Krajský soud v Praze 54 A 68/2019 – Autorizace ke zpracování dokumentace, posudku a vyhodnocení

Navrhovatelé se společným návrhem podle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhali zrušení opatření obecné povahy č. 022-13/2018/ZK – Zásady územního rozvoje (dále jen „ZÚR“) Středočeského kraje, Aktualizace č. 2, ze dne 26. 4. 2018 (dále jen „aktualizace ZÚR č. 2“), a to v rozsahu vymezení veřejně prospěšné plochy D300 – plocha rozvoje letiště Praha/Ruzyně (Letiště Václava Havla) [dále též jen „záměr D 300“].

V návrhu byla uplatněna řada námitek, které lze rozčlenit do těchto rámcových (obsahově souvisejících) okruhů: (i.) spor o soulad se základními cíli a úkoly územního plánování, kdy navrhovatelé namítali nedostatečné prověření možnosti budoucí uskutečnitelnosti záměru D300 a nedostatečnost kompenzačních opatření, v této souvislosti namítali zejména nedostatečnost či neaktuálnost podkladů užitých pro zpracování dokumentu Vyhodnocení vlivu aktualizace ZÚR č. 2 na udržitelný rozvoj území (dále jen „VVURÚ“), jejíž napadené části byly dle navrhovatelů nesprávně přebírány mj. též ze stanoviska Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) ze dne 26. 10. 2011 pod č. j. 68161/ENV/11 (dále jen „stanovisko EIA 2011“), jehož platnost byla prodloužena rozhodnutím MŽP ze dne 27. 1. 2016, č. j. 50446/ENV/16 (dále jen „prodloužení stanoviska EIA ze dne 27. 1. 2016“); v doplňujících vyjádřeních dále namítali nezohlednění požadavků na udržitelný rozvoj a územní soudržnost v souvislosti s požadavky plynoucími z mezinárodních závazků; (ii.) spor o zákonnost vyhodnocení vlivů na životní prostředí a udržitelný rozvoj území (SEA), kdy navrhovatelé namítali nesprávnosti a neaktuálnosti podkladů, chybějícího řádného posouzení vlivů záměru D300 z hlediska znečištění ovzduší a hluku, a nedostatečného posouzení kumulativních a synergických vlivů; (iii.) spor o zachování proporcionality při vymezování záměru D300.

Odpůrce s návrhem nesouhlasil, zdůraznil nutnost zdrženlivosti soudního přezkumu ZÚR coby aktu částečně politické povahy, přičemž neshledal, že by se v souvislosti s vydáním aktualizace ZÚR č. 2 dopustil pochybení překračujících přijatelnou mez. Argumentaci navrhovatelů považoval dílem za příliš obecnou, dílem naopak zabíhající do podrobností odborné povahy přesahující meze soudního přezkumu.

Osoba zúčastněná na řízení 1) [dále jen „ŘSD“] a osoba zúčastněná na řízení 2) [dále jen „Letiště Praha“] podpořily odpůrce, neboť návrh rovněž shledaly za nedůvodný. Podrobnější skutkové a právní důvody, na nichž odpůrce, ŘSD a Letiště Praha staví svou argumentaci, soud rovněž rozvádí až v s souvislosti s vypořádáním konkrétních návrhových bodů

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 54 A 68/2019 – 123, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2020, č. j. 54 A 68/2019 – 160 (dále jen „první rozsudek“) aktualizaci ZÚR č. 2 zrušil, a to v části textového a grafického vymezení plochy záměru D300. Většinu návrhových bodů shledal nedůvodnými, část z nich navíc vyhodnotil též nepřípustné rozšíření návrhu (v rozsahu námitek brojících proti nedodržení mezinárodních závazků). Důvodné však shledal návrhové body brojící proti způsobu vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů v rozsahu vymezení záměru D300. Dospěl totiž k závěru, že odpůrce opomněl posoudit některé ostatní významné zdroje vlivů na životní prostředí v rozsahu problematických (potenciálně více zasažitelných) složek životního prostředí, jako je zatížení hlukem [záměr D010 (Koridor dálnice D7; pozn. NSS: do 31. 12. 2015 rychlostní silnice R7) a stav ovzduší [koridor D010, záměr D208 (Koridor železniční tratě č. 120: úsek Jeneč – letiště Ruzyně) a záměr D209 (Koridor železniční tratě č. 120: úsek Ruzyně – Kladno), přeložky a zdvojkolejnění tratě]. Toto opomenutí soud vyhodnotil jako zásadní systémový nedostatek, který s ohledem na jeho rozsah a odbornou povahu nepřichází v úvahu jeho doplnění v řízení před soudem, a v jehož důsledku vychází aktualizace ZÚR č. 2 z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Za podpůrný důvod pro zrušení označil chybějící vyhodnocení vlivů dopravy osob (cestujících a zaměstnanců) a nákladů z letiště a na něj. Vzhledem k této zjištěné vadě se již podrobněji nezabýval otázkou proporcionality.

Proti prvnímu rozsudku podali odpůrce, ŘSD a Letiště Praha kasační stížnosti. Jimi uplatněné kasační body směřovaly primárně proti závěru zdejšího soudu o nedostatečnosti vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů. Argumentovali především obsahem příslušných částí VVURÚ, kde tato problematika odborné povahy byla dle jejich názoru zpracována dostatečně.

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 8 As 98/2020 - 235 (dále jen „rozsudek NSS 8 As 98/2020“), kasačním stížnostem vyhověl, první rozsudek zrušil a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení. NSS nepřisvědčil zdejšímu soudu, pokud šlo o závěr o nedostatečnosti podkladů z hlediska hodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměry D010, D208 a D209. Ve vztahu k emisím ovzduší odkázal přitom na příslušné části VVURÚ (zejm. str. 87, 173 a 203), kde nalezl adekvátní úvahy a vyhodnotil je jako dostatečné. Dále NSS nesouhlasil se závěry zdejšího soudu o nedostatečnosti podkladů pro aktualizaci ZÚR č. 2 z hlediska hodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměrem D010 ve vztahu k hluku, které shledal zčásti za předčasné, neboť na str. 203 VVURÚ nalezl vysvětlení týkající se dané otázky, zároveň však zpochybnil, nakolik je toto vyhodnocení jednoznačné, srozumitelné a logické, zejména ve vztahu k části, kde VVURÚ konstatovalo, že u většiny stávajících komunikací nejde o nárůst zátěže, jestliže v daném místě docházelo k překročení limitů i v současnosti. V této souvislosti poukázal na argumentaci obsaženou v kasační stížnosti ŘSD, která byla založena na úvaze, že k překryvu nové limitní hlukové izofony a plochy s překročením limitu hlukové zátěže dochází mimo kontakt se zástavbou obce, což je odlišný způsob vysvětlení, než jaký naznačuje obsah VVURÚ. Tato nejasnost však dle NSS může představovat pouze dílčí nepřesnost, která bez dalšího ještě nemusí znamenat, že se aktualizaci ZÚR č. 2 opírá o nedostatečné podklady, jak uvedl zdejší soud v prvním rozsudku. Proto je nezbytné tuto otázku objasnit, a proto je namístě dát odpůrci dostatečný prostor k tomu, aby své opatření obecné povahy včetně odborných podkladů užitých k jeho zpracování obhájil, ať už sám nebo za podpory osob pověřených zpracováním těchto odborných podkladů, konkrétně výslechem zpracovatele VVURÚ. Pokud jde o hodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměrem D208 ve vztahu k hluku, zde NSS připomenul úpravu § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), jež nastavuje kritéria pro hlukové emisní limity takovým způsobem, že při hodnocení hluku je třeba vždy zohledňovat existenci zastavěného území, neboť v jiných prostorech je otázka hlukové zátěže dle uvedených kritérií nevýznamná. Aby tedy mohlo být zpochybněno hodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměrem D208 na obyvatelstvo z hlediska hluku, muselo by být primárně za prokázané, že vlivy z těchto záměrů zasahují významněji i zastavěné území. I v tomto ohledu je třeba dát odpůrci prostor, aby sám nebo za podpory zpracovatelů odborných podkladů své opatření obecné povahy a podklady, na nichž stálo, vysvětlil a obhájil, k čemuž se rovněž nabízí výslech zpracovatele. Ostatní kasační námitky (týkající se především otázek procesních) NSS vyhodnotil jako nedůvodné.

Po vydání rozsudku NSS 8 As 98/2020 a vrácení věci přistoupil soud znovu k projednání věci.

Soud – stejně jako v případě prvního rozsudku – konstatuje, že návrh na zrušení aktualizace ZÚR č. 2 v části záměru D300 byl podán včas (§ 101b odst. 1 s. ř. s.), obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (§ 37 odst. 2 a 3 a § 101b odst. 2 s. ř. s.) a byl podán osobami k tomu oprávněnými. Ve vztahu ke splnění poslední zmiňované podmínce soud odkazuje na odst. 13 až 20 prvního rozsudku, v němž se podrobně zabýval otázkou aktivní procesní legitimace jednotlivých navrhovatelů, přičemž tento závěr nebyl rozsudkem NSS 8 As 98/2020 nijak korigován.

Při soudním přezkumu opatření obecné povahy se uplatňuje algoritmus vymezený ustanovením § 101d odst. 1 s. ř. s. a spočívá v těchto pěti krocích: V přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy (krok první), v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (krok druhý), v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem (krok třetí), v přezkumu obsahu opatření obecné povahy nebo jeho části z hlediska souladu se zákonem (krok čtvrtý) a v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (krok pátý). Tento přezkumný algoritmus se však uplatňuje pouze v rozsahu uplatněných návrhových bodů, jimiž je soud vázán (§ 101d odst. 1 s. ř. s.; srov. též rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2015, č. j. 6 As 188/2014 - 66, odst. 32). V nyní projednávané věci tedy soud přezkoumává napadenou část aktualizace ZÚR č. 2 toliko v rozsahu čtvrtého a pátého kroku přezkumného algoritmu.

Pro nyní posuzovanou věc je dále podstatné, že v rozsudku NSS 8 As 98/2020 byl vysloven právní názor, jímž je nyní soud při dalším projednání věci vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Zde je vhodné vyjasnit rozsah otázek, k nimž byl závazný právní názor vysloven: (i.) v rámci VVURÚ je dostatečně vysvětleno, proč nebylo provedeno vyhodnocení kumulativních a synergických vlivu záměru D300 se záměry D010, D208 a D209 ve vztahu k emisím ovzduší, resp. proč vlivy na ovzduší nebyly uvažovány jako významné (viz odst. [66] až [69] a [80] až [81] rozsudku NSS 8 As 98/2020); (ii.) vyhodnocení kumulativních a synergických vlivu záměru D300 se záměrem D010 ve vztahu k hluku je sice v rámci VVURÚ zachyceno, nicméně je nutno se zabývat otázkou, zda je toto vyhodnocení jednoznačné, srozumitelné a logické, a to zejména v kontextu sdělení zpracovatele VVURÚ, že u většiny stávajících komunikací nejde o nárůst zátěže, neboť v daném mstě dochází k překročení limitů již v současnosti (viz odst. [57] až [64] rozsudku NSS 8 As 98/2020); (iii.) vyhodnocení kumulativních a synergických vlivu záměru D300 se záměrem D208 ve vztahu k hluku sice v rámci VVURÚ zachyceno není, avšak absenci tohoto vyhodnocení by bylo možno považovat za vadu jedině tehdy, pokud by prokázalo působení těchto vlivů v rámci zastavěného území (viz odst. [72] až [77] rozsudku NSS 8 As 98/2020); (iv.) není vyjasněno, zda absence hodnocení vlivů dopravy a nákladů z letiště a na něj lze vůbec považovat za vadu mající vliv na zákonnost vymezení plochy záměru D300 (viz odst. [83] až [86] rozsudku NSS 8 As 98/2020).

Za účelem objasnění skutečností vztahujícím se k otázkám, jež je třeba v souladu se závazným právním názorem NSS zodpovědět, nařídil soud jednání, při němž doplnil dokazování svědeckým výslechem RNDr. L. K. (vedoucí zpracovatelského týmu VVURÚ), navrhovateli předloženou studií nazvanou Posudek hodnocení hlukové zátěže ve vyhodnocení SEA pro 2. aktualizaci ZÚR Středočeského kraje ve vztahu k záměru rozšíření letiště Ruzyně (vybudování paralelní vzletové dráhy) ze dne 2. 6. 2023 zpracovanou akreditovanou laboratoří J*D*S Životní prostředí (dále jen „hluková studie JDS“), svědeckým výslechem Ing. J. D. (zpracovatel hlukové studie JDS), grafickou částí územního plánu Hostivice, náhledem webové orfotfotomapy, připomínkami navrhovatele a) ze dne 24. 9. 2008 k návrhu Politiky územního rozvoje 2008 (dále jen „PÚR“), dokumentem Metodického doporučení pro vyhodnocení vlivů PÚR ČR a ZÚR na životní prostředí uveřejněného ve Věstníku Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) č. 2/2015 (dále jen „metodika MŽP 2/2015“), obrazovým náhledem mapového portálu z webu odpůrce (dále jen „mapový portál SČK“) a náhledem ortofotomapy zabírající část obce Kněževes.

RNDr. L. K. vypověděl následující: Předně zdůraznil, že hodnocení bylo vypracováváno v období 2015 až 2016, a právě ve vztahu k tomuto období je třeba brát v potaz použité postupy a metody zpracování, které se přirozeně liší od těch současných. Jednalo se tehdy o jeden z prvních pokusů o aplikaci doporučující metodiky MŽP 2/2015, od té doby se však vývoj opět posunul. Pro vyhodnocování vlivů hluku jsou podstatné informace o hlukové zátěži v území, ať již stávající, nebo předvídané z budoucích záměrů. Tato zátěž je v grafické části (tj. na obrázku na str. 202 VVURÚ, jehož náhled byl svědkovi i účastníkům během dokazování k dispozici – pozn. soudu) vyznačena šedými „nudlemi“ podél linií dopravních komunikací. Ve vztahu k posuzování kumulací ploch D300 a D010 je na straně navrhovatelů dáno nedorozumění pramenící z úvahy, že tyto kumulace jsou významné. Tak tomu ale není, neboť i když je území kolem dálnice D7 nadlimitně zatíženo – jak vyplynulo z obsahu SEA –, tak v případě odhlédnutí od koridoru D010 by řešení dané problematiky bylo zcela mimo kompetence ZÚR; k tomu jsou nástroje na úrovni obcí. Pro účely ZÚR je relevantní, že pokud by se záměr na zkapacitnění komunikace zrealizoval, pak by sice došlo k nárůstu dopravní zátěže a hlukové emise by byly vyšší, ovšem předtím by záměr musel splnit hlukové limity dle platných právních předpisů, tedy by musela být přijata sada opatření, jež jsou svou povahou hluboko pod podrobností ZÚR. Podstatné tedy je, že v konečném důsledku bude příspěvek koridoru D010 ke kumulativním vlivům nulový, a to právě s ohledem na opatření, která budou muset být před vlastním povolením stavby splněna. Tím samozřejmě není zpochybněno, že by v případě realizace stavby v koridoru D010 došlo k nárůstu hlukové zátěže, ale bez splnění příslušných hlukových limitů nebude možné stavbu realizovat, takže v cílovém stavu bude příspěvek do hlukových limitů zanedbatelný. Dále je podstatné, že hlukovou zátěž má smysl posuzovat pouze v chráněné zástavbě, což je zmiňováno v podkladech a zmiňuje se o tom i rozsudek NSS 8 As 98/2020. Průnik nadlimitní zátěže z koridoru D010 a nové izofony – zobrazené grafické vymezení plochy D300 černou elipsovitou plochou – je zcela mimo zastavěné území, což je druhý zásadní aspekt, proč hodnocení kumulativních vlivů koridoru D300 a D010 bylo přijato v dané podobě. Pokud jde o elipsovitou oranžovou čáru, tak ta zachycuje současně platné ochranné hlukové pásmo, které se vyhlašuje podle zvláštních předpisů, nikoliv v procesu územního plánování. Oranžová čára tedy zachycuje území, v němž již funguje určitý režim ochrany před hlukem či monitoring dle platných právních předpisů, jde o izofonu, kde již nyní je nadlimitní hluk. Tento stav bylo třeba pro účely přípravy VVURÚ respektovat jako existující skutečnost. Nejedná se však o budoucí stav, není tedy možné přijmout tvrzení navrhovatelů, že aktualizace ZÚR č. 2 počítá s vyhlášením ochranného hlukového pásma – nepočítá a ani nemůže. Vymezením plochy D300 se pouze mění tvar území, u něhož se předpokládá zvláštní režim pro hlukové pásmo, kdy tato změna je v měřítku grafického vymezení D300 vyjádřena v režimu černé elipsovité čáry, nikde však není stanoveno, že v konkrétních navazujících povolovacích řízeních bude vypadat právě takto, kde se konkrétní opatření budou řešit podrobně. Elipsovitou černou čáru je však třeba vnímat jen jako předpokládanou koncepci, nikoliv finální budoucí stav. Na podkladě této černé čáry tedy do budoucna vznikne nové hlukové pásmo, nicméně pro jeho přesné vymezení bude nutno provést nové podrobnější výpočty na příslušné povolovací úrovni, prostá transpozice černé čáry ze ZÚR nebude při konkrétním vymezení ochranného pásma možná. Podkladem pro vymezení černé čáry byla dokumentace EIA, jež byla podkladem pro přípravu stanoviska EIA 2011, kdy tyto podklady byly zpracovatelům poskytnuty ze strany Letiště Praha. Bylo přitom vzato v úvahu i možné prodloužení paralelní vzletové dráhy na 4 000 metrů, ovšem s tím výsledkem, že na vymezení linie černé čáry v rámci ZÚR toto nebude mít vliv. Dnes již nelze zpětně přesně zodpovědět, zda linie černé čáry zohledňuje i spolupůsobení dalších záměrů, nicméně neměla by, neboť jde o podklad pro nové hlukové pásmo. Bude-li se do budoucna připravovat nová EIA na stavbu v koridoru D010, pak působení hluku z tohoto záměru bude muset zohlednit a vyhodnotit v podrobnějším měřítku pro příslušné povolovací fáze, avšak toto jsou podrobnosti nepříslušející úrovni ZÚR. Pokud jde o opatření uváděná ve stanovisku EIA 2011, ta sice byla brána při přípravě VVURÚ v úvahu, na druhou stranu pro účely ZÚR se ukázala jako minimálně využitelná, proto byl v příloze č. 1 uveden minimální výčet, nejedná se však o nic, proti čemu by se ZÚR měly vymezovat. Při hodnocení kumulativních vlivů nebyly zohledňovány změny v počtu obyvatel, ani možnost vyšší míry překročení limitů ve stávajících nadlimitně zatížených územích, neboť by šlo o spekulace, jelikož změny v počtu obyvatel jsou velmi volatilní záležitostí. Z hlediska počtu obyvatel se porovnávala pouze hustota zastavění území, kdy hlavní přínos spočívá v úspoře v jihovýchodní oblasti, kde stávající ochranné pásmo zasahuje do hustě osídlených oblastí na severozápadním okraji Prahy, nová koncepce zakreslená formou černé čáry od tohoto zastavěného území ustupuje, zatímco ve směru, kde se rozšiřuje, je hustota zástavby nižší. Toto východisko je pak vyjádřeno hodnotou -1/+1, tedy hodnotu semikvantitativní, což vychází z toho, že v rámci SEA je nutno odhadnout významnost vlivů, kde se mísí „tvrdé“ ukazatele s kvalitativním posouzením, není zde však možné stanovit vzrůst zátěže o přesně stanovenou jednotku. Úkolem tedy není kvantifikovat nárůst hlukového zdroje, ale vyhodnotit, zda bude významný. V tomto případě byl vysloven závěr, že významný nebude. Ve vztahu k hodnocení kumulativních vlivů se záměrem D010 byla sice v textu VVURÚ použita nepříliš šťastná formulace, že se situace nezmění, což ale bylo myšleno tak, že pokud nebudou přijata žádná opatření, zůstane zátěž stále nadlimitní, nicméně v samotném povolovacím řízení se již konkrétní opatření na konkrétní stavbu budou muset přijmout. Rovněž je podstatné, že výčet obcí, v části jejichž území bude možno sledovat změnu rozsahu hlukového pásma, se oproti původnímu stavu nijak nemění. To se týká kupříkladu obce Kněževes, přes jejíž území vede izofona protínající koridor D010. Pokud jde o koridor D208, pak tento byl posouzen v rámci podstatně významnějšího koridoru D209 jakožto jeho výběžek, nicméně jeho vedení je mimo zástavbu. Přidaná hodnota D208 v kumulaci s D300 je tedy zanedbatelná, podstatně významnějším prvkem je koridor D209. Nelze přitom paušalizovat rozsah území dotčeného hlukem železnice, v rámci ZÚR nelze přesně předpokládat počet vlakové či automobilové dopravy. Navíc nelze jednotlivé zdroje hluků sčítat prostým způsobem, záleží na zdrojích hluku. Jednou z možností, jak při vymezování postupovat, nejsou-li k dispozici podrobnější podklady, představuje metodika MŽP 2/2015, jež má ale pouze doporučující charakter. Z hlediska obecnosti jsou záměry v plochách D010, D208 či D209 realizovatelné. Úkolem zpracovatelů přitom nebylo rozporovat obsah dokumentace pro stanovisko EIA 2011, z nichž bylo čerpáno. V tomto případě však nebyla metodika MŽP 2/2015 použitelná vzhledem k množství podrobnějších podkladů. V rámci přípravy VVURÚ nebylo vyhodnocováno, jakých konkrétních hodnot a do jaké vzdálenosti dosáhne hluk z železničních koridorů, údaje o území s překročením limitů byly pro zpracovatele pouze vstup, ale neřešilo se, zda toto vstupní vymezení bylo dobře nebo špatně. Rovněž nebyl prostor pro úvahy o alternativách týkajících se rozvoje letiště, neboť v rámci ZÚR by šlo o spekulace; případný koncepční rozvoj letiště by teoreticky mohl být zvažován například v rámci koncepce SEA letecké dopravy ČR, nikoliv však na úrovni ZÚR.

Z obsahu studie JDS soud zjistil, že byla zpracována dle zadání navrhovatele a). Podle tohoto zadání měl zpracovatel identifikovat a posoudit některé podstatné okolnosti důležité pro stanovení území dotčeného hlukem z leteckého provozu po realizaci záměru D300, a v návaznosti na to zodpovědět čtyři otázky: · První otázka spočívala v tom, zda dojde ke změnám v rozložení leteckého hluku a limitních izofon o příslušných hodnotách v případě prodloužení stávající vzletové a přistávací dráhy o 285 metrů. K této otázce studie uvádí, že změna v uspořádání nemovitostí majících přímý vliv na kvantitu či kvalitu leteckého provozu musí nutně vést ke změně hlukového zatížení, což demonstruje na příkladu leteckého přistání, v případě vzletů je nutno zohledňovat, z jaké části vzletové dráhy budou prováděny. Prodloužení vzletové a přistávací dráhy nicméně povede ke změně polohy zdroje hluku i ke změně jeho chování, čímž dojde k výrazné změně polohy příslušných limitních izofon, tudíž bude hlukem zatíženo větší území. · Druhá otázka cílí na to, zda lze pro popis hlukové zátěže vlivem budoucí realizace záměru D300 vymezeného v aktualizaci ZÚR č. 2 mechanicky převzít limitní izofony v hodnotách uváděných v dokumentaci ke stanovisku EIA 2011. K tomu studie uvádí, že při výpočtu izofon uváděných v dokumentaci ke stanovisku EIA 2011 se uvažovalo o dráze určitých rozměrů a s určitým rozsahem provozu s tím, že tato dráha bude zachována ve stávající délce, nicméně v případě jejího prodloužení o 285 metrů nelze zmiňované hodnoty převzít bez jejich verifikace a úpravy podstatných parametrů. · Třetí otázka směřuje k tomu, zda izofony v hodnotách uváděných v dokumentaci VVURÚ garantují nepřekročení hlukových limitů ve vnějším území těchto izofon. K tomu studie podobně jako v odpovědi na předchozí otázku uvádí, že jde o hodnoty převzaté z dokumentace ke stanovisku EIA 2011, v níž se odkazovalo na studii pracující mj. s určitou hodnotou nejistoty, jež se odvíjí od mnoha faktorů popsaných v samostatné příloze. Limitní izofony proto nemohou spolehlivě a s jistotou vymezit oblasti s nadlimitním hlukem. Vezme-li se současně v úvahu změna záměru spočívající v prodloužení dráhy o 285 metrů, je zjevné, že postupovat pouze na základě limitních izofon uvedených ve VVURÚ je nesprávné. V této souvislosti studie poukazuje na odlišný postup u aktualizace ZÚR hl. města Prahy, kde byla zjevně s ohledem na nejistoty výpočtu vymezena širší oblast jako území významně dotčené hlukem, která je výrazně větší než území vymezené limitními izofonami ve VVURÚ. Tato odlišnost mezi ZÚR hl. města Prahy a ZÚR Středočeského kraje ukazuje na nejednotnost přístupu k využití a hodnocení dat z dokumentace ke stanovisku EIA 2011. Oblast uvedená ve VVURÚ však nemůže být s ohledem na prokázané nejistoty výpočtu považována za dostatečně určité vymezení území, kde může být v důsledku realizace záměru D300 překročen hygienický limit z leteckého provozu. Pro účely následného posouzení kumulativních a synergických vlivů je totiž nezbytné vždy vycházet z vypočtených hodnotu s přihlédnutím k nejistotám výpočtu, tato nejistota však v případě popisu hlukové zátěže nebyla v rámci VVURÚ zohledněna. · Čtvrtá otázka požadovala zodpovězení, zda z fyzikálního hlediska jde o nárůst hlukové zátěže území v případě, že se ke stávajícímu například nadlimitnímu hluku ze silniční dopravy „přidá“ letecký hluk od záměru D300. K tomu studie uvádí, že přidáním dalšího zdroje hluku do hodnocené soustavy zdrojů hluku vždy dojde k nárůstu hlukové zátěže v území; tuto výchozí tezi pak studie opakovaně zdůrazňuje. Záleží však na tom, o jak velký nárůst jde, proto je žádoucí při posuzování kumulativních vlivů z leteckého provozu přijmout sadu opatření: Řádně identifikovat vysoké hladiny hluku z různých zdrojů s důrazem na místa již nyní nadlimitně zatížená, v těchto místech vyhodnotit míru překročení limitu stávajícími zdroji hluku včetně vlivu dalších hlukových zátěží spolu se včetně zátěží z leteckého provozu, zvážit přijatelnost této nové zátěže pro dané území a možnosti zmírnění a navrhnout opatření ke zmírnění účinků kumulativního hlukového zatížení. V návaznosti na to studie předkládá konkrétní doporučení pro zpracování nové dokumentace a pro demonstraci uvádí konkrétní příklad existující na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem, kde je zavedeno omezující opatření pro přistávající letadla.

Ing. J. D. vypověděl následující: Jeho úkolem bylo posoudit dokumentaci VVURÚ. Za zásadní záležitost z hlediska leteckého hluku považuje prodloužení dráhy č. 2406 na 4 000 metrů, nikde však nejsou patrné důvody, které k tomuto vedly. VVURÚ sice nejde do detailů, nicméně z detailů a jejich právoplatnosti by mělo vycházet. Prodloužení dráhy č. 2406 je přitom obrovskou změnou, která vyvolá nutnost posunout anténu ILS (zkratka angl. Instumental Landing System – pozn. soudu), což je systém pro přistání letadel, který vyzařuje kurzovou a skluzovou rovinu, v jejichž průsečíku vzniká tzv. přistávací paprsek, po kterém letadlo sedá. Tím dojde k výraznému ovlivnění hlukové zátěže i mimo oblast zvýrazněnou ve VVURÚ, jež jsou uvedeny i ve stanovisku EIA 2011. K rozhodnutí o takto důležitém kroku by však měly sloužit podklady co nejpodrobnější. Starostové a zástupci obcí by měli mít k dispozici věrohodné podklady, které se v budoucnu nebudou měnit. Posunutím přistávacího paprsku musí nutně dojít ke zvětšení území zasaženého hlukem, pokud by zůstal přistávací paprsek nastaven na tři stupně, pak by letadlo dosedalo zhruba 500 metrů daleko na dráze. Ovšem podle pravidel pro létání dle dokumentu č. 8168 ICAO (zkratka angl. International Civil Aviation Organization – pozn. soudu) by letadlo mělo mít nad prahem dráhy 50 stop, bod dosednutí by v tomto případě činil asi 300 metrů za prahem dráhy. Aby se tohoto docílilo, musí se nutně provést změny ve sklonu ILS i skluzové roviny, jinak by bylo třeba zavést jiný systém pro přistávání letadel. Tyto skutečnosti však nejsou ve zkoumané dokumentaci nijak charakterizovány, ačkoliv z hlediska zadavatele či investora musejí být závazné, protože prodloužení dráhy na 4 000 metrů může zapříčinit spekulace například v tom smyslu, že bude počítáno s polovinou dráhy pro vzlety, takže se bude startovat tak, aby letecké společnosti ušetřily, protože 2 až 2,5 km od odbavovací budovy bude stačit ke vzletu, čímž ovšem dojde k výrazné zátěži na odletové straně. To samé se týká i vzletů směrem na východ (na Suchdol), právě tímto směrem se v posledních dvou měsících létalo, a to z ranveje č. 20406. Při startu východním směrem však není možno zatočit „doprava“, jinak by došlo k přeletu Prahy. Tpádem musí zatížit vzdálenější oblasti a zatočení provést později. Proto by bylo nutné vyprojektovat nové odletové a příletové trati, to je však velmi náročná činnost, k čemuž však chybí zdůvodnění. Lze si představit, že Letiště Praha zaváže provádět starty jen z prahu dráhy, pak ovšem prodloužení dráhy z 3 600 na 4 000 metrů postrádá smysl. Též si lze představit i nepoužívání reverzního tahu motoru, což by sice přineslo nižší hlukovou zátěž okolí, ale zároveň by nedávalo smysl z hlediska provozovatele letadla a ušetření letového času posádky. Izofony ve VVURÚ – jejichž správný název by měl znít křivka stejné hladiny hluku – nevystihují, jak toto bude v systému pro přistávání letadel vypadat. Už vůbec není zřejmé, proč by měla být zrušena dráha č. 1230. Nastane-li taková křivná složka větru, že nebude možno realizovat pohyb ve směru zvažovaných drah, pak v takovém případě bude nutno posílat letadla na záložní letiště, čímž se jednak obírají společnosti o příjem, ale především to neodpovídá mezinárodním požadavkům na zachování jedné křižné dráhy pro takové případy, což však v dokumentaci VVURÚ vysvětleno není. Dále není nic složitého na výpočtu synergií, proto by bylo ideální, aby ve VVURÚ byl zaznamenán současný i budoucí stav všech druhů dopravy včetně synergické mapy znázorňující uvedené dohromady. Pokud jde o obsah obdrženého zadání, pak svědek při zpracování písemné studie JDS vycházel z úvahy, že jde o fázi, kdy je odsouhlasován nějaký záměr v území, nicméně při studiu jemu poskytnuté dokumentace nešlo přehlédnout, že se v ní vycházelo z deset let staré EIA, v rámci níž se zvažovaly typy letadel, z nichž některé již nejsou v provozu. Pokud by však měla být dráha prodloužena na 4 000 metrů, pak není pravdou, že by hluková zátěž byla podobná nebo stejná. Nejde jen o zmiňované posouvání směrem na západ, ale navíc záměr ani není koncipován s ohledem na terén, kdy při zohlednění systému INM (z angl. Integrated Noise Model – pozn. soudu) a zadání prostorové sítě bodů by se například nad údolím Vltavy musel „doutníkový“ tvar izofon smrsknout, protože vzdálenost obytné zástavby je daleko větší než kupříkladu v Suchdole. Pokládal-li zadavatel dotaz, zda lze mechanicky převzít hodnoty ze stanoviska EIA, pak k tomu bylo přistupováno spíše jako k otázce teoretické, neboť je patrné, že k mechanickému převzetí nedošlo. Jsou-li linie izofon převzaty ze stanoviska EIA 2011, pak tato pochází z doby, kdy platil jiný AIP (z angl. Aeronautical Information Publication – pozn. soudu), t. j. letecká informační příručka, podle níž se létá na jednotlivých letištích, je tedy absurdní, aby šlo o podklad pro řešení. Pokud jde o jiné relevantní podklady, pak by zjevně nebyl problém vypracovat hlukovou studii, která by obsahovala údaje o současném i výhledovém stavu včetně synergií, jež by byla podkladem pro stanovení závazných parametrů, které by byly v budoucnu dodržovány i pod sankčním vymáháním. Postupy ve vztahu ke způsobu vzletů ve vztahu ke konkrétnímu místu dráhy by měly být již obsaženy v rámci EIA, neboť jde o velkou akustickou změnu. Přímo v podkladech SEA je však k nalezení pouze věta, že se uvedené nedotkne hlukové zátěže, s čímž nelze souhlasit. Vzhledem ke způsobu výpočtů představuje variabilně zaznamenaný údaj „+/-2 decibely“ poměrně velkou vzdálenost co do zasaženého území, což je těžko akceptovatelné. Údaj o výrazné změně polohy a zatížení většího území v případě prodloužení vzletové dráhy zmíněný v písemném vyhotovení studie JSD souvisí s nutností posunutí antény ILS a sklonu výsledného sestupového paprsku. V takovém případě dojde k posunu hlukové zátěže co do směrů. Jde o důsledek prodloužení dráhy, v takovém případě nelze ponechat anténu ILS na stávajícím místě. Pokud jde o nový akustický model doporučovaný v závěru studie JSD pro účely posouzení kumulativních a synergických vlivů, pak k tomu by bylo třeba mít k dispozici typovou skladbu letadel, meteorologické údaje o vývoji větrného proudění, stojany pro motorové zkoušky a pojezdové dráhy, a další technické údaje týkající se dráhy. Ve vztahu k hodnocení hlukové zátěže nelze vycházet z měřítka, v němž se vyhotovují ZÚR.

Z grafické části platného územního plánu obce Hostivice (zejména z výkresu č. 2: Hlavní výkres a výkresu č. 3: Doprava) ve spojení s náhledem z ortofotomapy přes webový prohlížeč mapy.cz soud zjistil, že zákres koridoru železniční trati č. 120 v úseku Jeneč – Ruzyně je situován v severní části obce Hostivice, přičemž vede ve směru od stávající železniční trati vedené po severním okraji obce dál na severovýchod do nezastavěné oblasti ve směru k Ruzyni.

Z obsahu připomínek navrhovatele a) ze dne 24. 9. 2008 k návrhu PÚR soud zjistil, že navrhovatel a) zde brojil proti části L1 zavádějící možnost rozšíření paralelní vzletové dráhy Letiště PrahaRuzyně s ohledem na postup investora v předchozích letech. Poukazoval přitom na dokumentaci EIA k záměru výstavby vzletové dráhy, z níž vyplývá extrémně velký negativní vliv na životní prostředí v aglomeraci na severozápad od Prahy, a dále na nutnost rozšíření ochranného hlukového pásma se stanovením příslušných omezujících podmínek. To by však znamenalo nepřiměřený zásah do práv obyvatel žijících v dané lokalitě. S ohledem na uvedené navrhovatel vyslovoval s vymezením zámětu uvedeném v části L1 PÚR. V závěru navrhl doporučení, aby v rámci PÚR a příslušných krajských ZÚR byly vytipovány lokality, kde extenzivní rozvoj spojená se zvýšením kapacity mezinárodního letiště pro tranzitní a nákladní dopravu nepřinese výrazné zásahy do majetku osob, omezení s jeho nakládáním a nezpůsobí zhoršení životního prostředí.

Z obsahu metodiky MŽP 2/2015 soud zjistil, že jde o doporučující manuál pro přípravu dokumentace pro vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území v reakci na výklad podaný v rozsudku NSS ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, ve věci ZÚR Jihomoravského kraje (dále jen „rozsudek NSS Jihomoravské ZÚR“). V úvodu metodiky se explicitně uvádí: „Předložený návrh nebrání autorizovaným osobám (AO) použít pro vyhodnocení vlivů PÚR nebo ZÚR vlastní, odlišné postupy, za předpokladu dodržení minimálního obsahového standardu, který specifikoval NSS v odst. [72] výše citovaného judikát.“

Z náhledu mapového portálu SČK soud zjistil, že zobrazuje situační mapu Letiště Václava Havla a okolních obcí, na které jsou patrné vyžlucené překrývající se kruhy, jejichž části zasahují do zastavěných částí obcí Dobrovíz, Hostovice, Jeneč a Kněževes (dle navrhovatelů tyto kruhy znázorňují oblast, které by při užití vzdálenostních údajů z metodiky MŽP 2/2015 byly dotčeny hlukovou zátěží).

Z náhledu ortofotomapy zabírající část obce Kněževes ve větším měřítku včetně linií stávajícího ochranného pásma (oranžová čára) a navržené izofony (černá čára).

K vlastnímu hodnocení důkazů se soud vyjádří až v souvislosti s vypořádáním příslušných návrhových bodů, jichž se skutečnosti plynoucí z uvedených důkazů týkají.

Soud se nejprve zaměřil návrhové body směřující do otázky posouzení záměru D300 z hlediska znečištění ovzduší a hluku, s čímž se nezbytně pojí otázka hodnocení kumulativních a synergických vlivů, neboť právě v tomto rozsahu se do věci nejvíce promítá právní názor vyslovený v rozsudku NSS 8 As 98/2020. Právě v této části se posouzení věci nejvíce liší od prvního rozsudku.

Navrhovatelé namítají, že v rozporu s dikcí bodu 6 přílohy zákona č. 183/2006 Sb., zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“) schází ve VVURÚ řádné vyhodnocení vlivů. K tomu citují část kapitoly 6 VVURÚ obsahující hodnocení imisních údajů, podle nichž by se měl nárůst zátěže z hluku a znečištění ovzduší odehrávat především ve vlastním prostoru letiště u hranice nově uvažované dráhy a neměl způsobit překročení limitů v okolní zástavbě. Tato hodnocení je však nedostatečné, neboť zde chybí dostatečné kvantitativní zdůvodnění, které je vyžadováno podle metodiky MŽP 2/2015. V rozporu s tou metodikou není uvedeno, na základě čeho bylo zvoleno hodnocení vlivu hluku jako mírně negativní a ne například potenciálně významně negativní. Navrhovatelé považují za nejasné vyjádření hodnocení vlivů na ovzduší hodnotou 1/+1, neboť dle odkazované metodiky lze významnost vlivu vyjádřit jako zlomek dvou sousedních kategorií (např. 0/-1, -1/-2), ale v daném případě se jednoznačně nejedná o sousední kategorie, ale hodnotu vyjadřující široké rozmezí od potenciálně mírně negativního až po mírně pozitivní. Dle navrhovatelů není zřejmé, na základě čeho bylo právě takové hodnoty dosaženo. V této souvislosti navrhovatelé poukázali na závěry rozsudku Jihomoravské ZÚR, podle něhož musí být možný alespoň hrubý odborný odhad zátěže, v případě výše uvedených hodnot však jakékoliv odůvodnění schází.

Navrhovatelé rovněž namítají nedostatečné zhodnocení kumulativních a synergických vlivů. Třebaže jsou si vědomi míry odbornosti otázky kumulativních a synergických vlivů a s tím související potřeby zdrženlivosti soudního přezkumu, tak přesto mají za to, že odpůrce nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 50 A 8/2013 – 129 (dále jen „rozsudek 50 A 8/2013 ZÚR Letiště 2013“). Jak totiž plyne z kapitoly 6.2.2 VVURÚ, ve vztahu k záměru D300 bylo vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů provedeno na základě analýzy nových záměrů dle aktualizace ZÚR č. 2, stávajících záměrů dle platných zásad územního rozvoje a stávající zátěže území (tj. překročení limitů pro kvalitu ovzduší). Dle rozsudku 50 A 8/2013 ZÚR Letiště 2013 však nelze působení kumulativních a synergických zdrojů nelze zcela vyloučit ve vztahu k záměrům D208 (koridor železniční tratě č. 120 úsek Jeneč – letiště Ruzyně), D209 (koridor železniční tratě č. 120 úsek Ruzyně – Kladno) a D010 (koridor rychlostní silnice R7). Ve vztahu k záměru D208 však provedení hodnocení opět chybí. Rovněž zde ani není popsáno nebo vyloučeno možné spolupůsobení záměru D010 se záměrem D300. Navrhovatelé dále rozporují závěr VVURÚ, že pro vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů lze uvažovat pouze vlivy z tohoto záměru z důvodu nízkých nárůstů vlivů znečištění ovzduší omezených výhradně na vlastní prostor letiště, neboť u záměru D300 vůbec nebyly vyhodnoceny imisní příspěvky z dopravy na a z letiště a emise benzo(a)pyrenu nebyly hodnoceny vůbec. Nelze souhlasit ani s hodnotícím tvrzením, že „v naprosté většině případů (s výjimkou komunikací v MČ Praha – Nebušice, Praha – Suchdol a Praha – Lysolaje) nejde o nárůst zátěže, neboť v daném místě dochází k překročení limitu i v současnosti“, toto lze mít za vnitřně rozporné a nesmyslné, jelikož zátěž samozřejmě narůstá i v případě navýšení zátěže v oblastech s již v současnosti s překročenými limity. V souvislosti s nedostatky v hodnocení kumulativních a synergických vlivů navrhovatelé zmiňují nedostatečnost kompenzačních opatření a problematiku neaktuálních podkladů (čehož se týkají samostatné návrhové body – viz níže odst. [84] až [88] tohoto rozsudku).

Navrhovatelé namítají též absenci jakéhokoliv hodnocení vlivů dopravy osob a nákladu na letiště a z něj, zejména pokud jde o napojení letiště na další druhy dopravy (přednostně na železniční), ačkoliv i tyto otázky by měly být v rámci rozšíření letiště o paralelní dráhu řešeny. Z tohoto hlediska nebyly vlivy ve VVURÚ nijak popsány, ačkoliv z důvodu navýšení kapacity letiště lze očekávat intenzivnější provoz. Tento typ dopravy nebyl dle navrhovatelů řádně posouzen ani ve stanovisku EIA 2011, v jehož dokumentaci se uvádí vyhodnocení na imisní zatížení různými plyny, mezi kterými však schází vyhodnocení na benzo(a)pyren, jehož vliv je nadlimitní. Tento typ dopravy nebyl dle navrhovatelů řádně posouzen ani ve stanovisku EIA 2011, v jehož dokumentaci se uvádí vyhodnocení na imisní zatížení různými plyny, mezi kterými však schází vyhodnocení na benzo(a)pyren, jehož vliv je nadlimitní.

Odpůrce oponuje, že v souvislosti se záměrem D300 bylo vyhodnocení vlivů učiněno řádně. Argumentaci navrhovatelů považuje za rozpornou, neboť se na jednu stranu dovolávají judikatorních standardů vyžadujících „alespoň hrubý odhad“, zároveň však kladou zcela nereálné požadavky na prokázání aktuálního a budoucího stavu ve vztahu ke konkrétním limitům. Vzhledem k míře obecnosti na úrovni ZÚR však takový postup není možný ani zákonem připuštěný a má místo až v navazujících fázích. V rámci hrubého odhadu lze dokumentaci VVURÚ ve vztahu k záměru D300 považovat za dostatečnou, z jejího obsahu lze dovodit, jakými skutečnostmi se zpracovatel řídil a z čeho vycházel. Rovněž je zřejmé, jakých území se hodnocení týká. Navrhovateli namítané hodnocení ve formátu 1/+1 včetně vysvětlení ambivalentního výsledku je odůvodněno na str. 23 VVURÚ a v příloze č. 1.

Odpůrce rovněž nesouhlasí s námitkami nedostatečného posouzení kumulativních a synergických vlivů nesouhlasil. Připomíná judikaturou vymezený šestikrokový test, který zde byl splněn. Ke splnění prvního kroku poukázal na kapitolu 3 VVURÚ, v níž spatřuje jednoznačný popis současného stavu životního prostředí. Druhý krok shledal splněný citacemi z kapitol 4 a 5, v nichž spatřuje dostatečné vytipování a popis složek životního prostředí ovlivněných aktualizací ZÚR č. 2. K třetímu kroku uvádí, že aktualizací ZÚR č. 2 byla předložena v jedné variantě a žádný z vymezených koridorů není sledován ve variantním řešení, což je však zcela v souladu se závěry rozsudku NSS Jihomoravské ZÚR, v němž bylo dovozeno, že z právních předpisů nelze dovodit povinnost zpracovatele předložit opatření obecné povahy ve variantách, ledaže by mu tuto povinnost stanovil dotčený orgán na úseku posuzování vlivů, k čemuž však v daném případě nedošlo. Ke splnění čtvrtého kroku odkazuje na popis metodologie v kapitolách 6 a 7 VVURÚ. Krok pátý shledal za splněný v rámci kapitol 8 a 11 VVURÚ, krok šestý shledal za splněný v rámci kapitoly 10 VVURÚ obsahující návrh ukazatelů pro sledování vlivů na životní prostředí a návrh sledovaných indikátorů. Vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů přitom bylo prováděno pouze ve vztahu k záměrům, které přicházely do úvahy, a v tomto směru poukázal na odůvodnění na str. 203 VVURÚ. Z tohoto pohledu nejsou navrhovateli uváděné záměry relevantní, neboť ve vztahu k nim bylo vyhodnoceno, že u nich kumulativní a synergické vlivy nepřipadají v úvahu. Právě proto nebyl do posouzení zahrnut navrhovateli uváděný koridor D208, na rozdíl od koridoru D209, který zahrnut a hodnocen byl. Záměr D010 je vymezen v trase již existující komunikace D7 a je zahrnut do stávající imisní zátěže, což je ve VVURÚ na několika místech popsáno. Odpůrce rovněž nesouhlasí s navrhovateli tvrzeným vnitřním rozporem závěru na str. 203 VVURÚ, vysvětluje, jak danou pasáž interpretovat, a připojuje grafické znázornění zkoumané oblasti včetně podrobné vysvětlení. Má za to, že záměr nevyvolává nárůst zátěže, ale její pokles, a proto nebyl v dané části hodnocen.

Navrhovatelé v replice uvedli, že odpůrce ve svém vyjádření nijak nevyvrací jimi namítanou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatečném odůvodnění kvantitativního hodnocení. Ocitovali inkriminovanou pasáž VVURÚ, přičemž zdůraznili, že zde požadované hodnocení skutečně schází. Argumentuje-li odpůrce nárůstem imisní zátěže v rámci vlastního prostoru letiště, a pak tím nerozporuje, že VVURÚ nepostihuje veškerý objem dopravy, tedy i dopravu pasažérů a nákladu z letiště a na letiště, což je přesně oblast, ke které ve VVURÚ jakékoliv hodnocení schází. Opět připomínají absenci vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů dle požadavků rozsudek 50 A 8/2013 ZÚR Letiště 2013.

Po vydání rozsudku NSS 8 As 98/2020 vyzval soud účastníky a osoby zúčastněné, aby se vyjádřili ke skutečnostem, které i s ohledem na závěry vyslovené NSS ve zmiňovaném rozsudku považují za sporné či neobjasněné.

Navrhovatelé v doplňujícím vyjádření uvedli, že nadále považují za neobjasněné, které záměry mohou mít relevantní kumulativní a synergické vlivy se záměrem D300, zda tyto vlivy byly vyhodnoceny v rámci VVURÚ, a zda se projeví v zastavěním území a ve vztahu k objektům chráněným prostřednictvím akustických limitů. Rovněž považují nadále za neobjasněné, zda lze při vyhodnocení vlivů při vymezení vycházet ze stanoviska EIA 2011 za situace, kdy průběhu procesu EIA 2011 nebylo uvažováno o tom, že dojde k prodloužení paralelní dráhy o 285 metrů. Ve vztahu k poslední otázce podrobně popisují rozdíly mezi záměry posuzovanými v rámci dokumentace EIA 2011 a mezi záměry posuzovanými ve VVURÚ, kdy tyto rozdíly dokládají, že podklady použité pro zpracování VVURÚ nemohly být dostatečné. K tomu odkazují na studii JSD, kterou navrhují k důkazu spolu s výslechem jejího zpracovatele, Ing. J. D.

Odpůrce v doplňujícím vyjádření shrnul podstatu závazného právního názoru v rozsudku NSS8 As 98/2020, přičemž shledal, že relevantní je přezkoumávat toliko vyhodnocení záměrů D300, D010 a D208 v oblasti hluku. K tomu navrhl svědecký výslech zpracovatele VVURÚ. Ve vztahu k záměru D208 odpůrce doplnil, že jde o koridor procházející územím, kde se nenalézá žádná zástavba, k čemuž jako důkaz navrhl výřezy z mapových výkresů v podkladech pro VVURÚ včetně náhledů přes webové ortofotomapy na serveru mapy.cz

Letiště Praha v doplňujícím vyjádření zrekapitulovalo nosné závěry rozsudku NSS8 As 98/2020, s nimiž vyslovilo souhlas. K důkazu navrhl dokumentaci VVURÚ a svědecký výslech jejího zpracovatele.

Shora uvedené argumenty účastníci a osoby zúčastněné dále rozvedli při ústním jednání dne 26. 6. 2023. Podrobněji se k nim soud vyjádří níže v souvislosti s vypořádáním příslušných návrhových bodů.

Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území představují obligatorní podklad ZÚR a pořizují se ve fázi zpracování návrhu ZÚR (srov. § 36 až § 39 stavebního zákona). Postup pro jejich zpracování je upraven především v § 19 odst. 2, § 36 odst. 1 a § 40 odst. 2 stavebního zákona včetně přílohy k němu. Požadavky na jejich obsah jsou vymezeny v příloze č. 5 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti (dále jen „vyhláška č. 500/2006“), jež ve znění účinném do 28. 1. 2018 vymezovala tyto požadavky tak, že „[h]odnotí se vlivy, které lze rozumně předpokládat, a to v rozsahu, podrobnosti a míře konkrétnosti, jakou má pořizovaná územně plánovací dokumentace. Vlivy se stanoví odborným odhadem.“ Právě z požadavku na odborný odhad lze dovodit, že hodnocení, mezi kterými záměry mohou vznikat kumulativní a synergické vlivy, je činností odbornou, k níž je povolána pouze kvalifikovaná osoba, která je držitelem autorizace ke zpracování dokumentace, posudku a vyhodnocení ve smyslu § 19 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon EIA“). K právním úpravě postupu při posuzování kumulativních a synergických vlivů se opakovaně vyjadřovala judikatura NSS, jejíž obsah přehledně shrnul v nynější věci vydaný rozsudek NSS 8 As 98/2020 v odst. 42 až 48, na něž lze na v podrobnostech plně odkázat.

Ve vztahu k nyní posuzované věci je rovněž podstatné zmínit, že část ZÚR odpůrce vztahující se k ploše se záměrem D300 byla v roce 2013 zrušena navrhovateli připomínaným rozsudkem 50 A 8/2013 ZÚR Letiště 2013. Nosné závěry tohoto rozsudku a jeho význam pro nyní posuzovanou věc přehledně shrnul rozsudek NSS 8 As 98/2020 v odst. 49 až 52, na něž lze opět v podrobnostech zcela odkázat. Pro účely dalšího projednání věci postačí zdůraznit závěr, že v rozsudku 50 A 8/2013 ZÚR Letiště 2013 nebylo explicitně uvedeno, že mezi záměrem D300 a záměry D010, D208 a D209 budou kumulativní a synergické vlivy nutně vznikat, podstatné je, že možnost jejich vzniku nelze a priori vyloučit. Nejednalo se tedy – jak zdejší soud mylně uvedl v odst. 120 svého prvního rozsudku – o závazný pokyn pro odpůrce, aby se bezpodmínečně zabýval kumulativním a synergickým vlivům všech plánovaných záměrů ve vztahu ke všem složkám životního prostředí. Postačí, pokud budou zpracovány a zhodnoceny kumulativní a synergické vlivy toliko mezi záměry, kde relevantní vlivy tohoto druhu vůbec přicházejí v úvahu, a to buď s ohledem na jejich povahu a rozsah, anebo v důsledku zjištění učiněných v rámci řádně prováděného procesu pořizování zásad územního rozvoje.

Z uvedených nosných závěrů soud vychází při následujícím vypořádání.

V prvním rozsudku soud dospěl k závěru, že ve VVURÚ scházelo hodnocení vlivů mezi záměry D300 a D010, D208 a D209 ve vztahu k ovzduší. Tento závěr však byl v kasačním přezkumu vyhodnocen jako mylný, neboť NSS shledal (viz odst. 66 až 69 rozsudku NSS 8 As 98/2020 ve vztahu k hodnocení mezi záměry D300 a D010 a odst. 80 a 81 téhož rozsudku ve vztahu k hodnocení mezi záměry D300 a D208 a D209), že tato problematika byla v rámci VVURÚ dostatečně vysvětlena, a to jednak v části na str. 203 VVURÚ, nejpodrobněji však na str. 173 VVURÚ, kde se uvádí: „Záměr D300 zasahuje do území s překročením imisních limitů pro průměrné roční koncentrace benzo[a]pyrenu.

Vzhledem k vázanosti právním názorem vysloveným v rozsudku NSS 8 As 98/2020 nemá zdejší soud prostor k jinému závěru, proto pouze ve stručnosti konstatuje, že námitku navrhovatelů brojící proti nedostatečnému zhodnocení vlivu záměru D300 na jiné záměry z hlediska ovzduší shledal za nedůvodnou.

Pokud jde o námitku ohledně nepřípustnosti vyjádření zkoumané hodnoty v intervalu 1/+1 uváděném v tabulce v Příloze č. 1 VVURÚ, tak k této otázce se zdejší soud podrobně vyjádřil v odst. 102 až 104 prvního rozsudku, přičemž shledal, že toto vyjádření je přípustné. Tyto závěry byly v odst. 69 rozsudku NSS 8 As 98/2020 shledány jako konzistentní, srozumitelné a přezkoumatelné, přesto na konci zmiňovaného odstavce NSS konstatoval „[t]o však nic nemění na nesprávnosti jeho závěru.“ Z kontextu je nicméně patrné, že citovaná věta o nesprávnosti závěru zdejšího soudu se netýkala samotné odpovědi na otázku, zda lze zkoumané hodnoty vyjádřit intervalem, nýbrž části týkající se úvah zdejšího soudu o absenci vyhodnocení vlivu na ovzduší. Ke správnosti či nesprávnosti samotného závěru o přípustnosti vyjádření formou ambivalentní hodnoty 1/+1 se NSS explicitně nevyjádřil. Z tohoto důvodu je třeba danou námitku znovu vypořádat, přičemž v tomto rozsahu soud nemá důvod se odchylovat od úvah popsaných v odst. 102 až 104 prvního rozsudku:

Soud proto konstatuje, že důvod pro uvedení ambivalentní hodnoty lze dovodit z obsahu podkapitoly 6.1 na str. 173 VVURÚ (viz citace v odst. [37] výše) ve spojení s částí označenou jako „Vlivy na obyvatelstvo, hlukovou zátěž, veřejné zdraví“, kde je dále uvedeno: „Jak je patrné, do výsledného hodnocení je nutno promítnout řadu efektů, od středně (lokálně až významně) negativních, přes mírně negativní po mírně až středně pozitivní. V souhrnu je záměr – za předpokladu dodržení podmínek uvedených v příloze 2 - hodnocen jako přijatelný, s převládajícím mírně negativním hodnocením (-1). Krátkodobé lokální vlivy (hodnocení -1) představují obvyklé dočasný nárůst hlukové zátěže a zhoršení pohody bydlení v bezprostředním okolí stavby a podél přístupových tras při výstavbě záměru. Rovněž pro fázi realizace záměru byla ve Stanovisku k EIA uložena opatření, která je nutno dodržet“. Soud souhlasí s vyjádřením odpůrce, že důvody zvoleného hodnocení jsou v citované části VVURÚ jasně vysvětleny a že se jedná o odborný odhad potenciálního (možného) vlivu vyjádřený ambivalentní hodnotou, který zcela odpovídá míře obecnosti zásad územního rozvoje, kdy vlastní konkrétnější a specifičtější vymezení užití jednotlivých ploch v území musí být umožněno na úrovni obcí (srov. § 36 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s rozsudky NSS ze dne 25. 11. 2021, č. j. 3 As 62/2019 - 101, ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 - 526, či ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 122/2018 - 512). Citovanou pasáž je navíc nutno chápat jako sumarizaci výsledků určitého odborně-technického měření a analyzování, a nikoliv jako úvahu o vypovídací hodnotě důkazu ve smyslu správního či soudního řízení. I z tohoto důvodu nelze na vysvětlení dané otázky klást totožné nároky jako na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí (srov. § 68 odst. 3 správního řádu), jak patrně očekávají navrhovatelé (k nárokům odůvodnění neprávních výstupů odborně technické povahy srov. též odst. [43] až [46] rozsudku NSS 8 As 98/2020). V kontextu uvedeného nelze považovat za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné, jestliže je výsledné vyhodnocení zapsáno jako ambivalentní hodnota od 1 (mírně negativní) a až po +1 (mírně pozitivní), jako je tomu v případě hodnocení vlivů na ovzduší.

Nadto je v oddílu „Vlivy na ovzduší“ v podkapitole 6.1.1 VVURÚ dostatečně srozumitelným způsobem vysvětleno, že příčina zdánlivě protikladného rozptylu výsledků vyhodnocení spočívá v plánovaném rozložení letového provozu mezi vícero paralelních drah. To znamená, že možnost využití kapacity nové dráhy bude znamenat navýšení produkce emisí v části této dráhy (což je ono mírné zhoršení -1), to ale paralelně povede k odlehčení kapacity v části jiné dráhy (resp. jiné stávající části letiště), kde tím pádem dojde i k poklesu produkce emisí (což je ono mírné zlepšení +1). Dle soudu je tímto dostatečně vysvětleno, proč je protichůdnost výsledku zapsaného vyhodnocení jen zdánlivá a proč zápis ve formě ambivalentní hodnoty dává smysl. V rámci míry obecnosti ZÚR lze zaznamenání výsledku formou této ambivalentní hodnoty považovat za akceptovatelnou, přičemž podrobnější vyhodnocení – např. navrhovateli požadovanou formou jako hodnoty dvou sousedních kategorií jako -1/0, 0/+1 apod. – lze přenechat dalším fázím územního plánování (§ 36 odst. 3 stavebního zákona). Právě na úrovni územních plánů jednotlivých dotčených obcí, kde je prostor k tomu, aby se konkrétněji vymezilo, pod z těchto (v ZÚR vymezených) rámcových hodnot spadají jimi regulované plochy, tedy zda na nich převažují vlivy mírně negativní (-1), nebo spíše mírně pozitivní (+1), případně zda se vlivy nezmění (0). Od vymezení v územním plánu se bude dále odvíjet, co konkrétně bude možno na území dotčené plochy povolit územním rozhodnutím, přičemž v plochách začleněných územními plány typově pod kategorii -1 budou tyto podmínky výrazně přísnější než v plochách začleněných územními plány typově pod kategorii +1. Soud má za to, že tento způsob koncepčního pojetí je logický a nelze zde hovořit o nepřezkoumatelnosti podkladového aktu pro jeho vnitřní rozpornost.

Soud naopak nemůže souhlasit s námitkou navrhovatelů, že by ambivalentně vyjádřený způsob vyhodnocení měl být nepřezkoumatelný pro nedostatek zdůvodnění kvantitativního hodnocení ve smyslu navrhovateli odkazované metodiky MŽP 2/2015.

Za prvé, metodika MŽP 2/2015 nemá obecně závazný charakter, nejedná se totiž o právní předpis, nýbrž toliko o interní pokyn. Nadto nelze přehlédnout, že tento interní pokyn dokonce i sám sebe charakterizuje jako „doporučení“, a to nejen ve svém názvu, ale rovněž ve své úvodní pasáži na str. 3. (viz text „Předložený návrh nebrání autorizovaným osobám (AO) použít pro vyhodnocení vlivů PÚR nebo ZÚR vlastní, odlišné postupy…“). Povaha metodiky MŽP je tedy pouze doporučující (zcela stranou ponechává soud otázku, nakolik by i v případě závazného charakteru bylo možno interní předpis ministerstva uplatnit vůči odpůrci coby územnímu samosprávnému celku). Již to samo o sobě vylučuje, aby jen na základě porušení této metodiky bylo možné hovořit o porušení konkrétní povinnosti.

Za druhé, i kdyby soud (hypoteticky) připustil, že by zpracovatel VVURÚ měl povinnost se metodikou MŽP 2/2015 řídit, pak ani v takovém případě by nemohl souhlasit s tím, že by na str. 49 předmětné metodiky byly stanoveny nějaké pokyny k náležitostem odůvodnění, jak se snaží sugerovat navrhovatelé. Jedná se o popis toho, co má být předmětem zkoumání a na základě jakých kritérií se má provádět hodnocení, přičemž nikde není stanoveno, že by zpracovatel posouzení musel užití tohoto postupu nějak podrobně vysvětlovat a odůvodňovat. Opět lze připomenout již řečené (viz zejm. odst. [43] až [46] rozsudku NSS 8 As 98/2020 a tam dokazovanou judikaturu), že vyhodnocení vlivů na životní prostředí je především odbornou (neprávní) činností a na výstupy z toho vzešlé nelze uplatňovat stejná měřítka jako na akty orgánů veřejné moci. Tím samozřejmě není řečeno, že by výstupy odborných měření měly být zcela nesrozumitelné (poučený laik by měl jejich obsahu porozumět), nicméně na kvalitu jejich zdůvodnění nelze klást identické požadavky jako na odůvodnění správního rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. Vůči odborným podkladům neprávní povahy tudíž nelze bez dalšího uplatňovat kritéria nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 101b odst. 4 s. ř. s. A konečně za třetí, i kdyby soud navzdory výše uvedenému přeci jen připustil, že zdůvodnění vyhodnocení vlivů musí kvalitativně odpovídat pokynům dle str. 49 metodiky MŽP 2/2015, tak mu není zřejmé, z čeho navrhovatelé dovozují, že by měl zpracovatel u hodnocení vlivu hluku uvádět např. potenciálně významně negativního (-2) namísto zvoleného potenciálně mírně negativní (1). Žádný takový požadavek z obsahu metodiky MŽP 2/2015 neplyne. Soud proto uzavírá, že tato část návrhových námitek je rovněž nedůvodná.

V prvním rozsudku soud ve VVURÚ postrádal vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměrem D208 z hlediska hluku, což by jeden ze závěrů pro zrušení části aktualizace ZÚR č. 2. V rozsudku NSS 8 As 98/2020 však bylo tento závěr značně korigován, a to s poukazem na nutnost zkoumání polohy koridoru D208 vůči poloze záměru D300, neboť případná kumulace hlukových vlivů by měla význam pouze v případě, procházel-li by zdroj těchto kumulací zastavěným územím (viz odst. [72] až [74] rozsudku NSS 8 As 98/2020).

Jak je patrné i obsahu dokumentace ZÚR i z doplněného dokazování (podrobněji viz odst. [16] tohoto rozsudku), koridor D208 je situován jihozápadně od plochy D300, a to na území obce Hostivice. Při zohlednění takto této polohy koridoru D208 musí zdejší soud zásadně revidovat svůj závěr vyslovený v předchozím rozsudku, a to hned ze dvou důvodů:

Za prvé, je-li koridor D208 situován jihozápadně od plochy D300, pak pouze ve vztahu k tomuto jihozápadnímu území lze uvažovat o potenciálním dotčení kumulacemi hluku vyvolaných případnými spolupůsobením záměrů z ploch D208 a D300. Jak přitom správně poznamenali zástupci odpůrce i osob zúčastněných při jednání, potenciálně dotčenými subjekty mohou být pouze obce, které se v tomto jihozápadně situovaném území nacházejí. Ostatně i z navrhovateli předloženého důkazu náhledem mapového portálu SČK je zřejmé, že žluté kruhy, jež mají zobrazovat území dotčených hlukovou zátěží z ploch D208 a D300, zahrnují toliko katastrální území obcí Hostivice, Jeneč, Houstoň, Dobrovíz a Kněževes. Právě vůči území vyjmenovaných obcí lze logicky uvažovat o možném dotčení práv v příčinné souvislosti s hlukovým zatížením vyvolaným kumulací hluku z koridoru D208. V témže rozsahu lze uvažovat i o dotčení práv soukromých vlastníků nemovitostí nacházejících se v daném území. To však není případ žádného z navrhovatelů. Jak území navrhovatelů a) i b), tj. katastrální území městských částí Praha-Suchdol a Praha-Nebušice, tak i nemovitost ve vlastnictví navrhovatelky c), jež je situována v katastrálním území Horoměřice, se nacházejí severovýchodně od plochy D300. Tedy přesně na opačné straně, než na které je vůči ploše D300 situován koridor D208. A navíc i zcela mimo výseč žlutých kruhů z mapového portálu SČK, jež mají znázorňovat hlukové zatížení z uvedených ploch. Jinak řečeno, zájmová území navrhovatelů jsou zjevně situována mimo oblast, ve které lze uvažovat o případném kumulativním spolupůsobení hluků vyvolaných záměry v plochách D208 a D300. Proto i kdyby hodnocení dané otázky bylo skutečně opomenuto, tak by tím zjevně nemohlo dojít k dotčení právní sféry žádného z navrhovatelů. V tomto rozsahu tedy navrhovatelé a), b) ani c) nejsou ani aktivně procesně legitimováni.

Za druhé (bez ohledu na rozsah procesní legitimace) z doplněného dokazování grafickou částí územního plánu obce Hostivice ve spojení s náhledem ortofotomapy přes webový prohlížeč mapy.cz vyplynulo, že území zabírané koridorem plochy D208 je zcela prosté zástavby. Pouze v samém jihozápadním cípu se tento koridor napojuje na linii železniční trati v úseku HostiviceJeneč. Soud proto konstatuje, že koridor plochy D208 je situován mimo území s obytnou zástavbou. V této souvislosti je přitom podstatné, že „[j]de-li o hluk (tedy vliv na obyvatelstvo a hygienu prostředí), je totiž třeba brát v úvahu další podrobnější východiska, ze kterých zpracovatel VVURÚ při hodnocení kumulativních a synergických vlivů vycházel. Ta jsou uvedena v úvodu kapitoly 6. VVURÚ (Zhodnocení stávajících a předpokládaných vlivů variant 2A-ZÚR SKI). Konkrétně pro obyvatelstvo a hygienu prostředí se uvádí, že posuzování se provádí ve vztahu k akustickým limitům a zastavěnému území. Jak správně uvádí stěžovatel a), je proto při hodnocení hluku třeba vždy zohledňovat existenci zastavěného území, neboť hlukové limity nejsou uplatňovány celoplošně (tj. nezávisle na povaze přiléhající plochy). Jak plyne z § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, hlukové imisní limity jsou upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb. Tyto pojmy jsou posléze definovány v § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle tohoto ustanovení se chráněným venkovním prostorem rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, lázeňské léčebně rehabilitační péči a výuce, s výjimkou lesních a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť. Chráněným venkovním prostorem staveb se rozumí prostor do vzdálenosti 2 m před částí jejich obvodového pláště, významný z hlediska pronikání hluku zvenčí do chráněného vnitřního prostoru bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i funkčně obdobných staveb. Chráněným vnitřním prostorem staveb se rozumí pobytové místnosti ve stavbách zařízení pro výchovu a vzdělávání, pro zdravotní a sociální účely a ve funkčně obdobných stavbách a obytné místnosti ve všech stavbách. Rekreace pro účely podle věty první zahrnuje i užívání pozemku na základě vlastnického, nájemního nebo podnájemního práva souvisejícího s vlastnictvím bytového nebo rodinného domu, nájmem nebo podnájmem bytu v nich (…) Hluková zátěž je tedy, s ohledem na nastavená kritéria, v jiných než výše uvedených prostorech nevýznamná. Slovy judikatury (viz rozsudek NSS čj. 4 Aos 1/2012-105) to znamená, že relevantní vlivy tohoto druhu mimo výše uvedené prostory nepřichází do úvahy. Za takové situace nelze trvat na tom, aby ve VVURÚ bylo bez dalšího výslovně zapracováno hodnocení kumulativních a synergických vlivů na obyvatelstvo z hlediska hluku, jde-li o záměry D300 a D208“ (viz odst. 42 a 43 rozsudku NSS 8 As 98/2020, zdůraznění doplněno zdejším soudem). Citovaný závěr rozsudku NSS 8 As 98/2020 lze tedy shrnout tak, že hodnocení hlukové zátěže má smysl jedině v prostorech vymezených v § 30 zákona o ochraně veřejného zdraví, zatímco v jiných prostorech není zjišťování z hlediska potenciálního dopadu na zdraví obyvatel významné. Absenci hodnocení hlukové zátěže mimo takto vymezené prostory proto nelze považovat za pochybení. Jestliže tedy koridor plochy D208 prochází mimo zastavěné území, pak zde z povahy věci vůbec nepřichází v úvahu hlukové dotčení chráněného venkovního prostoru staveb ani chráněného vnitřního prostoru staveb ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Odpůrci proto nemůže být kladeno k tíži, že vztah hlukového spolupůsobení ploch D208 a D300 není v rámci VVURÚ explicitně vyhodnocován, neboť v tomto rozsahu nebylo hodnocení právním předpisem vyžadováno. S ohledem na uvedené nelze než konstatovat, že jsou zcela logická východiska vymezená v kapitole 6. VVURÚ, podle nichž se posuzování provádí ve vztahu k akustickým limitům a zastavěnému území, neboť ve vztahu k jiným typům územím by vyhodnocování hlukové zátěže zjevně postrádalo smysl. Soud nepřehlédl, že na navrhovateli předkládaném náhledu z mapového portálu SČK se zastavěná území obcí částečně protínají s výsečí žlutých kruhů majících zobrazovat hlukové zatížení, nicméně pokud navrhovatelé současně tvrdí, že tato modelace byla provedena dle metodiky MŽP 2/2015, která má toliko nezávazný a doporučující charakter (viz výše odst. [43] tohoto rozsudku), pak ani po odpůrci nebylo možno závazně požadovat, aby území situovaná uvnitř zmiňovaných žlutých kruhů podroboval podrobnějšímu zkoumání.

Soud tedy shrnuje, že případnou kumulací hluku ze záměrů v plochách D208 a D300 nemohou být navrhovatelé vůbec dotčeni na svých právech, neboť území navrhovatelů a) a b) stejně jako nemovitost vlastněná navrhovatelkou c) se nacházejí zjevně mimo oblast tohoto spolupůsobení. V oblasti zahrnující koridor D208 se navíc nenachází zastavěné území, proto zde není hodnocení hlukové zátěže vůbec vyžadováno. V tomto směru jsou tedy námitky navrhovatelů nedůvodné.

V prvním rozsudku soud vyslovil, že ve VVURÚ postrádá vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 se záměrem D010 z hlediska hluku. Rozsudek NSS 8 As 98/2020 však s odkazem na str. 203 VVURÚ vyloučil, že by zde požadované vyhodnocení zcela scházelo, zároveň ale vyslovil pochyb o jednoznačnosti, srozumitelnosti a logičnosti tohoto hodnocení, zejména ve vztahu k závěru, že u většiny stávajících komunikací nejde o nárůst zátěže, neboť v daném místě dochází k překročení limitů již v současnosti. NSS připustil, že tyto pochybnosti by sice mohly mít vliv na otázku proporcionality přijatého řešení, protože však v průběhu procesu přijímání aktualizace ZÚR č. 2 nebyla v rámci připomínek či námitek navrhovatelů zpochybňována nedostatečnost vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů mezi záměry D300 a D010, pak lze tuto otázku zkoumat toliko z hlediska kritéria zákonnosti. Proto v situaci, kdy v návaznosti na konkrétní námitky navrhovatelů, které doposud v procesu přijímání aktualizace ZÚR č. 2 nezazněly, nelze mít vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů na první pohled za úplné, srozumitelné a logické, bylo na místě, aby v soudním řízení byl dán odpůrci dostatečný prostor k tomu, aby sám nebo za podpory osob pověřených zpracováním odborných podkladů obhájil své opatření obecné povahy a podklady, na kterých stálo (podrobněji viz odst. 57 až 64 rozsudku NSS 8 As 98/2020).

V rámci tohoto nového posouzení považuje soud za vhodné připomenout relevantní část týkající se vyhodnocení hluku na str. 203 VVURÚ: „Pro vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů záměru D300 jsou uvažovány pouze vlivy hluku z tohoto záměru, neboť vlivy nárůstu znečištění ovzduší budou nízké a budou omezeny téměř výhradně na vlastní prostor letiště. Pro hluk ze záměru D300 se mohou vyskytovat následující typy kumulací a synergií: (…) - průmět nadlimitní hlukové izofony z letiště s pásmem překročení hlukových limitů podél stávajících komunikací – v naprosté většině případů (s výjimkou komunikací v MČ Praha - Nebušice, Praha – Suchdol a Praha – Lysolaje) nejde o nárůst zátěže, neboť v daném místě dochází k překročení limitu i v současnosti. Především však jsou všechna dotčená sídla zahrnuta do systému kompenzačních opatření, zajišťovaných provozovatelem letiště a současně i do systému hlukového monitoringu v okolí letiště. V případě zjištění potřeby snížení hluku na stávajících komunikacích tak mají příslušné obce a městské části nástroje k realizaci investičních opatření na těchto komunikacích za účelem snížení hlučnosti (např. instalace tichých povrchů vozovek)“. Soud znovu připomíná, že citovaná pasáž byla ze strany NSS jednoznačně vyhodnocena tak, že se jedná o vyslovení konkrétního závěru vztahujícímu se k problematice hlukové zátěže, jež může vzniknout v důsledku spolupůsobení vlivů z plochy letiště a stávající dálnice D7 (viz odst. [57] rozsudku NSS 8 As 98/2020). Zdejšímu soudu nepřísluší tento závazný právní názor NSS jakkoli přehodnocovat, a tedy vychází z toho, že v rámci 2. aktualizace ZÚR byl učiněn určitý relevantní závěr o dané problematice. Soud se proto dále zaměří toliko již jen na zkoumání, nakolik je zmiňovaný závěr úplný, srozumitelný a logický.

Za tímto účelem soud provedl výslech vedoucího zpracovatelského týmu RNDr. L. K. (k obsahu tohoto výslechu viz odst. 13 výše) a na základě poznatků z tohoto výslechu shledal, že závěr přijatý na str. 203 VVURÚ z hlediska úplnosti, srozumitelnosti a logičnosti obstojí. V tomto směru považuje za klíčovou především tu část výpovědi RNDr. L. K., ve které vysvětloval, že koncepce nově předpokládané izofony (v grafické části černé elipsovité čáry) v sobě zahrnuje i hlukovou zátěž z dálnice D7, ve vztahu k níž se již počítá s tím, že jde o nadlimitně zatížené území, nicméně – a to je podstatné – pokud by v budoucnu mělo na témže území dojít k jakýmkoliv stavebním změnám, pak každá taková změna v sobě bude muset zahrnovat opatření vedoucí ke snížení stávající hlukové zátěže takovým způsobem, aby limity hlukové zátěže odpovídaly právním předpisům. Jinak řečeno, při úvaze o možné kumulaci hluku z letiště a stávající dálnice bylo zohledňováno, že jakákoli změna (typicky stavební) zasazovaná do prostoru ovlivněného hlukem ze stávající dálnice D7 bude spojena s povinností dodržet platné právní předpisy o hlukových limitech, s čímž se ale nezbytně bude pojit nutnost provést opatření směřující ke snížení dosavadní hlukového zátěže, která nyní požadavkům právních předpisů neodpovídá. Ještě lapidárněji vyjádřeno: Jakákoliv změna v prostoru dotčeném z D7 buďto bude muset přijmout opatření k eliminaci stávajícího hluku, nebo ji nebude možno povolit. V takovém případě dle soudu skutečně nelze uvažovat o tom, že by budoucí umísťování nových staveb do území – a tedy například i nové vzletové dráhy v ploše D300 – znamenalo nárůst zátěže v důsledku spolupůsobení hluku z dopravy na dálnici D7. Pokud totiž bude žádáno o územní rozhodnutí (nebo jiný povolovací akt) k umístění záměru, s nímž by se pojily změny v území zasahujícím prostor dálnice D7, pak toto umístění nebude možné bez současného snížení dosavadní nadlimitní hlukové zátěže, a tudíž se logicky nepředpokládá její další narůstání. V tomto kontextu již dává smysl konstatování autora příslušné části VVURÚ o tom, že „nejde o nárůst zátěže, neboť v daném místě dochází k překročení limitu i v současnosti“, tím spíš navazuje-li na uvedené poznatek o systému kompenzačních opatření vztahujícím se k území dotčených obcí či městských částí. Naopak je zřejmé, proč zde nebyl explicitně vyjádřen navrhovateli požadovaný „jakýkoliv, alespoň hrubý kvantitativní odhad výslední hlukové zátěže, které by byly chráněné objekty v dotčeném území vystaveny v důsledku současné realizace záměru D300 a dalších záměrů, které by byly zdrojem hluku“ (viz strana 5 vyjádření navrhovatelů ze dne 22. 5. 2023), neboť z vysvětlení podaného zpracovatelem VVURÚ dle soudu dostatečně vyplynulo, proč takový odhad neměl v podkladech místo, resp. proč při jejich zpracování nebylo nezbytně potřeba odhad tohoto druhu učinit.

S ohledem na uvedené soud uzavírá, že v rámci procesu schvalování 2. aktualizace ZÚR byl učiněn ve vztahu k otázce hromadění hluku z letiště a stávající dálnice hodnotící závěr, z něhož je současně zřejmé, proč provedené hodnocení nebylo založeno na podrobnějších výpočtech či jiném přesnějším kvantitativním odhadu možného hlukového spolupůsobení. Z právních předpisů nevyplývá povinnost takový kvantitativní odhad na úrovni ZÚR učinit, jeho potřeba by tudíž mohla vzejít pouze na základě odborného posouzení, nicméně vedoucí zpracovatelského týmu uspokojivě vysvětlil, proč v tomto případě z odborného posouzení taková potřeba nevzešla.

Z výslechu zpracovatelského týmu RNDr. L. K. rovněž vyplynulo, že při přípravě VVURÚ byla vzata v úvahu též možnost prodloužení paralelní vzletové dráhy na 4 000 metrů, a to s tím závěrem, že tato skutečnost nebude mít vliv na tvar izofony zobrazené v grafickém znázornění jako černá elipsovitá čára. Jak navíc zpracovatel upřesnil, tato izofona představuje pouze určitou koncepci, tedy odhad toho, kde by se mohlo nacházet budoucí ochranné hlukové pásmo, jehož finální podoba však může být odlišná. Toto vysvětlení považuje soud rovněž za logické, neboť v rámci požadavků na obecnost ZÚR vyjádřených v § 36 odst. 3 stavebního zákona (a vyložené judikaturou odkazovanou v odst. [34] tohoto rozsudku) nelze předpokládat přesné a jednoznačné vymezení rozsahu a tvaru ochranného hlukového pásma, neboť k tomuto přesnému vymezení dochází až na základě samostatného opatření obecné povahy vydaného Úřadem pro civilní letectví za podmínek § 37 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o civilním letectví“). Až teprve do tohoto procesu by se muselo konkrétněji promítnout případné prodloužení paralelní vzletové dráhy. Naproti tomu v rámci úrovně ZÚR lze skutečně uvažovat nanejvýš o obecném koncepčním nástroji, u něhož nelze předpokládat detailnost na úrovni vymezování finální podoby ochranného pásma konkrétní letecké stavby. Na dané úrovni proto nelze považovat za vadu, není-li do modelace předpokládané podoby izofony bezprostředně promítnuto uvažované prodloužení vzletové dráhy, o jejíž umístění nakonec ani nemusí být žádáno, popř. o něj může být žádáno ve zcela odlišné podobě. V této souvislosti lze připomenout, že „nelze trvat na tom, aby ve vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů byly výslovně zapracovány veškeré záměry obsažené v zásadách územního rozvoje a jejich možné hromadné a skupinové vlivy na životní prostředí v kombinaci s každým dalším záměrem, který je v zásadách územního rozvoje vymezen, nýbrž je dostačující, pokud dojde ke zhodnocení kumulativních a synergických vlivů pouze mezi záměry, kde relevantní vlivy tohoto druhu vůbec přicházejí v úvahu, a to buď s ohledem na povahu a rozsah záměrů, k jejichž kombinaci dochází, nebo v důsledku zjištění učiněných v rámci řádně prováděného procesu pořizování zásad územního rozvoje (podle rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 Aos 1/2012 – 105, odst. 73). Ani v případě aktualizace ZÚR č. 2 nelze trvat na tom, aby při vyhodnocování kumulativních a synergických vlivů byl explicitně zapracován záměr spočívající v prodloužení paralelní vzletové dráhy a jeho možné spolupůsobení na životní prostředí v kombinaci se záměrem dálnice D7, jejíž koridor je v předmětné aktualizaci rovněž vymezen. Lze se proto spokojit s vysvětlením vedoucího zpracovatelského týmu, že při zpracování VVURÚ byla v rámci vyhodnocování kumulativních a synergických vlivů zvažována i možnost prodloužení vzletové dráhy, ovšem s výsledkem, že nebude mít vliv na tvar navržené izofony (elipsovité černé čáry), jejíž význam je nadto primárně koncepční. Posledně zmiňovaný závěr o neovlivnění tvaru izofony je přitom otázkou ryze technicky-odbornou (neprávní), jehož přehodnocování správnímu soudu nepřísluší (viz rozsudek NSS Jihomoravské ZÚR odst. [72], nebo ze dne ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 Aos 1/2012 - 105, odst. [78], nebo odst. [45] rozsudku NSS 8 As 98/2020).

Vedoucí zpracovatelského týmu RNDr. L. K. v rámci svého výslechu rovněž objasnil, že při koncipování tvaru navržené izofony (černé elipsovité čáry) bylo čerpáno z dokumentace, která byla podkladem pro přípravu stanoviska EIA 2011. Při přípravě VVURÚ tedy nebyly pouze mechanicky přebírány údaje ze stanoviska EIA 2011, jak mylně tvrdí navrhovatelé. Toto jejich tvrzení je založeno na chybné interpretaci obsahu VVURÚ a jeho příloh, v nichž jsou sice údaje ze stanoviska EIA 2011 zmiňovány, nicméně zpracovatel RNDr. L. K. toto vysvětlil tím, že stanovisko EIA 2011 muselo být bráno v potaz jako jeden z tehdy dostupných podkladů, avšak jeho přímá využitelnost se ve vztahu k odbornému hodnocení otázky kumulace hluku ukázala ve výsledku jako nízká, navíc pro případné stavby zasahující do koridoru D010 se bude muset stejně připravit EIA nová. Toto vysvětlení, pokud jde o technicky-odbornou stránku věci, soudu nepřísluší přezkoumávat (opět viz rozsudek NSS Jihomoravské ZÚR odst. [72], nebo ze dne ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 Aos 1/2012 – 105, odst. [78,] nebo rozsudek NSS 8 As 98/2020, odst. [45]). V rozsahu daného vysvětlení se soud může vyjádřit toliko ke stránce právní, kdy potvrzuje, že stavební záměry typu nových přistávacích drah či dálničních těles budou pro svá umístění skutečně vyžadovat samostatná stanoviska EIA [viz § 3 odst. 1 písm. a) zákona EIA ve spojení s body 43 a 47 Přílohy č. 1 tohoto zákona], která se pro účely případných budoucích územních rozhodnutí pro dané záměry budou muset zpracovávat nově. Lze proto konstatovat, že v případě budoucí realizace záměru spočívajícího v prodloužení vzletové dráhy na 4 000 metrů (nebo jinou délku) bude zapotřebí buďto zcela nové stanovisko EIA, případně bude muset proběhnout proces prodloužení platnosti předvídaný v § 9a odst. 2 a 3 zákona EIA, v jehož rámci se bude muset prověřit další použitelnost stanoviska EIA 2011, potažmo použitelnost jeho prvního prodloužení ze dne 27. 1. 2016. Naopak z ničeho neplyne povinnost přebírání údajů ze stanoviska EIA 2011, tím méně přebírání mechanického. Takový požadavek rozhodně neplyne ani z podmínek nyní napadené aktualizace ZÚR č. 2. Ostatní důvody uváděné RNDr. L. K. – typicky proč bylo při přípravě podkladů použitých pro aktualizaci ZÚR č. 2 čerpáno též z dokumentace použité pro přípravu stanoviska EIA 2011 a jaká byla jejich reálná využitelnost – jsou již výsledkem úvah ryze odborného (neprávního) charakteru, která soud není oprávněn věcně přezkoumávat (opět viz explicitně odst. [45] rozsudku NSS 8 As 98/2020), natož nahrazovat úvahou vlastní. Pro účely nyní posuzované věci je nicméně podstatné, že VVURÚ nespočívá na prostém převzetí údajů ze stanoviska EIA 2011, nýbrž toliko na dílčím zakomponování podkladů užitých k jeho přípravě.

Navrhovatelé ke zpochybnění odborných hodnotících závěrů VVURÚ předložili studii JDS (k jejímu obsahu viz odst. [14] tohoto rozsudku) a navrhli výslech jejího zpracovatele Ing. J. D. (k obsahu jeho výslechu viz odst. [15] tohoto rozsudku).

Soud předně zdůrazňuje, že odborné poznatky plynoucí ze studie JDS i z navazující výpovědi jejího zpracovatele považuje za velmi fundované a nikterak nezpochybňuje vysokou kvalifikační odbornost Ing. J. D. coby specialisty na problematiku leteckého hluku. Navzdory tomu však tyto poznatky neshledal za relevantní pro zpochybnění odborných závěrů VVURÚ, popř. jiných podkladů užitých pro zpracování aktualizace ZÚR č. 2.

Problémem přitom není sama specializace Ing. J. D., která zahrnuje akreditaci pro výpočet a měření hluku dle požadavků ČSN EN ISO/IEC 17025:2018 (viz osvědčení č. 363/2022 ze dne 14. 7. 2022 ve spojení s oprávněním Úřadu pro civilní letectví ze dne 12. 5. 2008 a s certifikátem dánské společnosti ze dne 18. 3. 2003). Zástupci ŘSD a Letiště Praha sice při soudním jednání správně upozornili, že nejde o autorizaci ke zpracování dokumentace pro vyhodnocování vlivů ve smyslu § 19 zákona EIA, to však dle soudu ještě nepředstavuje zásadní překážku k tomu, aby odborné závěry Ing. J. D. byly užity jako protidůkaz, resp. aby jím podané odborné závěry mohly být konfrontovány s dílčími odbornými závěry vyjádřenými v dokumentaci VVURÚ. Absence příslušné autorizace sama o sobě tedy není důvodem, proč soud neshledal závěry Ing. J. D. pro nyní posuzovanou věc za relevantní.

Klíčov důvody neaplikovatelnosti odborných závěrů Ing. J. D. na nyní posuzovanou věc jsou dva:

Prvním je způsob pokládání otázek ze strany zadavatele studie, v tomto případě navrhovatele a). V samotném zadání jsou totiž některé otázky položeny tak, že je v nich určitá sporná či neprokázaná okolnost předkládána jako existující. Příkladem je formulace druhé otázky znějící „[l]ze pro popis hlukové zátěže vlivem budoucí realizace záměru D 300, vymezeného v 2. aktualizaci ZUR SK, mechanicky převzít limitní izofony Laeq,D = 60 dB a Laeq,N = 50 dB z dokumentace EIA z roku 2009 pro záměr 'Paralalení RWY 06R/24L' Letiště Praha Ruzyně' (dále jen dokumentace 'EIA')“ (viz str. 3 oddíl 4. Zadání studie JDS; zdůraznění textu doplněno soudem). Součástí zadaní druhé otázky je tedy tvrzení o mechanickém převzetí izofon o určitých hodnotách z dokumentace EIA, ačkoliv z ničeho jednoznačně neplyne, zda k nějakému mechanickému přebírání údajů z dané dokumentace vůbec došlo. Jinak řečeno, nebylo zcela jednoznačné a nesporné, zda z dokumentace EIA byly údaje o určitých hodnotách skutečně mechanicky přebírány, tato okolnost byla ve skutečnosti sporná, resp. byla založena toliko na jednostranném tvrzení zadavatele. Přesto však byla v položené otázce předestírána zpracovateli jako existující skutečnost. Ve výpovědi RNDr. L. K. (viz výše odst. [13] tohoto rozsudku) přitom výslovně zaznělo, že při přípravě VVURÚ byla dokumentace EIA toliko dílčím podkladem, s tím, že míra reálné využitelnosti stanoviska EIA 2011 byla relativizována až zpochybňována. Ve světle tohoto sdělení sotva může obstát tvrzení o mechanickém přebírání údajů s konkrétními hodnotami. Nutno podotknout, že i sám zpracovatel studie JSD Ing. J. D. ve své výpovědi zčásti zkorigoval zadání druhé z položených otázek s tím, že k dané otázce přistupoval spíše jako k otázce teoretické a že k mechanickému přebírání patrně nedošlo. Tím spíš nemůže obstát tvrzení o údajném mechanickém přebírání konkrétních údajů z dokumentace EIA a z téhož důvodu nelze toto tvrzení předkládat jako existující skutečnost tvořící základ vstupní otázky, čímž je do značné míry devalvována hodnota následné výstupní odpovědi, a to i navzdory jinak vysoké kvalitě práce vynaložené ze strany zpracovatele studie JDS. Další zadané otázky (jejich rekapitulace viz výše odst. [14] tohoto rozsudku) zase cílí na zjištění skutečností, které vůbec nejsou obligatorní součástí vyhodnocení vlivů. Na tomto místě lze znovu připomenout stěžejní požadavky na obsah VVURÚ vyplývající z § 36 odst. 2 a § 40 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s přílohou č. 5 vyhlášky č. 500/2006 (podrobněji viz odst. [34] tohoto rozsudku) a dále upřesněné judikaturou odkazovanou v odst. 42 až 44 rozsudku NSS 8 As 98/2020. Z těchto požadavků však nevyplývá povinnost ZÚR připustit hlukové (či jiné emisní) hodnoty jen nepřekračující konkrétní limity ani povinnost identifikovat změny v rozložení hluku (či jiné emise) z jednoho konkrétního zdroje. Právě na zjištění těchto – z hlediska zákonných požadavků pro vyhodnocení vlivů nijak relevantních – skutečností však cílí zadání první a třetí otázky.

Druhý důvod pro neaplikování předmětných odborných závěrů spočívá v tom, že Ing. J. D. se při zpracování studie JDS i při následném ústním vysvětlení v rámci výslechu zaměřoval na detailní zkoumání poznatků typu směřování přistávacího paprsku, pozici antény ILS, druhy provozovaných letadel či směry jejich vzletů a následného stáčení. Poznatky tohoto druhu jistě mohou mít význam pro řízení o umístění stavby přistávací dráhy či jiné letištní stavby či pro proces přijímání opatření obecné povahy vymezujícího nové ochranné pásmo letecké stavby a stejně tak si lze představit jejich využitelnost i v řadě dalších oblastí. Na úrovni ZÚR však nemají tyto poznatky místo, neboť jde o detaily, které jednak přesahují minimální požadavky na obsah vyhodnocování SEA, jehož povinnou součástí je i vyhodnocování kumulativních a synergických vlivů na životní prostředí na úrovni krajů (podrobněji srov. odst. 57 až 72 rozsudku NSS Jihomoravské ZÚR), a dále přesahují míru obecnosti dokumentace pro ZÚR ve smyslu § 36 odst. 3 věty druhé stavebního zákona a rovněž se míjí s požadavky vymezenými v § 40 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s přílohou č. 5 vyhlášky č. 500/2006 Sb. Z právních předpisů tedy nelze dovodit povinnost, aby v dokumentaci VVURÚ byly identifikovány konkrétní nedostatky týkající se provozu zamýšlené stavby (zde prodlužované vzletové dráhy) včetně vymezování řešení vedoucích k odstranění nedostatků s tímto provozem spojených (zde vymezení místa konkrétního vzletu či dosedu letadla a směřování jeho letu). Soud znovu zdůrazňuje, že nijak nezpochybňuje kvalitu a fundovanost zjištění předestřených Ing. J. D. a stejně tak nezpochybňuje z nich plynoucí upozornění na možné nedostatky a možnosti jejich řešení. Tyto však nelze podřadit pod povinnosti plynoucí pro odpůrce z právní úpravy v souvislosti s přípravou VVURÚ či jiné dokumentace pro aktualizaci ZÚR č. 2, jejichž řešení bude namístě až v návaznosti na konkrétní stavební řešení v územním řízení.

Soud v prvním rozsudku shledal absenci řešení vlivů dopravy osob (cestujících a zaměstnanců) a nákladů na letiště, jíž ale vyhodnotil jen jako podpůrný zrušovací důvod. Ten byl navázán na hlavní zrušovací důvod spočívající v opomíjení určitých zdrojů zátěže, který ale sám o sobě při kasačním přezkumu neobstál. NSS nicméně připomenul, že i ve vztahu k této otázce je při dílčích pochybnostech o obsahu VVURÚ (zejména při nepodaných námitkách a připomínkách, které by na danou otázku mířily) na místě dát odpůrci prostor k vyjasnění takových otázek (viz odst. 85 rozsudku NSS 8 As 98/2020).

Při novém hodnocení dané otázky soud předně nemá důvod zásadně přehodnocovat svůj předchozí závěr, že i případná absence hodnocení dopravy na letiště a z něj by sama o sobě – tedy bez spojení s jinou relevantní skutečností – nemohla představovat vadu mající vliv na zákonnost aktualizace ZÚR č. 2 jako celku (podrobněji viz odst. [105] prvního rozsudku, v němž vyslovené závěry nebyly rozsudkem NSS 8 As 98/2020 zásadně korigovány). Jestliže nyní v novém projednání věci došlo k revizi předchozího závěru soudu o účelovém opomenutí určitých zdrojů zátěže (viz výše odst. [51] až [55] tohoto rozsudku), došlo tím zároveň k odpadnutí původního hlavního zrušovacího důvodu, jenž představoval relevantní pojítko pro závěr o vlivu zjištěné vady na zákonnost. Již jen z tohoto důvodu by sama absence hodnocení vlivu důsledků dopravy na letiště a z něj nemohla představovat důvod pro vyhovění návrhu.

Soud nadto shledal, že otázka vlivu dopravy na letiště a z něj v rámci procesu aktualizace ZÚR č. 2 zcela opomenuta nebyla. Jak upozornil již rozsudek NSS 8 As 98/2020 v odst. [84], na str. 174 a 175 VVURÚ, bylo jednak konstatováno, že vliv záměru na bezpečnost automobilové dopravy bude minimální, a současně odkázáno na hodnocení vlivů na veřejné zdraví provedené v rámci dokumentace EIA (k použitelnosti této dokumentace jakožto zdroje pro přípravu VVURÚ viz výše odst. [55]tohoto rozsudku). Jak navíc vypověděl RNDr. L. K., změny v počtu obyvatel včetně překračování limitů ve stávajících územích jsou velmi volatilní záležitostí, tudíž podrobnější údaje o očekávaném nárůstu by byly velmi spekulativní. Byť to zpracovatel explicitně neuvedl, tak jím zmiňované složky – tedy nárůst obyvatel a nárůst emisí – dle soudu bezprostředně souvisejí s nárůstem zátěže z osobní, veřejné či nákladní dopravy. Označil-li zpracovatel zároveň obě jím zmiňované složky za příliš proměnlivé na to, aby mohly být použity jako „tvrdá data“ pro zpracování podkladů, pak v kontextu této informace považuje soud za uspokojivě vysvětlené, proč případný nárůst dopravy osob či nákladu na letiště a z něj nebyl v rámci VVURÚ vyhodnocován podrobněji. V neposlední řadě nelze pominout, že součástí aktualizace ZÚR č. 2 je i koncepce koridoru D208, který byl vymezen za účelem napojení Letiště Václava Havla na železniční trať, z čehož lze nepřímo dovodit předpoklad budoucího poklesu obsluhy dopravou silniční. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že v rámci požadavků na obecnost ZÚR (viz § 36 odst. 2 věty druhé stavebního zákona ve spojení s judikaturou odkazovanou výše v odst. [34] tohoto rozsudku) lze považovat danou problematiku za dostatečně zohledněnou.

V této části se soud věnuje vypořádání ostatních návrhových bodů, ve vztahu k nimž se rozsudek NSS 8 As 98/2020 (vzhledem k rozsahu uplatněných kasačních námitek) explicitně nevyjadřoval, tudíž v tomto rozsahu nebyl vysloven závazný právní názor. Zdejší soud přitom neshledal důvod, aby se při vypořádání těchto návrhových bodů odchýlil od prvního rozsudku. Z tohoto důvodu předesílá, že následující odstavce se do určité míry shodují s podstatnou částí odůvodnění prvního rozsudku, jsou pouze částečně doplněny o vypořádání dodatečné argumentace účastníků, případně je reagováno na závěry vyslovené v mezidobí vydanou judikaturou, zejména rozsudkem NSS ze dne 4. 4. 2023, č. j. 7 As 88/2021 - 88, věc aktualizace ZÚR č. 2 Silniční okruh kolem Prahy (dále jen „rozsudek NSS 7 As 88/2021 SOKP“), jímž byl potvrzen rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2021, č. j. 55 A 58/2019 - 346 (dále jen „rozsudek 55 A 58/2019 SOPK“), přičemž v uvedené věci byli účastníky rovněž navrhovatel a), navrhovatelka c) a odpůrce a také řada návrhových bodů uplatněných ve zmiňované věci byla shodná (ne-li zcela totožná) s návrhovými body uplatněnými v nyní posuzované věci týkající se aktualizace ZÚR č. 2 ve vztahu k záměru D300.

Navrhovatelé namítají, že v souvislosti s vymezením záměru D300 nebyla současně prokázána jeho realizovatelnost, neboť nebude možno dostát zákonem stanoveným limitům hluku a znečištění ovzduší. Povinnost zabývat se realizovatelností záměru i v rámci přijímání ZÚR plyne z rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 - 54, v němž byla konstatována nutnost prověřovat plánované záměry, aby později nedošlo k povolení projektů zcela nepovolitelných. Nelze proto připustit, aby do území nadlimitně zatíženého hlukem byly automaticky umisťovány takové stavby, které sice samy jednotlivě svým provozem dotčenému území nijak výrazně nepřitíží, ale v součtu jednotlivých případů znamenají přetěžování již existující nadlimitní zátěže území. Přestože i v nadlimitně zatížených oblastech lze vymezovat plochy a koridory, nelze připustit, aby ZÚR kompletně převzaly záměry způsobující překračování emisních limitů znečištění či hlukových hodnot, jak plyne z rozsudku NSS ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 - 246. Naopak musí být věrohodně prokázáno, že realizace přijatého záměru povede k nápravě existujícího protiprávního stavu a současně nevyvolá druhotné negativní jevy. Jak plyne z § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním prostředí“), nadlimitně zatížené území musí být prioritním cílem územně plánovacích opatření, a to jednak takových, která přímo v těchto nadlimitně zatížených územích mohou přispět ke snížení existující zátěže, tak i takových, která nadlimitní snížení zátěže způsobí nepřímo. Výsledný stav po realizaci řešení obsaženého v ZÚR však musí být prokazatelně souladný se zákonnými limity. Závěr, že v tomto případě nebyla možnost budoucí realizace dostatečně prověřena, navrhovatelé dovozují předně z toho, že odpůrce při tvorbě aktualizace ZÚR č. 2 vycházel z obsahu VVURÚ, které se opírá o neaktuální a nevhodné podklady.

Nedostatečné prověření možnosti budoucí realizace záměru dovozují navrhovatelé dále z toho, že již dnes jsou některá území dotčená aktualizací ZÚR č. 2 nadlimitně zatížena, což potvrzují i některé části VVURÚ. Například z dokumentu „Program zlepšování kvality ovzduší zóna Střední Čechy – CZ02“ vydaného dne 25. 6. 2016 Ministerstvem životního prostředí jako opatření obecné povahy (dále jen „program kvality ovzduší MŽP“) vyplývá, že obec Horoměřice – na jejímž území se nacházejí nemovitosti navrhovatelky c) – je kategorizována jako obec s překročením více než jednoho imisního limitu alespoň na části obytné výstavby, s čímž koresponduje i obsah VVURÚ, které do území s překročenými imisními limity pro benzo(a)pyren a prachové částice PM10 zahrnuje také území dotčené vlivy záměru D300. Rovněž měření Českého hydrometeorologického ústavu (dále jen „ČHMÚ“) provedená nad územími navrhovatelů a) i b) zaznamenala v období let 2006, 2010, 2011 a 2014 překročení maximálních imisních limitů jak pro prachové částice PM10, tak pro benzo(a)pyren. Konečně v částech VVURÚ týkajících se ovlivnění zástavby v okolí letiště hlukem byla zkoumána i území obce Horoměřice, na němž se v roce 2005 hladiny naměřeného hluku v noční době pohybovaly již v limitech charakterizujících rušení spánku, jen mírně podlimitní hodnoty pak zasahovaly prakticky všechny obce v okolí letiště. V případě ukazatele den-večer-noc je možné v části zástavby obce Horoměřice zaznamenat hodnoty přesahující mezní hodnoty 60 dB dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že území navrhovatelů a) i b) a území zahrnující nemovitost navrhovatelky c) je nadlimitně zatíženo hlukem a znečištěním ovzduší, případně se k tomu blíží, a právě tato území protíná plocha záměru D300. Ve vztahu k těmto územím by tedy budoucí realizací záměru D300 docházelo k porušení zákonných limitů, což však nebylo v rámci přijímání aktualizace ZÚR č. 2 dostatečně prověřeno.

V souvislosti s namítaným neprověřením možnosti realizovatelnosti záměru navrhovatelé poukazují na vnitřní rozpor VVURÚ, v němž se sice na jednu stranu uvádí, že vlivy záměru zasahují do území, v němž jsou překračovány limity hluku a imisí škodlivin v ovzduší, navzdory tomu však v příloze č. 1 se hodnotí vlivy záměru na obyvatelstvo z hlediska hluku hodnotou -1 (potenciálně mírně negativní) a z hlediska ovzduší hodnotou +1 (potenciálně mírně pozitivní). Přes uvedený rozpor byl záměr vyhodnocen jako koncepčně přijatelný, aniž by byla prověřena možnost budoucí realizace. V tomto kontextu jsou zkresleny i ty části odůvodnění aktualizace ZÚR č. 2, v nichž se uvádí, že nová paralelní dráha přinese navýšení intenzity provozu letiště, ale počet obyvatel vystavených hlukové zátěži z nově vybudované paralelní dráhy bude menší, než pokud by došlo k obdobnému zvýšení počtu letů zvýšením intenzity provozu na stávajících drahách. Stavba nové paralelní dráhy by však mohla přinést pozitiva jen za předpokladu, že nebude zatěžovat území jiné, a proto je nesprávný přístup odpůrce, který se na základě údajného (blíže nevyčísleného) pozitivního vlivu na část území blíže nezabýval negativními vlivy záměru D300. Nelze argumentovat tím, že určité řešení může přinést zlepšení stavu životního prostředí větší skupině lidí, pokud by důsledkem takového řešení bylo zhoršení nebo zachování nadlimitního zatížení území, byť ve vztahu k menšímu počtu osob. Takový přístup odpůrce je dle navrhovatelů v přímém rozporu s ústavně garantovanými právy jednotlivce na příznivé životní prostředí, které lze přiznat i navrhovatelům a) i b) majícím povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území včetně ochrany životního prostředí na něm.

Odpůrce nesouhlasí s pojetím nerealizovatelnosti záměru, jak jej chápou navrhovatelé, neboť vymezení záměru v nadlimitně zatížené oblasti není v rozporu se zákonem. Poukazuje na závěry rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 122/2018-152, jímž bylo shledáno za přípustné umístit silniční koridory v nadlimitně zatížené oblasti. Posuzování dodržení imisních limitů znečištění ovzduší a nejvyšších přípustných hodnot hluku je namístě především až v územním řízení, kde je stavební úřad ve spolupráci s dotčenými orgány povinen vzít v potaz limity využití území ve smyslu § 90 písm. e) stavebního zákona, a tudíž nesmí připustit umístění záměru, který by tyto limity překračoval. Právě územní řízení je dle odpůrce nejdůležitějším momentem, v němž je třeba podrobně zkoumat přípustnou míru znečištění. Zde odpůrce apeloval na důrazné rozlišení mezi vymezením plochy či koridoru v zásadách územního rozvoje a vlastním umístěním stavby, jelikož vymezení plochy znamená pouze závazné zanesení údajů do územně plánovací dokumentace, jež samotné nemůže mít vliv na stav ovzduší či hlukovou situaci v určité oblasti, neboť v dané fázi ještě není jasné, v jaké konkrétní podobě tento záměr bude realizován.

Odpůrce se dále ohradil proti navrhovateli namítané vnitřní rozpornosti VVURÚ ohledně velkého rozptylu hodnot -1/+1. Poukázal na analýzy odkazované na str. 173 VVURÚ, podle nichž se nárůst imisní zátěže bude odehrávat především ve vlastním prostoru letiště u hranice nově uvažované dráhy a nezpůsobí překročení limitů v okolní zástavbě, naopak u části zástavby dojde k mírnému snížení imisí s ohledem na utlumení provozu vedlejší dráhy RWY 12/30. Letiště založené na principu paralelních drah umožňuje optimálnější rozložení provozu, redukuje pojíždění a snižuje tak spotřebu paliva a produkci emisí, tudíž je ve výsledku možné hodnotit dopady na okolí uvedením ambivalentní hodnoty v rozmezí 1/+1, což dle odpůrce zcela odpovídá míře obecnosti zásad územního rozvoje. V této souvislosti ocitoval též části rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016-198, v nichž nebyl shledáván opodstatněným požadavek na uvádění podrobných výpočetních údajů a v nichž výhledový hypotetický stav nebyl shledán jako nerealistický.

Na vyjádření odpůrce reagovali navrhovatelé podáním repliky, ve které se mj. vymezili proti odpůrcem zmiňovanému rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 122/2018152, který podle nich řešil konkrétní záměr a jeho závěry nelze paušalizovat tak, jak to činí odpůrce. Podrobně rozvedli své klíčové argumenty založené na úvaze, že dle judikatury nelze při zpracování zásad územního rozvoje slepě přebírat záměry z PÚR, ale je nutno zkoumat jejich proveditelnost a v závislosti na výsledcích tohoto zkoumání prověřovat i možnosti alternativ. Navrhovatelé poukázali též na legislativní pojem „rozumná náhradní řešení“ používaný v čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/42/ES ze dne 27. 6. 2001 (dále jen směrnice SEA“) a současně připomněli, že vláda toto ustanovení považuje za nedokonale transponované, což uvedla v návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., jenž schválila dne 25. 11. 2019 s tím, že má být měněno též ustanovení § 19 odst. 2 stavebního zákona (navrhovatelé příslušnou část ocitovali). Ze směrnice SEA lze tedy dovodit požadavek na zvážení a vyhodnocení možných variant řešení ještě jednoznačněji, než z platné právní úpravy. Rozpor s cíli a úkoly územního plánování je tedy dle navrhovatelů dán také z důvodu nenaplnění požadavků směrnice SEA, zejména pokud jde o zvážení jiných variant řešení.

Soud rozhodl o předmětných námitkách takto:

Navrhovatelé v souvislosti s namítaným nedostatečným prověřováním budoucí realizovatelnosti záměru D300 sice poukázali na přiléhavé závěry rozsudku NSS Jihomoravské ZÚR, nicméně vyzdvihované závěry si nevyložili zcela správně. Navrhovatelé z předmětného rozsudku citovali část odůvodnění z odstavce 112 (v návrhu mylně označen jako odstavec 118 – pozn. soudu), která skutečně hovoří o tom, že v průběhu pořizování ZÚR je třeba koncepčně prověřovat, zda plánované záměry mají v budoucnu vůbec šanci na realizaci a zabránit tak vynakládání zdrojů na projekty zcela nerealizovatelné či právně neschválitelné. Nelze ovšem přehlédnout, že navrhovatelé při citaci příslušných částí rozsudku NSS Jihomoravské ZÚR poněkud nesystematicky přecházejí do citace odůvodnění jiného rozhodnutí, konkrétně rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2011, č. j. 1 As 135/201154, který se ale týkal už otázky povolování konkrétního záměru v územním řízení. Obdobnou argumentační taktiku navrhovatelé ostatně zvolili i ve věci 55 A 58/2019 SOPK [v níž byli stranou navrhující též navrhovatel a) a navrhovatelka c)], kde k tomu zdejší soud uvedl: „Navrhovateli zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2012, čj. 1 As 135/2011 – 246, se týká územního řízení a vyjadřuje se k podmínkám, za nichž lze konkrétně vymezený záměr umístit do území. Jeho závěry sice do určité míry souvisí s problematikou územního plánování, ovšem jistě neumožňují, aby navrhovatelé volně přecházeli z citace rozsudku ve věci zásad územního rozvoje do citace závěrů rozsudku ve věci územního řízení. Závěry právě uvedeného rozsudku se týkají pouze toho, zda lze do území, které je nadlimitně zatíženo hlukem, umísťovat další záměry“ (viz rozsudek 55 A 58/2019 SOPK, odst. 61). I ve vztahu k nyní posuzované věci platí, že jakkoli závěry navrhovateli odkazované judikatury do jisté míry souvisejí s problematikou územního plánování, tak jistě neumožňují, aby navrhovatelé volně přecházeli z citace rozsudku ve věci zásad územního rozvoje do citace závěrů rozsudku ve věci územního řízení a toto předkládali jako jednotný závěr. Soud přitom považuje za podstatné, že rozsudek NSS Jihomoravské ZÚR v jiné části svého odůvodnění (předcházející té, kterou citovali navrhovatelé) uvedl mj. také toto: „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že posuzování imisních limitů znečištění ovzduší a nejvyšších přípustných hodnot hluku stanovených příslušnými prováděcími předpisy má své místo především v územním řízení v rámci realizace konkrétního záměru (…). Územní řízení lze tedy označit za jeden z nejdůležitějších momentů, v němž se velmi rigorózně (prostřednictvím závazných veřejnoprávních limitů) projevuje princip přípustné míry znečišťování životního prostředí, podle nějž území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Naproti tomu na úrovni zásad územního rozvoje je třeba k tomuto principu, jakož i k citovaným ustanovením zákona o ochraně ovzduší a zákona o ochraně veřejného zdraví, přistupovat odlišně. Z povahy věci (jsou-li zásady územního rozvoje brány jako koncepční plánovací nástroj) není možné, aby území, na němž jsou překračovány veřejnoprávní limity imisí znečištění ovzduší a nejvyšší přípustné hodnoty hluku, bylo a priori vyloučeno z dosahu regulace zásad s argumentací, že další zatěžování území je nepřípustné. To by ve svém důsledku muselo vést k nulovému rozvoji v některých oblastech, přičemž nelze vyloučit ani zhoršování situace v důsledku absence koncepčního řešení zatíženého území. To je v rozporu se samotným smyslem ZÚR, které musí vymezit plochy a koridory nadmístního významu (§ 36 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006) a nemohou se při úvahách o jejich vymezení vyhnout územím nadlimitně zatíženým. Kromě toho vymezení plochy či koridoru, jak správně poznamenává odpůrce, nelze ztotožňovat s umístěním stavby. Pod „vymezením“ si lze představit závazné zanesení (zakreslení, popsání) plochy či koridoru v územně plánovací dokumentaci. Samo toto vymezení záměru nemůže mít vliv na stav ovzduší či hlukovou situaci v určité oblasti. Není totiž jisté, zda a jak bude takový záměr skutečně v budoucnu realizován, a to například i z důvodu překročení únosného zatížení životního prostředí, které bude zjištěno v rámci územního řízení a procesu EIA. Jinými slovy vymezení koridorů a ploch nadmístního významu v zásadách územního rozvoje se nemůže z povahy věci dostat do rozporu s imisními limity znečištění ovzduší či nejvyššími přípustnými hodnotami hluku. To na rozdíl od rozhodnutí o umístění stavby, které již míří k bezprostřední realizaci záměru, a tedy i k případnému zásahu do stavu ovzduší a hluku“ (viz odst. [102] až [103] odůvodnění rozsudku Jihomoravské ZÚR, zvýraznění provedeno zdejším soudem). Teprve za touto částí následují navrhovateli citované pasáže odůvodnění, které mj. popisují, že uvedeným není řečeno, že by zásady územního rozvoje měly zcela přehlížet otázku překračování imisních limitů znečištění ovzduší či přípustných hodnot hluku stanovených právními předpisy a že by ani v průběhu pořizování zásad nemělo být rezignováno na koncepční prověření budoucí realizovatelnosti.

Nosným závěrem předchozího odstavce je poznatek, že vymezování ploch záměrů v území, v němž jsou překračovány limity (lhostejno zda hluku, imisí škodlivin či jiných složek), samo o sobě ještě nemusí představovat porušení zákazu zatěžovat dané území lidskou činností nad míru únosného zatížení. Jde totiž stále pouze o koncepci, tj. o ideovou představu o určitém záměru, nikoliv o vlastní umístění konkrétní stavby či jiného technického díla. Koncepční vymezení plochy v území s překročenými limity ještě nemusí nutně znamenat, že koncipovaný záměr bude nakonec i schválen a povolen, stejně jako nelze vyloučit, že se budoucí záměr do zákonných limitů nakonec „vejde“ a bude s nimi v souladu. Otázka, zda povolovaný záměr bude schopen splnit zákonem stanovené limity, spadá až do fáze územního řízení a s ním případně spojeného procesu EIA. Naopak v procesu pořizování zásad územního rozvoje (a zpravidla dokonce při pořizování územního plánu) nelze jít do takových podrobností, aby bylo možno hodnotit, zda v území s překročenými limity bude povolení konkrétního záměru skutečně vyloučeno. Povinnost koncepčního prověření, na kterou apelovaly v návrhu citované části rozsudku NSS Jihomoravské ZÚR, je třeba chápat tak, že v zásadách územního rozvoje nesmí dojít k vysloveným „přehmatům“, při nichž by neproveditelnost koncepce byla doslova „do očí bijící“. To však rozhodně není případ zkoumané plochy vymezující záměr D300, neboť skutečnost, že dojde ke koncepčnímu vymezení plochy pro budoucí přistávací dráhu letiště, ještě nemusí znamenat, že se v konečném důsledku zvýší nepříznivé vlivy leteckého provozu Letiště Václava Havla a že dojde k většímu porušování již překročených limitů. Samotná koncepce v ZÚR nijak neřeší (a ani řešit nemůže) rozložení letového provozu uvnitř vlastního letiště. V případě, že by později po realizaci přistávací dráhy mělo souběžně dojít i k navýšení frekvence vzletů a příletů (s čímž se zpravidla pojí zvýšení imisí a hluku), pak přípustnost takového projektu bude v rámci územního řízení podmíněna obligatorním vydáním tzv. verifikačního závazného stanoviska EIA (tzv. coherence stamp) ve smyslu § 9a zákona o posuzování vlivů [ve spojení s § 4 odst. 1 písm. c) a s bodem 43 přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů]. Výsledkem tohoto ověřování souladu záměru (pro který již bylo vydáno stanovisko EIA prodloužené o pět let – viz níže odst. [92] tohoto rozsudku) může být eventuálně i negativní verifikační stanovisko, a tím pádem i zamítnutí žádosti o územní rozhodnutí, pokud by nebylo předloženo nové stanovisko EIA. Ovšem stejně tak si lze představit, že předmětem pozdější žádosti o územní rozhodnutí bude jen vlastní umístění dráhy se zachováním dosavadní frekvence letového provozu, jenž bude pouze rozložen na vícero drah. V takovém případě ovšem nemusí nutně dojít k navýšení hlukové a imisní zátěže a zátěž může zůstat v zásadě konstantní (držet se na dosavadních hodnotách). Představit si lze i kombinaci různých dalších řešení, například omezením užívání nově budované dráhy jen v určitém čase či jen pro vybrané činnosti letového provozu. Na ploše D300 lze zkrátka uvažovat o rozličných konkrétních provedeních záměru, u nichž nelze automaticky předvídat, že dojde k navýšení zátěže nad míru únosného zatížení. Soud proto nesouhlasí s navrhovateli, že by budoucí realizace záměru nebyla možná bez současného porušení zákonem stanovených limitů. V tomto směru je naopak závěr navrhovatelů o nerealizovatelnosti, nesmyslnosti a veřejnoprávní nepovolitelnosti budoucího záměru v ploše D300 skutečně velmi paušalizující, a to i navzdory tomu, že navrhovatelé takovému pojetí své argumentace důrazně oponují.

Na tomto místě lze připomenout relevantní část rozsudku 55 A 58/2019 SOPK, kde v odst. [62] a [63] ve vztahu ke shodně koncipované námitce založené na požadavku nutnosti prokázání budoucí realizovatelnosti záměru již na úrovni ZÚR bylo mj. konstatováno: „Není úkolem pořizovatele zásad územního rozvoje (resp. zpracovatele VVURÚ), aby na úrovni pořizování zásad územního rozvoje prokázal, že záměr, pro nějž se vymezuje koridor, bude splňovat podmínky pro jeho povolení v územním řízení. Smyslem prověření realizovatelnosti záměru na úrovni zásad územního rozvoje je zhodnotit na základě stávajícího stavu životního prostředí a odborného odhadu vlivů záměru na životní prostředí, zda je zcela vyloučeno, že by záměr (v některé z myslitelných podob) mohl splnit veřejnoprávní limity. Naopak není úkolem pořizování zásad územního rozvoje prověřit, že konkrétně definovaný záměr tyto limity splní (to je úkolem územního řízení). Soud se ztotožňuje s odpůrcem a osobou zúčastněnou na řízení č. 2, že pro fázi pořizování zásad územního rozvoje postačí prověřit, zda má záměr, pro nějž se koridor vymezuje, šanci být povolen. Závěr, že tato šance existuje, znamená, že lze na úrovni zásad územního rozvoje koridor vymezit a dále jej podrobněji prověřit na úrovni územního plánu obcí a v územním řízení. Tento závěr nijak nepředjímá výsledek podrobného posouzení již zcela přesně definovaného záměru v územním řízení. Požadavek navrhovatelů, aby odpůrce prokázal, že záměr, pro nějž je koridor vymezován, bude splňovat veřejnoprávní limity, je nelegitimní i z hlediska metodologického. Prokázat splnění limitů lze pouze při znalosti všech relevantních údajů, mezi něž v první řadě patří exaktní lokalizace záměru, definování přesných parametrů záměru, definování přesných parametrů jednotlivých kompenzačních opatření a další. Na úrovni pořizování zásad územního rozvoje, které představují toliko koncepci rozvoje území, se ovšem pracuje pouze s koridorem pro dopravní stavbu, nikoliv s konkrétním záměrem. Lze proto provést pouze odborný odhad vlivů na životní prostředí, nikoliv však exaktní výpočet. Nelze přitom požadovat, aby pro účely prověření koridoru na úrovni pořizování zásad územního rozvoje byla zpracována byť jen jedna zcela konkrétní dokumentace záměru v podrobnostech požadovaných pro územní řízení, s jejíž pomocí by bylo možné přesně spočítat vlivy stavby na okolí, a tedy zpětně usuzovat na to, zda je přípustné vymezit koridor pro daný záměr v zásadách územního rozvoje. Nehledě na to, že dokumentace záměru v podrobnostech pro územní řízení může mít řadu variant (ať již z hlediska přesného umístění stavby na pozemcích, parametrů stavby nebo podoby a parametrů kompenzačních opatření), takže by nemuselo být dostatečné zpracovat podklady pouze pro jednu variantu záměru. Tato metoda, která by splnila požadavky navrhovatelů, nemá oporu v právních předpisech a je v rozporu s principem hierarchie nástrojů územního plánování, s nímž je spojen princip konkretizace záměru.“ Citované závěry jsou zcela přiléhavé i na nyní posuzovanou věc.

Soud rovněž nesouhlasí s tím, jak si navrhovatelé vykládají povinnost pořizovatele zvažovat možné varianty řešení. V kontextu argumentace popsané v bodech 15 až 18 na str. 4 a 5 repliky navrhovatelů soud považuje za vhodné poukázat na závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 21. 11. 2018, č. j. 2 As 81/2016 - 157, ve spojení s potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016, č. j. 9 A 208/2015 - 292, jimiž bylo přezkoumáváno vymezení paralelní vzletové a přistávací dráhy Letiště Václava Havla v rámci ZÚR hlavního města Prahy. I ve zmiňované věci bylo mj. namítáno (byť s poněkud odlišnou argumentací) nedostatečné přijetí náhradních variant řešení, přičemž byla porovnávána na straně jedné tzv. nulová varianta představující stav území v případě naplnění zásad územního rozvoje v původní podobě po zrušení některých pasáží správními soudy, a na straně druhé tzv. aktivní varianta uvažující stav území v případě vydání a naplnění aktualizace těchto zásad. NSS (shodně jako předtím Městský soud v Praze) ve zmiňovaném rozsudku uvedl, že zákon neukládá přímou povinnost zpracovat více variant záměru, neboť § 38 odst. 2 stavebního zákona pouze předpokládá možnost variantního řešení návrhu zásad územního rozvoje či jednotlivých ploch a koridorů, zároveň však připomněl, že povinnost zpracovat varianty návrhu koncepce a nechat posoudit jejich vliv na životní prostředí může být stanovena dotčeným orgánem na úseku posuzování vlivů na životní prostředí, případně se požadavek na zpracování návrhu ve variantách může stát součástí schváleného zadání zásad územního rozvoje z podnětu samotného pořizovatele (v této souvislosti zmiňovaná judikatura hojně citovala rozsudek NSS Jihomoravské ZÚR ve spojení s rozsudkem NSS ze dne 12. 5. 2016, č. j. 6 As 174/2015 - 72). Zdejší soud má za to, že tyto závěry jsou aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, čili lze zkonstatovat, že nebylo povinností zpracovatele předkládat řešení záměru D300 ve variantách, ledaže by takový požadavek vzneslo Ministerstvo životního prostředí (coby dotčený orgán na úseku posuzování vlivů na životní prostředí) nebo by tento požadavek vzešel z podnětu samotného odpůrce. Jak soud zjistil z obsahu předloženého spisového materiálu, v průběhu pořizování Aktualizace č. 2 vydalo Ministerstvo životního prostředí stanovisko ze dne 5. 9. 2017, č. j. MZP/2017/710/1365, jehož předmětem byl toliko požadavek na úpravu rozhodnutí o námitkách a vypořádání připomínek vztahujících se k problematice ochrany zemědělských půd, z čehož však nelze dovodit požadavek na zpracování variant, resp. náhradních řešení či alternativ. Soud proto dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebyla dána povinnost zpracovatele přijímat řešení ve variantách, přičemž tuto povinnost nelze odvozovat ze skutečnosti, že pořizovatel je povinen zkoumat realizovatelnost přijatého řešení (jak se snaží dovodit navrhovatelé).