7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Ad 1/2015- 57 - text pokračování - 8 - 52Ad 1/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobkyně: Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři, s. r. o., se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, IČ: 287 82 917, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem Slezská 839, 502 00 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, ze dne 25.11.2014, č. j. 46000/005807/14/010/HOR, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se toto právo nepřiznává. Odůvodnění: Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) k odvolání žalobkyně změnila rozhodnutí (platební výměr) Okresní správy sociálního zabezpečení Pardubice, se sídlem U Stadionu 2729, 530 02 Pardubice (dále také jen „správní orgán prvního stupně“), tak, že žalobkyně je povinna uhradit podle § 4 až § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, dlužné pojistné ve výši 25.047 Kč, a podle § 20 téhož zákona penále z tohoto dlužného pojistného vypočteného k datu 07.08.2014 ve výši 7.864 Kč, celkem tedy 32.911 Kč. Podstatou věci bylo, že správní orgán prvního stupně na základě kontroly provedené u žalobkyně zjistil, že žalobkyně jako zaměstnavatel v měsících lednu 2012, únoru 2012, listopadu 2012, lednu 2013, březnu 2013 a listopadu 2013 nezahrnula do vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální zabezpečení příspěvky na činnost České advokátní komory (dále také jen „Komora“) a odvody do sociálního fondu Komory (společně dále také jen „povinné platby“), které žalobkyně uhradila jako zaměstnavatel za své společníky nebo zaměstnance v celkové výši 79.500 Kč. Tím žalobkyni vznikl nedoplatek na pojistném v celkové výši 25.047 a povinnost hradit penále ve výši 8.302 Kč, celkem 33.349 Kč. K odvolání žalobkyně žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně co do výpočtu penále, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně uhradila dlužné pojistné dne 07.08.2014, mělo být penále vypočteno pouze do tohoto dne, nikoliv do 11.09.2014, kdy byl vydán platební výměr. V meritu věci však shledala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako správné. Žalobkyně žalované vyčítala nesprávné právní posouzení a nezákonnost napadeného rozhodnutí, přičemž podstatu její žalobní argumentace (žalobní body) lze shrnout následovně: Společník advokátní společnosti s ručením omezeným nebo zaměstnaný advokát nesmí vykonávat advokacii jako zaměstnanec pro jiného zaměstnavatele, ani jako samostatný advokát na vlastní účet, ani jako trvale spolupracující advokát, ani jako člen sdružení, ale jen a pouze na účet jednoho zaměstnavatele. Tento zaměstnavatel ve svém vlastním zájmu platí za společníka nebo zaměstnance povinné platby Komoře, neboť tím zajišťuje předpoklady pro řádný výkon jejich práce a potažmo svou vlastní činnost, aniž by z tohoto měl jednotlivý společník nebo zaměstnanec majetkový prospěch nebo to mohl jinak pro sebe využít. Pokud by tyto povinné platby nebyly uhrazeny, advokáti by byli vyškrtnuti ze seznamu advokátní komory a musel by být ukončen jejich pracovní poměr. Tím by však ani advokátní společnost nemohla vykonávat činnost, k jejímuž výkonu byla založena, a byla by nucena zaniknout. Společníkem advokátní společnosti přitom může být jen advokát, stejně jako je statut advokáta nezbytný pro její zaměstnance, pokud mají mít neomezený rozsah své působnosti. Společnost sice teoreticky může zaměstnat osobu s vysokoškolským vzděláním bez statutu advokáta jako člena Komory, avšak ten například nemůže na účet svého zaměstnavatele vykonávat obhajobu v trestním řízení. Žalobkyně svou argumentaci zakládá také na rozdílném fungování Komory a České lékařské komory, když uvádí, že lékař není zákonem omezen ve své působnosti, a kromě pracovního poměru může být samostatně výdělečně činný nebo uzavřít jiný pracovní poměr. Je proto logické, že případný „benefit“ v podobě úhrady povinné platby jeho zaměstnavatelem podléhá dani z příjmu a tím i odvodům na sociální zabezpečení. Lékař totiž zaplacením jednoho příspěvku získává možnost provádět neomezený počet činností a čerpat z nich zisk a není tak omezen pouze na příjem od zaměstnavatele, který za něj platbu hradí. Navíc společníkem zdravotnické s. r. o. může být na rozdíl od společníka advokátní s. r. o. kdokoliv, třeba i vyučený kočí, který není členem lékařské komory. Zásadním kritériem pro posouzení úhrady povinných plateb u advokátů z hlediska daně z příjmů je jejich zákonné omezení spočívající v nemožnosti výkonu advokacie jiným způsobem, než ve vztahu k jednomu konkrétnímu zaměstnavateli. Žalobkyně dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek ze dne 12.01.2006, č. j. 2 Afs 42/2005-136, který se zabývá definicí příjmu pro účely daňové povinnosti, přičemž, podle názoru soudu, musí jít o příjem skutečný, nikoliv zdánlivý. Navýšení majetku se musí v právní sféře daňového poplatníka projevit. Úhradou povinné platby zaměstnavatelem namísto společníka nebo zaměstnaného advokáta však k navýšení jejich majetku nedochází. Jedná se pouze o podmínku k výkonu jeho práce, podobně jako zaměstnavatel musí zaměstnancům poskytnout počítač, služební vozidlo, nebo cestovní náhrady. Na podporu svého tvrzení žalobkyně poukazuje také na rozsudek NSS ze dne 03.04.2014, č. j. 9 Afs 95/2012-37, v němž NSS rozhodl shodně s názorem žalobkyně, že povinná platba Komoře auditorů České republiky (dále také jen „komora auditorů“) se nezahrnuje do základu mzdy zaměstnance nebo společníka auditorské společnosti. Závěrem žalobkyně zhodnotila svůj právní názor tak, že úhrada povinných plateb Komoře pro zaměstnaného advokáta a společníka společnosti s ručením omezeným založené za účelem výkonu advokacie nepředstavuje příjem, který by mohl podléhat dani z příjmu fyzických osob jako příjem ze závislé činnosti. Není tedy ani součástí vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení. Navrhla proto, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření v žalobě setrval na svých závěrech uvedených v žalovaném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Soud předně zdůrazňuje, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.07.2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42). Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (srov. rozsudek NSS ze dne 22.01.2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74). Soud není povinen se takovými námitkami opětovně zabývat, neboť není další třetí instancí ve správním řízení. Pro zhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí je totiž podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal správní orgán. Jestliže žalobce v žalobě napadenému správnímu rozhodnutí vady vytkne, ale jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří soud jen v obecné rovině. Není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24.08.2010, č. j. 4 As 3/2008-78). Tyto principy se přirozeně neuplatní za situace, kdy napadené správní rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, popřípadě trpí takovými vadami, které z něj dělají rozhodnutí nicotné. V takovém případě soud napadené rozhodnutí zruší podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nebo vysloví jeho nicotnost (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Nelze přehlédnout, že žalobní argumentace se v podstatné části shoduje s argumentací žalobkyně uvedenou v odvolání proti platebnímu výměru správního orgánu prvního stupně. Úlohou soudu tak není znovu se vypořádávat se stejnými námitkami žalobkyně, ale posoudit, zda žalovaná napadené rozhodnutí založila na logickém a odůvodněném právn