54 A 80/2025 – Krajský soud v Praze

54 A 80/2025- 13 - text 6 54 A 80/2025 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Straky a soudců Martiny Kotouček Mikoláškové a Miroslava Makajeva ve věci žalobce: B. V. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2025, č. j. MSP-869/2025-OSV-OSV/2, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. Si 331/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a současně prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Povinný subjekt prvostupňovým rozhodnutím částečně odmítl žalobcovu žádost o informace ze dne 20. 8. 2025, jíž žalobce 1) „Požaduje vymezit a zdůvodnit tvrzení v shora cit usnesení o tzv. pořádkové pokutě.“, 2) „Požaduji prokázat a doložit tvrzení uvedené v cit usnesení KS-Praha (to je 54 A 58/2025-13 z 7.8.tr.) pod bodem 8 až 16 cit usnesneí!!.“, 3) Požaduji pořídit kopii spisu KS-Praha čj. 2157/92 jelikož jeho existence mně byla na IC upřena“ a 4) Jaký je rozdíl mezi postupem senátu 54 A z 7.8.tr a Maxo v případě Bk.“. 2. V žalobě žalobce uvádí, že žalobu podává „do dalšího tendenčního rozhodnutí žalovaného, který svým tendenčním rozhodnutí kryje protiprávní letitý postup KS-Praha“. Dále uvádí, že „soudci KS-Praha jednaní dle po. Objednávky. Moji osobu dehonestují. Uvedený systém logicky vytvořil a děje pod patronací žalovaného“. Dále žalobce konstatoval, že vznáší požadavek podle § 36 odst. 3 s. ř. s. a námitku podjatosti Krajského soudu v Praze a Městského soudu v Praze. K důvodu pro odmítnutí žaloby 3. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žaloba způsobilá k věcnému projednání. Shledal, že tomu tak není. 4. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. 5. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný. 6. Již v usnesení ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16, Nejvyšší správní soud dovodil, že důvodem pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. může být i zneužití práva spočívající v opakovaném podávání předem zcela zjevně neúspěšných podání, která namísto ochrany žalobcových veřejných subjektivních práv sledují vedení sporu pro spor samotný. 7. Podle § 68 písm. f) s. ř. s. ve zněním účinném od 1. 1. 2024 je žaloba nepřípustná také tehdy, sleduje-li zjevné zneužití práva. 8. Od 1. 1. 2024 tedy zákonodárce zákaz zneužití práva podat žalobu podle s. ř. s. akcentoval a výslovně stanovil, že se jedná o nutnou podmínku řízení, jejíž nesplnění soudu brání věc posoudit meritorně. 9. Zdejší soud v usnesení ze dne 7. 11. 2023, č. j. 54 A 71/2023-11, podrobně shrnul, že je mu z jeho vlastní úřední činnosti známo, že žalobce opakovaně podává velké množství různých žalob, jejichž hlavní myšlenkou je zpravidla žalobcem tvrzené dávné pochybení školského úřadu ve věci jeho přijetí na střední školu a s tím související žalobcův nízký starobní důchod, případně blíže nespecifikovaná trestní řízení týkající se Městského úřadu Čáslav. Žaloby obsahují jen velice heslovité odkazy na různé spisové značky či čísla jednací, častým motivem je tvrzená perzekuce žalobce podle metodiky Státní bezpečnosti z důvodu jeho podpisu Charty 77 v roce 1982 a účasti v disidentském hnutí, jež má podle žalobce trvat i za současného režimu a podílet se na ní mají různé úřady či soudy, státní zastupitelství a bezpečnostní sbory. Podané žaloby však v drtivé většině případů nejsou věcně projednatelné, protože obsahují vady, které žalobce odmítá odstranit. Soud proto zmíněným usnesením č. j. 54 A 71/2023-11 odmítl žalobcovu žalobu, protože představovala zjevné zneužití práva. V tomto usnesení soud žalobce také poučil o tom, že i v budoucnu může jím podané žaloby odmítat, pokud z nich nebude zjevné, že jejich účelem je skutečně ochrana práv žalobce, a nikoliv opakované a bezúčelné vedení sporu. 10. Takto kupříkladu soud usnesením ze dne 6. 4. 2023, č. j. 49 Ad 2/2023-18, podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci žalobcova příspěvku na živobytí, neboť žalobce ani po předchozí výzvě soudu nebyl ochoten doplnit relevantní žalobní body a toliko trval na tom, že je perzekuován podle metodiky Státní bezpečnosti. Stejně tak rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 49 Ad 6/2022-36, soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jinou žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, neboť v tamním případě byly žalobní body sice vzneseny, nicméně se téměř netýkaly napadeného rozhodnutí, přestože byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby a řádně o tomto poučen. Obdobně soud usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 46 Ad 5/2022-56, podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl žalobcovu žalobu proto, že ani po ustanovení právního zástupce z řad advokátů nebyl žalobce ochoten doplnit relevantní žalobní body směřující proti napadenému rozhodnutí. V případě usnesení ze dne 26. 9. 2023, č. j. 54 A 28/2023-23, pak zdejší soud řízení podle § 47 písm. c) s. ř. s. zastavil, jelikož žalobce nezaplatil soudní poplatek. Z jiných rozhodnutí soudu lze pro stručnost alespoň odkázat např. na usnesení ze dne 21. 6. 2019, č. j. 43 A 33/2019-19, ze dne 30. 11. 2022, č. j. 51 A 56/2021-47, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 51 A 40/2023-15, ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 A 53/2023-10, ze dne 20. 12. 2022, č. j. 43 A 84/2022-19, nebo ze dne 27. 6. 2023, č. j. 43 A 40/2023-6. Žalobce též bezúspěšně podává mimořádné opravné prostředky, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3023/22, kterým byla žalobcova ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Tamní případ se týkal žalobcova sporu s Ministerstvem pro místní rozvoj, které mu uložilo pořádkovou pokutu, a žalobce se posléze domáhal obnovy řízení o uložení pořádkové pokuty, přestože neuvedl žádné nové dříve neznámé skutečnosti. 11. Ani v právě posuzované žalobě soud neshledává, že by žalobce sledoval ochranu svých veřejných subjektivních práv. Z jeho žádosti je patrné, že žalobce brojí proti usnesení zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 54 A 58/2025 a požaduje „zdůvodnit“ či „doložit“ tvrzení v něm uvedená. Na takové informace však žalobci právo podle zákona o svobodném přístupu k informacím zjevně nenáleží. Pokud jde o kopii spisu, pak žalobce dle napadeného rozhodnutí žádal o kopii spisu, který neexistuje. Dotaz „Jaký je rozdíl mezi postupem senátu 54 A z 7.8.tr a Maxo v případě Bk“ pak nedává smysl nejen žalovanému, ale ani soudu. 12. Žalobce navíc v žalobě nijak nepolemizuje s důvody napadeného rozhodnutí, protože jen zcela neurčitě hovoří o skandálním postupu a dehonestaci, ale není schopen vytknout byť jen jediný nedostatek napadeného rozhodnutí. Žaloba tedy má stejně jako v předešlých případech vady. Soud v textu nynější žaloby nenalezl srozumitelnou argumentaci, ze které by bylo možno dovodit, že se žalobce v daném případě hodlá skutečně domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv ve smyslu § 2 s. ř. s. a (tentokrát) spolupracovat se soudem při odstraňování vad žaloby. Soud je naopak přesvědčen, že jde jen o další z dlouhé řady „řízení pro řízení“, která žalobce čas od času generuje a stejně jako v nynější věci postupuje tak, že zpochybňuje různé procesní aspekty jednotlivých předešlých řízení, a vytváří tak řízení další, čímž je donekonečna „řetězí“. Soud se proto přidržel závěrů vyslovených v usnesení č. j. 54 A 71/2023-11 (a obdobně též např. v usnesení ze dne 4. 4. 2024, č. j. 37 A 9/2024-11), a žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. f) s. ř. s., neboť její podání shledal zjevným zneužitím práva, kterým žalobce prokazatelně nesleduje ochranu svých veřejných subjektivních práv. 13. Jelikož je podaná žaloba zjevným zneužitím práva, soud již nevyzýval žalobce k odstranění jejích vad postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť by to bylo zjevně zbytečné. Z hlediska důvodu odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nicméně podání vadné žaloby podpůrným důvodem pro konstatování zjevného zneužití práva, neboť žalobce podává vadné žaloby opakovaně a jejich vady zásadně nikdy neodstraňuje. 14. Pro úplnost soud dodává, že byť je v záhlaví žaloby odkázáno na § 79, § 80 a § 175 s. ř. s., tj. na žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (a dlužno dodat, že s. ř. s. nemá žádný § 175), z jejího obsahu plyne, že žalobce se domáhá