4 As 26/2013 — Nejvyšší správní soud

10 A 102/2015- 33 - text  9 10 A 102/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a soudce Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobce: Statutární město Liberec, IČO: 00262978 sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, Liberec proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2015, č. j. MPSV-UM/2188/15/4S-LBK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího usnesení Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Liberci, Kontaktní pracoviště Liberec, ze dne 3. 4. 2015, č. j. 47178/2015/LIB, jímž bylo rozhodnuto o ustanovení žalobce opatrovníkem (dále též jen „rozhodnutí úřadu práce“). Odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. Žalobce s ustanovením opatrovníkem nesouhlasil a má za to, že uvedená správní rozhodnutí jsou nezákonná a že jimi byl zkrácen na svých právech. 2. Žalobce s odkazem na § 32 odst. 2 písm. d), § 32 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), jakož i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 200/97) uvádí, že nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Jde tu o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení. Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření (sp. zn. I. ÚS 322/2000). Opatrovníka je pak třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Pro řádný výkon funkce opatrovníka je vhodné ustanovit opatrovníkem osobu, která je z vlastní vůle ochotna a schopna tuto funkci vykonávat. 3. Žalobce namítá, že správní orgány postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 19/2009 – 61, podle něhož s ustanovením opatrovníkem musí opatrovník alespoň konkludentně souhlasit. Vzhledem k tomu je nutné, aby usnesení o ustanovení opatrovníka bylo dostatečně odůvodněno a opatrovník tak měl možnost se seznámit s důvody tohoto postupu a zároveň zvážit, zda tuto funkci přijme. Z usnesení o ustanovení opatrovníkem sice přímo žádné povinnosti pro opatrovníka nevyplývají, nicméně je nepochybné, že s výkonem této funkce jsou již jisté povinnosti spojeny. Obdobně také v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 27/2000 (obec nelze ustanovit opatrovníkem proti její vůli). 4. Ustanovení opatrovníkem rozhodnutím správního orgánu klade na opatrovníka značné nároky. Ten by měl plnit své povinnosti zástupce v plném rozsahu jako např. zástupce smluvní. Zástupce smluvní však přebírá závazek zastupovat účastníka řízení na základě svého dobrovolného souhlasu vyjádřeného ve smlouvě. Obec jako územní samosprávný celek vykonává samostatnou a přenesenou působnost, plní řadu povinností stanovených právními předpisy a při současném nárůstu počtu případů, kdy je žalobce ustanovován opatrovníkem, nelze tuto agendu navíc odpovědně zvládnout. Zejména, jedná-li se o nezletilou osobu, které lze ustanovit jinou vhodnou osobu, např. druhého z rodičů. Žalobce není schopen dbát na ochranu práv a zájmů opatrovance a řádně hájit jeho zájmy a dostává se tak do situace, kdy bude třeba postupovat podle ust. § 32 odst. 7 správního řádu a ustanovit opatrovníkem někoho jiného. Žalobce odkazuje také na předchozí rozhodovací činnost Městského soudu v Praze, který opakovaně žalobci vyhověl v obdobných věcech (např. rozsudek MS v Praze ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 Ca 100/2009 - 34). 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že úřad práce při ustanovení žalobce opatrovníkem postupoval v souladu s právními předpisy. V řízení bylo neúspěšně doručováno na adresu trvalého bydliště, která byla zároveň v žádosti (o příspěvek na péči) uvedena jako korespondenční. Taktéž byl učiněn bezúspěšný pokus o sociální šetření v místě bydliště. Úspěšný nebyl ani pokus o telefonický kontakt se zákonnou zástupkyní oprávněné osoby, t. č. nezletilé. 6. Podle žalovaného úřad práce neustanovil opatrovníka pouze z důvodu urychleného vyřízení, ale šlo o situaci, kdy nebyla splněna povinnost vyplývající z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a nebylo tak možné opětovně posoudit nárok a výši příspěvku na péči. V souladu s ustanovením § 21 odst. 3 zákona o sociálních službách může být při nesplnění povinností příspěvek odňat. Úřad práce shledal, že oprávněná osoba je osobou neznámého pobytu, které se nedaří prokazatelně doručovat písemnosti. Za situace, kdy nelze použít § 32 odst. 3 správního řádu a zároveň nebyly k dispozici žádné další údaje o této osobě, stanovil úřad práce žalobce opatrovníkem. Žalovaný dále uvedl, že žalobce je jako obec trvalého pobytu vhodnou osobou pro funkci opatrovníka, neboť nemá zájem na řízení a nevzbuzuje obavu, že zájmy opatrovance nebude řádně hájit. Žalobce neuvedl žádný důvod, který by bránil přijetí funkce opatrovníka, ani neuvedl, v čem spočívá nevhodnost jeho opatrovnictví. Nevhodnost osoby přitom podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, č. j. 8 As 22/2011-78 nemůže vyplývat jen z prostého nesouhlasu s ustanovením opatrovníkem. 7. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se jednalo o osobu neznámého pobytu, jíž se prokazatelně nedařilo doručovat. K tomu žalobce odkázal na právní věty II a III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 – 29, a sice: II. Instituty doručování veřejnou vyhláškou nebo ustanovení opatrovníka (a doručování písemností jemu) jsou koncipovány jako krajní prostředek, k jehož využití lze přistoupit pouze tehdy, není-li možný postup podle ustanovení §19 až §24 správního řádu z roku 2004. III. O osobu, které se nedaří prokazatelně doručovat nebo která je neznámého pobytu se nejedná tehdy, daří-li se jí doručovat, byť fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004. 8. K odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, č. j. 8 As 22/2011, žalobce namítá tu skutečnost, že tímto rozsudkem je jasně stanoveno, že obec „může“ být ustanovena opatrovníkem, nikoli „musí“. Žalobce má za to, že tento konkrétní případ, není případem, kdy je obec oprávněně ustanovena opatrovníkem a to z toho důvodu, že z usnesení nevyplývá, jak důkladně se správní orgány zabývaly zjišťováním pobytu účastníka řízení, nejsou zde uvedeny rozhodné skutečnosti o řádném prošetření všech možností ustanovení osoby, jež by z vlastní vůle byla ochotna a schopna funkci opatrovníka vykonávat, kdy je třeba hledat opatrovníka především v okruhu blízkých osob. 9. Tvrzení žalovaného, že žalobcovo odmítání ustanovení opatrovníkem není v souladu s § 2 odst. 2 zákona o obcích, žalobce odmítá a cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000. Žalobce vykonává samostatnou a přenesenou působnost, plní řadu povinností stanovených právními předpisy a při současném nárůstu případů opatrovnictví není schopen tuto agendu odpovědně zvládnout. Nelze tedy po žalobci spravedlivě žádat, aby nad rámec povinností vyplývajících mu z právních předpisů vykonával výslovně neuložené činnosti, o kterých nadto ví, že je nebude schopen odpovědně zvládnout. Podle žalobce je zřejmé, že nelze ustanovit osobu, která si je vědoma skutečnosti, že není schopna dbát a chránit zájmy opatrovance a tudíž nemůže být pro výkon funkce opatrovníka vhodnou osobou. Žalobce se domnívá, že ustanovením osoby, která tuto funkci nevykonává, jde proti smyslu a účelu institutu opatrovnictví a zájmům opatrovance, jelikož již v průběhu řízení tato osoba musí být nahrazena jinou vhodnou osobou. 10. Ze spisové dokumentace správních orgánů se podává, že napadeným rozhodnutím úřadu práce byl žalobce ustanoven opatrovníkem nezl. S. M., nar. ... (dále jen „oprávněná osoba“), zastoupené zákonnou zástupkyní V. M., nar. ..., pro správní řízení ve věci opětovného posouzení nároku a výše příspěvku na péči, č. j. 4693/2014/LIB, a to z důvodu ukončení platnosti původního posouzení ke dni 31. 12. 2014. Oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední bylo oprávněné osobě zasláno na adresu trvalého pobytu, která byla zároveň na žádosti oprávněn