Krajský soud v Praze 54 A 12/2022 – Posuzování vlivů záměru na životní prostředí

Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dodanou do datové schránky soudu dne 28. 2. 2022, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta mimo jiné i odvolání žalobců a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav (dále jen „magistrát“), odboru stavebního a rozvoje města (dále jen „stavební úřad“), ze dne 30. 10. 2020, č. j. 120391/2020/SÚ/zdpe, sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE, vydané dle § 129 odst. 2 a 3 a § 111 až § 114 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „stavební zákon“). Rozhodnutím stavebního úřadu, jehož zrušení se žalobci domáhají rovněž, byly k žádosti Automotive Painting Partners s.r.o., IČO: 285 46 954, sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha 2, (dále jen „stavebník“) jakožto právní nástupkyni původní žadatelky (AZOS CZ, s. r. o., sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha 2) dodatečně povoleny stavební úpravy stavby SO.1 – hlavní výrobní objekt, SO.3 – pomocné technické provozy a SO.4 – expedice na pozemcích st. p. č. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v k. ú. a obci N. (dále jako celek jen „sporná stavba“, všechny i dále uváděné pozemky se nacházejí v tomtéž katastrálním území). Jak vyplývá z obsahu těchto rozhodnutí, sporná stavba je součástí rozsáhlého záměru, který zahrnuje přestavbu a úpravy stávajících výrobních hal v areálu strojírenských závodů v N. současně s umístěním a zprovozněním výrobních linek a zařízení určených k podnikatelské činnosti, zejména ke kataforéznímu lakování.

Žalobci v obsáhlé žalobě předně rámcově vymezují projednávanou věc – konstatují, že byly podány dvě žádosti o dodatečné povolení sporné stavby, že bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, že proti němu byla podána odvolání a jak o nich rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím (I. část žaloby). Pokračují, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejich práv, a že proto proti němu brojí žalobou. Z obavy, aby žalovaný o jejich odvolání následně nerozhodl stejným způsobem, požadují, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí (II. část žaloby).

Ve III. části žaloby žalobci uvádí, že je jejich žaloba přípustná a že jsou aktivně legitimováni k jejímu podání – každý ze žalobců samostatně vysvětluje, jak se ho sporná stavba dotýká: - Žalobce a) uvádí, že je vlastníkem pozemků p. č. Xh a Xch, st. p. Xi a Xj a staveb na nich, s tím, že jeho rodinný dům je vzdálen cca 100 metrů od sporné stavby, čímž je nejbližším trvale obývaným objektem určeným k bydlení. Jako mezující soused je dotčen negativními vlivy ze stavby, které nejsou ani stíněny žádnou překážkou. Žalobce a) popisuje, že dům postavil jeho děd ve válečných letech, a to na periferii města ve smíšené zástavbě domů pro bydlení a drobných dílen. Tehdy sousedili s rodinným domem se zahradou, která byla až později odkoupena a změněna na sklad zrajících odlitků, aniž by to ale mělo vliv na pohodu bydlení v lokalitě. Situace se však změnila vstupem obchodní společnosti AZOS CZ, s.r.o., od 1. 7. 2021 v likvidaci, IČO: 272 73 474, (dále jen „AZOS“), resp. následně osoby zúčastněné na řízení č. 1 (dále též „společnost Colegium Reality“ či „vlastník sporné stavby“) – vlivem znečištění ovzduší, významně zvýšené hlučnosti, prašnosti a zápachu počalo být žití v sousedství tohoto podniku neúnosné. - Žalobkyně b) uvádí, že vlastní pozemek st. p. Xk, jehož součástí je rodinný dům, ve kterém bydlí, a pozemek p. č. Xl. Protože jsou oba pozemky v bezprostřední blízkosti sporné stavby, je omezena v jejich užívání. Nadto má provoz negativní vliv i na zdraví žalobkyně. - Žalobce c) uvádí, že je spolkem, který se od roku 2014 komplexně zabývá provozem (původně) společnosti AZOS.

Žalobci dále v části III žaloby uvádějí, že znečištění ovzduší prezentované zápachem v celém městě (sice) nebylo odpovědnými úřady prokázáno, nicméně po odstavení zinkovací a stahovací linky vynuceném občanským odporem ustal nesnesitelný zápach působený těmito provozy. V této souvislosti žalobci dodávají, že ač nyní stavebník tvrdí, že zápach z výroby byl odstraněn, (stejně) nesmyslně dříve tvrdil, že žádný zápach z výroby nepochází. Informace o vypouštěných látkách a o možnosti jejich synergie [tu avizoval Státní zdravotní ústav (dále jen „SZÚ“) při informačních schůzkách] provozovatel nedokladoval, nebezpečí emisí zdraví škodlivých látek či zdraví škodlivých sloučenin vzniklých synergií vypouštěných emisí tak nebylo nikdy vyloučeno (a to ani žalovaným). Zasažené obytné oblasti tedy netuší, jaké dlouhodobé vlivy na zdravotní stav, alergie a úmrtnost v sousedství sporné stavby lze očekávat vlivem fugitivních a přímých emisí produkovaných lakovacím provozem stavebníka. Žádného opatření se žalobci nikdy nedočkali ani proti působení hluku při manipulaci s výrobky a s kovovými přepravními klecemi na volné ploše, který tak přetrvává. Společnost AZOS za účelem vytvoření stínící souvislé zeleně vysadila podél plotu sousedícího s nemovitostí žalobce a) sazenice tújí, ty ale zaschly a uhynuly. Žalobci dále poukázali na to, že společnost Colegium Reality, resp. stavebník po dobu osmi let soustavně postupuje systémem nelegálních staveb s následnou žádostí o dodatečné stavební povolení, jimž stavební úřad namísto nařízení odstranění stavby vždy vyhoví, čímž straní stavebníkovi na úkor žalobců postižených negativními vlivy nezákonné výstavby (hluk, emise, ohrožení podzemních vod, prašnost při výstavbě a při provozu). Takový postup pokládají žalobci za diskriminační nejen ve vztahu k obyvatelům sousedících nemovitostí, nýbrž i ve vztahu ke všem občanům města N¨..

V části IV žaloby nazvané Žalobní body I žalobci pod bodem 1 namítají, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se nevypořádává se všemi jednotlivými 22 odvolacími námitkami žalobců na více než 14 stranách textu. Podle názoru žalobců žalovaný nedostatečně zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro to, aby se mohl toliko ztotožnit s argumentací stavebního úřadu, a jeho odůvodnění tím převzít v souladu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 46 A 98/2017-33. Žalobci mají za to, že žalovaný nebyl oprávněn takto postupovat, protože jednou z podmínek je shoda odvolacích námitek s námitkami v prvostupňovém řízení. Žalobci zdůrazňují, že v odvolání nově vznesli argumenty stran souladu stavby s územně plánovací dokumentací (včetně označení plochy, na které se sporná stavba nachází), nakládání s dešťovými vodami, podmínek prvostupňového rozhodnutí, závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16, k ověření souladu záměru se záměrem posuzovaným v procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „kontrolní stanovisko EIA“) a neprokázání vlastnického práva k předmětu řízení. Nadto v odvolání namítali, že některé námitky z prvostupňového řízení stavební úřad vůbec neřešil. Současně žalobci namítají, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné i proto, že byť podali vyjádření k doplněným podkladům rozhodnutí, napadené rozhodnutí se s ním nevypořádává ani jej neuvádí ve výčtu podaných námitek (bod 2 části IV žaloby).

Pod bodem 3 části IV žaloby žalobci namítají, že žalobkyně b) a žalobce c) mají zřízeny datové schránky, stavební úřad o jejich existenci informovali a požadovali doručení napadeného rozhodnutí jejich prostřednictvím. Napadené rozhodnutí jim přesto nebylo do datové schránky doručeno v rozporu s § 19 a § 20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. XLII bod 1 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „správní řád“).

Dále pod bodem 4 části IV žaloby žalobci namítají, že považují vypořádání jejich odvolacích námitek za rozporné s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jestliže žalovaný toliko uvedl, že se plně ztotožnil s vyjádřením stavebníka k jejich odvolání. Zaprvé podle žalobců není zřejmé, zda žalovaný skutečně vypořádává námitky odvolatelů doslovným opisem vyjádření stavebníka nebo zda se jedná o obecnou proklamaci. Zadruhé žalobci považují za téměř vyloučené, aby v případě 22 samostatných odvolacích námitek měl vždy pravdu pouze stavebník. A zatřetí žalobci namítají, že se stavebník (a tím i žalovaný) s jejich námitkami vypořádal věcně nesprávně, což vysvětlují v následujících bodech ve vztahu k (očíslovanému) vyjádření stavebníka:

Žalobci dále v části V žaloby nazvané Žalobní body II konkrétně reagují na vlastní odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí, které je podle názoru žalobců s jejich odvoláním do značné míry mimoběžné. Pod bodem 1 této části žalobci namítají, že veškeré své námitky podali včas a že zdůrazňování „koncentrace námitek mezi územním a stavebním řízení“ je pro daný případ irelevantní, neboť bylo vedeno řízení o dodatečném povolení v rozsahu jak územního, tak i stavebního řízení. Bez dalšího také nelze směšovat zákonný rozsah námitek v řízení a odvolacích důvodů, jejichž okruh správní řád nelimituje. Podle § 89 odst. 2 správního řádu je přitom odvolací orgán oprávněn posuzovat napadené rozhodnutí i nad rámec odvolání. Žalobci tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí při vypořádání námitek žalobců ani o jedné z nich neuvádí, že by k ní stavební úřad nepřihlížel, protože se nedotýká přímo práv podatele. Teprve napadené rozhodnutí uvádí, že odvolatelé podali 22 odvolacích námitek a že k převážné části z nich se nepřihlíží, protože přímo nezasahují do práv odvolatelů – takové posouzení však považují žalobci za neurčité a neodůvodněné. Odvolateli byli spolek, obec i vlastníci sousedních nemovitostí, u každé z těchto kategorií osob tak lze předpokládat, že množina jejich „oprávněných“ námitek je mírně odlišná. Napadené rozhodnutí však nijak konkrétně neuvádí a nezdůvodňuje, který typ subjektů byl oprávněn podat které námitky a naopak. Nadto jen těžko bude těchto nepřípustných námitek přinejmenším 12 z 22. Pokud tedy žalovaný nechtěl přihlížet k odvolacím námitkám, protože nespadají do rozsahu, který se přímo dotýká práv odvolatelů (žalobců), měl konkrétně posoudit a uvést, pro které námitky a pro kterou kategorii odvolatelů tak činí.

Pod bodem 2 části V žaloby pak žalobci namítají, že v podaných námitkách tvrdili, že vyjádření magistrátu ze dne 7. 11. 2019, č. j. ŽP-336.2-77390/2019/MMB, kterým se vydává souhlasné závazné stanovisko z hlediska ochrany ovzduší, je v rozporu s požadavky správního řádu neodůvodněné, jestliže pouze uvádí, že „žadateli bylo vyhověno v plném rozsahu a dále orgán ochrany ovzduší upouští od zdůvodňování výroku.“ Nadto odvolatelé zdůvodňovali svá tvrzení o věcné nesprávnosti závazného stanoviska k procesu EIA (bod 5 odvolání) nebo závazného stanoviska vodoprávního orgánu (bod 7 odvolání). V této souvislosti žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí nesprávně hodnotí otázku odůvodněnosti námitek proti obsahu (těchto) závazných stanovisek.

Žalobci pod bodem 3 části V žaloby pokračují v argumentaci, že se stavební úřad nevypořádal ani s jejich námitkami, že: 1) povolovaná stavba neplní podmínku prostorového uspořádání v ploše VL – lehký průmysl, neboť neobsahuje na svém pozemku izolační zeleň; 2) stavba nemá dostatečnou dopravní obslužnost a není jasné, jaké budou vlivy zvýšené těžké nákladní dopravy na sousedící zástavbu rodinných domů; 3) stavba potřebuje i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, pročež požadovali posouzení i z hlediska zápachu a hluku. Žalobci v této souvislosti namítají, že napadené rozhodnutí zápach z provozu dodatečně povolované stavby vůbec neposuzuje, byť je zcela zřejmě jejím provozem emitován. Nadto opakují, že prvostupňové rozhodnutí neposuzuje splnění požadavků vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobci jsou přesvědčeni, že se nejedná o okrajové námitky, které by stavební úřad nemusel vypořádat. Žalobci považují své námitky za zásadní a tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí je nevypořádává ani v jiných svých částech, tj. odpověď na ně není z rozhodnutí vůbec zřejmá.

Žalobci dále pod bodem 4 části V žaloby namítají, že nechtěli stanovení ani přísnějších, ani volnějších kritérií pro dodatečné povolení stavby. Pouze požadovali, aby předložená projektová dokumentace i závazná stanoviska byla v souladu se zákonem, stejně jako celé řízení a rozhodnutí. Žalobci jsou však přesvědčeni, že tyto standardní požadavky nebyly splněny.

Pod bodem 5 části V žaloby žalobci stran zásahu do vlastnického práva protiargumentují, že Ústavní soud potvrzuje právo sousedů tvrdit a prokazovat nesoulad povolované stavby s územním plánem i zákonnými a podzákonnými předpisy. Sousední vlastníci mají právo na plný administrativní i soudní přezkum. Žalobci proto tvrdí, že závěry žalovaného dovozované z judikatury Ústavního soudu jsou tendenční.

Konečně pod bodem 6 části V žaloby žalobci ve vztahu k integrovanému povolení namítají, že předmětem integrovaného povolení bylo stanovení podmínek provozu zařízení. Zatímco v územním řízení je povolováno umístění stavby v návaznosti na posouzení vlivů na okolí, ve stavebním řízení je povolováno provedení stavby. Předměty těchto řízení jsou tedy odlišné a nelze směšovat podmínky dotčených orgánů státní správy pro jednotlivá řízení.

Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný uvádí, že se v plném rozsahu ztotožnil s tím, jak věc posoudil stavební úřad – ten věc podrobně popsal, zabýval se všemi žalobci uplatněnými námitkami a vysvětlil, z jakého důvodu je nepovažuje za důvodné. Žalovaný konstatoval, že v prvostupňovém rozhodnutí skutečně byla nesprávně označena plocha, na které se stavba nachází podle územního plánu města N., a to písmeny VD namísto VL. Tuto skutečnost ale žalovaný považuje za zřejmou nesprávnost, která může být opravena. Ostatně z argumentace žalobců je podle žalovaného zřejmé, že vědí, na jaké ploše se záměr vyskytuje. Žalovaný se domnívá, že žalobci neuvádí, v čem v souvislosti s cíli a úkoly územního plánování nebo zásadami územního rozvoje jsou ohroženi na vlastnických nebo jiných právech, jestliže stavební úřad a potažmo žalovaný tyto jejich námitky odmítli a považovali je za vyvrácené. Námitku týkající se nakládání s dešťovými vodami pokládá žalovaný za neurčitou a obecnou, z jeho pohledu ani není zřejmé, jak se údajně nedostatečné řešení srážkových vod konkrétně má dotýkat práv žalobců. Vyzdvihuje, že problematika srážkových vod byla sledována MŽP v jeho souhlasném závazném stanovisku ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16. Pokud jde o neaktuálnost kontrolního stanoviska EIA, jde o tvrzení, které nebylo před stavebním úřadem namítáno – i sami žalobci uvádějí, že se jednalo o novou námitku uplatněnou v odvolacím řízení, na kterou se ale vztahuje zásada koncentrace řízení. Žalovaný (přesto) uvádí, že požadavky vyplývající z EIA byly splněny. Po sloučení řízení o původní žádosti s později zahájeným řízením o dodatečném povolení dalších staveb, které stavební úřad zjistil při ohledání na místě samém, byla dotčeným orgánům předložena úplná projektová dokumentace zahrnující veškeré stavby, na které bylo vedeno řízení o dodatečném povolení, a celý stavební záměr byl posouzen aktuálními stanovisky dotčených orgánů. Námitka týkající se vlastnického oprávnění stavebníka byla stavebním úřadem vypořádána, a to i když přesahuje právní sféru každého ze žalobců. Námitku napadající nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný nereagoval na vyjádření žalobce c), žalovaný uvádí, že i k tomuto vyjádření uvedl svoji argumentaci v napadeném rozhodnutí a že již dříve uplatněné námitky tohoto žalobce, které nebyly obsahově jiné, odborně posoudily dotčené orgány v odvolacím řízení. Námitku stran absence doručení napadeného rozhodnutí do datových schránek žalobkyni b) a žalobci c) žalovaný považuje za nedůvodnou, neboť prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo doručováno prostřednictvím veřejné vyhlášky, a nadto ani žalobci netvrdí, že se s obsahem rozhodnutí žalovaného neseznámili.

K argumentaci žalobců v návaznosti na vyjádření stavebníka žalovaný uvádí, že se ztotožnil jak s ním, tak s tím, jak věc posoudil stavební úřad. Přestože to žalobci považují za vyloučené, žádný právní předpis nepřikazuje správnímu orgánu, že nemůže zastávat stejný názor jako jeden z účastníků řízení. Takový postup je ve správní praxi přirozený, zejména v případech, kdy je vydáváno povolení stavebníkovi v situaci, kdy splní zákonné požadavky, tj. v řízení vedeném podle § 129 stavebního zákona unese důkazní břemeno tím, že prokáže a doloží veškeré podklady, které jsou potřebné pro vydání dodatečného povolení stavby. Žalovaný dále uvádí, že žalobci sice zpochybňují pasport stavby, nicméně ten nebyl předmětem vedeného řízení a vybočuje z jeho rámce. Rovněž námitky ve vztahu k nedostatečné kontrole škodlivého vlivu provozu přesahují rozsah tohoto řízení, neboť předmětem rozhodnutí není povolení stavby k užívání a ze spisu vyplývá, že provoz související s povolovanými úpravami nebyl v rozhodnutí řešen, a tedy nebylo ani povoleno jeho zahájení. Žalovaný považuje za nesrozumitelnou argumentaci žalobců, že některé podmínky v rozhodnutí o dodatečném povolení, které byly převzaty ze stavebního řízení, pro projektovou dokumentaci nebyly splněny, a nechápe, jaký to má mít dopad do práv žalobců. Žalovaný dále trvá na tom, že obsah a rozsah dokumentace odpovídá platným předpisům – není přitom smyslem správního rozhodnutí, aby se zabývalo tím, zda každé jednotlivé ustanovení vybrané vyhlášky projednávaný záměr splňuje. Ohledně závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 12. 2019 žalovaný uvedl, že ho ve shodě se stavebním úřadem považoval za dostačující, neboť později měněný skutkový stav spočíval v zúžení žádosti stavebníkem o umístění technologie zinkovací linky v SO.1 a stahovací linky v SO.3, tj. v redukci předmětu řízení. Žalovaný nepřisvědčuje žalobcům ani v tom, že by rozhodnutí o dodatečném povolení stavby muselo obsahovat odlišení částí již provedených a dalších částí stavby, které je zapotřebí dokončit – přesto tak ale stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí učinil. Z rámce řízení o dodatečném povolení stavby pak podle žalovaného vybočuje námitka, že informace o zahájení procesu EIA nebyly zveřejněny zákonem předpokládaným způsobem, jakož i námitky vztahující se ke kolaudaci stavby, pasportu stavby a možnosti provádění kontroly ze strany KHS. Za neurčité námitky žalovaný pokládá ty, které se týkají dopravy a závazného stanoviska KHS. Žalovaný dále uvádí, že hlukem se zabývá projektová dokumentace a že k vlivům imise hluku na okolí byla zpracována hluková studie, přičemž reálné vlivy budou měřeny až v rámci stavebním úřadem vyžadovaného zkušebního provozu. Konečně podle žalovaného je zřejmé, že k rozdělení kompetencí mezi stavební úřad v N. a v Mladé Boleslavi došlo na základě žalobci uplatňované námitky systémové podjatosti.

Ve vztahu k části V žaloby žalovaný uvádí, že v rámci správního řízení byly posouzeny všechny (podstatné) námitky, které žalobci jednotlivě nebo společně s jinými účastníky uplatnili, v tomto právu nebyli ze strany stavebního úřadu ani žalovaného nijak omezováni. Všechny jejich námitky byly nicméně shledány nedůvodnými. Žalobci se s takovým posouzením neztotožňují, avšak neuvádějí, které konkrétní námitky žalovaný v odvolacím řízení neposoudil. Žalovaný postupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu, nechal námitky do závazných stanovisek vydaných dotčenými orgány posoudit jejich nadřízenými orgány a s výsledkem pak seznámil účastníky řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu. Záměr není podle žalovaného v rozporu se složkovými zákony, na stavbu bylo vydáno integrované povolení a záměr prošel i procesem EIA. Žalovaný dále uvádí, že pokud jde o žalobci zmiňované požadavky územního plánu na izolační zeleň, tak údržba ani obnova zeleně již rostoucí v areálu nebyla předmětem řízení o dodatečném povolení. Výtky stran nedostatečné dopravní obslužnosti a vlivů ze zvýšené těžké nákladní dopravy zůstaly pouze v obecné poloze a podle žalovaného je stěžejní, že i vlivy z dopravy byly posouzeny v procesu EIA. Imise do ovzduší pak byly posouzeny odborem životního prostředí magistrátu dne 7. 11. 2019. K další argumentaci žalovaný uvádí, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 7 stavebního zákona nahrazuje územní rozhodnutí. Podle názoru žalovaného žalobci netvrdí, s jakými požadavky právních předpisů mají být závazná stanoviska či projektová dokumentace v rozporu a jak se tyto skutečnosti odráží na jejich právech. Ostatně vysvětlení, jaký má ten který žalobci vytýkaný nedostatek přímý vliv na práva (zejména vlastnická) žalobců a) a b) a na práva, k jejichž hájení je oprávněn vystupovat žalobce c), žalovaný postrádá napříč žalobou.

Osoba zúčastněná na řízení č. 1 vysvětlila, že je vlastníkem pozemků, na nichž se nachází sporná stavba, zatímco stavebník má tyto pozemky pronajaté a spornou stavbu provozuje. Není pravdou, že by v důsledku jejich činnosti došlo ke zhoršení životního prostředí, neboť civilní soudy shledaly, že společnost AZOS ani její právní nástupci neobtěžují okolí imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům. Ostatně i předchozí řízení před správními soudy dokládá, že tehdejší žaloba proti dodatečnému povolení stavby byla úspěšná pouze proto, že nebyla zohledněna změna integrovaného povolení. Stěžejní nicméně je, že ostatní žalobní námitky byly shledány nedůvodnými. Nadto je třeba si uvědomit, že provoz v areálu podléhá přísné kontrole ze strany dozorových orgánů. Tvrzení o diskriminaci občanů N. tak pokládá vlastník sporné stavby za absurdní – vždy totiž mohly být uplatňovány námitky, což také žalobci dlouhodobě činili. Zákon dává možnost stavebníkovi požádat o dodatečné povolení, přičemž v tomto řízení jsou uplatňována stejně přísná kritéria jako v řízení o povolení stavby. Žalobci c) nadto úvodem vyčítá, že se pasuje do role univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí všech orgánů státní správy. K úspěšné aktivní legitimaci nepostačuje domnělé přesvědčení žalobců, že byla zasažena jejich právní sféra, aniž by z právních předpisů bylo možné dovodit takto tvrzený účinek. Žalobci pouze vyjmenovávají, jaká všechna jejich práva měla být dotčena, ale nic více. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 tak upozorňuje na absenci aktivní věcné legitimace jednotlivých žalobců u jednotlivých žalobních námitek. Platí přitom, že vlastnická práva žalobců nelze nadřazovat nad práva jiných subjektů. Vlastník sporné stavby je přesvědčen, že se žalovaný s využitím závěrů relevantní judikatury řádně ztotožnil jak se stavebním úřadem, tak stavebníkem. Tento postup žalovaného pokládá za přiměřený, protože se předmětné odvolací námitky shodují s námitkami uplatněnými v prvoinstančním řízení a jelikož se stavebník vyjádřil ve věci odpovídajícím způsobem. Žalovaný se tak vypořádal se všemi námitkami žalobců (i s těmi stran územního plánu, ochrany veřejného zdraví a ochrany životního prostředí), a je proto již bez významu, uvedl-li současně, že se k některým z nich nepřihlíží. Nepochybil, ani pokud jde o vyjádření žalobce c) ze dne 15. 11. 2021, jelikož věcně šlo o opakování odvolacích důvodů, nikoliv o vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k podkladům rozhodnutí. Poukazují-li žalobci na mimoběžnost argumentů žalovaného, byl tento nedostatek zapříčiněn formou a obsahem podání žalobců. Napadené rozhodnutí potom bylo žalobcům doručeno v souladu s právními předpisy, způsobem doručování proto nebyli nikterak zkráceni na procesních právech.

K dalším žalobním bodům vlastník sporné stavby zejména uvádí, že rozpor s územním plánem byl vyvrácen (v areálu se nachází i izolační zeleň) a že podmínky závazného stanoviska EIA byly splněny (zde se opírá o názor MŽP, že verifikační stanovisko se k jednomu řízení vydává pouze jedenkrát). K tvrzenému neprokázání vlastnického práva k pozemku předložil stavebník souhlas vlastníka a podal v tomto smyslu své vyjádření, se kterým se žalovaný ztotožnil. Vlastník sporné stavby dále uvádí, že pasport nahrazuje neexistující doklady o stavbě v plném rozsahu a že není třeba již vydávat kolaudační rozhodnutí, přičemž tento pasport nebyl zrušen a stavebník z něj musel vycházet. Stran tvrzeného negativního vlivu provozu namítá, že opakovanými kontrolami nebylo nikdy prokázáno, že by tvrzení žalobců bylo důvodné. Ke spekulacím o budoucím provozu zinkovny uvádí, že stavebník neprovozuje a nikdy neprovozoval kataforézní zinkovnu – tento termín nedává z technologického hlediska žádný smysl. Výroba je považována za lehký průmysl – jedná se o lakování zboží s vysokou přidanou hodnotou, při němž nedochází k chemickým reakcím. Není tedy pravdou, že se jedná o průmysl těžký. Navíc je třeba poznamenat, že výroba v daných objektech probíhala na stejném místě minimálně od 50. let minulého století s prokazatelně vyšší emisní zátěží obyvatel než v současnosti.

Vlastník sporné stavby trvá na tom, že obsah a rozsah dokumentace je zpracován v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“) i s vyhláškou č. 501/2006 Sb., přičemž to, které části staveb jsou již dokončeny, plyne ze spisu. Nevidí důvod vyžadovat doplňující stanovisko od Ministerstva zdravotnictví za situace, kdy již předchozí závazné stanovisko bylo kladné a stavebník žádost zúžil. Podkladem rozhodnutí přitom bylo i souhlasné závazné stanovisko KHS a KHS nic nebrání provádět potřebné kontroly provozu, pokud to uzná za nezbytné. Stran dopravní obslužnosti uvedl, že byla posouzena v rámci procesu EIA a je podrobně popsána v průvodní a souhrnné technické zprávě – lze počítat s cca 20 nákladními vozy za den, což je zatížení pro silnici II. třídy zjevně zanedbatelné. Rovněž problematika hluku je řešena v projektové dokumentaci – byla vypracována hluková studie, nicméně skutečné posouzení vlivu hluku bude posuzováno a měřeno také v rámci zkušebního provozu. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 konstatuje, že místní příslušnost k rozhodování v této věci sice byla postupně měněna, avšak pouze na základě namítané podjatosti. Žalobci ignorují to, jak žalovaný naložil s jejich námitkami proti závazným stanoviskům dotčených orgánů, tj. že je nechal přezkoumat nadřízenými orgány a s výsledkem seznámil účastníky řízení. K tvrzení žalobců, že stavba potřebovala územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, uvádí, že tak by tomu bylo za standardního postupu před provedením stavebních úprav, které by měly vliv na změnu užívání – o takový případ však nešlo. Má za to, že stavebník splnil veškeré podmínky, a je tak v dobré víře, že disponuje platným dodatečným povolením sporné stavby. Stavebník proto dne 21. 2. 2022 zahájil práce vedoucí k dokončení stavby a k zahájení zkušebního provozu.

Město N. se coby osoba zúčastněná na řízení č. 2 ve věci samé nevyjádřilo.

Podáním doručeným dne 17. 5. 2022 žalobkyně b) odkázala na usnesení ze dne 20. 8. 2015, č. j. 5 As 150/2015-46, v němž NSS v souvislosti s rozhodováním o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku ve věci předchozího dodatečného povolení sporné stavby dovodil, že by mohla hrozit závažná újma na životním prostředí a právech žalobkyně, jež převažují nad újmou tehdejšího stavebníka. Žalobkyně b) předložila též několik lékařských zpráv očního lékaře, které podle ní dokládají poškození jejího zraku v důsledku emisí ze sporné stavby, a ocenění její nemovitosti, v němž je jako slabá stránka negativně hodnoceno sousedství sporné stavby.

V replice žalobci rozporují tvrzení osoby zúčastněné na řízení č. 1, že se jedná o kontinuální provoz lakovny odkazem na historické dokumenty, z nichž se podává, že na pozemku st. p. Xa se nacházel objekt obrobny, a nikoliv lakovny. Dále pak žalobci argumentují proti tomu, že by sporná stavba mohla být stavbou pro lehký průmysl. Poukazují na to, že v provozu zinkovací a stahovací linky se využívají chemické reakce, jak dokládá i žádost stavebníka o integrované povolení, a stejně tak kataforetické lakování je elektro-chemickým procesem s velkým objemem používaných chemikálií, jenž vede k dosud nebývalé emisní zátěži obyvatel. Žalobci poukazují i na předložené statistiky o nárůstu výskytu onkologických onemocnění v N. mezi lety 2013 a 2017, ačkoliv všude jinde jejich výskyt poklesl či stagnoval, a na lékařské zprávy o dlouhodobých problémech žalobkyně b) se záněty v očích. Definici těžkého průmyslu jakožto průmyslu vyrábějícího výrobky k průmyslovému zpracování odpovídá fakt, že stavebník ve svém provozu připravuje díly využívané v automobilovém průmyslu. V provozu nejsou vyráběny výrobky pro přímou spotřebu obyvatelstva a stavebník se zaměřuje spíše na montáž výrobků než na propagaci nebo prodej konečných produktů.

Obchodní společnost AZOS požádala Městský úřad N. dne 20. 3. 2014 o dodatečné povolení stavby „Stavební úpravy SO.1 – hlavního výrobního objektu, SO.3 – pomocných technických průvozů a SO.4 – expedice v areálu firmy AZOS CZ s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe, čímž došlo k zahájení řízení (původně) vedeného u tamního stavebního úřadu pod sp. zn. 110/13467/2014. Stavba byla v žádosti popsána tak, že v navrhovaných prostorách budou nové povrchy podlah a nové výplně dveřních otvorů a světlíků, že budou v objektu SO.1 umístěny 2 záchytné jímky a 11 čerpacích jímek a v SO.3 záchytné havarijní jímky, přičemž součástí stavby bude též vzduchotechnika, vytápění a STL plynovod.

Dne 13. 10. 2014 Městský úřad N. rozhodnutím č. j. 110/30308/2014/Ďou, sp. zn. 110/13467/2014, stavební úpravy staveb SO.1, SO.3 a SO.4 na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe dodatečně povolil i přes námitky vznesené žalobci a) a b) a řadou dalších osob.

Konkrétně v písemných námitkách ze dne 23. 6. 2014 žalobce a) namítal znečistění ovzduší a konstatoval, že ve dnech 29. 4. – 9. 5. 2014 bylo prováděno měření imisí z provozu Centrem hygienických laboratoří – Zkušební laboratoří Hradec Králové, o čemž byl pořízen protokol č. 41806-41811/2014, z něhož vyplývá závěr o zdravotní nezávadnosti prostředí v době měření. Toto měření ale bylo podle žalobce a) ovlivněno více než tři dny trvající odstávkou jinak nepřetržitého provozu. V protokolu přitom není uvedeno, kým byla deklarována doba provozu v době měření a kdo údaj ověřil. Zároveň protokol postrádá záznam o aktuálním směru větru v době měření, ačkoli směr větru zásadně ovlivňuje imisní zátěž od provozu. Podle žalobce a) bylo měření ovlivněno i tím, že bylo prováděno v době standardních rozptylových podmínek, neboť jiná situace by byla v době inverzních stavů v zimním období. Měření dále vytkl, že rozbor imisí neurčil látku způsobující typický zápach imisí z podniku (dle pozorování žalobce těžší než vzduch). Na druhém místě žalobce a) namítal, že nesouhlasí s navýšením hlukové zátěže v místě jeho bydliště. Již z dřívějšího měření hlukové zátěže totiž byla zjištěna vysoká hladina hlukového pozadí, systémy měření hluku nicméně neumožňují odlišit jednotlivé původce tohoto hlukového smogu. Do posuzování hlučnosti provozu ve vztahu k vnějšímu prostředí přitom byla zahrnována pouze vzduchotechnická zařízení, nebyl však zahrnut hluk z technologických zařízení umístěných uvnitř provozních objektů, z vnitropodnikové dopravy ani hluk z manipulace s materiálem. Podle žalobce a) projekt předpokládá splnění limitů pro vnitřní prostředí, ale nezohledňuje šíření hluku z technologie při otevření oken, vrat či světlíků. Ostatně hluk z technologie i z ventilátorů vzduchotechniky velmi často obsahuje tónovou složku, která výrazně snižuje limity pro hlukovou zátěž. Žalobce a) dále uvedl, že se obává znehodnocení zdroje pitné vody a podzemních vod, neboť je společnost AZOS používá pro technologické účely. Podle žalobce a) klesá cena nemovitostí v lokalitě a bylo narušeno i sociální prostředí, neboť opadá zájem navštěvovat obyvatele Zálabí. Žalobce a) uzavřel, že není v jeho silách zajistit průběžnou kontrolu provozu a že podle jeho názoru takovýto provoz nepatří do těsného sousedství s obytnými objekty.

Dne 23. 6. 2014 podala písemné námitky také žalobkyně b), v nichž namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i pohody bydlení. Žalobkyně b) nejprve uvedla, že jelikož nebylo zahájeno řízení o odstranění stavby, nebylo možné zahájit ani řízení o dodatečném povolení stavby. Pokračovala, že dodatečně povolovaná přístavba je zcela v rozporu s územním plánem města N., jelikož z něj vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů a současně požadavek potlačení rozvoje jižní výrobní zóny. Žalobkyně b) dále namítala, že jelikož neproběhlo územní řízení, některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly dodrženy. Další okruh argumentace žalobkyně b) věnovala procesu EIA, který podle ní proběhl v rozporu nejen se zákonem, ale i unijním a mezinárodním právem, jestliže Městský úřad v N. nedostál svým povinnostem a nezveřejnil informace o procesu EIA vedle úřední desky i jiným v místě obvyklým způsobem. V důsledku toho se občané N. o záměru vůbec nedozvěděli a neúčastnili se procesu EIA, což mělo zásadní vliv na zákonnost i obsah vydaného stanoviska. Žalobkyně b) namítla, že v současné době není fakticky dodržena podmínka č. 31 závazného stanoviska EIA (v případě stížností na obtěžování zápachem řešit s příslušnými úřady účinná opatření k eliminaci pachových látek), neboť přestože si veřejnost na zápach z provozu dlouhodobě stěžuje, nebyla přijata žádná účinná opatření. Všechny podmínky závazného stanoviska EIA by podle žalobkyně přitom měly být zahrnuty do dodatečného (ne)povolení stavby (mj. i podmínka č. 25, tj. v průběhu zkušebního provozu provést kontrolní měření hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v případě porušení zákonných limitů hluku učinit taková opatření, aby k překračování limitů dále nedocházelo). Žalobkyně b) také namítla, že zpráva o měření imisí ve městě N. zpracovaná Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, je založena na měření ve dnech 29. 4. – 9. 5. 2014, kdy však společnost AZOS přerušila svůj provoz. Nadto závěry tohoto hodnocení jsou velmi obecné a výslovně tedy nestanoví, že v reálném provozu nejsou překračovány zákonné limity. Žalobkyně b) dále upozornila na to, že ke dni 17. 6. 2014 ve spisu chybělo vyjádření k vypouštění vod od Povodí Labe, s.p., a že ze spisu není zřejmé, zda a jak je smluvně řešeno odvádění předčištěných odpadních vod. Místo průkazu energetického auditu budov byl založen pouze email ze společnosti AZOS, že se na stavbu nevztahuje opatření k energetickým úsporám dle zákona č. 406/2000 Sb.; stanovisku KHS vytkla, že bylo vydáno již dne 3. 2. 2014 ke stavebnímu řízení, nikoliv k dodatečnému povolení stavby. Závěrem pak žalobkyně b) vznesla námitku podjatosti úředních osob stavebního úřadu v N.. Následně ještě dne 25. 6. 2014 žalobkyně b) své námitky doplnila o odkaz na stanovisko ČIŽP ze dne 10. 2. 2014 vydané k podnětu žalobce c) na prověření šíření nadměrného zápachu, v němž bylo uvedeno, že dle platného zákona o ochraně ovzduší nelze provozovatele za samotné obtěžování nadměrným zápachem jakkoliv postihovat ani mu ukládat povinnost snížení zápachu, v důsledku čehož je obtěžování zápachem z nevhodně umístěných zdrojů z pohledu zákona o ochraně ovzduší neřešitelné.

Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby žalovaný k odvolání mj. žalobců a) a b) potvrdil rozhodnutím ze dne 11. 2. 2015, č. j. 024569/2015/KUSK, sp. zn. SZ 172588/2014/KUSK REG/K (ve znění jeho opravného usnesení). Obě rozhodnutí však byla k žalobě žalobkyně b) zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015-100. Soud nyní ve snaze o stručnost toliko odkazuje na tam provedené shrnutí relevantních skutečností z tehdy předloženého správního spisu za období let 2014 – 2015, jakož i na nosné důvody zrušujícího rozsudku korigované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015-81. Věc tedy byla žalovanému, potažmo Městskému úřadu N., již v roce 2015 správním soudem vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalovaný nijak nezohlednil, že v době dodatečného povolení stavby již došlo ke změně integrovaného povolení pro spornou stavbu.

Usnesením žalovaného ze dne 8. 2. 2016, č. j. 020082/2016/KUSK (ve znění jeho opravného usnesení), byl k projednání a rozhodnutí věci pověřen Městský úřad Kolín, odbor výstavby – stavební úřad, a to z důvodu vyloučení všech úředních osob příslušného stavebního úřadu v N. pro systémovou podjatost. Městský úřad Kolín řízení o žádosti podané dne 20. 3. 2014 následně vedl pod sp. zn. SU 5182/2016.

Usnesením ze dne 7. 3. 2016 Městský úřad Kolín společnost AZOS vyzval, aby doplnila žádost ze dne 20. 3. 2014 o aktualizovanou projektovou dokumentaci, kontrolní stanovisko EIA, rozhodnutí o změnách integrovaného povolení v platném znění, závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ke změně stavby stacionárního zdroje a plnou moc udělenou zmocněnci. Současně řízení přerušil.

Dne 22. 3. 2016 obdržel Městský úřad Kolín souhlasné závazné stanovisko MŽP ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, k ověření změn záměru „Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“. Dne 16. 9. 2016 toto kontrolní stanovisko EIA předložila též společnost AZOS spolu s rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, jímž se společnosti AZOS vydává integrované povolení k provozu zařízení „Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“, jakož i dalšími navazujícími rozhodnutími žalovaného, jimiž se vydávají změny č. 1, 2 a 3 integrovaného povolení. Společnost AZOS Městskému úřadu Kolín sdělila, že nepovažuje za nutné, aby doložila i závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ke změně stavby stacionárního zdroje, neboť jej nahrazuje právě integrované povolení. Dále společnost AZOS dodala též projektovou dokumentaci zpracovanou v září 2016, resp. její část. Spolu s tímto doplněním podala dne 20. 9. 2016 (novou) žádost o dodatečné povolení stavby „Stavební úpravy SO.1 – hlavního výrobního objektu, SO.3 – pomocných technických průvozů a SO.4 – expedice v areálu spol. AZOS CZ s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe, kterou Městský úřad Kolín sice zaevidoval pod sp. zn. SU 105082/16, nicméně založil ji do spisu vedeného pod sp. zn. SU 5182/2016 (jako doplnění původní žádosti). Stavební záměr byl v této žádosti identifikován tím, že jde o úpravy stávající stavby pro potřeby montáže výrobní technologie – výstavba záchytných jímek v hlavní výrobní hale a v pomocných technických provozech, montáž vzduchotechnických rozvodů, výměna výplní otvorů, montáž sekčních vrat, úprava (výměna) podlahových povrchů.

Mezitím Městský úřad N. v návaznosti na kontrolní prohlídku sporné stavby uskutečněnou 7. 12. 2015 uložil společnosti AZOS pořídit do 31. 3. 2016 zjednodušenou dokumentaci stavby. Při pochůzce po stavbě dne 7. 4. 2016 byly zjištěny nedostatky předložené dokumentace a bylo uloženo ji upravit. Následně z důvodu systémové podjatosti věc převzal Městský úřad Kolín, který po provedení kontrolní prohlídky dne 24. 6. 2016, při níž mu byl předložen mj. opis povolení k trvalému užívání pro stavbu „Lakovna, svařovna a klempírna“ ze dne 3. 11. 1961, č. j. 01/275/61/023/Ďou, týkající se závodu 05 Obránců míru v N. (bez jakékoliv konkretizace umístění stavby) a povolení ze dne 16. 3. 1966, jímž byla blíže nekonkretizovaná stavba „Rozšíření Závodu obránců míru N.“ uvedena do trvalého provozu, a při níž zjistil, že zpracovaný pasport odpovídá skutečnému provedení stavby, sdělením ze dne 27. 6. 2016, č. j. MUKOLIN/SU-64419/16-pes, s odkazem na § 125 odst. 4 stavebního zákona ověřil zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby „výrobní hala v areálu závodu AZOS CZ, s.r.o. v N., na pozemcích parc. č. st. Xa a Xc v katastrálním území N.“. V takto ověřené dokumentaci pro pasport stavby z dubna 2016 je v průvodní a souhrnné technické zprávě jako účel užívání stavby uveden „Objekt pro výrobu – Dílenská hala – lakovna, svařovna, klempírna“, ve všech ostatních částech dokumentace, včetně výkresové části, se hovoří jen o hlavní výrobní hale či výrobním objektu.

Dne 5. 6. 2018 město N. adresovalo stavebnímu úřadu námitky proti pasportu sporné stavby, k nimž přiložilo mapy areálu Závodů obránců míru z let 1988 a 1995 a evidenci pozemků a stavebních objektů z 90. let, z nichž vyplynulo, že objekt č. 002 lakovna se nacházel na pozemku st. p. Xn, tedy ve výrobní hale, jejímž vlastníkem není společnost AZOS, resp. Colegium Reality. Výrobní hala na pozemku st. p. Xa jakožto objekt č. 003 byla obrobnou. Žalovaný, jemuž stavební úřad námitky postoupil, však ve sdělení ze dne 23. 8. 2018 uvedl, že podání vyhodnotil jako podnět k provedení přezkumného řízení, jež ovšem již nelze zahájit z důvodu uplynutí roční lhůty pro zahájení řízení. Žalovaný konkrétně dovodil, že § 125 stavebního zákona upravuje opačný postup než je kolaudační souhlas podle § 122 stavebního zákona, v obou případech se však řeší způsob užívání stavby ve vztahu k projektové dokumentaci stavby a jde o ustanovení systematicky zařazená do části čtvrté, hlavy I, dílu 2 stavebního zákona týkajícího se kolaudace. Proto se přiměřeně aplikuje § 122 odst. 4 (do 31. 12. 2017 odst. 3) stavebního zákona, podle nějž lze souhlas přezkoumat v přezkumném řízení, jež lze zahájit pouze do 1 roku ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků.

Usnesením ze dne 27. 9. 2016 Městský úřad Kolín společnost AZOS znovu vyzval, aby doplnila žádost o dodatečné povolení stavby ze dne 20. 3. 2014 tentokrát o projektovou dokumentaci, ze které bude zřejmý rozsah stavebních úprav, které jsou předmětem dodatečného povolení, a dále o závazná stanoviska Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje a KHS a o stanoviska příslušného orgánu na úseku ochrany životního prostředí a Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj. V této souvislosti Městský úřad Kolín řízení opět přerušil.

K této výzvě bylo Městskému úřadu Kolín doručeno pouze nesouhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 4. 10. 2016, č. j. KHSSC 51092/2016, a rozhodnutí MŽP ze dne 18. 10. 2016, č. j. 2022/500/16, jímž se ruší rozhodnutí o vydání 4. změny integrovaného povolení.

Městský úřad Kolín tak pro nedoložení podkladů a neodstranění nedostatků žádosti ani na jeho výzvy řízení zastavil usnesením ze dne 6. 12. 2016. Toto usnesení však bylo k odvolání společnosti AZOS zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 2. 2017. Věc se tak vrátila Městskému úřadu Kolín, který stavebníkovi usnesením ze dne 28. 3. 2017 a ze dne 27. 6. 2017 poskytl k doplnění žádosti novou lhůtu.

Dne 22. 6. 2017 předložil stavebník projektovou dokumentaci a dne 13. 7. 2017 vyjádření Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj ze dne 12. 7. 2017. Poté bylo dne 13. 9. 2017 doloženo koordinované vyjádření k projektové dokumentaci vydané Městským úřadem Kolín, odborem životního prostředí a zemědělství, a to na úseku nakládání s odpady, vodoprávního úřadu, ochrany ovzduší, ochrany zemědělského půdního fondu, ochrany přírody a krajiny a státní správy lesů a myslivosti.

Z důvodu vyloučení všech úředních osob stavebního úřadu v Kolíně (neboť starosta města Kolín zároveň působil jako náměstek hejtmanky Středočeského kraje) byl usnesením žalovaného ze dne 1. 11. 2017, č. j. 133831/2017/KUSK, k projednání a rozhodnutí věci pověřen Magistrát města Mladá Boleslav, odbor stavební a rozvoje města – tj. stavební úřad, který vydal prvostupňové rozhodnutí.

V průběhu správního řízení nadto došlo v důsledku rozdělení odštěpením sloučením k rozhodnému dni 1. 1. 2017 ke změně stavebníka (ze společnosti AZOS na Automotive Painting Partners s.r.o.) i vlastníka sporné stavby (ze společnosti AZOS na Colegium Reality s.r.o.).

Podáním ze dne 29. 11. 2017 žalobce c) oznámil stavebnímu úřadu, že se účastní vedeného řízení. V podání ze dne 12. 12. 2017 žalobkyně b) vznesla u stavebního úřadu podnět k provedení kontrolní prohlídky stavby s argumentací, že od roku 2014 společnost AZOS provozuje kataforézní a zinkovací linku spolu s dalšími objekty zcela nezákonně, čímž obtěžuje vlastníky sousedních nemovitostí. Namítala, že zastavení provozu je nezbytné z důvodu ochrany zdraví obyvatel N., což opřela o vyhodnocení zpracované SZÚ dne 18. 7. 2016, které podle žalobkyně b) koresponduje i s měřením obchodní společnosti Odour, s. r. o., z let 2015 – 2016. Tento podklad podle žalobkyně b) dokládá, že se ve venkovním ovzduší v okolí linky vyskytují pachové látky v koncentracích obtěžujících obyvatele, kteří v důsledku dlouhodobého zápachu trpí stresem a zdravotními obtížemi (za příklad uvedla pálení sliznic, bolest hlavy, obtížné dýchání, kašel či únavu). Nadto byla zjištěna přítomnost těkavých organických látek typických pro provoz kataforézy. Žalobkyně b) proto navrhla, aby stavební úřad vyzval stavebníka ke zjednání nápravy, event. mu tuto povinnost uložil.

Dne 16. 3. 2018 provedl stavební úřad kontrolní prohlídku stavby a v návaznosti na ni vyzval vlastníka sporné stavby a stavebníka výzvou ze dne 19. 3. 2018, č. j. 15322/2018/SÚ/KlVa, aby bezodkladně ukončili nepovolený způsob užívání stavby v areálu společnosti Colegium Reality, pro kterou se vede řízení o dodatečné povolení stavby.

Dne 24. 5. 2018 byla provedena další kontrolní prohlídka, při které bylo zjištěno, že zinkovací linka, stahovací linka a sklad chemických látek jsou mimo provoz, o čemž byla pořízena fotodokumentace. Stavební úřad tak dospěl k závěru, že výzva ke zjednání nápravy byla uposlechnuta, neboť současně shledal, že lakovací linka je v provozu na základě pasportu, který ověřil Městský úřad Kolín dne 27. 6. 2016 pod č. j. MUKOLIN/SU-64419/16-pes. Další kontrolní prohlídky stavby proběhly ve dnech 14. 6. 2018, 28. 6. 2018, 29. 1. 2019 a 15. 5. 2019. Při poslední z nich stavební úřad zjistil, že bylo pokračováno ve stavebních úpravách (provedení celé vzduchotechniky, spárovací linky, kataforézní linky a záchytné jímky) bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem a že je stavba provozována bez povolení navzdory výzvě stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2018. Proto rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019, č. j. 44776/2019/SÚ/zdpe, sp. zn. OStRM/4746/2018/ZDPE, nařídil společnosti Colegium Reality zastavit veškeré stavební práce na stavbě SO.1, SO.3 a SO.4 v areálu společnosti Colegium Reality. Současně samostatným rozhodnutím č. j. 44934/2019/SÚ/zdpe nařídil stavebníkovi, aby bezodkladně ukončil užívání stavby nepovoleným způsobem. Obě tato rozhodnutí nicméně byla k odvolání stavebníka a vlastníka sporné stavby zrušena rozhodnutími žalovaného ze dne 23. 10. 2019, č. j. 140680/2019/KUSK, a ze dne 1. 11. 2019, č. j. 143445/2019/KUSK.

Oznámením ze dne 18. 11. 2019 oznámil stavební úřad účastníkům řízení zahájení řízení sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE – o žádosti podané dne 20. 3. 2014 o dodatečné povolení stavby: „Stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických průvozů (SO.3) a expedice (SO.4) v areálu společnosti Colegium Reality s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe. Současně stavební úřad nařídil jednání na den 19. 12. 2019, které však bylo později odročeno a následně zrušeno.

Dne 16. 12. 2019 podal žalobce c) písemné námitky, v nichž podrobně rozvedl, jaké jsou cíle jeho projektu, resp. jaké se chystá činit kroky, aby získal důkazy vedoucí k zastavení výroby chemického průmyslu v N.. Konkrétně uvedl, že působení chemického průmyslu z provozu stavebníka zanechává vážné důsledky na druhovém složení půdy a ekosystémových procesech půdy, a že proto požádal výzkumný ústav o šetření. Pokračoval, že stavebník odmítl ukončit nepovolený provoz, a proto se žalobce c) obrátil též na SZÚ, který technologický postup výroby prověřil se závěrem, že v hale jsou emise z výroby, jejichž část prochází výduchy ve střeše ven do ovzduší. Současně žalobce c) uvedl, že se provádí mikrobiologické rozbory vody ve studních, které jsou vzdálené od areálu společnosti Colegium Reality pouze 8–10 m, a že provede analýzu i odpadních vod. Namítal, že stavba je v rozporu s územním plánem, jelikož se jedná o těžkou výrobní zónu, kde dochází k působení negativních vlivů výroby mimo areál. Zápach z provozu pak potvrzuje šetření ze strany Ing. Z. K., který zjistil, že pachový vjem v okolí podniku (chemický zápach po „akrylátech“) se shoduje s vjemem uvnitř haly. K námitkám žalobce c) přiložil sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2020, v němž bylo uvedeno, že se pozemky st. p. č. Xa, Xc a Xe nachází v ochranném pásmu II. stupně přírodních léčivých zdrojů lázeňských míst Poděbrady a Sadská s tím, že v něm sice nejsou zakázány činnosti související s provozem těžkého chemického průmyslu, nicméně jakýkoliv záměr tohoto typu podléhá vydání závazného stanoviska podle lázeňského zákona.

Posléze dne 15. 1. 2020 byly stavebnímu úřadu doručeny též námitky žalobkyně b), která namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i do pohody bydlení. Žalobkyně b) stavebnímu úřadu vytkla, že za účastníky řízení coby dotčené osoby považuje toliko vlastníky (sousedních) nemovitostí přes ulici od dodatečně povolované stavby, nikoliv však všechny osoby, které mohou být obdobně dotčeny. Žalobkyně b) dále namítala, že neproběhlo územní řízení, ve kterém by bylo vydáno rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území – to mělo být vydáno navzdory tomu, že se provoz umístil do již existujících budov za situace, kdy se zásadně změnil vliv užívání stavby na okolí. Stavebník tudíž neprokázal, že stavba není umístěna v rozporu s rozhodnutím o území. V té souvislosti také namítala, že některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly dodrženy. Dále žalobkyně b) namítala, že jelikož stavebník v době od vydání stanoviska EIA změnil technologii výroby, měla být tato změna posouzena v procesu EIA. To se však nestalo, a tak toto posouzení chybí. Ostatně ani podmínky stanoviska EIA (zejména č. 31 a 25) nebyly dodrženy, ačkoliv by měly být zahrnuty do dodatečného povolení stavby. Dodatečně povolovanou stavbu považuje za rozpornou s územním plánem města N., jelikož z něj pro plochy VL vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů. Stavební úřad proto nemůže stavbu dodatečně povolit a musí pokračovat v řízení o jejím odstranění. Další námitky směřovaly proti závaznému stanovisku na úseku požární ochrany ze dne 13. 6. 2017 a 7. 10. 2019 a na úseku ochrany ovzduší ze dne 7. 11. 2019, neboť podle žalobkyně b) nejsou dostatečně zdůvodněné. Nadto žalobkyně b) stavebníkovi vytkla, že nedoložil závazné stanovisko podle lázeňského zákona, souhlas vodoprávního úřadu ani vyjádření k umístění nového stacionárního zdroje znečištění ovzduší. Mimoto některá předložená závazná stanoviska (zejména KHS ze dne 7. 6. 2017 a odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019) jsou neaktuální a nevyjadřují se k verzi projektové dokumentace, o níž je rozhodováno. Stavebník ani stavební úřad přitom nejsou oprávněni posuzovat, zda provedené změny mají vliv na obsah závazných stanovisek. K námitkám žalobkyně c) přiložila lékařskou zprávu z oboru očního lékařství a záznam o incidentu ze dne 26. 11. 2015, při němž zaměstnanec AZOSu upadl v nákupním středisku do bezvědomí.

Dne 10. 1. 2020 provedl stavební úřad ohledání stavby na místě samém, o čemž byl pořízen protokol. Stavební úřad učinil následující zjištění ohledně stávajících staveb:

Usnesením ze dne 14. 1. 2020 stavební úřad řízení přerušil a ve výzvě ze dne 21. 2. 2020 stavebníka poučil, že je třeba žádost o dodatečné povolení stavby podanou dne 20. 3. 2014 doplnit do 30. 4. 2020 o následující údaje a doklady:

Dne 27. 4. 2020 podal stavebník (novou) žádost o dodatečné povolení stavby, která byla zaevidována pod sp. zn. OStRM/75166/2020/ZDPE, a to pro stavbu: „Stavební úpravy SO 01 – hlavního výrobního objektu, SO 03 – pomocných technických průvozů a SO 04 expedice v areálu firmy Automotive Painting Partners s. r. o. – část prostor SO 1, venkovní potrubí z dopalovací jednotky a alkalického absorbéru do stávajícího komína, chladící agregát, katalytická dopalovací jednotka včetně protipožární stěny a venkovní ocelová plošina“ na pozemcích st. p. č. Xd (zde se nachází část prostoru spárovací linky a část spojovací chodby do šaten), Xa (zde se nachází prostor přípravy kartonů spárovací linky a část spárovací linky), Xj (zde se nachází zděný komín) a p. č. Xg (zde se nachází potrubí z alkalického absorbéru a spiro potrubí o průměru 400 mm odvádějící odpadní vzduch z dopalovací jednotky přes vodní vypírku do tělesa zděného komína; jižně na původní betonové desce regenerativní katalytická dopalovací jednotka typ S40 opatřená protipožární stěnou o tloušťce 200 mm, délce 19,4 m a výšce 3,7 m na hranici pozemku; východně chladící agregát s rozměry 1,2 x 2,8 x 2,3 m). Současně stavebník uvedl, že mezi objekty SO 01 a SO 03 je navržena venkovní plošina pro jednotku vzduchotechniky, která je řešena jako rámová konstrukce spočívající na osmi sloupech kloubově uložených do základové konstrukce. Podle stavebníka popsaná stavba (její změna) nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí.

Zároveň stavebník (nově) upustil od původního záměru v části, která se týkala provedení stavebních úprav pro umístění technologie zinkovací linky v SO.1 a stahovací linky v SO.3.

Usnesením poznamenaným do spisu dne 29. 6. 2020 stavební úřad spojil řízení o žádostech podaných dne 20. 3. 2014 a dne 27. 4. 2020 ke společnému řízení s tím, že nadále budou věci vedeny pod sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE.

Oznámením ze dne 29. 6. 2020 stavební úřad oznámil účastníkům řízení, že dne 27. 4. 2020 podal stavebník další žádost o dodatečné povolení stavby (ostatních objektů) a že řízení o obou žádostech byla spojena. Na den 31. 7. 2020 nařídil ústní jednání, které následně odročil na den 18. 8. 2020.

Dne 27. 7. 2020 provedl stavební úřad ohledání stavby na místě samém, o čemž byl pořízen protokol a fotodokumentace. Stavební úřad zjistil, že stav stavby odpovídá předložené dokumentaci zpracované v únoru 2020, nebyla dokončena pouze železobetonová protipožární stěna a odtahová prostorová vzduchotechnika včetně konstrukce.

Dne 18. 8. 2020 proběhlo ústní jednání, o němž byl pořízen protokol a listina přítomných. Z ní je patrné, že se ho účastnili všichni žalobci. Současně byly dne 18. 8. 2020 žalobkyní b) a žalobcem c) podány i písemné námitky. Žalobkyně b) znovu namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i pohody bydlení a že stavba je v rozporu s územním plánem města N., jelikož z něj pro plochy VL vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů. Dodatečně povolovaná stavba je podle ní zdrojem zápachu, hluku i znečištění ovzduší nad přípustnou míru, přičemž vysazené túje podél ulice X zaschly a uhynuly, takže chybí izolační zeleň. Vzhledem k vydání stanoviska EIA a zvýšeným nárokům na kanalizaci mělo být podle žalobkyně b) vydáno územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, především za účelem posouzení zápachu a hluku – toto rozhodnutí však chybí, v důsledku čehož nebyly dodrženy některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně b) dále upozornila na to, že není zřejmé, na kterých pozemcích se nachází sporná stavba a zda je zařízení „stříkací kabina a příslušenství“ také předmětem dodatečného povolení. Předložená projektová dokumentace je podle jejího názoru vnitřně rozporná – obsahuje totiž informace i o dalších (dokončených) objektech. Není proto zřejmé, jaký je rozsah stavebních úprav. Ohledně žádosti stavebníka ze dne 27. 4. 2020 žalobkyně b) uvedla, že stavebník nesprávně uvádí, že není třeba provést proces EIA a že změna stavby nespočívá ve změně jejího užívání – jeho tvrzení nicméně odporuje skutečnosti. Žalobkyně b) dále poukázala na to, že závazné stanovisko odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019 (potvrzené dne 26. 3. 2020) a KHS ze dne 27. 3. 2020 je nedostatečně zdůvodněno. Další námitky žalobkyně b) věnovala tomu, proč souhrnná technická zpráva nedostatečně a nesprávně popisuje vlivy stavby na životní prostředí a jaké jsou její další nedostatky. Podle žalobkyně b) není zřejmé, odkud bude zajištěna voda pro spornou stavbu, sdělení ČEZ Distribuce ze dne 5. 12. 2019 je platné pouze do 5. 6. 2020 a závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví se vztahuje k neaktuální projektové dokumentaci. Žalobkyně b) dále namítala, že k ověření souladu posuzovaného a dodatečně povolovaného záměru chybí ověřovací závazné stanovisko podle čl. II bodu 1 a 2 přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. Ani z předložené projektové dokumentace není zřejmé, zda jde o záměry shodné. Stanovisko EIA z roku 2013 považuje žalobkyně b) za neaktuální, posudek EIA pak za rozporný se skutečností, opomíjí-li, že je záměr umístěn v ochranném pásmu přírodního léčivého zdroje a předpokládal-li, že provoz nebude zdrojem zápachu. Proces EIA podle ní proběhl nejen v rozporu se zákonem, ale i unijním a mezinárodním právem, jestliže Městský úřad v N. nedostál svým povinnostem a nezveřejnil informace o procesu EIA vedle úřední desky i jiným v místě obvyklým způsobem. K námitkám byla dále přiložena fotografie zachycující stav kanalizačního potrubí, které se podle ní právě vlivem odvodu kyselin rozpadlo a z jehož kanalizačních šachet od doby provozu AZOSu vychází kovový zápach. Nadto žalobkyně b) doložila dvě lékařské zprávy, odhad obvyklé ceny její nemovitosti a studii „Hodnocení vlivu znečišťujících látek v ovzduší na veřejné zdraví – Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“ z ledna 2013. Žalobkyně b) uzavřela, že s dodatečným povolením sporné stavby nadále nesouhlasí a trvá na jejím odstranění.

Žalobce c) v písemných námitkách ze dne 18. 8. 2020 argumentoval stran hlukové zátěže ze vzduchotechnických zařízení, z technologie i z provozu na manipulační ploše. Podle žalobce c) je eliminace hlukových projevů možná jen zřízením protihlukových opatření, neboť provozní řád je ze strany provozovatele porušován. Žalobce c) vyzdvihl, že ještě před spuštěním technologie bylo provedeno měření imisí v chráněném prostoru u domu č. p. 1667 a že bylo naměřeno hlukové zatížení na hranici hygienického hlukového limitu i po provedení opatření na okolních zdrojích hluku. Vzhledem k tomu, že měření KHS – Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem dokládá vyčerpání možné hlukové obálky, není možné jakékoliv (tj. ani minimální) zvýšení hlukové zátěže. Bez úplného zatlumení nově navrhovaných zdrojů hluku či bez snížení stávající hlukové zátěže tak není možné zařízení provozovat. Žalobce c) zdůraznil, že výsledná hluková zátěž musí zahrnovat všechny stávající i nové zdroje hluku a jejich synergii (pozn. soudu: patrně má na mysli kumulaci). Podle žalobce c) nelze odhlížet ani od hlukové zátěže z manipulace s materiálem a výrobky z objektu na pozemku p. č. Xo, který byl posuzován izolovaně – i proti rozhodnutí o tomto objektu žalobce c) brojí. Podle žalobce c) je totiž třeba posuzovat všechny stavební objekty v areálu současně – je nutné mít komplexní přístup, protože jde o provozní koexistenci objektů. Konečně žalobce c) pokládá za důležité zachovat opatření, aby byl výrobní areál od okolní (obytné) zástavby oddělen vzrostlou zelení. Upozorňuje, že tato podmínka se na rozdíl od roku 2013 neobjevuje a není integrována do stavebního povolení, byť jde o opatření, které zachycuje hluk a prach z provozu. Taková vzrostlá zeleň v areálu byla pokácena, aniž by byla provedena relevantní náhrada. Žalobce c) proto uzavřel, že s dodatečným povolením sporné stavby i nadále nesouhlasí.

Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2020 stavební úřad dodatečně povolil spornou stavbu: „Stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických provozů (SO.3) a expedice (SO.4)“ na pozemcích st. p. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v areálu společnosti Colegium Reality (výrok I) a současně stanovil podmínky pro dokončení sporné stavby (body 1–9 výroku II).

Stavební úřad popsal spornou stavbu následovně (viz stranu 2–3 prvostupňového rozhodnutí, důraz doplněn zdejším soudem): „SO.1 – hlavní výrobní objekt: kataforézní linka, spárovací linka, manipulace s výrobky, záchytné a čerpací linky, vzduchotechnika, přidružené objekty:

V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavební úřad stručně zrekapituloval průběh řízení od jeho zahájení v roce 2014 s citací vybraných ustanovení stavebního zákona (viz stranu 5–7), shrnul obsah podaných (závazných) stanovisek a vyjádření dotčených orgánů (viz stranu 7–12), zabýval se souladem sporné stavby s územně plánovací dokumentací a tím, zda lze stavbu provést podle dokumentace pro dodatečné povolení, jakož i tím, které osoby jsou účastníky řízení (viz stranu 12–13). Následně na stranách 13–31 se stavební úřad vypořádával s podanými námitkami a připomínkami rozdělenými do třech samostatných částí (I, II a III) – k argumentaci žalobkyně b) lze odkázat zejména na stranu 14–25 prvostupňového rozhodnutí a ve vztahu k argumentaci žalobce c) pak na stranu 26–29. Na tomto základě stavební úřad dospěl k závěru (viz stranu 31), že zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy a zahrnul je do podmínek rozhodnutí. Konstatoval, že zjistil, že projektová dokumentace stavby splňuje obecné požadavky na výstavbu a že uskutečněním stavby nejsou ohroženy veřejné zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, a nemohou být přímo dotčena práva nebo povinnosti účastníků řízení. Podle názoru stavebního úřadu stavebník prokázal, že stavba není v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona, a proto ji lze dodatečně povolit. Závěrem poukázal na to, že prvostupňové rozhodnutí nenahrazuje rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu podle stavebního zákona, na základě kterého je možné spustit provoz, a že nemůže nahradit ani kolaudační rozhodnutí vydané v 60. letech minulého století, neboť došlo k úpravám těchto staveb a umístění stacionárního zdroje znečištění (s tím, že je nutné vydat nové kolaudační rozhodnutí nebo souhlas).

Konkrétně k argumentaci žalobkyně b) stavební úřad především uvedl, že dospěl k závěru, že k žádnému zásahu do ústavně chráněného práva na život, zdraví či na příznivé životní prostředí nedochází, neboť doložená závazná stanoviska dotčených orgánů byla souhlasná. K tvrzenému zásahu do vlastnického práva – snížení hodnoty nemovitosti a snížení pohody bydlení uvedl, že jde o námitku občanskoprávní povahy, a proto si o ní učinil úsudek, ale více se jí nezabýval. Stavební úřad zdůraznil, že stavba není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování – nachází se ve stávajícím areálu na funkční ploše VD – výroba a skladování, kam lze zařadit i část strojírenského a chemického průmyslu. Areál společnosti Colegium Reality totiž bude sloužit k povrchovým úpravám automobilových komponentů pro automobilový průmysl v průmyslové zóně města N., z čehož plyne, že se nejedná o těžký průmysl (kam spadá např. hutnictví nebo těžební a energetický průmysl). Námitky proti využití jednotlivých ploch měly být uplatněny při projednávání změny územního plánu. Stavební úřad pokračoval, že po provedeném ohledání na místě stavby dne 10. 1. 2020 byl zjištěn rozpor mezi skutečným stavem a předloženou dokumentací pro dodatečné povolení stavby a že „přidružené objekty“ jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby ze dne 27. 4. 2020. Stavba je tak umístěna na pozemcích st. p. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v areálu společnosti Colegium Reality. Řízení o žádostech stavební úřad spojil a dále je projednával ve společném řízení. Stavební úřad vyzdvihl, že v rámci doplnění ze dne 28. 4. 2020 stavebník předmět své žádosti zúžil o stacionární zdroj – zinkovací a stahovací linku. Tato změna podmínek je zohledněna v rozhodnutí žalovaného, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 009934/2020/KUSK OŽP/Vk, jako 8. změna integrovaného povolení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP. Nebylo tudíž nutné doplnit aktuální závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, neboť již závazné stanovisko ze dne 5. 12. 2019, č. j. MZDR 51123/2019-2/OZP-ČIL-H, bylo souhlasné. V závazném stanovisku EIA MŽP ze dne 28. 2. 2013, č. j. 59296/ENV/13, bylo konstatováno, že veškeré předpokládané negativní důsledky provozu posuzovaného záměru jsou z hlediska ochrany životního prostředí stanoveny v přijatelných mezích. Dále dne 15. 3. 2016 MŽP vydalo souhlasné kontrolní stanovisko EIA, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16, k ověření změn záměru a souladu s obsahem závazného stanoviska EIA. Podle názoru stavebního úřadu dokumentace pro vydání dodatečného povolení v odpovídající míře splňuje ustanovení části třetí a čtvrté vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž stavební úřad neshledal důvod zpochybňovat odbornost osob, které se na zpracování dokumentace podílely. Stavební úřad dále poukázal na to, že na základě výzvy ze dne 19. 3. 2018, č. j. 15322/2018/SÚ/KlVa, nesmí být předmětná stavba, stavební úpravy a zařízení, pro které se vede řízení o dodatečném povolení, užívány. Uzavřel, že teprve po získání pravomocného rozhodnutí o povolení zkušebního provozu je možné uvést zařízení do provozu a nechat příslušné orgány provádět měření a kontroly specifikované v podmínkách rozhodnutí o dodatečném povolení, povolení zkušebního provozu a integrovaném povolení, při nichž se zkoumá, zda stavba vyhovuje projektovaným vlastnostem a zda je možné ji uvést do trvalého provozu na základě kolaudačního souhlasu nebo pravomocného kolaudačního rozhodnutí, nebo stanovit další patřičná opatření. Konečně ve vztahu k námitce žalobkyně b), že provozem dochází ke znečištění kanalizačního řadu, stavební úřad uvedl, že stavba chemické čistírny odpadních vod byla již zkolaudována (kolaudační souhlas ze dne 16. 10. 2014, č. j. 100/48209/2014/Fry, vydal Městský úřad N.) a že kanalizační stoka a řad jsou vodním dílem, k jehož povolení a kontrole je příslušný vodoprávní úřad.

K argumentaci žalobce c) stavební úřad nad rámec výše uvedeného především sdělil, že z hlediska hluku bylo vydáno orgánem ochrany veřejného zdraví (KHS) souhlasné závazné stanovisko ze dne 31. 3. 2020, č. j. KHSSC 14089/2020, které obsahuje podmínky pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i rozhodnutí o zkušebním provozu. Na jejich základě bude provedeno měření hluku v denní i noční době ze všech posuzovaných stacionárních zdrojů hluku souvisejících s provozem areálu stavebníka jako celku a z dopravy a manipulace uvnitř areálu ve venkovním prostoru stavby. Z hlediska ochrany přírody a krajiny pak uvedl, že souhlasné závazné stanovisko odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019, č. j. ŽP336.277390/2019 nemělo připomínek. Stavební úřad dále konstatoval, že byl pověřen z důvodu systémové podjatosti pouze pro projednání stavby 1) „stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických provozů (SO.3) a expedice (SO.4)“ a 2) změny v užívání části stavby SO.11 (již vydán kolaudační souhlas) s tím, že k ostatním případným změnám staveb nebo novým stavbám v areálu je stále příslušný Městský úřad N., odbor výstavby.

Pokud pak jde o písemné námitky, které byly uplatněny v řízení přede dnem 28. 4. 2020 (kdy stavebník předložil doplněnou a upravenou dokumentaci pro dodatečné povolení stavby včetně souvisejících dokladů a současně zúžil žádost ze dne 20. 3. 2014 o zinkovací linku v objektu SO.1 a stahovací linku v SO.3), k těm stavební úřad uvedl, že se staly nepřezkoumatelnými zejména z důvodu předložení nové projektové dokumentace.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podali mj. všichni žalobci včas samostatná odvolání.

Žalobce a) uvedl, že prvostupňové rozhodnutí považuje za nezákonné a věcně nesprávné, protože byla nesprávně posouzena hluková zátěž jeho domu na adrese X. Namítal, že pro stavební objekt SO.1 nebylo vydáno žádné souhlasné stanovisko KHS, a že z toho důvodu nebylo možné vydat dodatečné povolení stavby pro tento objekt. Vzhledem k tomu, že KHS nemá možnost kontrolovat nezkolaudovaný objekt, nelze připustit další neschválený provoz, který by tak měl být okamžitě ukončen. K tvrzení stavebníka, že bylo dosaženo vyhovujících limitů, což má potvrzovat protokol o měření obchodní společností INECO průmyslová ekologie s.r.o., žalobce a) podrobně protiargumentoval, proč jsou měření i protokol o něm vadné. Toto měření hluku podle žalobce a) nelze akceptovat jako relevantní mj. proto, že je lze vztáhnout pouze k objektům schvalovaným Městským úřadem N., nikoliv k objektům schvalovaným stavebním úřadem, které tehdy byly v režimu nelegálním, nedefinovaném nebo mimo provoz. Případný posudek hlukového zatížení, na jehož absenci však žalobce a) upozorňuje, nezohledňuje synergii ostatních stavebních objektů. V případě spuštění provozu SO.1 proto žalobce a) očekává nadlimitní hodnoty hluku oproti dříve naměřeným hodnotám, které byly na hraně zákonných limitů. Žalobce a) má také pochybnosti, který stavební úřad je kompetentní povolit ty které jednotlivé stavební objekty, neboť z důvodu podjatosti byla část kompetencí dvakrát delegována. Konkrétně žalobci a) není zřejmé, který orgán se má vyjadřovat k provozům na manipulační ploše, přičemž má za to, že ohrožení životního prostředí z manipulace na této ploše je stejně závažné jako v samotných provozech firmy. Pokládá tedy za nutné určit jeden orgán pro sumarizaci rizik a vydání opatření na jejich potlačení. Žalobce a) dále namítal, že neexistuje izolační zeleň vůči okolním obytným budovám, což zvyšuje negativní hlukovou, emisní a prachovou zátěž na okolí. Žalobce a) konstatoval, že z důvodu ochrany proti hluku byly zaslány Městskému úřadu N. materiály dokumentující nadlimitní působení hluku z provozu stavebníka s tím, že pokud jimi stavební úřad nedisponuje, mohou být znovu doloženy. Žalobce a) dále uvedl, že vzhledem k tomu, že jeho dům má jediný zdroj pitné vody, který je sdílen se zdrojem vody v areálu společnosti Colegium Reality, je žalobcovou prioritou tento zdroj pitné vody chránit. Vznesl proto požadavek, aby proběhla úprava vsakování na manipulační ploše pro kamiony. Žalobce a) uzavřel, že činnost v objektu SO.1 a v následných prostorách (manipulační plocha) neprošla legálním schvalovacím řízením, a že tudíž nesplňuje parametry současných legislativních požadavků, zejména ve vztahu k životnímu prostředí. Žalovaný předmětné odvolání velice stručně shrnul jako odvolací důvody č. 16 – 22.

Žalobkyně b) namítala, že je prvostupňové rozhodnutí nezákonné a věcně nesprávné z důvodů, které uspořádala do několika tématických kategorií. V souladu s jejím číslováním je žalovaný v napadeném rozhodnutí uspořádal jako odvolací důvody č. 1 – 15. Na tuto argumentaci pak všichni žalobci přesně navázali pod bodem 4 části IV žaloby.

Žalobce c) namítal, že podává odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, protože jej považuje za nezákonné a věcně nesprávné, a že současně brojí proti všem závazným stanoviskům. Konkrétně argumentoval pouze tím, že těžký chemický provoz (ve sporné stavbě) je umístěn v rozporu s územním plánem, neboť v místě je umožněna pouze lehká výroba. Podle žalobce c) sám provozovatel přiznává, že jde o těžký chemický provoz, poněvadž to od něho zaznělo v soudním řízení ve sporu společnosti AZOS s městem N., jakož i v kasační stížnosti proti původnímu rozsudku zdejšího soudu.

Ve vyjádření k odvolání ze dne 11. 2. 2021 stavebník zrekapituloval obsah podaných odvolání a jednotlivě se vyjádřil k uplatněným námitkám.

V rámci odvolacího řízení žalovaný doplnil správní spis o 1) rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2021, č. j. 076766/2021/KUSK, jímž byla zrušena závazná stanoviska odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019 a 26. 3. 2020 z důvodu, že ke sporné stavbě bylo vydáno integrované povolení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, ve znění jeho změn, které zůstává v platnosti a nahrazuje závazná stanoviska dotčených orgánů, takže magistrát nebyl věcně příslušný k jejich vydání, 2) navazující sdělení žalovaného ze dne 24. 9. 2021, č. j. 112581/2021/KUSK OŽP/Ho, podle nějž na základě údajů uvedených v podkladech žádosti žalovaného (pozn. soudu: ta není ve správním spise založena) se nejedná o podstatnou změnu stavby a není nezbytné provést změnu integrovaného povolení, které tak nahrazuje vyjádření dotčených orgánů k záměru, 3) úplné znění integrovaného povolení žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, ve znění změny č. 8 ze dne 14. 2. 2020, které již zachycuje zúžení žádosti o zinkovací a stahovací linku, 4) závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021, č. j. MZDR 22231/2021-6/OVZ, jež potvrdilo souhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 31. 3. 2020 na podkladě poslední projektové dokumentace z února 2020 s konstatováním, že dosud nebyly nalezeny metody a kritéria pro hodnocení synergického působení hluku, proto je hluk hodnocen samostatně, obzvláště pokud stavebníkovi nelze ukládat povinnosti k regulaci hluku z jiných zdrojů, přičemž podle predikce budou dodrženy zákonné limity a tato předpověď bude následně ověřena na základě podmínky vyžadující provedení měření hluku do 6 měsíců od zahájení zkušebního provozu; měření hluku z prosince 2019 a na ně navazující hlukovou studii z února 2020 Ministerstvo zdravotnictví vyhodnotilo jako využitelné, jejich náležitosti totiž nejsou legislativně upraveny, s tím, že podle nich mj. nebyla zjištěna tónová složka hluku; a 5) souhlasná závazná stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2021, č. j. MV858799/PO-PRE-2021 a č. j. MV85879-8/PO-PRE-2021, na úseku požární bezpečnosti. Žalovaný následně účastníky řízení v oznámení ze dne 25. 10. 2021 poučil o procesních právech, mj. o tom, že se mohou vyjádřit k podkladům pro vydání (napadeného) rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto oznámení.

Dne 15. 11. 2021 se vyjádřil žalobce c), přičemž vyjádření rozdělil do devíti okruhů. Zejména uvedl, že schvalovací proces prováděný stavebním úřadem v letech 2013–2021 je bezpředmětný, jelikož zcela absentuje fáze územního řízení a povolení. Konstatoval, že technologie kataforézního lakování byla jednoznačně instalována ilegálně a že výrazně překračuje limitní požadavky (došlo k extrémnímu navýšení emisní zátěže oproti roku 2013 a lze očekávat brutální zásah do životního prostředí). Dále se žalobce c) věnoval tomu, jak je třeba rozumět lehké průmyslové výrobě, se závěrem, že instalace kataforézní linky (s vysokým lakovacím výkonem) a lakovacího boxu odporuje podmínkám územního plánu, který vylučuje instalaci těžkého průmyslu v jižní průmyslové zóně města. Žalobce c) poukázal i na absenci kontroly ilegálního provozu s tím, že byl Městský úřad N. opakovaně vyzván, aby podnikl kroky k jeho zastavení. Podle žalobce c) bylo dělení stavebního povolování mezi více stavebních úřadů účelové, aby znesnadňovalo účastníkům řízení, kteří jsou zasaženi všemi negativními vlivy stavby, dovolání se nápravy. Ani ze strany KHS nebyla prováděna žádná kontrolní činnost s odůvodněním, že z pohledu platné legislativy provoz neexistuje, protože nedošlo k dokončení schvalovacího stavebního procesu. Žalobce c) uvedl, že tedy od roku 2013/2014 panuje stav, kdy činnost probíhá nezákonně a bez možnosti kontroly hygienických limitů – tento stav by měl být proto okamžitě ukončen. Žalobce c) nevylučuje činnost prováděnou v souladu s územním plánem, schváleným územním a stavebním řízením nebo v souladu s původním využitím objektu (obráběcí strojírenská výroba). Je přesvědčen, že vzhledem k umístění sporné stavby v kombinované zástavbě (lehká výroba versus vilová čtvrť) je posouzení kumulativních vlivů a posouzení emisní, hlukové, pachové i spadové zátěže nezbytné. Vyhodnocení kumulace ekologické zátěže nicméně chybí. Na posledním místě žalobce c) argumentoval, že mělo být doloženo souhlasné závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví dle lázeňského zákona, protože integrované povolení otázku umístění zdroje v ochranném pásmu II. stupně přírodních léčivých zdrojů lázeňských míst Poděbrady a Sadská vůbec neřeší.

Napadeným rozhodnutím ze dne 27. 12. 2021 žalovaný odvolání všech odvolatelů (včetně žalobců) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně shrnul obsah všech podaných odvolání do 22 samostatných bodů (pouze stručně, viz strany 2–3), jakož i vyjádření stavebníka k nim (podrobně, strany 3–9), sumarizoval průběh odvolacího řízení a citoval vybraná ustanovení právních předpisů (strany 9–10). Poté se žalovaný sám zabýval argumentací odvolatelů (strany 10–15), přičemž ovšem pouze obecně popisoval, že možnost uplatnění námitek je s ohledem na zásadu koncentrace limitována po věcné stránce typem řízení dle stavebního zákona i po stránce časové a je závislá i na typu účastníka řízení a možnosti dotčení jeho práv, jež je specificky vymezeno v případě spolků, konkrétně však neoznačil které námitky kterého účastníka jsou nepřípustné a z jakého důvodu, jen v obecnosti prohlásil, že k převážné části námitek odvolatelů se nepřihlíží s ohledem na míru dotčení odvolatelů. Dále konstatoval, že se ztotožnil se stavebním úřadem i stavebníkem, kteří se velmi podrobně a zodpovědně zabývali danou problematikou a námitkami odvolatelů, a že má za to, že není nezbytné jejich názory opisovat. K jádru odvolací argumentace (z pohledu žalovaného) vyzdvihl, že i dotčené orgány, které chrání veřejné zdraví a životní prostředí, shledaly stavbu v souladu se zákony chránícími tyto oblasti. Podle žalovaného nadto nelze odhlížet od toho, že bylo vydáno integrované povolení, na jehož základě jsou stanoveny závazné podmínky provozu zařízení za účelem ochrany životního prostředí. Žalovaný uzavřel, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, velmi svědomitě a profesionálně, a že tak žalovaný nezjistil žádné zásadní závady v prvostupňovém řízení ani rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí bylo žalobcům doručeno veřejnou vyhláškou – bylo vyvěšeno na úřední desce žalovaného dne 10. 1. 2022 a následně sejmuto dne 26. 1. 2022. Do datové schránky žalovaný žádnému ze žalobců nedoručoval.

Až dne 11. 4. 2022 se součástí spisové dokumentace stalo závazné stanovisko ministryně životního prostředí ze dne 7. 4. 2022, č. j. MZP/2022/430/322, jímž bylo potvrzeno jak závazné stanovisko EIA ze dne 22. 8. 2013, č. j. 59296/ENV/13, tak i kontrolní stanovisko EIA ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16. Ministryně životního prostředí ke stěžejní argumentaci, že se závazné stanovisko EIA vztahuje k jinému záměru a již není aktuální, jestliže stavebník dne 27. 4. 2020 předmět své žádosti rozšířil a zúžil, uvedla, že (zvýraznění doplněno soudem) „tyto námitky směřují proti souhlasnému stanovisku ze dne 15. 3. 2016, kterým byly podle ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb. ověřeny změny původního záměru, pro který bylo vydáno stanovisko EIA. Při vydávání tohoto stanoviska vycházelo ministerstvo z podkladů, které byly předloženy žadatelem (oznamovatelem záměru), a proto hodnotilo výhradně ty změny, které jsou v něm uvedeny (viz výše). Pokud v mezidobí došlo k jiným úpravám záměru, než k již zhodnoceným (ať již v rámci samotného procesu EIA, popř. v rámci stanoviska ze dne 15. 3. 2016 podle ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb.), ministerstvo k nim závazné stanovisko dle nynějšího ustanovení § 9a odst. 6 zákona EIA nevydalo. Je v kompetenci KÚ jako příslušného stavebního úřadu, aby v navazujícím řízení ověřil, že záměr byl předložen v podobě, který byl posouzen, resp. všechny jeho změny, podle požadavků zákona č. 100/2001 Sb.“ K námitce, že došlo k pochybení v procesu EIA, neboť nebyla řádně informována veřejnost, ministryně životního prostředí oponovala, že veřejnost o probíhajícím procesu EIA naopak informována byla na úředních deskách žalovaného a města N.. Výtky vadného posouzení stran ovzduší a zápachu (neboť podle odvolatelů posudek EIA v rozporu se skutečností předpokládal, že provoz nebude zdrojem zápachu) pak ministryně životního prostředí jen stroze odmítla s tím, že odvolateli tvrzená rizikovost předmětného záměru nebyla při stanoveném postupu podle zákona o posuzování vlivů identifikována. Z hlediska možného vlivu předmětného záměru na ovzduší a na obtěžování zápachem proto odkázala na stanovené podmínky závazného stanoviska EIA, resp. kontrolního stanoviska ze dne 15. 3. 2016, neboť jsou podle jejího názoru dostatečné. Na tomto základě ministryně životního prostředí uzavřela, že námitky odvolatelů v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které směřovaly proti předmětným stanoviskům MŽP, jsou nedůvodné.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V první řadě se ale soud musel zabývat tím, jaké je v tomto řízení procesní postavení stavebníka. Stavebník se podáním ze dne 1. 4. 2022 přihlásil o práva osoby zúčastněné na řízení s argumentací, že jeho práva mohou být dotčena, neboť prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo vydáno v jeho prospěch. V samostatném podání ze dne 29. 4. 2022 se pak vyjádřil k podané žalobě shodně jako vlastník sporné stavby.

Podle § 34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.

Podle § 34 odst. 4 s. ř. s. soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.

Z ustanovení § 34 s. ř. s. plyne, že pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení, musí být splněny dvě podmínky. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu, a dále ten, kdo může být přímo dotčen zrušením správního rozhodnutí soudem či vydáním soudního rozhodnutí podle návrhu, ale není účastníkem řízení, protože nepodal žalobu. Druhá podmínka je formální a splní ji ten, kdo výslovně oznámí, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat.

Stavebník sice výslovně oznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, avšak nesplňuje současně materiální podmínku v podobě přímého dotčení případným zrušením napadeného rozhodnutí. Přímé a nezprostředkované dotčení ve své právní sféře jakožto podmínka pro získání statusu osoby zúčastněné na řízení totiž není bez dalšího odvozeno od skutečnosti, že daná osoba vystupovala v předcházejícím správním řízení v pozici účastníka řízení, byť by se jednalo o žadatele, jemuž bylo napadeným rozhodnutím vyhověno. Účastenství ve správním řízení a účastenství v soudním řízení správním jsou na sobě nezávislé. I v těch případech, kdy jsou účastníci v obou typech řízení definováni v závislosti na přímém dotčení jejich právní sféry, se navíc mohou okruhy osob splňujících tato kritéria měnit v čase.

Ostatně právě v průběhu předcházejícího správního řízení došlo v důsledku rozdělení odštěpením sloučením k rozhodnému dni 1. 1. 2017 ke změně nejen stavebníka (ze společnosti AZOS na stavebníka), ale i vlastníka sporné stavby (ze společnosti AZOS na Colegium Reality).

Soud přitom ověřil z údajů uvedených v katastru nemovitostí, že stavebník, ač právě v jeho prospěch bylo vydáno prvostupňové a napadené rozhodnutí, není vlastníkem sporné stavby ani pozemků, na nichž se sporná stavba nachází, a že ani nedisponuje jiným věcným právem k těmto nemovitostem či okolním pozemkům. Nesporné přitom je, že vlastníkem sporné stavby je společnost Colegium Reality.

Byť je tedy pravdou, že prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch stavebníka, podstatné je, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je tzv. rozhodnutím ad rem, tj. rozhodnutím upravujícím práva a povinnosti k věci, nikoliv práva a povinnosti určité osoby (tzv. rozhodnutí ad personam). Jinými slovy napadené (prvostupňové) rozhodnutí není prvotně navázáno na osobu adresáta, nýbrž týká se určité nemovité věci, což znamená, že působí vůči každé osobě, která se ve vztahu k této nemovité věci nachází v právním postavení jako vlastník nebo osoba s jiným věcným právem.

V řízení o žádosti o dodatečné povolení sporné stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona tak byl sice účastníkem řízení stavebník jako právní nástupce původní žadatelky AZOS, nicméně fakticky určující pro práva a povinnosti účastníků je (bylo) právo k nemovité věci – pouze tyto osoby, mezi něž se nepočítá stavebník, jsou tak osobami, které by mohly být dotčeny případným zrušením napadeného (prvostupňového) rozhodnutí.

V návaznosti na výše popsané skutečnosti proto soud výrokem I podle § 34 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že stavebník není osobou zúčastněnou na řízení. K jeho podáním ve věci proto soud nemohl přihlížet.

Co do věcného posouzení žaloby soud konstatuje, že při námitce, které žalobci věnovali bod 1 v části IV žaloby, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné již jen z toho prostého důvodu, že se žalovaný při vypořádání odvolacích důvodů ztotožnil s právními úvahami stavebního úřadu, žalobci záměrně odhlíží od toho, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 46 A 98/201733, kterého se dovolává žalovaný a který žalobci také citovali, je v této věci u této sporné otázky vskutku aplikovatelný. Již v tomto rozhodnutí totiž zdejší soud jednoznačně uvedl, že za předpokladu, že je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé, proč prvostupňový orgán nepovažoval argumentaci účastníka za důvodnou (tedy proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené), a současně shodují-li se odvolací námitky s námitkami uplatněnými v prvostupňovém řízení, není nutné, aby odvolací správní orgán týmiž nebo jinými slovy opakoval totéž, nedochází-li k jiným závěrům (viz bod 32 odkazovaného rozsudku). Oponují-li přitom žalobci, že žalovaný tento postup nemohl použít, protože se námitky v prvostupňovém a odvolacím řízení ve všech případech obsahově neshodovaly a nadto byly uplatněny i námitky nové, soud uvádí, že ani právě uvedené žalovanému nebránilo, aby odůvodnění prvostupňového rozhodnutí převzal pouze zčásti, kde se námitky nezměnily. Pokud žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jako celek, pak v případě posunu v argumentaci mohlo jít o relevantní odkaz pouze v těch částech, jež odpovídaly stávající nezměněné argumentaci, ve zbytku samozřejmě bylo nutné argumentaci doplnit, jinak by skutečně hrozilo, že napadené rozhodnutí bude nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stran citace žalobců z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, týkající se přezkoumatelnosti rozsudků správních soudů, zdejší soud upozorňuje na to, že je třeba bedlivě odlišovat správní řízení, ve kterém tvoří rozhodnutí vydané v prvostupňovém a odvolacím řízení jeden celek, od soudního řízení správního, kde obdobný princip (jednota správního rozhodnutí a rozsudku) uplatnit nelze. Soud proto žalobcům v obecnosti nedává za pravdu, že by žalovaným zvolený procesní postup měl být naprosto výjimečný a že v projednávané věci byl žalovanému zapovězen.

To, zda se žalovaný přezkoumatelným způsobem vypořádal i s těmi odvolacími námitkami, které byly dle žalobců uplatněny (nově) až v odvolacím řízení, je nutné řešit nikoliv obecně, ale ve vztahu ke každé z uplatněných odvolacích námitek zvlášť na základě jejího poměření s obsahem odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale i vyjádření stavebníka, na něž žalovaný taktéž odkázal s tím, že se s jeho argumentací ztotožňuje. Žalovanému však lze vytknout skutečnost, že pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňoval, že odvolatelé uplatňují řadu námitek, jež jim z jejich postavení nepřísluší (dokonce že takto nemístně uplatněných námitek má být většina), nijak nespecifikoval, ke kterým námitkám ten který odvolatel není povolán, resp. alespoň u kterých odvolacích námitek nelze nalézt žádného odvolatele, jenž by k jejich vznesení byl oprávněn. Bez konkrétního přiřazení je hodnota takového obecného výkladu prakticky nulová a pro nepřezkoumatelnost rozsahu jeho aplikace nemůže soud k takové argumentaci přihlížet. Ostatně soud musí konstatovat, že naopak drtivou většinu vznesených odvolacích námitek považuje za dostatečně zřetelně provázanou s právní sférou odvolatelů vystupujících v pozici relativně blízkých sousedů stavebníka, resp. spolku či územně samosprávného celku hájících práva dotčených obyvatel. Posouzení přezkoumatelnosti se soud nicméně bude věnovat až návazně při věcném přezkumu napadeného rozhodnutí v kontextu té které žalobní námitky.

Pokud jde o dílčí námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (viz bod 2 v části IV žaloby) vytýkající žalovanému, že opomněl vyjádření žalobců k doplněným podkladům pro rozhodnutí, soud uvádí, že z obsahu správního spisu zjistil, že dne 15. 11. 2021 se vyjádřil toliko žalobce c). Není přitom pravdou, že by žalovaný na toto vyjádření v napadeném rozhodnutí nikterak nereagoval, byť podání konkrétně neoznačuje podatelem ani dnem, kdy podání žalovanému došlo. Jelikož však žalobce c) byl jediným, kdo využil práva vyjádřit se k doplněným podkladům pro vydání (napadeného) rozhodnutí, je zřejmé, že se pasáž na straně 10 napadeného rozhodnutí vztahuje právě k jeho vyjádření. Žalovaný toto podání logicky zařadil k části odůvodnění věnované procesním krokům, které učinil v odvolacím řízení (chronologicky v návaznosti na poučení ze dne 25. 10. 2021), přičemž toto podání popsal jako potvrzení již uplatněných odvolacích námitek. Proto lze mít za to, že je vypořádával spolu s jednotlivými odvolacími námitkami, přičemž není samo o sobě vadou, jestliže zmíněné podání nevypořádal samostatně. Podstatné je, zda na příslušné odvolací námitky i v kontextu podání ze dne 15. 11. 2021 žalovaný přezkoumatelně odpověděl, přičemž případnou nedostatečnou reakci na rozvinutí odvolacích námitek by bylo možné přičítat ve prospěch jen žalobci c), nikoliv žalobcům a) a b), kteří se již k doplněným podkladům pro napadené rozhodnutí nevyjádřili.

Pokud jde o bod 3 v části IV žaloby týkající se doručení napadeného rozhodnutí k rukám žalobkyně b) a žalobce c), mezi účastníky řízení je nesporné, že jim nebylo doručováno do jejich datových schránek. Žalovaný totiž napadené rozhodnutí doručoval všem žalobcům pouze veřejnou vyhláškou, tj. prostřednictvím vyvěšení rozhodnutí na úřední desce, byť byli odvolateli. Soud v této souvislosti konstatuje, že žalobci v řízení o žádosti o dodatečné povolení sporné stavby nebyli tzv. „hlavními“ účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu, neboť těmi jsou vždy pouze účastníci řízení podle § 85 odst. 1 a § 109 písm. a) až d) stavebního zákona v návaznosti na odkaz obsažený v předposlední větě § 129 odst. 2 stavebního zákona (viz též § 87 odst. 1 a § 112 odst. 1 stavebního zákona, které to ve znění účinném od 1. 1. 2018 stanoví výslovně; již předtím ale takové členění bylo možné dovodit i bez této výslovné úpravy). V daném případě proto také žalovaný identifikoval v napadeném rozhodnutí (avšak s výjimkou jeho záhlaví) žalobce a) a žalobkyni b) coby „vedlejší“ účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu a § 129 odst. 2 ve spojení s § 85 odst. 2 písm. b) a § 109 písm. e) stavebního zákona označením jejich pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí a přímo dotčených vlivem stavebního záměru (srov. ustanovení § 86 odst. 6 a § 112 odst. 1 stavebního zákona). Stran žalobce c) pak žalovaný uvedl, že jde o osobu, o které stanoví zvláštní právní předpis, že je účastníkem řízení (viz § 27 odst. 3 správního řádu, kde se určuje, kdy mají osoby postavení účastníků podle odstavce 2 citovaného ustanovení). Žalovaný tak využil právní úpravy v § 144 odst. 6 správního řádu, že v řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti (včetně meritorního rozhodnutí) veřejnou vyhláškou, a to toliko s výjimkou účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1 správního řádu, kterým se i tehdy doručuje jednotlivě. Ustanovení § 9b odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 413/2021 Sb. (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) přitom jednoznačně stanoví, že navazující řízení, mezi něž se dle § 3 písm. g) bodu 5 téhož zákona počítá i řízení o dodatečném povolení stavby, se vždy považuje za řízení s velkým počtem účastníků podle správního řádu. Žalovaný tedy žalobcům doručoval napadené rozhodnutí zákonným způsobem, byť jeho striktní postup může být v jistém napětí se zásadou vstřícnosti zakotvenou v § 4 odst. 1 správního řádu, žádali-li žalobkyně b) a žalobce c), aby jim žalovaný napadené rozhodnutí doručil rovněž do jejich datových schránek, jakož i očekáváním vyvolaným tím, že žalovaný doručoval odvolatelům poučení ze dne 25. 10. 2021 nejen veřejnou vyhláškou, ale i jednotlivě. Nad rámec tohoto odůvodnění pak soud dodává, že si je vědom toho, že jde o aktuální palčivé téma, které je momentálně nastoleno usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 6 As 285/2021-33, dokonce i před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Žádný ze žalobců nicméně nebyl způsobem doručování napadeného rozhodnutí dotčen na procesních (a tím ani hmotných) právech, neboť všichni žalobci podali žalobu proti napadenému rozhodnutí včas.

Ve vztahu k námitkám pod bodem 4 části IV žaloby soud předně uvádí, že v obecné rovině neshledává rozporným s požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí, jestliže se odvolací správní orgán ztotožní s vyjádřením některého z účastníků (ať už jde o samotné odvolání, nebo naopak vyjádření k němu). V napadeném rozhodnutí žalovaný podrobně citoval z podání stavebníka ze dne 11. 2. 2021, které rozčlenil do 22 samostatných úryvků, jež obsahově odpovídaly komentáři stavebníka k uplatněným odvoláním. Uspořádal je přitom tak, aby korespondovaly s odvolacími námitkami, které žalovaný seřadil právě do 22 okruhů. Uvedl-li potom žalovaný (viz stranu 14 napadeného rozhodnutí), že se „plně ztotožnil i s názorem stavebníka, který je výše uvedený“, je tak zcela jednoznačné, že se nejedná jen o povšechnou proklamaci, nýbrž o zcela konkrétní odkaz na (výše uvedenou) část odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranách 3 – 9. Lze proto vycházet z toho, že se žalovaný vypořádal s námitkami odvolatelů vedle argumentace převzaté z prvostupňového rozhodnutí též (doslovně) shodně jako stavebník, jehož vyjádření žalovaný podrobně shrnul, byť se „opisování“ chtěl vyvarovat. Zcela irelevantní je pak postoj žalobců, jimž se zdá nepravděpodobné, že by všechny odvolací námitky byly nedůvodné, slovy žalobců, že by „měl vždy pravdu pouze stavebník“ (a v tom důsledku i žalovaný). To vyloučeno není a je to nutno zkoumat individuálně ve vztahu k jednotlivým nadneseným sporným okruhům. Soud proto podrobí přezkumu napadené rozhodnutí i v části, v níž žalovaný přejal argumentaci stavebníka, a to na základě konkrétních výhrad žalobců poukazujících na věcnou nesprávnost tohoto odůvodnění.

Zaprvé je předmětem sporu (viz bod 4.1 části IV žaloby, argumentace však úzce souvisí i s body 1.1, 1.2 a 1.3 části IV žaloby a body 3.1 a 5 části V žaloby, kterým se tak soud věnuje současně) otázka, zda je sporná stavba umístěna v souladu s územně plánovací dokumentací, resp. územním plánem města N.. Žalobci tvrdí, že nikoliv, a to s argumentem, že jde o těžký průmysl, který nemůže existovat na ploše pro průmysl lehký. Byť jsou žalobci přesvědčeni, že by pro hodnocení nemělo být rozhodující historické využití území, zdůrazňují, že lakovna v areálu Colegium Reality nikdy nebyla. Dále žalobci namítají, že sporná stavba nedostála požadavku územního plánu na izolační zeleň ve směru k obytné zástavbě. Žalovanému vyčítají, že se s touto jejich odvolací námitkou nevypořádal. Podle žalobců žalovaný nereagoval na odvolání ani v rozsahu námitky, že stavební úřad směšoval označení ploch VD a VL a že nijak neodůvodnil toliko obecně deklarovaný soulad s cíli a úkoly územního plánování a zásadami a politikou územního rozvoje.

Jak bylo vysvětleno výše, žalovaný se ztotožnil u námitky absence souladu sporné stavby s územně plánovací dokumentací jak se stavebníkem, tak stavebním úřadem. Stavebník v této souvislosti uvedl, že Zastupitelstvo města N. schválilo dne 28. 6. 2004 územní plán, který později doznal tří změn, které se však netýkaly plochy, ve které se nachází sporná stavba. Stavebník konstatoval, že se podle tohoto územního plánu nachází sporná stavba na ploše určené pro výrobní sféru – průmysl a sklady (VL), a citoval regulativy pro funkční využití takové plochy se závěrem, že v projednávané věci jde o lehký průmysl. V tomto rozsahu však právní názor stavebníka (a tím i žalovaného) nemůže obstát. Při posouzení otázky podle § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona totiž je (bylo) nutné vycházet z aktuálně platné územně plánovací dokumentace, čemuž stavebník nedostál. Na rozdíl od stavebníka ale stavební úřad správně vyšel z toho, že město N. má nový územní plán, který nabyl účinnosti dne 3. 1. 2018, a že dokonce byla pořízena jeho změna č. 1, která nabyla účinnosti dne 13. 7. 2020, tj. ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí. I toto odůvodnění si přitom žalovaný osvojil.

Nelze tedy tvrdit, že by se žalovaný odmítl zcela zabývat námitkami žalobců stran souladu sporné stavby s územním plánem. V tomto směru soud nepovažuje za tendenční ani odkaz žalovaného na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18, z nějž dovodil závěr, že povolení stavby souladné s územním plánem nemůže poškozovat vlastnická práva souseda. V podstatě takový závěr totiž z citovaného usnesení opravdu plyne, byť žalovaný přehlíží, že jde jen o posouzení v ústavní rovině, přičemž v rovině zákonnosti se správním orgánům a soudům otevírají k posouzení širší nuance problému střetu vlastnických práv sousedících vlastníků než Ústavnímu soudu. Pravdou ovšem je, Ústavní soud potvrdil, že v mezích územního plánu a právních předpisů nemohli mít sousedé jakékoliv legitimní očekávání, že v místě sporné stavby nebude probíhat stavební (a výrobní) činnost, přičemž čl. 11 Listiny jim nijak negarantuje, že v důsledku stavby na sousedním pozemku se nesníží hodnota jejich nemovitostí. Tím soud nijak nepopírá žalobci vyzdvihovaný fakt, že ze zmíněného usnesení Ústavního soudu též vyplývá, že sousední vlastníci jsou oprávněni namítat nedodržení pravidel stanovených v územním plánu. Žalovaný se ale přezkumu v tomto směru nevyhnul, byť tak učinil v zásadě jen odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a vyjádření stavebníka. Podstatné tedy je, zda argumenty osvojené si žalovaným obstojí či nikoliv.

Žalobci sice mají pravdu, že stavební úřad nesprávně označil písmeny plochu, na které se sporná stavba nachází (VD namísto VL), nicméně z kontextu celého odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že měl na mysli plochu VL, jelikož ji řádně doplňoval slovním spojením „výroba a skladování - lehký průmysl“. Žalobci ostatně ani netvrdí, že by měli pochybnosti o tom, zda se sporná stavba nachází na ploše VL, jejímž hlavním účelem je výroba a skladování (zejména) v průmyslových a skladových areálech, resp. že by byli přesvědčeni o jejím zařazení do plochy VD „výroba a skladování - drobná a řemeslná výroba“, která je primárně určena pro malovýrobu a řemeslnou výrobu (event. i výrobní činnost, u níž nelze vyloučit mírnou zátěž okolí). Stavební úřad tedy posuzoval soulad sporné stavby s (ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí) poslední verzí územního plánu města N., přičemž uzavřel, že sporná stavba je v souladu s hlavním využitím plochy VL. Záměna kódu VD za VL je prostou písařskou chybou, nikoliv záměrem. Stavební úřad dospěl k závěru, že spornou stavbu, která bude sloužit k povrchovým úpravám automobilových komponentů pro automobilový průmysl, lze považovat za lehký průmysl, pod který podle veřejně dostupných pramenů spadá automobilový průmysl i část strojírenského a chemického průmyslu. Výslovně vyloučil, že by se jednalo o průmysl těžký, kam patří například hutnictví nebo těžební a energetický průmysl.