1 Afs 98/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Af 15/2015- 26 - text 5 pokračování 6Af 15/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: PELKART company s.r.o., se sídlem Bronzová 2021/23, Praha 5, IČ: 29064317, zastoupený JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem Radobyčická 830/8, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2015 č.j.: 974/15/5100-31462-707633, ve spojení s rozhodnutím o opravě zřejmých nesprávností ze dne 26.1.2015 č.j.: 2595/15/5100-31462-707633, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5 (dále také jen „finanční úřad“, společně s žalovaným podle kontextu obecně zmiňován i jako „správce daně“), ze dne 1.7.2014, čj. 4378033/14/2005-24401-107728 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), a zamítnuto odvolání žalobce (v kontextu rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností žalovaného ze dne 26.1.2015). Ve správním (daňovém) řízení bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o vrácení přeplatku na dani ze dne 24.1.2014 – odvod z loterií a jiných podobných her ve výši 4.968,- Kč podle ust. § 155 odst. 2, 3 a 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítal, že podle právního stavu účinného do 31.12.2011 bylo provozování výherních hracích přístrojů zpoplatněno správním poplatkem za vydání povolení podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“), a místním poplatkem podle ust. § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích nebo zákon o poplatcích“). S účinností od 1.1.2012 bylo provozování výherních hracích přístrojů zpoplatněno správním poplatkem za vydání povolení podle zákona o správních poplatcích, a odvodem z loterií a jiných podobných her podle ust. § 41 a násl. zákona č. 202/1990 Sb., zákon o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích nebo loterní zákon“). Žalobci vydal povolení na celý rok 2012 příslušný správní úřad, žalobce uhradil správní poplatek ve výši 330.000,- Kč. Podle názoru žalobce popsaná změna právních předpisů způsobila, že podnikatelé při provozování výherních hracích přístrojů měli při stejné podnikatelské činnosti a stejném předmětu podnikání v roce 2012 rozdílnou ekonomickou situaci, když záviselo na tom, zda příslušný subjekt požádal o povolení pro výherní hrací přístroje na rok 2012 před datem 31.12.2011 nebo po tomto datu. Subjekty, které požádaly do 31.12.2011 zaplatili vysoký správní poplatek za vydání povolení podle zákona o správních poplatcích, a vysoký odvod z loterií a jiných podobných her podle ust. § 41 a násl. loterního zákona. Subjekty, které požádaly o povolení v roce 2012, zaplatily nízký správní poplatek za vydání povolení podle zákona o správních poplatcích a odvod z loterií podle loterního zákona. V této okolnosti žalobce spatřuje stanovení nerovných podmínek subjektů provozujících totožnou činnost na totožném území v též době a dovolává se právního názoru, který vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21.1.2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02. Uvádí názor, že při posouzení rovnosti je třeba zohlednit faktický dopad na podnikatelské subjekty, nerovnost byla způsobena zákonodárcem svévolně a účelově, uvádí svůj názor, že motivací bylo, aby nedošlo k výpadku příjmů obcí, které by musely poplatek vrátit. Znovu opakuje, že podnikatelům byly nově uloženy stejné povinnosti plateb, přestože části z nich již dopředu na období roku 2012 za provozování výherních hracích přístrojů zaplatila. Žalobce se dále dovolává právního názoru, který vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 28.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10, když se podle jeho názoru dopustil zákonodárce libovůle. Žalobce dále poukázal na text zákona č. 458/2011 Sb. (novela loterního zákona), kdy tato novela neměla legisvakanční lhůtu – Poslanecká sněmovna zákon schválila dne 20.12.2011, Prezident republiky jej podepsal dne 27.12.2011, zákon vyšel ve Sbírce zákonů dne 30.12.2011 s účinností od 1.1.2012. Žalobce z těchto důvodů nesouhlasí s rozhodnutím správce daně, který podle jeho názoru nerozhodoval ústavně konformně, žalovaný se nezabýval odvolacími námitkami žalobce, čímž porušil ust. § 102 odst. 2, 3 a 4 daňového řádu (když se s nimi nevypořádal ani finanční úřad), nesouhlasí s tím, že v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalovaný nemůže posuzovat ústavnost přijetí příslušné právní normy. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, přičemž obsahově uváděl téže důvody jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Upozornil dále na skutečnost, že v řízení o vrácení přeplatku nelze posuzovat již pravomocně stanovenou daňovou povinnost, kdy již určitá daň či poplatek byl předepsán, ale posuzuje se pouze skutečnost, zda na příslušném daňovém účtu je přeplatek či nikoliv. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že skutkové otázky jsou mezi účastníky nesporné, spor je veden v právní rovině, soud za podstatné považuje odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno (po konstataci předchozího řízení, které ve skutkových otázkách není mezi účastníky sporné), že žalovaný vyšel z ust. § 149 odst. 4, § 154 odst. 1 a § 155 odst. 2 daňového řádu, když argumentaci žalobce ohledně jím tvrzené neústavnosti právní normy neuznal. Poukázal na tzv. presumpci správnosti právních předpisů, skutečnost, že právní norma byla přijata zákonodárcem a žalovaný nemá kompetenci k tomu, aby se námitkou protiústavnosti zabýval. Uzavřel, že finanční úřad postupoval v souladu s daňovým řádem, když posoudil žádost žalobce o vrácení přeplatku, a proto rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Podle ust. § 154 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném v rozhodné době: „Přeplatek je částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu.“. Podle ust. § 155 odst. 2 daňového řádu: „Správce daně vrátí daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. Správce daně vratitelný přeplatek nižší než 100 Kč daňovému subjektu vrátí jen ve výjimečných případech tak, aby byla zajištěna zásada hospodárnosti.“. V dané věci sporná otázka výkladu ústavnosti příslušného ustanovení již byla soudní judikaturou řešena, a to např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 1 Afs 98/2013 (k dispozici na webové stránce www.nssoud.cz). V tomto rozsudku je podle jeho odůvodnění patrno, že řešena byla aplikace vratitelného přeplatku za výherní hrací přístroj za rok 2012, přičemž argumentace žalobkyně v případě řešeném Nejvyšším správním soudem byla téměř obdobná, jako v této věci (žalobkyně napadala neústavnost intertemporálního pravidla v zákoně, jímž byl novelizován zákon o správních poplatcích, tvrdila nerovnost při podnikání jednotlivých subjektů). Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „…[17]Stěžovatelka se domnívá, že zákonodárce zakotvil intertemporální pravidla takovým způsobem, že způsobují nestejné působení právní normy na její různé adresáty, čímž je prý narušena jejich právních jistota a založena jejich nerovnost v právech a povinnostech. K tomu nutno především zdůraznit, že aplikace různých právních norem na srovnatelné případy v závislosti na tom, kdy se udála rozhodná právní skutečnost (zde započetí řízení), je přímo podstatou intertemporálních norem. Koncepce nyní posuzované intertemporální normy, podle níž se starý právní režim plně uplatní na žádosti podané přede dnem účinnosti nového zákona, je pravidelnou součástí procesních i hmotněprávních norem. Princip vyjádřený v napadeném čl. LXXVIII odst. 1 je ostatně zákonu o správních poplatcích vlastní již od jeho schválení v roce 2004 (viz § 11 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích).