5 As 64/2011 — Nejvyšší správní soud

17 A 6/2011- 87 - text 8 pokračování 17A 6/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce Ing. T.K., bytem…, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem Brno, Elišky Machové 41, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. listopadu 2010, č.j.: DSH/11574/10 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Ing. T.K., (dále jen „žalobce“) byl příkazem Městského úřadu Horažďovice, odboru správního (dále jen „městský úřad“) ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. MH/08820/2010/DP-41, č. j. MH/09805/2010 (dále jen „příkaz“), uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), pro porušení ust. § 28 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že „dne 21. 4. 2010 v 12.36 hodin při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ… po silnici II/188 v místě železničního přejezdu Velký Bor mu byla naměřena laserovým přístrojem MICRO DigiCam rychlost jízdy 50 km/h, po odečtení stanovené odchylky měření 47 km/h, ačkoli byla v daném místě měření nejvyšší povolená rychlost 30 km/h.“ Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. V odporu proti příkazu žalobce trval na svém vyjádření uvedeném na formuláři oznámení o přestupku sepsaném na místě. Dle žalobce bylo v uvedenou dobu bílé kmitavé světlo v činnosti, tudíž v místě přejezdu byla maximální povolená rychlost 50 km/h. Funkční byly rovněž závory. Poukazoval na zdlouhavé řešení přestupku na místě samém a na to, že neobdržel kopii oznámení o přestupku. Žalobce odmítl považovat za důkaz, že se přestupku dopustil, dodatečné vyjádření Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, Správy dopravní cesty Plzeň (dále jen „SŽDC“) a za dostatečný důkaz nepovažoval ani fotografii pořízenou Policií ČR v protisměru jeho jízdy, když tvrdil, že fotografie byla pořízena mezi „dvěma bliknutími“ světelné signalizace, na což žalobce policisty upozornil. Za jediný relevantní důkaz by považoval videozáznam pořízený v předmětnou dobu ve směru jízdy svého vozidla. Rovněž upozornil na to, že kdyby světelné zařízení skutečně nebylo funkční, bylo by třeba danou situaci řešit umístěním příslušné dopravní značky. Celou akci Policie ČR označil pouze za účelový nástroj k získání finančních prostředků. Dne 21.7.2010 provedl městský úřad ústní jednání. Žalobce se při něm seznámil se spisovou dokumentací. V rámci vyjádření k věci se odvolal na obsah podaného odporu a konstatoval, že dle jeho názoru byla světelná signalizace funkční. Městský úřad vydal dne 27. 7. 2010 rozhodnutí sp. zn. MH/08820/2010/DP-41, č. j. MH/13152/2010 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), se stejným výrokem o vině i stejnou sankcí, navíc s povinností uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že o věci rozhodl na základě dokumentů shromážděných Policií ČR, zejména na základě oznámení o přestupku, úředního záznamu a záznamu o přestupku a dále na základě vyžádaného vyjádření SŽDC, podle kterého bylo dne 21. 4. 2010 v době od 8.00 do 17.00 hodin z důvodu výluky přejezdové zabezpečovací zařízení v místě železničního přejezdu mimo provoz. Přestupek má za zcela spolehlivě zjištěný, prokázaný a nemá žádné pochybnosti o jeho spáchání. Městský úřad rovněž uvedl, že nepředvolával příslušníky PČR, kteří na místě sepisovali záznam o přestupku, neboť z podkladů PČR jej má za zadokumentovaný. V podaném odvolání žalobce odkázal na odpor proti příkazu s tím, že v něm popsal situaci dostatečně. Dodal, že kdyby jej policisté vzali na stranu ve směru jízdy, zmíněný přejezd by nesvítil, obyčejným fotoaparátem schopným pořídit videosekvenci jej natočili před přejezdem, popřípadě mu předložili na místě doklad od SŽDC a vše zaprotokolovali, bez dalšího by pokutu zaplatil. Takto musí jednání Policie ČR považovat za neprofesionální. Namísto toho, aby na eventuální nebezpečí raději policisté řidiče řádně upozornili, jen měřili rychlost, aniž by pro to byli technicky či odborně vybaveni. Namísto snahy po řádném fungování státního aparátu si pak městský úřad pouze dodatečně opatřil zcela neobjektivní vyjádření řadového úředníka SŽDC. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 25.11.2010 č.j.: DSH/11574/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. V odůvodnění předně konstatoval, že není oprávněn hodnotit vhodnost činnosti Policie ČR. Dále uvedl, že z procesního hlediska proběhlo řízení řádně. Věc přezkoumal v souladu s požadavky stanovenými § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z předložených podkladů a důkazů jednoznačně plyne, že se žalobce daného přestupku dopustil. Vyjádření SŽDC se shoduje s obsahem úředního záznamu Policie ČR, z něhož vyplývá, že na předmětném železničním přejezdu bílé přerušované světlo nesvítilo. Námitku, že snímky z místa měření rychlosti byly pořízeny mezi dvěma bliknutími zabezpečovacího přejezdového zařízení, vyhodnotil jako lichou. Žalobce se žalobou ze dne 19.1.2011 domáhal zrušení napadeného i prvoinstančního rozhodnutí pro nezákonnost, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. V žalobě uváděl, že řízení ze strany žalovaného bylo zcela formální a nezákonné, když se žalovaný nevypořádal s argumenty uvedenými v odvolání. Před správními orgány obou stupňů namítal, že bílé kmitavé světlo bylo v okamžiku, kdy žalobce dne 21.4.2010 přejížděl železniční přejezd, v činnosti, a tudíž povolenou rychlostí byla rychlost 50km/hod. Přejezd se závorami byl v tu dobu funkční, a proto při naměřené rychlosti 47km/hod. povolenou rychlost nepřekročil. Během zdlouhavého řešení přestupku policisty na místě samém projely daným místem minimálně dvě vlakové soupravy a žalobce si tedy opakovaně ověřil, že světelná signalizace byla v provozu a závory byly rovněž funkční. Nezákonnost napadeného i prvoinstančního rozhodnutí žalobce spatřoval v porušení ustanovení § 3, § 50 odst. 1, § 51 odst. 1 a § 52 správního řádu. Nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nebyly provedeny všechny důkazy a využity důkazní prostředky potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgány obou stupňů zejména nevyslechly policisty, kteří „quasipřestupek“ zjistili a sepsali prvotní hlášení. Z výslechu bylo možné zjistit např. to, zda signalizace skutečně nefungovala po celou část dne 21. 4. 2010 od 8.00 do 17.00 hodin, proč policisté nepořídili požadovanou dokumentaci delší videosekvencí signalizačního zařízení či proč ihned po sepsání záznamu o přestupku žalobce „ukončili akci“. Žalovaný ve vyjádření ze dne 24.3.2011 navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Konstatoval, že odvolací námitky žalobce spočívaly zejména v posuzování práce policie. Žalovaný však není kompetentní činnost policie hodnotit. Žalobce pro případ, že by si chtěl stěžovat na práci policistů, kteří s ním přestupek projednávali, odkázal na nadřízený policejní orgán či na služebně nadřízenou osobu zakročujících policistů. Žalovaný dále uváděl, že šetření podezření ze spáchání přestupku, jež byla prováděna na místě samém policisty, byla (podle podkladů) standardní. Snímky z místa spáchání přestupku, zachycující vozidlo, tabulku registrační značky a protokol o měření rychlosti na přejezdu, označil za objektivní důkazy, které zachytily protiprávní jednání žalobce. Námitka žalobce, že snímky byly pořízeny mezi dvěma bliknutími signalizace, se jeví žalovanému jako účelová. V případě vypnuté signalizace na předmětném místě (což bylo podle žalovaného potvrzeno sdělením SŽDC a dále fotodokumentací policie) byla na železničním přejezdu nejvyšší povolená rychlost 30 km/hod. (§ 28 odst. 3 zákona o silničním provozu). K posouzení skutkového stavu stačilo oznámení o přestupku, snímky z místa spáchání přestupku a zmíněné vyjádření železničního orgánu. Žalovaný rovněž zdůraznil, že žalobce v řízení nenavrhoval provést důkaz svědeckými výpověďmi policistů. Napadené rozhodnutí pak žalovaný považoval za přezkoumatelné. V replice ze dne 11.4.2011 žalobce trval na žalobě a konkretizoval požadavek na náhradu nákladů řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 17 A 6/2011 - 27, zrušil rozhodnutí žalovaného i prvoinstanční rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle názoru soudu nezjistily správní orgány stav věci, o němž by nebyly pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro učinění záv