3 Ads 87/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 11/2014- 78 - text 3 Ad 11/2014-78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce: J. B., bytem D. J., H. 304, zast. Bc. P. J., bytem P. 6, T. 895/54, proti žalovanému: ministr vnitra, se sídlem: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkum rozhodnutí žalovaného ministra vnitra ze dne 20. 12. 2013 č.j. KM-109-9/PK-2013, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 20. 12. 2013 č.j. KM-109-9/PK-2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 3. 9. 2013 č.j. OSZ492339/DBp2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci stanovena povinnost podle ust. § 213 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), vydat bezdůvodné obohacení získané na výsluhovém příspěvku za dobu od 18. 2. 2012 do 31. 7. 2013 v celkové výši 109 241,- Kč. V podané žalobě žalobce nejprve shrnuje skutkový stav věci, jakož i svůj zdravotní stav s tím, že žalovaný neposoudil všechny okolnosti případu. Má za to, že ve správním řízení byla porušena jeho procesní práva, když na ústním jednání konaném dne 25. 11. 2013 nebyli přítomni všichni členové senátu poradní komise ministra vnitra, a že jeho procesní práva byla poškozena i tím, že na jednání nebyl přítomen druhý účastník řízení, ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru. Zároveň má žalobce za to, že žalovaný při svém rozhodování nezohlednil všechna jeho tvrzení a důkazy jím předložené, konkrétně dopis zaslaný žalovanému dne 5. 12. 2013, včetně listinných důkazů v něm obsažených. Podle žalobce mělo být nařízeno další ústní jednání, na němž by byly tyto žalobcem předložené důkazy provedeny. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný předně uvádí (k námitce týkající se tvrzené neschopnosti vnímat důležitost sepisování žádosti o invalidní důchod), že v projednávané věci byl důsledně posouzen skutkový děj a vyhodnoceny shromážděné podklady. Odvolací orgán si byl vědom závažného onemocnění žalobce i problémů s tím spojených. Žalobce však byl a je osobou plně způsobilou k právním úkonům, a jestliže pociťoval v době sepisování žádosti o invalidní důchod určité problémy při jednání s úřady, nic mu nebránilo využít přítomnosti jiné osoby nebo institutu zmocněnce, jehož pomoci následně také využil a využívá. Žalovaný poukazuje na to, že zákon o služebním poměru nepřipouští jakékoli úvahy služebního funkcionáře o tom, zda bude vydání bezdůvodného obohacení požadovat v plné výši nebo částečně, anebo vydání požadovat nebude. K další žalobní námitce žalovaný uvádí, že poradní komise ministra vnitra je pouze poradním orgánem, jehož názorem není služební funkcionář, zde ministr vnitra, vázán. Podle vyjádření žalovaného proto není nezákonné, pokud se jednání senátu poradní komise nezúčastnili všichni členové. Senát se přitom v souladu s pokynem ministra vnitra č. 43/2007 ze dne 29. 6. 2007 usnesl na doporučení vyřízení věci odvolacímu orgánu. K dalšímu tvrzenému porušení procesních práv vyjádření žalovaného uvádí, že ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru není účastníkem řízení, neboť je správním orgánem prvního stupně. Závěrem žalovaný uvádí, že senát poradní komise po vyhodnocení soustředěného materiálu včetně písemností zaslaných žalobcem, resp. jeho zmocněncem dopisem ze dne 4. 12. 2013 dospěl k závěru, že podklady pro zpracování doporučení jsou dostačující a není třeba dalšího jednání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu vypracoval dne 16. 12. 2013 své doporučení; napadené rozhodnutí je pak ze dne 20. 12. 2013. Žalovaný tak navrhuje zamítnutí podané žaloby. Na toto vyjádření reagoval ještě žalobce replikou, ve které v podstatě pouze podrobněji rozvedl žalobní body obsažené již v podané žalobě s tím, že postupem žalovaného byl zkrácen na svých procesních právech. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci souhlasili (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Věc posoudil takto: Podle ust. § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru je bývalý příslušník, jemuž je poskytován výsluhový příspěvek, povinen oznámit bezpečnostnímu sboru do 8 dnů vznik invalidity. Nepožádá-li bývalý příslušník v případě, že se stal invalidním, o přiznání invalidního důchodu anebo nejpozději do 2 let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod ze základního důchodového pojištění o přiznání starobního důchodu ze základního důchodového pojištění, výplata výsluhového příspěvku se zastaví. Požádá-li bývalý příslušník o přiznání invalidního důchodu později, než je stanoveno ve větě druhé cit. ustanovení (resp. ve větě předchozí), stanoví se rozdíl způsobem uvedeným v § 160 cit. zákona a případný rozdíl výsluhového příspěvku se doplatí. Podle ust. § 213 odst. 1 zákona o služebním poměru se za bezdůvodné obohacení považuje prospěch získaný plněním bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z rozhodnutí služebního funkcionáře, které bylo zrušeno. Bezpečnostní sbor nebo příslušník, který získá bezdůvodné obohacení, je povinen je vydat (odstavec 2 cit. ustanovení). Podle ust. § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru je odvolacím orgánem služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal. Podle ust. § 194 zákona o služebním poměru rozhoduje o odvolání (rozkladu), v obnoveném řízení, v přezkumném řízení a o námitkách proti služebnímu hodnocení služební funkcionář na základě návrhu poradní komise. Členy poradní komise jmenuje a pravidla jejího jednání stanoví služební funkcionář, pro kterého poradní komise připravuje návrh rozhodnutí. Podle ust. § 169 zákona o služebním poměru je účastníkem řízení příslušník, bývalý příslušník nebo pozůstalý po příslušníkovi; účastníkem řízení o jednání, které má znaky přestupku, je též navrhovatel. K první žalobní námitce, tedy nedostatečně zjištěnému či zohledněnému skutkovému stavu, soud uvádí následující: Ze správního spisu vyplývá, že bezdůvodné obohacení u žalobce vzniklo tím, že podle ust. § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru nenahlásil bezpečnostnímu sboru, jehož byl příslušníkem a kterým mu byl poskytován výsluhový příspěvek, vznik invalidity. Výsluhový příspěvek poskytovaný žalobci tak nebyl snížen podle ust. § 160 zákona o služebním poměru a žalobci byl vyplácen v nezměněné výši. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem vypláceným žalobci a výsluhovým příspěvkem, který měl být vyplácen žalobci, je tak prospěchem žalobce získaným bez právního důvodu, neboli bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 213 zákona o služebním poměru, které je žalobce povinen vydat. O shora uvedené skutečnosti není mezi účastníky sporu. Žalobce argumentuje, že žalovaným nebyly řádně posouzeny všechny okolnosti případu, konkrétně jeho zdravotní stav a jeho indispozice v době podání žádosti o invalidní důchod. Soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť žalovaný správní orgán musel postupovat způsobem, jakým postupoval. Zákon mu neumožňuje vydání bezdůvodného obohacení nepožadovat, ale naopak přikazuje žalobci takto neprávem získaný majetkový prospěch vrátit (vydat). Žalobce byl povinen bezdůvodné obohacení vydat a žalovaný byl oprávněn (a zároveň povinen) vydání požadovat. Opačným postupem by se žalovaný, resp. příslušný služební funkcionář, sám dopustil porušení právní povinnosti při nakládání se svěřeným majetkem. Na věci nic nemění ani důvody, pro které žalobce své povinnosti podle ust. § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru nesplnil. V této souvislosti lze též poukázat na závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 23. 1. 2002 ve věci sp.zn. 25 Cdo 643/2000, které lze plně užít i na projednávaný případ a podle nichž posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy …., mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku nebo dodatečně odpadl. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není podle cit. rozhodnutí protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Požadavek k vydání bezdůvodn