9 As 329/2016 — Nejvyšší správní soud

14 A 64/2017- 66 - text 16 14A 64/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného v právní věci navrhovatele: PAPOS Trade s. r. o., IČ 291 20 225, se sídlem Mořičovská 251, Ostrov, zastoupen JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti odpůrci: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - sdělení odpůrce ze dne 3. 7. 2015, vydané pod č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto: I. Návrh se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Navrhovatel se podaným návrhem domáhal zrušení v záhlaví označeného Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015, vydaného pod č. 186/2015 Sb., kterým Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 199/2003 Sb. a zákona č. 255/2005 Sb., sdělilo, že kolektivní smlouva vyššího stupně na rok 2015, uzavřená dne 15. 1. 2015 mezi vyšším odborovým orgánem - Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice a Česko-moravským odborovým sdružením - a organizací zaměstnavatelů - Asociací Českého papírenského průmyslu (dále jen „kolektivní smlouva“), je s účinností od prvního dne měsíce následujícího po vyhlášení tohoto sdělení závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ - NACE s číselným označením 17.11 a 17.12. Z obsahu vyžádaného spisu zjistil soud následující skutečnosti. Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice a Česko-moravské odborové sdružení s Asociací Českého papírenského průmyslu (dále jen „smluvní strany“) uzavřely dle § 22 až § 29 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), předmětnou kolektivní smlouvu vyššího stupně. Účastníci kolektivní smlouvy navrhli dne 6. 2. 2015 v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 2/1991, Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o kolektivním vyjednávání“), aby odpůrce vyhlásil sdělení, že tato kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ - NACE s číselným označením 17.11 a 17.12. Odpůrce rozhodl rozhodnutím ze dne 14. 5. 2015, č. j. 2015/22562-52, že závaznost kolektivní smlouvy bude vyhlášena sdělením. V odůvodnění uvedl, že účastníci doložili náležitosti dle § 7 odst. 2 až 6 zákona o kolektivním vyjednávání a splnili tak zákonné podmínky pro vyhlášení závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2015. Přípisem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 2015/22562-52, odpůrce požádal o zveřejnění sdělení ve Sbírce zákonů. Sdělení vyšlo v č. 76/2015 Sbírky zákonů na straně 2247 jako Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. července 2015, č. 186/2015 Sb. Oznámení o závaznosti kolektivní smlouvy bylo bez dalšího doručeno navrhovateli dne 25. 9. 2015, neboť spadal do odvětví, na které se kolektivní smlouva vztahovala. Přípisem ze dne 8. 10. 2015 navrhovatel požádal odpůrce, aby zrušil zařazení navrhovatele mezi zaměstnavatele, jež jsou vázáni předmětnou kolektivní smlouvou vyššího stupně. Přípisem ze dne 7. 12. 2015 odpůrce navrhovateli odpověděl, že jeho požadavek není důvodný a nelze mu vyhovět. Žalobou ze dne 2. 12. 2015 se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí odpůrce, kterým byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy, in eventum vyslovení, že se na něj nevztahuje. Tuto žalobu podanou dle § 65 a násl. s. ř. s. podal navrhovatel u Krajského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 45 A 70/2015-32, postoupil Městskému soudu v Praze. Ten o žalobě doposud nerozhodl. Dne 7. 8. 2017 podal navrhovatel podnět k zahájení přezkumného řízení dle § 94 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve věci předmětného sdělení, neboť dle jeho názoru nebylo vydáno v souladu s právními předpisy. Přípisem ze dne 16. 8. 2017, č. j. MPSV-2017/163751, odpůrce navrhovateli sdělil, že předmětné sdělení není rozhodnutím, a proto není na místě postupovat dle § 94 odst. 1 správního řádu. II. Obsah návrhu Navrhovatel požaduje zrušit předmětné sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně jakožto opatření obecné povahy dle § 101a a násl. s. ř. s. Navrhovatel se předně domnívá, že napadené sdělení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Dle § 172 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen návrh opatření obecné povahy (s odůvodněním a po projednání s dotčenými orgány) doručit veřejnou vyhláškou, kterou vyvěsí na své úřední desce. Zároveň musí vyzvat dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky. Odpůrce však takto nepostupoval. Navrhovatel dále odkazuje na § 173 odst. 1 správního řádu, podle něhož musí každé opatření obecné povahy obsahovat odůvodnění. U napadeného sdělení však odůvodnění absentuje. Rovněž proto považuje napadené opatření obecné povahy za nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhovatel dále označuje napadené sdělení za opatření vydané v rozporu s ústavním pořádkem. Poukazuje na skutečnost, že nebyl smluvní stranou předmětné kolektivní smlouvy a napadaným opatřením mu byla vnucena práva a povinnosti určená konsensem smluvních stran proti jeho vůli, a to bez možnosti jakéhokoli přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci (ministerstva). Navrhovatel v této souvislosti uvádí, že § 7 zákona o kolektivním vyjednání považuje za rozporný s ústavním pořádkem, resp. v rozporu s čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhovatel poukazuje na skutečnost, že kritéria pro rozšíření kolektivní smlouvy i na jiné zaměstnavatele s obdobnou, resp. převažující činností a s obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami jsou v zákoně stanovena natolik obecně, že je na místě zkoumat u každého zaměstnavatele individuální podmínky tak, aby se tito takovýmto zásahem státu a třetích osob nedostali do obtížné ekonomické situace a nebyla ohrožena více jejich práva na podnikání a vlastnictví než práva zaměstnanců vycházející z kolektivní smlouvy. Vzhledem k absenci výzvy ze strany odpůrce či smluvních stran kolektivní smlouvy dalším zaměstnavatelům, kteří nebyli smluvními stranami kolektivní smlouvy, s žádostí o stanovisko k rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy i na ně, je navrhovatel přesvědčen, že individuální podmínky jednotlivých zaměstnavatelů (včetně jeho) nebyly vůbec zkoumány. K tomuto navrhovatel dále uvádí, že u něj nepůsobí žádná odborová organizace a on sám neprojevil žádnou vůli upravit vzájemné vztahy mezi sebou a svými zaměstnanci kolektivní smlouvou. Vnucení mu vůle jiných subjektů vnímá velmi negativně a jako poškozování svých práv a omezení své smluvní svobody, neboť nebyly posouzeny stávající podmínky jeho zaměstnanců, jeho ekonomické postavení a ani jeho celková hospodářská situace, ačkoli by jen např. mzdová ujednání měla pro něj negativní hospodářský dopad. Navíc činnost navrhovatele nelze zařadit pod pojem. „obdobná ekonomická činnost“ s ostatními zaměstnavateli, kteří se stali smluvními partnery v rámci kolektivní smlouvy vyššího stupně, a kteří zpracovávají hlavně papír a papírovou lepenku (nikoliv strojní hadrovou lepenku). Absentuje také jeden z hlavních cílů institutu rozšíření kolektivních smluv vyššího stupně, kterým je vytváření srovnatelného konkurenčního prostředí u zaměstnavatelů působících v podobných oborech činnosti a vytváření srovnatelných podmínek v jejich hospodářské soutěži. Navrhovatel opětovně poukazuje na skutečnost, že mu nebyla nikdy odpůrcem zaslána výzva k zaujetí stanoviska, a minimálně už jen z tohoto důvodu by se závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně na něj neměla vztahovat. Zde navrhovatel také připomíná, že neúspěšně žádal odpůrce, aby se na něj kolektivní smlouva nevztahovala. Závěrem navrhovatel žádá, aby soud postupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a předložil věc Ústavnímu soudu, který by posoudil soulad § 7 zákona o kolektivním vyjednávání s ústavním pořádkem, resp. s čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle navrhovatele mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Porušení čl. 36 Listiny navrhovatel spatřuje ve skutečnosti, že nemá možnost jakkoli se účastnit vydání opatření (rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy) před správním orgánem (ministerstvem) a následně se domáhat přezkumu takového autoritativního rozhodnutí orgánu veřejné moci. Dle navrhovatele není stávající právní úprava § 7 zákona o kolektivním vyjednávání dostatečná, neboť odnímá možnost do