1 Afs 147/2005 — Nejvyšší správní soud

37 A 36/2024- 28 - text 5 37 A 36/2024 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobce: J. O. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Krátký lán 138/8, Praha 6 proti žalovanému: město Zdice sídlem Husova 2, Zdice o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Věc se postupuje Krajskému úřadu Středočeského kraje k vyřízení odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2024, č. j. MěP/615/2024/UD-ZD. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů po právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Vymezení věci a podstatný obsah správního spisu 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), podanou k soudu dne 28. 6. 2024, domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného. Žalobce dne 2. 5. 2024 podal k Městské policii Zdice žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též „informační zákon“), kterou požadoval poskytnutí rozhodnutí č. j. MěP/552/2022/př. ze dne 6. 7. 2022. 2. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že na žádost nejprve nijak nereagoval. Dne 23. 5. 2024 proto žalobce podal stížnost na postup při vyřizování informace (dále jen „první stížnost“). 3. Městská policie žalovaného následně dne 27. 5. 2024 vyhotovila dva dokumenty, které žalobci 28. 5. 2024 doručil do datové schránky. Prvním dokumentem Podání zprávy ke stížnosti se žalobci omluvila za opožděné podání informací. Dále uvedla, že první stížnost nepředložila nadřízenému orgánu, neboť podle § 16 odst. 5 informačního zákona stížnosti zcela vyhověla. Druhým dokumentem Poskytnutí informací pak žalobci s poukazem na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, poskytla pouze výtah z požadovaného rozhodnutí. Uvedla, že se jedná o příkaz podle § 91 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Současně sdělila právní kvalifikaci řešeného dopravního přestupku spočívajícího v neoprávněném zastavení a stání, místo a čas jeho spáchání a výši uložené pokuty. Mimo jiné žalobci nesdělila totožnost strážníka městské policie žalovaného, který příkaz vydal, totožnost přestupce ani registrační značku dotčeného vozidla. 4. Žalobce dne 1. 6. 2024 podal další stížnost na postup při vyřizování informace (dále jen „druhá stížnost“). Povinný subjekt dle jeho názoru neposkytl požadované rozhodnutí, ale pouze parafrázoval část výroku požadovaného správního aktu, aniž by o zbytku žádosti vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 informačního zákona. 5. Starosta žalovaného v reakci na druhou stížnost dne 12. 6. 2024 zaslal žalobci přípis (ve spise s ručně doplněným datem 11. 6. 2024 a č. j. MěP/615/2024/UD-ZD; dále jen „přípis“), ve kterém obecně popsal roli povinných subjektů a povahu přestupkového řízení a v něm vydávaných příkazů. Uvedl, že převáží zásada neveřejnosti a mlčenlivosti správního řízení. Výslovně uvedl, že poskytnutá informace nemůže obsahovat osobní údaje (identifikační a adresní údaje). Upřesnil pak, že požadované rozhodnutí obsahuje též formu zavinění (nedbalost) a neobsahuje odůvodnění. Přípis byl žalobci doručen dne 14. 6. 2024. Subsidiarita nečinností žaloby a existence rozhodnutí v materiálním smyslu 6. Soud se zabýval otázkou, zda lze žalobu věcně projednat, neboť o ní může rozhodnout pouze při splnění všech zákonem stanovených podmínek. Dospěl při tom k závěru, že o žalobě věcně rozhodnout nemůže a je třeba ji postoupit k vyřízení opravného prostředku nadřízenému správnímu orgánu povinného subjektu. 7. Platí, že žalobcem zvolený žalobní typ slouží k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, přičemž je možné se domáhat toho, aby soud správnímu orgánu povinnost rozhodnutí ve věci samé vydat (srov. § 79 odst. 1 s. ř. s.). 8. V dané věci nicméně žalovaný (prvostupňové) rozhodnutí ve věci samé vydal. Soud totiž vyhodnotil přípis jako rozhodnutí o žádosti o informace v materiálním smyslu. Nejedná se totiž – jak uvedl žalobce – o pouhé „neformální sdělení obiter dictum“. Podle § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá. Pojem rozhodnutí však nelze vykládat v technickém slova smyslu. Absence formálních nedostatků (výslovná formulace výroku, označení, poučení o opravných prostředcích atp.) nutně nemusí znamenat absenci konstituce či deklarace práv či povinností individuálně určené osoby. 9. Jak vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005-107, k rozhodnutím „je nutno k němu přistupovat z hlediska obsahu a nikoliv formy“. Ústavní soud k věci dodává, že „[n]ení rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02). Komentářová literaturu k informačnímu zákonu tyto východiska rozvádí takto: „[P]okud povinný subjekt žádost odmítne neformálním přípisem, z něhož je jednoznačně patrné, že a proč nebude informace poskytnuta (…), jedná se o rozhodnutí v materiálním smyslu, a proto je třeba proti němu brojit odvoláním.“ Dále uvádí, že „[p]ovinné subjekty někdy považují stížnost za vyřízenou tím, že žadateli neformálně sdělí, že stížnost považují za nedůvodnou a proč požadované informace vydány nebudou (…) Pokud bude z neformálního sdělení povinného subjektu jednoznačné, že a zpravidla též proč informace nebudou poskytnuty, jedná se z materiálního hlediska o rozhodnutí o odmítnutí žádosti v autoremeduře.“ A konečně: „V praxi jsou stále rozšířené postupy, kdy povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti (případně po této lhůtě) nevydá správní rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ale sdělí neformálním přípisem, že požadovanou informaci neposkytne (a obvykle též proč). Buď se subjekt nepovažuje za povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo podle něj nejde o žádost ve smyslu tohoto zákona (…) Pokud je z neformálního přípisu jednoznačně patrná vůle požadované informace neposkytnout, jedná se podle judikatury o správní rozhodnutí v materiálním smyslu, a proto je třeba proti němu brojit odvoláním.“ (srov. JELÍNKOVÁ J., M. TUHÁČEK, Zákon o svobodném přístupu k informacím: Praktický komentář, 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2023). 10. Na základě těchto úvah soud přisuzuje přípisu žalovaného charakter rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle dle § 15 odst. 1 informačního zákona. Přestože rozhodnutí trpí závažnými vadami a formálními nedostatky, je z něj jasně seznatelná vůle žalovaného informace neposkytnout, jakož i důvody pro jejich neposkytnutí. Jak bylo uvedeno výše, ve zmíněné písemnosti totiž uvádí: „Tyto informace se však neposkytují, protože to není informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je to obecná informace, kterou obsahuje zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Rovněž osobní údaje jsou podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, chráněny a poskytnutá informace na základě žádosti o informace nemůže obsahovat osobní údaje (identifikační a adresní údaje).“ 11. Jelikož zjevně existuje rozhodnutí, proti kterému jsou přípustné opravné prostředky, není na místě ochrana proti nečinnosti. Soud si je vědom toho, že účelem konceptu materiálního pojetí rozhodnutí je především ochrana adresátů práva ve smyslu zachování možnosti soudního přezkumu, a to především i takových individuálních správních aktů, které se zdají na první pohled neformálními sděleními a nemožnost jejich přezkumu by znamenala odmítnutí spravedlnosti. Na druhé straně však stojí požadavek zákona na vyčerpání opravných prostředků jakožto projev zásady subsidiarity soudní ochrany, vyjádřené v § 5 s. ř. s. 12. V dané věci je pro zachování žalobcova práva na přístup soudu podstatné, že přípis – ač materiálně jde o meritorní odmítnutí žádosti – neobsahuje poučení o možnosti odvolání podle § 16 odst. 1 informačního zákona. Žalobce tedy zjevně podal žalobu proto, že nebyl v rozporu s § 68 správního řádu poučen o opravném prostředku. 13. Podle § 46 odst. 5 s. ř. s., podal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas. 14. Jak vyplývá i z odborné li