9 Azs 95/2016 — Nejvyšší správní soud

75 A 9/2024- 25 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 7 75 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: A. T. T., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13 , 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č. j. MV-102602-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č. j. MV1026024/SO2024, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 30. 5. 2024, č. j. OAM-215106-5/MC-2024. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastavil řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství. Žalobce se současně předmětnou žalobou domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že zastavení řízení podle § 66 odst. 1 správního řádu bylo nezákonné, neboť vydání průkazu o povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta je podle článku 8 odst. 2 a 3 Směrnice č. 2003/109/ES (dále jen „Směrnice“) právně možné, a tedy i přípustné. Vydání průkazu o povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta předpokládá i § 84 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), byť neodpovídá článku 8 odst. 3 Směrnice. 3. Dle žalobce došlo k nedorozumění ohledně předmětu jeho žádosti. Nežádal o vydání povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ale toliko o vydání průkazu podle článku 8 odst. 3 Směrnice, který by mu umožňoval prokazovat, že je osobou, které bylo v dětství toto postavení přiznáno. 4. Žalobce dále namítal, že Směrnice nezná zánik postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přímo ze zákona. Právní úprava obsažená v § 85 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, na níž správní orgán odkazoval odporuje článku 13 Směrnice, podle kterého mohou být vnitrostátní předpisy pouze příznivější. Uvedl, že Směrnice již jednou přiznané postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nesvazuje s podmínkou, aby cizinec na území členského státu disponoval ještě jiným pobytovým oprávněním. Úvahy žalovaného o vázanosti právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na konkrétní pobytové oprávnění cizince na území nemají dle názoru žalobce ve Směrnici žádnou oporu. 5. Dále uvedl, že žalovaný Směrnici nesprávně vyložil a aplikoval, neboť Směrnice pro členské státy závazně stanoví, z jakých důvodů a za jakých podmínek může právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta zaniknout nebo být zrušeno. Žalobce konstatoval, že Směrnice nezná zánik tohoto právního postavení přímo ze zákona, resp. společně se zánikem jiného pobytového oprávnění. Zdůraznil, že neusiloval o vydání vnitrostátního povolení k pobytu, ale pouze o vydání průkazu dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle článku 8 odst. 3 Směrnice, protože toto postavení stále má, neboť nezaniklo ani nebylo zrušeno žádným směrnicí upraveným způsobem. Žalobce dodal, že argumentaci týkající se skutečnosti, že Směrnice nezná zánik postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přímo ze zákona a že § 85 odst. 3 zákona o pobytu cizinců odporuje článku 13 Směrnice uplatnil již v odvolaní, avšak žalovaný na ni nijak nereagoval a napadeného rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul průběh správního řízení. Odmítl žalobní námitky a odkázal na spisový materiál a na napadené rozhodnutí. Dodal, že žaloba neobsahuje žádnou novou relevantní argumentaci, která by zpochybňovala správnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky na odůvodnění rozhodnutí stanovené v § 68 odst. 3 správního řádu. Vyjádřil přesvědčení, že věc byla posouzena správně a v souladu se zákonem o pobytu cizinců i správním řádem. 7. Rovněž setrval na svém závěru, že dnem nabytí právní moci rozhodnutí ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu na území, tj. dnem 23. 8. 2016, pozbyl žalobce i postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Dle žalovaného je toto v souladu s článkem 8 Směrnice. Provázanost trvalého pobytu s postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Poznamenal, že uvedené postavení je třeba chápat jako určitou nadstavbu ke konkrétnímu povolenému pobytu na území a je vyloučeno, aby cizinec na území pobýval na základě tohoto postavení, aniž by současně neměl vydáno povolení k pobytu na území. Z tohoto důvodu byla žádost žalobce o vydání povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta vyhodnocena jako zjevně právně nepřípustná. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný nezabýval jeho argumentací týkající se skutečnosti, že Směrnice nezná zánik postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přímo ze zákona a že § 85 odst. 3 zákona o pobytu cizinců odporuje článku 13 Směrnice. Soud předně uvádí, že žalovaný se k těmto námitkám konkrétně nevyjádřil. V napadeném rozhodnutí však uvedl, že s ohledem na ustanovení zákona o pobytu cizinců, je zřejmé, že právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta je vždy svázáno s konkrétním pobytovým oprávněním cizince na území. Toto postavení je cizinci možné přiznat v rozhodnutí o vydání pobytového oprávnění na území, a to za splnění zákonem stanovených podmínek, nebo až dodatečně v samostatném řízení na žádost cizince. Podmínkou ale vždy je existence platného pobytového oprávnění, na které je toto postavení vázáno. Cizinec tedy může mít povolení k pobytu bez přiznaného právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, nikoliv naopak. Žalovaný rovněž uvedl, že dlouhodobě pobývající rezident je vždy cizinec pocházející ze 3. země, který je dlouhodobě usazen v některé ze členských zemí, tzn. musí mít v této zemi platné povolení k pobytu (trvalý nebo dlouhodobý pobyt). Zánikem práva pobytu v dané zemi tak zaniká i k němu přiznané postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Konstatoval, že žalobce „se mýlí dovozuje-li, že povolení k pobytu na území a postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v ES lze vzájemně oddělit, tedy, že postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta mu bylo zachováno i poté, co mu bylo pravomocně zrušeno povolení k trvalému pobytu na území.“ Žalovaný dále zdůvodnil, že postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta žalobci nelze osvědčit, neboť toto postavení ze zákona pozbyl v okamžiku, kdy mu bylo pravomocně zrušeno povolení k trvalému pobytu dle § 85 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Rovněž ze Směrnice nevyplývá právo žalobce na zachování právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta poté, co mu bylo zrušeno pobytové oprávnění na území, tedy v členské zemi. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný se odvolacími námitkami žalobce dostatečně zabýval a vyhodnotil je jako nedůvodné. 12. V této souvislosti sou