6 As 29/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 10/2015- 43 - text pokračování - 5 - 52A 10/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Petry Venclové a Aleše Korejtka ve věci žalobce M.Š., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2014, č. j. KrÚ 76141/2014 - Ky, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 10. 12. 2014, č. j. KrÚ 76141/2014 - Ky, a rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. MmP/51547/2014 OD4, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000 Kč. Odůvodnění: Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 10. 12. 2014, č. j. KrÚ 76141/2014 - Ky (dále též „žalované rozhodnutí“), ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. MmP/51547/2014 OD4, byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000 Kč za přestupek podle § 42a odst. 1 písm. e/ zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“). Znaky skutkové podstaty tohoto přestupku měl žalobce naplnit tím, že „v rozporu s § 31 zákona o pozemních komunikacích zřídil a provozuje reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu, a to v ochranném pásmu silnice I/37 na pozemku parc. číslo 70/113 v k. ú. Ohrazenice“. Proti žalovanému rozhodnutí (jež tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) podal žalobce žalobu (zjevně sepsanou osobou, která žalobce zastupovala v řízení před správními orgány), v níž namítal, že se v daném případě nejedná o reklamní zařízení, nýbrž „o stavbu pro reklamu“, navíc nedošlo k „umístění nové stavby pro reklamu, ale o navrácení na stejný pozemek té, která byla po dobu realizace druhého jízdního pruhu obchvatu Pardubic ve směru na Hradec Králové dočasně demontována“. Dále žalobce žalovanému vytkl, že „v řízení nebylo řádně a přezkoumatelným a nezpochybnitelným způsobem prokázáno, kdo je vlastníkem stavby pro reklamu či reklamního zařízení“ a řádně nebylo odůvodněno ani „uložení pokuty ve výši 10.000 Kč“. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které hodnotí jako věcně správné a zákonné. Pokud jde o vlastnictví reklamního zařízení, pak žalovaný zdůraznil, že žalobce od počátku řízení jako vlastník reklamního zařízení vystupoval a v průběhu celého řízení vlastnictví reklamního zařízení nezpochybňoval. Žalovaný „má tedy za to, že správní orgán I. stupně mohl vycházet z toho, že jedná s vlastníkem reklamního zařízení“. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud přezkoumal napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu) a dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předně krajský soud konstatuje, že nemá (stejně jako žalovaný) pochybnosti o tom, že zařízení zachycené na fotografiích založených na listech číslo 5, 7 a 8 správního spisu je ukázkovým příkladem reklamního zařízení (srov. § 25 odst. 6 písm. c/ zákona o pozemních komunikacích, § 31 zákona o pozemních komunikacích). Skutečnost, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), takové zařízení označuje jinak (stavba pro reklamu /§ 2 odst. 3 stavebního zákona/), je jednak pro projednávanou věc zcela irelevantní, jednak se nejedná o nic neobvyklého, neboť jednotlivé obecně závazné právní předpisy velmi často užívají odlišnou terminologii, což je dáno rozdílností společenských vztahů, které upravují, jakož i odlišností cílů, které ta či ona právní úprava sleduje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9As 69/2007 - 66). Není proto vyloučeno, aby reklamní zařízení ve smyslu silničního zákona bylo současně stavbou pro reklamu ve smyslu zákona stavebního, jak je tomu v projednávaném případě. Stavební úřad tak je oprávněn (např.) nařídit odstranění stavby pro reklamu a silniční správní úřad je oprávněn za zřízení nebo provoz téhož reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu bez povolení uložit pokutu. Správný je též právní názor žalovaného, dle kterého byla-li původní stavba pro reklamu (reklamní zařízení) odstraněna, pak zanikla fakticky i právně a novou stavbu pro reklamu (reklamní zařízení) bylo možno zřídit pouze se souhlasem, resp. s povolením příslušných orgánů veřejné moci (stavební úřad, silniční správní úřad), neboť práva založená dříve vydanými individuálními správními akty povolovacími byla již vyčerpána. Rozhodně nelze tvrdit, že se jednalo o jakési „obnovení zaniklé stavby“. Jednak takový institut právní řád České republiky nezná, jednak (jak plyne z rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2014, č. j. KrÚ-35538/67/2014/OMSŔI/Dr, které bylo předloženo žalobcem a je založeno na listech číslo 11 až 21 soudního spisu) nově zřízená stavba pro reklamu (reklamní zařízení) byla postavena na jiném místě - cca 80 metrů severněji než původně povolená stavba pro reklamu (reklamní zařízení). Žalobci je však třeba přisvědčit, že ve spise není založeno nic (žalobce nebyl ani vyslechnut), co by poskytovalo oporu závěru správních orgánů, že to byl žalobce, kdo zřídil a provozuje předmětné reklamní zařízení (stavbu pro reklamu). Žalované rozhodnutí je tak v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce přitom v odvolání namítal, že „žádné reklamní zařízení nově nezřídil, ani neprovozuje“, navíc žalovaný v jiném řízení (konkrétně v řízení vedeném pod sp. zn. SpKrÚ – 35538/2014) dospěl ke zcela odlišnému závěru, a to k závěru, že toto reklamní zařízení (stavbu pro reklamu) zřídil a jejím vlastníkem je TULIPÁN reklama a propagace, s. r. o. Žalovaný si tedy bude muset v dalším řízení nejprve ujasnit, kdy a kým bylo reklamní zařízení (stavba pro reklamu) zřízeno a kdo jej provozuje. Žalovaný nepřehlédne, že se v daném případě jedná o řízení o přestupku, přičemž o přestupku koná správní orgán v prvním stupni (obligatorně) ústní jednání (§ 74 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o přestupcích“). To se ovšem v projednávané věci nekonalo (k důsledkům tohoto pochybení srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 6 As 29/2006 - 44). Na tomto místě je vhodné připomenout, že zákon o přestupcích blíže neupravuje postup při zjišťování skutkového stavu a nestanoví požadavky na míru jeho objasnění. Proto je nutno na základě § 51 zákona o přestupcích, který stanoví, že na řízení o přestupcích se subsidiárně použijí předpisy o správním řízení, vyjít při posuzování těchto otázek primárně z ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Zde je v § 3 uvedeno, že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán přitom podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje § 51 a násl. správního řádu. Ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu se však nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu (srov. Vedral J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 536 – 537, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 - 25). Současně však platí, že tvrdí-li obviněný z přestupku určité skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz a ani sp