5 As 9/2015 — Nejvyšší správní soud

52 A 43/2022- 41 - text  6 52 A 43/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petra Venclová, Ph. D. a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. Ondřeje Bartoše ve věci žalobce: N. T. C. zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 13, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO 7064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 228 Kč k rukám právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (v záhlaví a ve výroku rozsudku označena jako „žalobce“) se žalobou podanou dne 18. 7. 2022 domáhala podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2020 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu (Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, dále též „OAMP Ministerstva vnitra“) v řízení o žádosti o dlouhodobé vízum za účelem rodinným podle §169t zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které bylo zahájeno dne 12. 11. 2021 podáním žádosti na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji. Žalobkyně tvrdila, že o její žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Dne 15. 6. 2022 podala k nadřízenému správnímu orgánu, kterým je Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, žádost o opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobkyně má za to, že opatření proti nečinnosti, jímž nadřízený správní orgán uložil žalovanému, aby ve věci rozhodl do 60 dnů „od pohovoru účastníka řízení ve smyslu § 169k zák. č. 326/1999 Sb.,“ je natolik neurčité, že jím vlastně žádná lhůta nebyla stanovena a žalobkyni tak nebyla poskytnuta nadřízeným orgánem žádná ochrana proti nečinnosti žalovaného. V řízení o žádosti o dlouhodobé vízum se přitom pohovor ze zákona na rozdíl od řízení o dlouhodobý nebo trvalý pobyt neprovádí. Žalobkyně proto tvrdí, že k počátku běhu lhůty tak ani nemůže dojít. 2. Žalobkyně tedy trvala na tom, že do dne podání žaloby nebylo ve věci rozhodnuto, přičemž bezvýsledně vyčerpala možnosti obrany proti nečinnosti správního orgánu poskytnuté jí ve správním řízení, proto navrhla, aby soud zavázal žalovaného povinností vydat rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o dlouhodobé vízum ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku a dále, aby soud přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů soudního řízení. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť měl za to, že není nečinný, když ve věci v souladu s vydaným opatřením proti nečinnosti koná úkony směřující k vydání konečného rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že vyzval žalobkyni k účasti na pohovoru, který bude proveden dne 28. 7. 2022 (původní termín 22. 7. 2022 byl změněn k žádosti právního zástupce žalobkyně) prostřednictvím Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji. 4. Krajský soud z předloženého správního spisu zjistil, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců vydala ve věci žalobkyně dne 7. 7. 2022 pod č. j. X opatření proti nečinnosti, v němž OAMP Ministerstva vnitra přikázala, „aby do 60 dnů od doručení záznamu o pohovoru s účastníkem řízení ve smyslu § 169k zákona č. 326/1999 Sb. vydal rozhodnutí ve věci řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů na území České republiky.“ Avizovaný pohovor byl proveden dne 29. 7. 2022, přičemž dne 20. 9. 2022 vydal žalovaný pod č. j. X „informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza“, ve které uvedl, že vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem rodinným se podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců neuděluje, neboť cizinka nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza. Uvedená písemnost byla doručena zástupci žalobkyně dne 20. 9. 2022. 5. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. 6. Podle § 79 odst. 2 s. ř. s. platí, že žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. 7. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. platí, že žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. 8. Soud předně posuzoval splnění podmínek řízení. Ve vztahu k této otázce dopěl k závěru, že podmínky řízení byly splněny. 9. Podle § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na udělení víza není právní nárok. Ústavního soud v této souvislosti zastává stanovisko, že cizinci nemají subjektivní ústavně zaručené právo na pobyt na území České republiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, č. 39/2004 Sb. ÚS nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, č. 47/2009 Sb.). Přesto však Ústavní soud trvá na tom, aby tato politika, jakožto výraz legitimního zájmu státu regulovat a kontrolovat imigraci, byla uplatňována na základě transparentních postupů a pravidel stanovených zákonem. Udělení víza představuje konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, na základě něhož vzniká cizinci právo ke vstupu a pobytu na území České republiky za podmínek stanovených v zákoně o pobytu cizinců. Naopak v případě neudělení víza zůstávají tato práva cizinci upřena. V obou případech je rozhodnutí výsledkem posouzení žádosti správním orgánem, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o udělení či neudělení víza. Na postup při rozhodování se nevztahuje správní řád (§ 168 zákona o pobytu cizinců). Je přitom třeba konstatovat, že rozhodnutí o žádosti o udělení víza má povahu rozhodnutí správního orgánu ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65 odst. 1 s. ř. s. „Rozhodnutí o žádosti cizince o udělení víza k pobytu nad 90 dní proto představuje rozhodnutí správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. ve věci samé, jehož vydání se cizinec, jenž o udělení víza požádal, může domáhat prostřednictvím žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011-221). 10. Judikatura přitom dovodila, že žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e zákona o pobytu cizinců je zvláštním typem řádného opravného prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza, přičemž rozhodnutí o tomto opravném prostředku je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2013, č. j. 1 Ans 9/2013 – 39). Lze přitom poukázat na § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který výslovně hovoří o rozhodnutí o neudělení víza, když stanoví, že tato rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem. Tato kompetenční výluka z přezkumu správního soudnictví /§ 70 písm. f)/ však nemá vliv na možnost soudní ochrany v případě nečinnosti správního orgánu, který je povinen takové rozhodnutí vydat. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011-221). Tedy je zjevné, že žalovaný byl povinen o žádosti žalobkyně rozhodnout, nikoliv pouze dle žalobního tvrzení (podmínka řízení dle § 79 odst. 2 s. ř. s.), ale rovněž dle zákona o pobytu cizinců. 11. Pokud jde o podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředku na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), ta byla, jak již uvedeno, v této věci splněna. V opačném případě by se jednalo o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K případnému dodatečnému splnění této podmínky v průběhu řízení před soudem nelze přihlížet (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59). V dané věci nadřízený správní orgán sice vydal dne 7. 7. 2022 pod č. j. X opatření proti nečinnosti, jak popsáno shora, nicméně toto opatření nelze považovat za účelnou ochranu proti nečinnosti, neboť lhůta, která zde byla stanovena, je neurčitá. Komise pro rozhodování ve věcech cizinců totiž OAMP Ministerstva vnitra přikázala, „aby do 60 dnů od doručení záznamu o pohovoru s účastníkem řízení ve smyslu § 169k zákona č. 326/1999 Sb. vydal rozhodnutí ve věci řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů na území České republiky.“ Počátek stanovené šedesátidenní lhůty je přitom vázán na neji