3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

13 A 9/2019- 25 - text 7 13 A 9/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobci: a) A. T. státní příslušností Ruská federace bytem v ČR: P. b) K. S. státní příslušností Česká republika bytem P. oba zastoupeni Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou sídlem Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2019 č.j. CPR-36810-2/ČJ-2018-930310-V243 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 10. 2018 č.j. KRPA-153980-68/ČJ-2015-000022 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci a) dle ust. § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) v návaznosti na ust. § 119 odst. 3 citovaného zákona, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, v délce 5 let s tím, že počátek uvedené doby byl v souladu s ust. § 118 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. stanoven od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Ve smyslu ust. § 120a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. bylo také konstatováno, že na cizince se nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb. 2. Žalobci v žalobě namítali, že intenzita narušení veřejného pořádku nebyla naplněna. Žalobce a) připustil, že se dopustil chyb, kterých lituje, nicméně rozhodnutí, která byla vydána, jsou dle jeho názoru v rozporu se zákonem a Listinou základních práv a svobod, a to z důvodu, že se jedná o zásah do rodinného a soukromého života cizince, který je plně adaptován v České republice. Má zde své zázemí, svou rodinu, žije zde jeho matka, sestra, bratr občan České republiky a jeho družka občanka České republiky. Žalobce a) se pak domníval, že se na území České republiky zdržuje oprávněně. Návrat do rodné země si nedovede představit, nemá tam žádné sociální, kulturní, ani rodinné vazby. Žalobci namítali porušení § 2 odst. 3, 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s. ř.“). Jsou přesvědčeni o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jakož i o tom, že důvod pro uložení správního vyhoštění nekoresponduje s újmou, kterou způsobí žalobci a) a celé jeho rodině. Správní orgány se se pak dostatečně nezabývaly skutečným stavem věci a nedostatečně svá rozhodnutí odůvodnily. Dále je podle žalobců nutno poukázat na to, že porušování právních předpisů ze strany cizinců je přísněji trestáno, než je tomu u občanů České republiky. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že důvodem pro vydání prvoinstančního rozhodnutí, jímž bylo žalobci a) uloženo správní vyhoštění, byla skutečnost, že žalobce a) závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Žalovaný k aktuálně uplatněným žalobním námitkám odkázal nejen na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale také na své odůvodnění, neboť měl za to, že v rámci vedeného správního řízení se zcela dostačujícím způsobem vypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo i s tím, co uvedl žalobce a). Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 4. Při jednání konaném dne 11. dubna 2019 účastníci řízení setrvali na svých právních závěrech a procesních stanoviscích. 5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 6. Ve správním spise se pak především nacházejí následující pro danou věc podstatné dokumenty: oznámení o zahájení správního řízení ze dne 15. 4. 2015, č.j. KRPA-153980/ČJ-2015-000022, protokol o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 15. 4. 2015 č.j. KRPA-153980/ČJ-2015-000022 sepsaný Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort, protokol o výslechu svědka správního řízení ze dne 20. 7. 2015 č.j. KRPA-153980/ČJ-2015-000022 sepsaný Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort, závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince ze dne 6. 3. 2017, rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 31. 10. 2018 č.j. KRPA-153980-68/ČJ-2015-000022, odvolání žalobců ze dne 10. 11. 2018 vč. jeho doplnění ze dne 14. 11. 2018 a žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2019 č.j. CPR-36810-2/ČJ-2018-930310-V243. Ve správním spise se pak rovněž nacházejí výsledky lustrace v informačních systémech Policie České republiky, rozsudky obvodních soudů uvedené v napadeném rozhodnutí a výpis z evidence rejstříků trestů ze dne 28. 1. 2019. 7. Soud ze správního spisu zjistil, že prvoinstančním rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018 bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ust. § 119 odst. 3 cit. zákona uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na 5 let. Předmětné rozhodnutí pak vychází ze skutečnosti, že cizinec závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Narušení veřejného pořádku závažným způsobem spatřuje správní orgán v opakovaném nezákonném jednání žalobce a), kterým žalobce a) porušil právní normy České republiky a které je v předmětném rozhodnutí popsáno. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že nezjistil žádná pochybení, která by způsobovala nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, protiprávní jednání žalobce a) bylo prokázáno nadevší pochybnost a odvolací správní orgán se se závěry správního orgánu prvního stupně ztotožnil, toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobců zamítl. 8. Soud posoudil předmětnou věc následovně: 9. Podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, lze vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let; do této doby se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody. 10. Podle § 119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, se stanoví až na 10 let, jde-li o správní vyhoštění z důvodu uvedeného v odstavci 2 písm. a) anebo b), nebo až na 3 roky, jde-li o správní vyhoštění z důvodu uvedeného v odstavci 2 písm. c). 11. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 12. K výkladu § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011 č.j. 3 As 4/2010-151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS: „[J]ednání cizince je narušením veřejného pořádku ve smyslu § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců v prvé řadě tehdy, pokud je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti. V řadě druhé však rozšířený senát připomíná, že toto kritérium je v souladu se směrnicí 2004/38/ES (srov. čl. 27 odst. 2) stále pouze obecným kritériem posouzení možného použití výhrady veřejného pořádku. Při použití § 119 je tak nutné rovněž zohlednit, že v tomto případě se jedná o v podstatě nejvážnější možný zásah do práv cizince. Z toho důvodu je nezbytné dané ustanovení aplikovat pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu (srov. bod 23 odůvodnění a čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/