3 Ads 22/2005 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 8/2018- 72 - text  7 19 Ad 8/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: J. B. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem 225 08 Praha 5, Křížová 25 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2017 č. j. 48000/014759/17/010/KS, ve věci přeplatku na dávce nemocenského pojištění takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě dne 4. 1. 2018 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě č. j. 48008/106929/17/210/SP ze dne 20. 9. 2017, jímž byla žalobci uložena povinnost uhradit přeplatek na dávce nemocenského pojištění, konkrétně na nemocenském za období od 3. 4. 2017 do 30. 6. 2017 v celkové výši 67.551 Kč. Uvedené rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě bylo žalovanou potvrzeno. 2. Žalobce v žalobě jednak citoval text odvolání proti rozhodnutí OSSZ v Ostravě ze dne 20. 9. 2017 a dále namítal, že se žalovaná vůbec nezabývala námitkami a argumenty uvedenými v odvolání, a to zejména nesouladem zákona s Listinou základních práv a svobod, dalšími podstatnými námitkami jako diskriminací, pojmem „invalidní důchod pro invaliditu III. stupně“ pro Českou republiku a Slovenskou republiku a Úmluvou o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách. Žalobce dále vyslovil názor, že nelze přisvědčit závěru žalované v tom smyslu, že pobírání starobního důchodu se „asimiluje“, tj. že na pobírání slovenského důchodu se nahlíží stejně, jako kdyby důchod náležel z České republiky. Žalobce dále poukazoval na to, že žalovaná svým výkladem určila čtyři skupiny českých pojištěnců, kterým jsou poskytovány dávky nemocenského pojištění. Namítal, že rozdělení poživatelů starobního důchodu na ty, kteří pobírají cizozemský důchod z členských zemí Evropské unie, a na které se omezení uvedené v ust. § 28 zákona č. 187/2006 Sb., vztahuje, a na ty, kteří pobírají cizozemský důchod ze zemí mimo Evropskou unii, a na které se omezení v předmětném ustanovení nevztahuje, je zjevně diskriminační a považuje jej v rozporu s cílem a záměrem článku 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Žalobce vyslovil názor, že § 28 zákona č. 187/2006 Sb., upravil omezení souběhu starobního důchodu a vyplácení nemocenských dávek pouze pro ty osoby, které pobírají český starobní a invalidní důchod, resp. stanovil podmínky na vyplácení důchodu pro fyzickou osobu stanovenou českými právními předpisy, a to z důvodu, aby nedocházelo ke zneužívání českého sociálního systému, resp. zatížení státního rozpočtu České republiky. Dále uvedl, že Českou republiku nezajímá, kdo, kolik a odkdy pobírá starobní důchod v cizím státě, protože starobní důchody patří do výlučné územní pravomoci toho kterého státu. Zdůraznil, že v rozhodném období v České republice nepobíral žádný důchod. 3. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Zrekapitulovala průběh správního řízení, provedla výklad příslušné právní úpravy a vyslovila nesouhlas s žalobními námitkami. Předně nesouhlasila s tvrzením žalobce, že se nezabývala jeho odvolacími námitkami. Poznamenala, že k namítanému diskriminačnímu ustanovení zákona o nemocenském pojištění ve svém rozhodnutí v souladu s článkem 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 konstatovala, že při posouzení nároku na dávky nemocenského pojištění jsou orgány sociálního zabezpečení povinny respektovat zákonem stanovené podmínky, a tedy nemohou rozhodnout jinak, než v rámci platné právní úpravy. Vzhledem k zásadě legality, zásadě, že ve veřejném právu lze činit pouze to, co zákony umožňují, a i s ohledem na jednoznačné ust. § 28 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kdy se nemocenské poživateli starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně vyplácí od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo od 15. kalendářního dne nařízené karantény po dobu nejvýše 70 kalendářních dnů, nejdéle však ode dne, jímž skončila doba zaměstnání, jde-li o zaměstnance, popř. skončilo pojištění, jde-li o osobu samostatně výdělečně činnou nebo o zahraničního zaměstnance, není jiný výklad tohoto ustanovení možný. K uvedenému žalovaná doplnila, že pokud tedy žalobce pobírá dávky z českého systému, spadá pod české právní předpisy, a tudíž je nutno ust. § 28 citovaného zákona aplikovat. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883 /2004 a Nařízení (ES) č. 987/2009 představují základní, přímo závazné a nad národní právní předpisy postavené předpisy Společenství koordinující systémy sociálního zabezpečení všech členských států. 4. Žalovaná se rovněž neztotožnila s argumentem žalobce, že nelze přisvědčit jejímu názoru v tom smyslu, že pobírání starobního důchodu se „asimiluje“, tj. že na pobírání slovenského důchodu se nahlíží stejně, jako kdyby důchod náležel z České republiky. Dle žalované OSSZ Ostrava zcela správně vycházela z článku 5 Nařízení, který stanoví, že pobírání dávek, příjmů v jiném členském státě má v příslušném členském státě stejně účinky, jakoby šlo o odpovídající dávky poskytované dle předpisů příslušného státu, tzn., přiznávají-li právní předpisy příslušného členského státu pobírání dávek sociálního zabezpečení či jiného příjmu určité právní účinky, příslušná ustanovení těchto právních předpisů se použijí také na pobírání rovnocenných dávek získaných podle právních předpisů jiného členského státu a na příjem získaný v jiném členském státě. Žalovaná má za to, že z uvedeného vyplývá, že pobírání starobního důchodu je skutečností, která se v českém nemocenském pojištění „asimiluje“, tj. na pobírání slovenského důchodu se nahlíží stejně, jako kdyby důchod náležel z České republiky. Pro stanovení podpůrčí doby to dle ust. § 28 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, znamená, že se pro výplatu nemocenského podle českých právních předpisů považuje za poživatele starobního nebo invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně i poživatel starobního či invalidního důchodu ze systému důchodového pojištění států Evropské unie. 5. K výtce, že se žalovaná nezabývala nesouladem zákona s Listinou základních práv a svobod a dále Úmluvou o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách, žalovaná uvedla, že z odůvodnění jejího rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých předpisů a jakých úvah dospěla k závěru, že v daném případě došlo prokazatelně k situaci, jak má na mysli ust. § 124 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jejím závěrům předchází odkaz na základě jakých právních předpisů České republiky a ve smyslu jakých koordinačních nařízení Evropské unie dospěla k závěru, že je žalobce povinen uhradit plátci dávky přeplatek na nemocenském za období od 3. 4. 2017 do 30. 6. 2017 v celkové výši 67.551 Kč, které mu bylo vypláceno po dobu delší, než je stanoveno v ust. § 28 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. 6. K namítané zjevné diskriminaci poživatelů starobního důchodu, kteří pobírají cizozemský důchod z členských států Evropské unie a na které se omezení uvedené v § 28 zákona o nemocenském pojištění vztahuje, a na ty, kteří pobírají cizozemský důchod ze zemí mimo Evropskou unii, na které se omezení v citovaném ustanovení nevztahuje, žalovaná uvedla, že Česká republika je od 1. 5. 2004 členským státem Evropské unie. Jedním ze základních principů Evropské unie je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany států Evropské unie tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat v rámci tohoto prostoru. Nejdůležitějšími právními předpisy v této oblasti jsou, jak již zmínila tzv. koordinační nařízení – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 884/2004 a č. 987/2009, která představují základní, přímo závazné a nad národní právní předpisy postavené předpisy Společenství koordinující systémy sociálního zabezpečení členských států. Pokud se však nejedná o migrující občany Evropské unie, je nutno vycházet při koordinaci z mezinárodních smluvních dokumentů o sociálním zabezpečení. 7. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Soud přitom postupoval podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila a žalobce ve stanovené lhůtě nesouhlas s takovým projednáním věci nevyslovil. 8. Ze správního spisu bylo zjištěno, že nemocenské pojištění žalobce u zaměstnavatele EBH -HAUS, s.r.o., se sídlem Ostrava – Kunčice, Leše