pro společnost). Pokud by žalovaný postupoval správně, musel by pak dospět i ke správnému závěru, že jednání obviněného naplnilo rovněž znaky materiální stránky přestupku, neboť v jeho jednání lze shledat společenskou škodlivost, spočívající v porušení zájmu společnosti na bezpečném a spolehlivém plnění propan-butanových lahví a manipulaci s propan-butanem, neboť aktivním jednáním obviněného došlo k porušení zákazu plnit propan-butanové lahve jiného vlastníka bez jeho souhlasu. 9. Žalovaný v napadeném usnesení řádně a právně správně nezdůvodnil svoji úvahu, která o vedla k závěru, proč považoval za důvěryhodnější tvrzení obviněného, a ne vyjádření žalobce, která byla nejen věcně správná, ale i v souladu s dosavadní rozhodovací praxí žalovaného. 10. Žalobce proto soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 11. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že řízení, v jehož rámci bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo řízením přestupkovým, jehož jádrovým obsahem je posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce. V projednávaném případě bylo konkrétně předmětem řízení posouzení, zda se společnost OPTIMA GAZ s.r.o. v postavení obviněného dopustila porušení zákazu stanoveného v § 3 odst. 6, větě druhé, energetického zákona, který zakazuje plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka (za toho se subjektivně považuje právě žalobce). Žalovaný proto zdůrazňuje, že jediným „generálním“ účastníkem předmětného řízení byla společnost OPTIMA GAZ s.r.o., přičemž žalobci v pozici poškozeného náleželo postavení účastníka řízení toliko v té části, v níž se jednalo o jeho nároku na náhradu škody. Posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce se však děje výlučně ve vztahu státu a obviněného z přestupku a má čistě veřejnoprávní povahu. Žalobce v pozici poškozeného v tomto vzt