9 As 222/2014 — Nejvyšší správní soud

141 A 19/2022- 31 - text  9 141 A 19/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2022, č. j. KUUK/089224/2022, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 23. 6. 2022, č. j. KUUK/089224/2022, a usnesení Městského úřadu Lovosice ze dne 16. 2. 2022, č. j. ODSH-77632/2021-ZM, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2022, č. j. KUUK/089224/2022, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Městského úřadu Lovosice (dále jen „městský úřad“) ze dne 16. 2. 2022, č. j. ODSH-77632/2021-ZM. Tímto usnesením městský úřad v souladu s § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyslovil, že žalobkyně není účastníkem řízení (poškozeným) ve věci přestupcích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8, písm. h) a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit Ing. M. Ch., narozená X, jako řidička vozidla Škoda Octavia RZ X, dne 25. 4. 2021 v 10:20 hodin na křižovatce silnice č. I/30 a ulice Tovární v obci Lovosice (kruhový objezd) tím, že nedala přednost v jízdě cyklistovi Ing. J. N., jedoucímu po kruhovém objezdu, narazila levou přední částí vozidla do zadního kola cyklisty, který upadl na kapotu vozidla, z níž spadl na vozovku; cyklista utrpěl zranění, se kterým se léčil od 25. 4. 2021 do 16. 5. 2021. Současně se žalobkyně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné usnesení městského úřadu a aby uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že jí byla způsobena škoda shora popsaným protiprávním jednáním Ing. M. Ch. Žalobkyně uhradila smluvním zdravotnickým zařízením zdravotní péči, která byla v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou zraněnému J. N. poskytnuta, a podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) jí tak vznikl nárok na náhradu těchto nákladů vůči Ing. M. Ch. Podotkla, že podle § 70 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uplatnila nárok na náhradu škody u městského úřadu. Městský úřad ani žalovaný však žalobkyni postavení poškozeného v řízení o přestupku nepřiznali. 3. Žalobkyně konstatovala, že nárok na náhradu škody v řízení o přestupku uplatnila řádně a včas, včetně listin dokládajících výši škody za pojištěnce J. N., kterému bylo způsobeno zranění ze strany třetí osoby – Ing. M. Ch. Poznamenala, že na zdravotní služby poskytnuté pojištěnci musela vynaložit částku 12 375 Kč. Podle žalobkyně musely být tyto prostředky vynaloženy v důsledku protiprávního jednání, tedy v přímé souvislosti s ním, a proto žalobkyni náleží statut poškozeného podle § 70 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dodala, že nárok na náhradu škody není odvozeným nárokem, ale přímou škodou, kterou musí zdravotní pojišťovna vždy vynaložit. Žalobkyně připomněla, že se nejedná o komerční pojištění, tudíž škoda nepřechází z poškozeného (pojištěnce) na zdravotní pojišťovnu. K výkladu pojmu škoda odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70. 4. Za zcestnou označila žalobkyně konstrukci městského úřadu a žalovaného, že ji nelze uznat jako účastníka řízení v postavení poškozeného, neboť svůj nárok může uplatnit u pojišťovny, se kterou má provozovatel vozidla uzavřenu smlouvu. Podotkla, že správní řád ani zákon o odpovědnosti za přestupky nic takového neupravují. K odkazu správních orgánů na § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“) žalobkyně upozornila na dikci tohoto ustanovení s tím, že z něj nelze dovodit povinnost komerční pojišťovny jako pojistitele hradit uplatněný nárok ze strany zdravotní pojišťovny a rovněž není zřejmé, kde je takový postup upraven. 5. S poukazem na znění § 70 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky žalobkyně uvedla, že předmětná škoda nebyla ani nemohla být uplatněna jiným způsobem v občanskoprávním či jiném řízení, neboť žalobkyně nedisponovala zásadními informacemi o tom kdy, kde, jakým způsobem a kdo zranění poškozenému způsobil. Dodala, že pro uplatnění požadavku na náhradu škody u komerční pojišťovny je zpravidla nutné pravomocné rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, aby byl splněn požadavek „prokázaného nároku“. Žalobkyně podotkla, že není zřejmé, z jakého titulu jí správní orgány určovaly způsob, jakým má požadavek na náhradu škody uplatnit. 6. Podle žalobkyně městský úřad ve svém rozhodnutí zcela opomněl § 89 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Na podporu svých tvrzení žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, a na rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. MD ČR-507-2018-160SPR-7, které zdravotní pojišťovně přiznalo postavení poškozeného – účastníka řízení o přestupku v obdobné věci. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K žalobkyní zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, podotkl, že v daném případě se jednalo o přestupek proti občanskému soužití podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kdy tato právní úprava nezná podobný institut, jakým je pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, vztahující se k přestupkům podle zákona o silničním provozu. Žalovaný uvedl, že s projednáváním přestupků podle zákona o silničním provozu, v jejichž důsledku byla třetí osobě způsobena újma na zdraví, souvisí § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, přičemž tento zákon je lex specialis ve vztahu k právní úpravě veřejného zdravotního pojištění. Podle žalovaného z dikce § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti rovněž vyplývá soukromoprávní vztah mezi pojišťovnou, se kterou pojištěný uzavírá smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a příslušnou zdravotní pojišťovnou, která uplatňuje prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Zdravotní pojišťovna se proto podle žalovaného nemůže připojit do řízení o přestupku v postavení poškozeného. Žalovaný dodal, že § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti nelze přehlížet, jelikož ad absurdum by správní orgán projednávající přestupek podle zákona o silničním provozu musel vždy zjišťovat, zda a u které zdravotní pojišťovny je tato osoba pojištěna, a následně dotčenou zdravotní pojišťovnu poučit o možnosti přihlásit se do správního řízení v postavení poškozeného; předmětné ustanovení by se tak stalo marginálním. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního sp