1 Afs 451/2017 — Nejvyšší správní soud

65 Af 91/2016- 25 - text pokračování - 6 - 65 Af 91/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudkyň Mgr. Jany Volkové a Mgr. Barbory Berkové věci žalobkyně S. S. O., a. s., IČO X, se sídlem L. 1165/12, O., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23620/16/5100-31461-700796, ve věci daně z nabytí nemovitých věcí, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“) ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23620/16/5100-31461-700796 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, územního pracoviště v Olomouci (dále jen „správce daně“), ze dne 23. 9. 2015, č. j. 1593774/15/3101-70463-805743. Tímto rozhodnutím správce daně žalobkyni vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí (dále jen „platební výměr“). Z předložených podkladů vyplývá, že dne 19. 12. 2013 se konala valná hromada žalobkyně, na které došlo ke zvýšení základního kapitálu žalobkyně upsáním akcií s tím, že upisované akcie budou z části hrazeny nepeněžitým vkladem. Předmětem nepeněžitého vkladu byly pozemky ve vlastnictví občanského sdružení S. k. O. S. M. ž. Dne 21. 2. 2014 uzavřela žalobkyně se S. k. O. S. M. ž. smlouvu o převodu nemovitostí a písemné prohlášení vkladatele ke splacení upsaných akcií nepeněžitým vkladem na zvýšení základního kapitálu, na jejímž základě žalobkyně nabyla pozemky zapsané na LV X pro katastrální území N. U., obec O. Dne 30. 5. 2014 provedl Katastrální úřad pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, vklad do katastru nemovitostí s právními účinky k 25. 2. 2014. Dne 2. 3. 2015 vyzval správce daně žalobkyni, aby podala přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí. Zástupce žalobkyně dne 16. 3. 2015 správci daně sdělil, že žalobkyně není v této věci daňovým poplatníkem s povinností podat daňové přiznání na daň z nabytí nemovitých věcí. Správce daně proto vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí z moci úřední. Platebním výměrem žalobkyni vyměřil daň ve výši 436 336 Kč. Proti platebnímu výměru se žalobkyně odvolala a žalovaná odvolání napadeným rozhodnutím zamítla a platební výměr potvrdila. Žalobkyně se v žalobě domáhala zrušení napadeného rozhodnutí i platebního výměru správce daně. Namítala, že rozhodnutí žalovaného je nesprávné a nezákonné. Tvrdila, že se žalovaný blíže nezabýval námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správce daně a tyto námitky nevypořádal. Žalobkyně dále brojila proti tomu, jak správní orgány posoudily rozhodný den pro stanovení daně. Podle žalobkyně neměly správní orgány vyjít z toho, že ke vkladu do katastru nemovitostí v rámci postupu zvyšování základního kapitálu došlo dne 30. 5. 2014 s právními účinky k 25. 2. 2014. Žalobkyně namítá, že správní orgány nebraly v úvahu to, že k rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu došlo již před 31. 12. 2013, tedy za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“). Správní orgány podle žalobkyně nezohlednily přechodná ustanovení zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“). Z § 778 a § 779 zákona o obchodních korporacích vyplývá, že se u zvyšování základního kapitálu akciové společnosti mělo postupovat podle dosavadních předpisů. Za dosavadní předpisy nelze považovat pouze obchodní zákoník, ale také daňové předpisy. Ke zvýšení základního kapitálu došlo na základě právní úpravy v obchodním zákoníku, který byl účinný do 31. 12. 2013, proto není důvod, aby nebyl „proces“ dokončen i „po stránce daňové“ podle dosavadních předpisů. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích nejsou omezena pouze na konkrétní zákon; daňové předpisy nemají zvláštní režim nebo prioritu, jedná se tedy také o dosavadní předpisy. Žalobkyně v této souvislosti pouze obecně zmínila, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci na rozdíl od správních orgánů postupoval podle dosavadních předpisů. Žalobkyně dále uvedla, že nemohla mít vliv na to, kdy dojde k zápisu rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku a také kdy dojde ke vkladu do katastru nemovitostí; nemohla tedy ovlivnit, za účinnosti jakého právního předpisu správní orgány vklad provedou a k jakým změnám v právní úpravě mohlo v průběhu této doby dojít. Zákonodárce však pro tyto situace přijal přechodná ustanovení, kterými se žalobkyně řídila a vycházela z právní úpravy platné a účinné před 31. 12. 2013, proto nebyla povinna zaplatit daň z nabytí nemovitostí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s žalobními námitkami nesouhlasil a navrhoval, aby krajský soud žalobu zamítl. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Z textu odvolání je zřejmé, že žalobkyně uplatnila ve svém podání pouze dvě námitky, se kterými se žalovaný vypořádal; žalovaný reagoval na všechny skutečnosti, které žalobkyně tvrdila. To, že se názor žalovaného lišil od názoru žalobkyně, nelze považovat za nedostatečné vypořádání námitek. Žalovaný dále uvedl, že rozhodným dnem pro posouzení vzniku daňové povinnosti k dani z nabytí nemovitých věcí je okamžik, k němuž nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí, tedy v posuzovaném případě k 25. 2. 2014. K témuž dni vzniklo vlastnické právo k nemovitým věcem žalobkyně a je tedy i určujícím dnem pro použití příslušného hmotněprávního předpisu, v této věci zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření senátu“). Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích nelze podle žalovaného v nyní rozhodované věci použít, protože je nelze aplikovat na vztahy v daňovém řízení. Podle žalovaného žalobkyně nekonkretizovala, v jakém řízení postupoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci podle dosavadních předpisů, proto se k této žalobní námitce nemůže vyjádřit. Pokud měla žalobkyně na mysli postup krajského soudu při zápisu změny údajů do obchodního rejstříku, který vyplývá ze soukromoprávního úkonu upraveného v zákoně o obchodních korporacích či dříve v obchodním zákoníku, je logické, že krajský soud na základě přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích aplikoval dosavadní právní předpisy. Tento postup ale nelze použít analogicky na daňové řízení. Pro úplnost žalovaný doplnil, že i za účinnosti obchodního zákoníku nabývala obchodní společnost vlastnické právo k nepeněžitému vkladu v podobě nemovité věci až vkladem do katastru nemovitostí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl krajský soud bez nařízení jednání. Krajský soud nejprve posoudil námitku žalobkyně, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval všemi námitkami, které žalobkyně uvedla v odvolání. Krajský soud zjistil, že žalobkyně v odvolání proti platebnímu výměru ze dne 23. 9. 2015 nesouhlasila s tím, že „došlo k vložení s právními účinky vkladu ke dni 30. 5. 2014“ a dále, že „se jedná o rozhodný den pro posouzení všech okolností, za nichž se daň vyměřuje“. Žalobkyně v odvolání uvedla, že platební výměr opomíjí to, že se jednalo o vklad do základního kapitálu akciové společnosti podle obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále že platební výměr nezohledňuje přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích, podle kterých měl správce daně rozhodovat na základě dosavadních předpisů. Shodně jako v žalobě žalobkyně namítala, že ke zvýšení základního kapitálu došlo před 31. 12. 2013, a nemohla proto ovlivnit, kdy dojde k zápisu této skutečnosti do obchodního rejstříku a ke vkladu do katastru nemovitostí. Krajský soud tedy zjišťoval, zda se žalovaný skutečně nevypořádal s některou ze shora shrnutých odvolacích námitek, a má za to, že tomu tak není. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přehledně vymezil, které námitky uplatnila žalobkyně v odvolání, a poté se všemi námitkami zabýval. Námitce týkající se data 30. 5. 2014, které správce daně považoval za den vkladu do katastru nemovitostí, dokonce přisvědčil a zdůvodnil, proč chyba v psaní neměla vliv na výrok platebního výměru. Poté žalovaný vysvětlil, proč není oprávněn postupovat podle obchodního zákoníku a z jakých důvodů se v daňovém řízení nepoužijí přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že se žalovaný zabýval všemi odvolacími námitkami, a proto tato žal