9 As 172/2012 — Nejvyšší správní soud

11 A 124/2012- 33 - text 7 pokračování 11A 124/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: MUDr. M. J., v řízení zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem Ústecká 704, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 5. 2012čj. MV-36221-4/VS-2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 5. 2012čj. MV-36221-4/VS-2012, (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým byl zamítnut jako nepřípustný její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra - Odboru dozoru a kontroly veřejné správy ze dne 27. 1. 2012. č.j. MV-16765-19/ODK-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobkyně uvedla, že v předmětném sporu bylo již vydáno více rozhodnutí, a to rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 2.4.2007, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.12.2010, který se ve věci samé nevyjádřil, řízení zastavil a postoupil věc Ministerstvu vnitra. Dle názoru žalobkyně se žalovaný v obou shora uvedených rozhodnutích nevypořádal s argumenty žalobkyně, vyjádřenými v podáních ze dne 8. 12.2011 a 14. 2.2012. Jedná se zejména o obecné otázky uzavírání smluvních vztahů (oferta a akceptace návrhu), použití analogie a nejbližší platné právní úpravy a dále pak právního nástupnictví. Ústecký kraj rozeslal dne 7.10.2004 jednotlivým dopravcům Ústeckého kraje kromě jiného též zesnulému S. J., resp. jeho nástupkyni – žalobkyni, výzvu k podání nabídek na zajištění dopravní obslužnosti na území Ústeckého kraje na linkách veřejné linkové dopravy provozovaných v závazku veřejné služby, která byla datována k 5.10.2004. Na základě toho doručil obálku s nabídkou, která byla spolu s nabídkami ostatních dopravců otevřena dne 1.11.2004 komisí pro otevírání obálek. O otevření obálek s nabídkami byl sepsán protokol ze dne 1.11.2004. Dne 18.11.2004 proběhlo hodnocení a výběr zájemců (dopravců), kde žalobkyni byly přiděleny jednotlivé úseky linky nebo úseky skupiny linek poptávané pro závazek veřejné služby. Žalobkyni byly přiděleny linky s pořadovým číslem 19 až 28 protokolu o hodnocení a výběru zájemců ze dne 18.11.2004 na uvedených linkách. Žalobkyně dále uvedla, že dne 19.11.2004 sdělil Krajský úřad Ústeckého kraje dopisem ze dne 19.11.2004 včetně jeho příloh rozhodnutí komise pro hodnocení a výběr dopravců. Dne 30.11.2004 vydal Ústecký kraj - Krajský úřad Ústeckého kraje žalobkyni osvědčení jako závaznou písemnou garanci na uzavření smlouvy na dobu určitou v délce 5 let počínaje 1.5.2005, a to smlouvy o závazku poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ve smyslu § 19 zákona č. 111/1994 Sb. Dne 4.3.2005 sdělil Ústecký kraj žalobkyni, že od 3.1.2005 vykonává v souladu s § 19 zák. č. 111/1994 Sb. v této oblasti správu v samostatné působnosti a současně sdělil, že v dané věci ještě nebylo rozhodnuto. Dne 20. 4. 2005 rozhodlo zastupitelstvo Ústeckého kraje, že na výše specifikované úseky linky nebo úseky skupiny linek bude uzavřen písemný dodatek ke smlouvě o poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ve smyslu § 19 zák. č. 111/1994 Sb. s jiným dopravcem než je žalobkyně, přestože o uzavření předmětné smlouvy žalobkyně požádala, a to kromě jiného též prostřednictvím svého právního zástupce dne 19. 4. 2004. Toto vyjádření bylo před zasedáním zastupitelstva doručeno každému zastupiteli Ústeckého kraje. Žalobkyně v souvislosti s osvědčením ze dne 30.11.2004 vydaným Ústeckým krajem - Krajským úřadem Ústeckého kraje uzavřela kupní smlouvy ze dne 17.12.2004, a to v celkovém počtu pěti smluv na koupi 20 autobusů se společností EvoBus Bohemia s. r. o. Skutečnost, že od 3. 1. 2005 vykonává Ústecký kraj předmětnou činnost v samostatné působnosti, nepovažuje žalobkyně za podstatné, neboť se jedná prakticky o právní nástupnictví vyvolané změnou zákona. Žalobkyně se domnívá, že Ústecký kraj je povinen s ní uzavřít smlouvu o poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě. Vztahy mezi podnikateli a územní samosprávní jednotkou nebo státem se řídí § 261 odst. 2 obchodního zákona a za neexistence jiné právní normy, která by upravovala výběr zájemců v dané věci, jsou dle názoru žalobkyně rozhodná ustanovení obchodního zákoníku. Dle názoru žalobkyně provedené řízení za účelem výběru dopravců je ve skutečnosti podle obsahu obchodní veřejnou soutěží dle § 281 a násl. obchodního zákoníku. Ústecký kraj neodmítl veškeré předložené nabídky, naopak dne 19. 11. 2004 sdělil žalobkyni své rozhodnutí na úseky linky nebo úseky skupiny linek poptávané pro závazek veřejné služby a dne 30. 11. 2004 právnímu předchůdci žalobkyně navíc vydal o svém rozhodnutí osvědčení jako písemné stvrzení garance k uzavření smlouvy o veřejné službě ve veřejné linkové dopravě. Žalobkyně se proto domnívá, že Ústecký kraj je jako vyhlašovatel ve smyslu § 287 odst. 1 obchodního zákoníku povinen přijmout návrh - nabídku, který mu dle vypsaných podmínek řádně doručila žalobkyně, resp. její právní předchůdce. Žalobkyně dále uvedla, že na zákon č. 111/1994 Sb. zejména ve vztahu k uzavírání smluv dle § 19 tohoto zákona nelze aplikovat zákon o veřejných zakázkách. Je nutno dovodit, že pokud se vyhlašovatel - tehdy krajský úřad - rozhodl uspořádat výběrové řízení, pak je nutné aplikovat na základě analogie nejbližší právní úpravu, která by mohla na předmětné výběrové řízení dopadat. Podle žalobkyně se v této souvislosti jedná o ustanovení obchodního zákoníku týkající se veřejné obchodní soutěže. Vyhlašovatel je v tomto režimu povinen přijmout návrh, který byl vybrán. Nadto i zákon o veřejných zakázkách tuto povinnost vyhlašovatele také zakotvuje. Žalobkyně dále poukázala na ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se vztah mezi podnikateli a samosprávnou územní jednotkou řídí a ustanovení týkající se veřejných zakázek jsou v této souvislosti vyloučena. Žalobkyně dále uvedla, že do úvahy připadá též myšlenka, že smlouva mezi žalobkyní respektive jejím právním předchůdcem a Ústeckým krajem podle § 19 zákona č. 111/1994 Sb. byla již uzavřena – akceptována, a to právě zmíněným osvědčením ze dne 30. 11. 2004, když oferta - nabídka byla již ze strany žalobkyně respektive jejího právního předchůdce učiněna. Toto ustanovení nezakotvuje, že by podpisy respektive návrh a akceptace měly být na jedné listině. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 27. 1. 2012 byl podle ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu zamítnut návrh žalobkyně, aby Ústecký kraj přijal její návrh k uzavření písemné smlouvy o závazku poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 1. 11. 2011 pro provozování vybraného okruhu konkrétních linek. Podání tohoto návrhu žalobkyně předcházelo v letech 2005 – 2011 rozhodování Nejvyššího soudu o věcné nepříslušnosti civilních soudů a dále kompetenční spor mezi žalovaným a Ministerstvem dopravy, o němž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2011 rozhodl tak, že věcně příslušným orgánem je žalovaný. V části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí týkající se právního posouzení věci samé žalovaný vyjádřil závěr, že smlouva o závazku poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě není - s ohledem na znění ustanovení § 8 odst. 5 mezitím přijatého zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících, - veřejnoprávní smlouvou, neboť to v uvedeném ustanovení zákon výslovně stanoví. Nadto konstatoval, že smlouva, jejíhož uzavření se žalobkyně domáhala, měla být uzavřena na dobu pěti let počínaje dnem 1. 5. 2005. Předmětné časové rozmezí tedy již v době rozhodování žalovaného uplynulo. Z těchto důvodů žalovaný konstatoval, že není oprávněn ve věci autoritativně rozhodnout. K vypořádání argumentace žalobkyně pak žalovaný dále uvedl, že výzva k uzavření smlouvy o závazku veřejné služby nemůže být veřejnou obchodní soutěží ani veřejným návrhem, neboť tyto směřují vůči neurčitým osobám, zatímco předmětná výzva byla v daném případě adresována pouze určitým osobám. Dále žalovaný uvedl, že ani v případě rozhodování před změnou právní úpravy by nemohl správní orgán rozhodující o sporech z veřejnoprávních smluv přikázat uzavření smlouvy s odkazem na ustanovení obchodního zákoníku. Závěrečná část rozhodnutí pak obsahuje poučení o opravných prostředcích, v němž je uvedeno, že se proti výroku č. I (zamítnutí návrhu na stanovení povinnosti přijmout návrh na uzavření smlouvy) rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“, nelze odvolat, resp. podat rozkla