3 Ads 100/2011 — Nejvyšší správní soud

1 Ad 12/2011- 49 - text 5 pokračování 1Ad 12/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: J. K., bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.12.2010 č.j. 2010/73634-424, t a k t o : I. Rozhodnutí ze dne 30.12.2010 č.j. 2010/73634-424 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci byla rozhodnutím Úřadu práce v Ostravě č.j. OTC-4334/2010-Z1 ze dne 9.8.2010 podle § 39 odst. 1, § 42 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. c) a § 47 a § 48 a § 50 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a článku 68 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 dnem 30.4.2005 přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 4.161,-- Kč měsíčně po zbývající část podpůrčí doby. Podpora v nezaměstnanosti byla přiznána po podpůrčí dobu 12 měsíců, do které byla započtena doba od 17.4.2004 do 13.6.2004, od 14.7.2004 do 5.9.2004, od 27.9.2004 do 21.11.2004 a doba vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání od 22.11.2004 do 21.2.2005 podle článku II. bod 4 zákona č. 382/2008 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí jako druhoinstanční správní orgán v odvolacím řízení napadené rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu rozhodnutím o odvolání č.j. 2010/73634-424 ze dne 30.12.2010 dle ustanovení § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen s.ř.) zrušilo a řízení zastavilo s tím, že zjistilo, že nastala situace, že žádost žalobce o podporu v nezaměstnanosti se stala zjevně bezpředmětnou, nastala tedy skutečnost, která odůvodňuje dle § 66 odst. 1 písm. g) s.ř. zastavení řízení. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný především odkázal na ustanovení § 54 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, podle něhož nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci nebo jejich jednotlivých splátek zaniká uplynutím 5 let ode dne, od kterého náležela nebo splátky měly být poskytnuty. Dle žalovaného žalobci nárok na podporu v nezaměstnanosti zanikl, neboť uplynula stanovená lhůta, od níž tato podpora náležela (tj. od 30. 6. 2005). Rovněž i nárok na jednotlivé splátky již uplynul. Žalovaný uvedl, že žalobci dle předmětného rozhodnutí správně náležela podpora v nezaměstnanosti maximálně do dne 12. 11. 2005. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl dne 6. 11. 2005 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, podle žalovaného by náležela podpora v nezaměstnanosti jen do tohoto dne. Jelikož nebylo do dne 6. 11. 2010 pravomocně rozhodnuto, v souladu s uvedeným ustanovením zákona o zaměstnanosti, nárok zanikl. Žalobce nejprve vyslovuje nesouhlas s názorem správního orgánu, že mohla být započítaná výdělečná činnost z Rakouska až od 22. února 2005. Uvádí, že doložil správnímu orgánu dobu zaměstnání od 22. listopadu 2004 do 23. prosince 2004 a od 03. ledna 2005 do 08. dubna 2005. Žalobce zdůraznil, že nikde v zákoně nestojí, že by sankční vyřazení zároveň krátilo i dobu zaměstnání. Dle zákona č. 382/2008 Sb. v § 37 a, v bodě 68 se stanoví, že § 47 zákona č. 435/2004 Sb. se zrušuje. Z tohoto důvodu považuje polemiku žalovaného ohledně nároku na podporu v nezaměstnanosti za bezpředmětnou, s čímž se ztotožnil i Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 1 Cad 38-2008 ze dne 27. dubna 2010. Dále žalobce poukázal na ustanovení zákona o zaměstnanosti a články Nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14 6. 1971 stanovující pravidla pro výpočet dávky osob pracujících v zahraničí. Vzhledem k tomu, že odvolací orgán napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí o přiznání dávky státní sociální podpory a řízení zastavil, jsou podstatné námitky ohledně tvrzené nezákonnosti postupu žalovaného. Žalobce poukazuje na názory odborníků v oblasti sociálního zabezpečení, např.: JUDr. Naděžda Břeská, JUDr. Eva Burdová, Mgr. Tomáš Červinka, JUDr. Jan Přib, CSc., JUDr. František Vlasák, podle nichž je institut promlčení v oblasti práva sociálního zabezpečení sociální zabezpečení pojímán stejně, jako v oblasti občanskoprávní. Žalobce uvádí, že hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání je upraveno v zákoně o zaměstnanosti a má v oblasti důchodového pojištění několikerý význam. Doba jeho poskytování je náhradní dobou důchodového pojištění. Toto dále upravuje předpis č. 189/2006 Sb. a dále zákon 236/2004 Sb. Podle názoru žalobce z tohoto důvodu je třeba aplikovat ustanovení § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve popsal průběh řízení od podání žádosti žalobcem o podporu v nezaměstnanosti. K námitce žalobce ohledně nutnosti aplikace ustanovení § 110 občasného zákoníku žalovaný připomněl, že žalobci žádné právo pravomocným rozhodnutím soudu přiznáno nebylo. Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 1 Cad 38/2008-84, ze dne 27.4.2010, pouze konstatoval, že úřad práce a žalovaný postupovali nesprávně, když žalobci přiznali podporu v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu 6 měsíců, když tato měla být v délce 12 měsíců. Podle žalovaného ustanovení § 110 občanského zákoníku tak na danou situaci vůbec nedopadá. Žalovaný upozornil, že žalobce zaměňuje pojmy promlčení a prekluze. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 305/2006, ze dne 30. 1. 2007, kde konstatoval, že „Právo úřadu na vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání vyplaceného podle zákona č. 1/1191 Sb., a neprávem přijaté podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci vyplacené podle zákona č. 435/2004 Sb., podléhá prekluzi, nikoli promlčení.“ Per analogiam žalovaný dovodil, že pokud podléhá prekluzi právo úřadu práce na vymožení neprávem poskytnuté dávky v nezaměstnanosti ve smyslu ustanovení § 55 a § 56 zákona o zaměstnanosti, podléhá rovněž prekluzi právo uchazeče o zaměstnání na doplacení podpory v nezaměstnanosti ve smyslu ust. § 54 citovaného zákona. Žalovaný také odkázal na následující pasáž usnesení Nejvyššího soudu: „Z argumentace jak výslovné, tak formulované implicite (odkazem na stavení lhůty) vyplývá dovolatelčin názor, že její - vykonatelným rozhodnutím již přiznaný - nárok nepodléhá prekluzi, nýbrž promlčení (institut stavení lhůty k podání návrhu na exekuci upravený ustanovením § 112 obč. zák. je samozřejmě - pojmově - myslitelný jen u práv podléhajících promlčení - vdané věci promlčení podle §110 odst. 1 věty první obč. zák.). Tento závěr však nemá oporu v hmotněprávní úpravě, účinné v době rozhodování okresního a krajského soudu, aniž by ovšem na druhé straně bylo možno přijmout argumentaci obou soudů ustanovením §71 odst. 3 správního řádu (vyvozenou konkrétně odvolacím soudem z ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., jež ovšem nutnost aplikace správního řádu zakládá - pouze - pro rozhodování ve věcech zabezpečování práva zaměstnání, jímž se podle § 1 odst. 3 písm. c/ uvedeného zákona rozumí právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání, nikoliv tedy povinnost vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení, upravená ustanovením §18 odst. 1 uvedeného zákona). Prekluze (tedy zánik) práva úřadu práce na vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení je totiž výslovně upravena přímo zákonem č. 1/1991 Sb. (účinným v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně), a to jeho ustanovením § 18 odst. 1, podle jehož druhé věty nárok na vrácení hmotného zabezpečení zaniká uplynutím lhůty tří let, která počíná běžet ode dne jeho poskytnutí. Na zásadě, že uvedené právo nepodléhá promlčení, nýbrž prekluzi, nezměnila nic ani nová právní úprava, provedená s účinností od 1.10.2004 (a tedy účinná v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) zákonem č. 435/2004 Sb., jímž byl zákon č. 1/1991 Sb. zrušen. Ustanovení § 56 odst. 4 tohoto zákona č. 435/2004 Sb. výslovně uvádí, že nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci zaniká uplynutím - avšak tentokrát pěti let - ode dne jejich přiznání.” Z uvedeného žalovaný dovodil, že pokud dle § 54 odst. 4, § 55 odst. 4 nebo § 56 odst. 4 zákona o zaměstnanosti zaniká nárok na určité plnění, jedná se o lhůtu prekluzivní a nikoli promlčecí. Nelze tedy aplikovat ust. § 110 a § 112 občanského zákoníku, a proto žalobci dle ust. § 54 odst. 4 zákona o zaměstnanosti ke dni 6.11. 2010 zaniklo. Žalovaný trvá na závěru, že nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí úřadu práce zrušit a řízení zastavit, protože ve smyslu ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu se žádost o podporu v nezaměstnanosti stala zjevně bezpředmětnou. Žalovaný se rovněž domnívá, že s ohledem na jednoznačnou prekluzi nároku žalobce na podporu v nezaměstnanosti pozbývají relevance i ostatní žalobní námitky. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s.ř.s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem up