9 Azs 23/2007 — Nejvyšší správní soud

75 Az 2/2012- 39 - text Pokračování 6 75Az 2/2012 75Az 2/2012-39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. ve věci žalobce: Mgr. J. Č., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.5.2012, č.j. OAM-1315/AŘ-K01-R4-2002, ev. č. S010371, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 18.5.2012, č.j. OAM-1315/AŘ-K01-R4-2002, ev. č. S010371, se zrušuje pro vadu řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.5.2012, č.j. OAM-1315/AŘ-K01-R4-2002, ev. č. S010371, kterým bylo podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci, neboť měl v průběhu řízení neoprávněně vstoupit na území jiného státu. Dále bylo ve výroku konstatováno, že podání žaloby nemá v souladu s ustanovením § 32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek. Žalobce v žalobě uvedl, že žalobou napadeného rozhodnutí bylo zatíženo nezhojitelnými procesními a věcnými vadami, je zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a opírá se o zcela nepravdivá tvrzení žalovaného. Žalobce uvedl, že dne 23.4.2012 spolu s manželkou R. Č., občankou ČR a občankou EU, plánovaně navštívili SRN a byli zkontrolováni hlídkou Policie SRN. Jednalo se o běžnou kontrolu, při níž si Policie SRN vyžádala prověrku pobytu žalobce a jeho manželky u svých kolegů v ČR. Žalobce nebyl zadržen ani zajištěn a po provedení kontroly pokračoval v cestě. Žalobce uvedl, že nikdy nevstoupil ani se nepokusil vstoupit na území SRN neoprávněně. Nebyl zajištěn a i kdyby tomu tak bylo, zajištění není důkazem protiprávního jednání žalobce. Není jasné, jak žalovaný dospěl k tomu, že žalobce vstoupil na území SRN neoprávněně, když Policie SRN ani jiné orgány SRN žalobce z ničeho neobvinili a dokonce mu výslovně sdělili, že je vše v pořádku. Bylo povinností žalovaného zabývat se otázkou překážky vycestování žalobce, jejíž posouzení není vyloučeno ani rozhodnutím podle § 25 zákona o azylu, v čemž žalobce vidí nezhojitelnou procesní vadu. Žalovaný byl povinen o žádostí žalobce o azyl rozhodnout do 90 dnů ode dne 4.3.2008, avšak neučinil tak a využil nejmenší možnosti k tomu, aby se žalobce zbavil. Z rozhodnutí není zřejmé, jak dospěl žalovaný k tomu, že žalobce pobýval na území SRN neoprávněně. Žalovaný zcela zamlčel skutečnost, že manželka žalobce je občankou ČR a občankou EU a žalobce je tak rodinným příslušníkem občana EU, což mu zaručuje vstup a pobyt bez víza po dobu 3 měsíců na území jakéhokoliv členského státu EU. Jelikož žalobce oprávněně pobývá na území ČR a EU, tak má právo pobývat na území jakéhokoliv členského státu EU po celou dobu svého oprávněného pobytu, i kdyby neměl žalobce povolení k pobytu, je co coby rodinný příslušník občana EU, oprávněn pobývat na území jakéhokoli členského státu EU, pokud tam pobývá jeho manželka či děti po dobu do 3 měsíců. Své cesty žalobce konzultoval se žalovaným i MZV ČR a bylo mu potvrzeno, že pokud je rodinným příslušníkem občana EU, tak je oprávněn pobývat na celém území členských států, a to dokonce i mimo Schengenský prostor. Ve svém dopise ze dne 24.5.2011, č.j. MV-84694-17/P-2010, dokonce žalovaný výslovně uvádí, že žalobce coby žadatel o azyl, má obdobná práva, jako občané ČR. Dále žalobce poukázal na dlouhou dobu trvající správní řízení. V doplnění žaloby ze dne 25.6.2012 poukázal žalobce na rozdíl mezi neoprávněným vstupem a neoprávněným pobytem na území SRN a otevřenost hranic mezi ČR a SRN. Dle jeho názoru nesměl žalovaný řízení o žádosti o azyl zastavit, i kdyby žalobce skutečně v SRN pobýval neoprávněně. Dále žalobce uvedl, že legitimním cílem ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu je snaha zabránit nelegální migraci uprchlíků do vnitrozemí EU a Schengenského prostoru, nikoliv však cestám rodin svých občanů a občanů EU na nákupy z ČR do SRN. S ohledem na žalobcovu rodinnou situaci je trvalé odcestování z území ČR de facto vyloučeno. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalobce se mýlí, pokud argumentuje obecnou cizineckou úpravou, neboť na jeho osobu se v době rozhodování správního orgánu nevztahoval zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu“). Žalobce pobýval na území ČR v režimu zákon o azylu, který je ve vztahu k zákonu o pobytu lex specialis. Žalobce tedy byl primárně žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, nikoliv cizinec cestující do jiného státu se svými rodinnými příslušníky. O tom, že žalobce neoprávněně vstoupil na území SRN byl žalovaný řádně vyrozuměn. Žalobce nedisponoval cestovním dokladem a průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany neslouží k cestování do jiných zemí. Žalobce tak svým nezákonným jednáním naplnil podmínky ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu. Na podporu svých tvrzení odkázal žalovaný na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 Azs 41/2003, 3 Azs 165/2004, 3 Azs 6/2011. K výkladům žalobce o neexistenci hranic mezi členskými státy Schengenské úmluvy žalovaný poznamenal, že se jedná o nepravdivá tvrzení. Zrušení vnitřních hraničních kontrol totiž neznamená odstranění státních hranic, které nadále existují. Ne každý vstup na území jiného státu je tedy oprávněný. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemůže sám opustit stát, který posuzuje jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany a pokud tak učiní, aktivuje automaticky mechanismus upravený v ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce a žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z podané žaloby vyplývá, že žalobce má za to, že nebyly dány podmínky pro zastavení řízení a že může volně cestovat do SRN nejméně v těch případech, kdy je doprovázen svou manželkou, občankou ČR. Nejprve se soud zabýval otázkou právního režimu postavení žalobce, coby žadatele o azyl, a jeho oprávněním cestovat mimo území České republiky bez cestovního dokladu. Na úrovni práva Evropského společenství stanoví čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice“), že (1) občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu. (2) Odstavec 1 se použije také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují a kteří jsou držiteli platného cestovního pasu. Z uvedeného článku 6 je patrné, že rodinní příslušníci občanů EU mohou v podstatě bez omezení krátkodobě vycestovat s občanem EU za hranice státu, ve kterém pobývají, ovšem musí mít k cestování platný cestovní pas. Cestovní pas je jedním z druhů cestovních dokladů (viz § 5 odst. 1 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech). Uvedenou Směrnici dále transponuje v rámci právního řádu ČR zákon o pobytu, který se však na žadatele o azyl nevztahuje [viz § 2 písm. a) zákona o pobytu]. Žalobce ani netvrdí, že by cestovním pasem disponoval, přičemž je patrno, že bez cestovního pasu nemůže do zahraničí vycestovat ani v doprovodu své manželky. Žalobce jako žadatel o azyl je ve specifickém právním režimu zákona o azylu, který mu neumožňuje volně cestovat za hranice České republiky, jak se nesprávně domnívá. Pro tento závěr svědčí i povinnost žadatelů o azyl zakotvená v ustanovení § 41 odst. 1 zákona