4 As 57/2005 — Nejvyšší správní soud

13 A 91/2018- 27 - text 6 13 A 91/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: V. Š. bytem x zastoupen JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem sídlem Štefánikova 75/48, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 27. 7. 2018 č.j. UOOU-08596/17-64 takto: I. Rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 27. 7. 2018 č.j. UOOU-08596/17-64 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedkyně žalovaného, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018 č.j. UOOU-08596/17-56. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 44 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť porušil povinnost mlčenlivosti, a to ve formě nepřímého úmyslu, neboť od 23. srpna 2017 nejméně do 18. října 2017 zveřejnil na svém profilu na sociální síti Facebook příspěvek, který obsahoval osobní údaje Mgr. Z. V., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouc, v rozsahu rodné příjmení, datum a místo narození, které získal ze spisu trestního řízení sp. zn. 5 T 273/2015, čímž porušil povinnost stanovenou § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, tedy povinnost osoby, která v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přichází u správce do styku s osobními údaji, zachovávat mlčenlivost o těchto osobních údajích. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. 2. Žalobce v žalobě označil tvrzení žalovaného týkající se trestního řízení vedeného s žalobcem za nepravdivá a doplnil k nim vlastní vysvětlení. Dále namítal, že není osobou, která by byla vázána mlčenlivostí, navíc předmětné údaje získal jako účastník trestního řízení. Informoval-li žalobce na Facebooku, šlo o okruh jeho známých, kteří mají na jeho profil přístup a s nimiž problematiku svého trestního stíhání již dříve projednával. Ačkoliv se žalobce opakovaně pokoušel nahlížet do svého trestního spisu, vždy mu to bylo odepřeno, takže tyto údaje se z něj ani nemohl dozvědět. Mgr. V. u hlavního líčení v trestní věci byla slyšena jako svědek, údaje tam zazněly, veřejnost vyloučena nebyla. Aplikace § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů na žalobcovu věc je zcela nesmyslná, neboť žalobce není žádným ze subjektů uvedených v tomto ustanovení. Závěrem žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného 20. 6. 2018 č.j. UOOU-08596/17-56. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že žalobce jen opakoval argumenty obsažené ve správním řízení, s nimiž se žalovaný náležitě vypořádal. V rámci předchozího řízení bylo spolehlivě prokázáno, že během hlavního líčení nebylo veřejně ani jinak sděleno rodné příjmení či datum nebo místo narození svědkyně Mgr. V., tj. osobní údaje, jejichž zveřejněním žalobce spáchal přestupek. Dále bylo prokázáno, že žalobce opakovaně nahlížel do trestního spisu a pořizoval nebo si nechal z něj vyhotovit kopie. Tvrzení ohledně zpřístupnění profilu Facebooku pouze omezenému okruhu žalobcových známých bylo vyvráceno pořízením tzv. „print screenu“ žalovaným. Žalovaný navrhl zamítnout žalobu jako nedůvodnou. 4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s. 5. Soud nejprve uvádí, že směřuje-li žaloba (§ 65 a násl. s. ř. s.) proti rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán, nikoliv jeho vedoucí (srov. podobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006 č.j. 4 As 57/2005-64 či ze dne 8. 12. 2020 č.j. 3 Azs 102/2019-46). Proto v dané věci je žalovaným Úřad pro ochranu osobních údajů. 6. V § 44 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 23. 4. 2019, bylo stanoveno: „Fyzická osoba, která a) je ke správci nebo zpracovateli v pracovním nebo jiném obdobném poměru, b) vykonává pro správce nebo zpracovatele činnosti na základě dohody, nebo c) v rámci plnění zvláštním zákonem uložených oprávnění a povinností přichází u správce nebo zpracovatele do styku s osobními údaji, se dopustí přestupku tím, že poruší povinnost mlčenlivosti (§ 15).“ 7. V § 15 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 23. 4. 2019, pak bylo stanoveno: „(1) Zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací. (2) Ustanovením předchozího odstavce není dotčena povinnost zachovávat mlčenlivost podle zvláštních zákonů. (3) Povinnost zachovávat mlčenlivost se nevztahuje na informační povinnost podle zvláštních zákonů.“ 8. Soud se nejprve zabýval námitkami zpochybňujícími skutková zjištění žalovaného. K nim soud uvádí následující. Není podstatné, jak přesně bylo rozhodováno jednotlivými soudy v žalobcově trestní věci. Proto tyto jeho námitky soud považuje za mimoběžné s předmětem projednávané věci a nezabýval se jimi. Pokud pak jde o námitku, že předmětné osobní údaje Mgr. V. u hlavního líčení zazněly a žalobci bylo odepřeno nahlížení do jeho trestního spisu, Městský soud v Praze konstatuje, že z provedeného dokazování, jak je zachyceno ve správním spise, plyne opak. K tomu soud odkazuje na str. 5 – 6 rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018, kde je logicky a srozumitelně vysvětleno (s odkazem na sdělení předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci), že osobní údaje Z. V. při hlavním líčení nebyly sdělovány (veřejně bylo sděleno pouze jméno, příjmení a titul); na tom dle závěru soudu nic nemění ani žalobcem poukazovaná skutečnost, že předmětné hlavní líčení se konalo ve více dnech. Žalobce ostatně ani netvrdil žádný konkrétní den a čas, kdy přesně během hlavního líčení mělo dojít ke sdělení předmětných osobních údajů Mgr. V. ze strany předsedy senátu. Jak se podává ze sdělení statutárního města Olomouc ze dne 24. 5. 2018, žalobce se opakovaně (18x) dostavil k nahlížení do trestního spisu, z něhož si pořizoval kopie písemností a zvukových záznamů. Žalobci byla mimo jiné vydána kopie úředního záznamu o podání vysvětlení Mgr. V. ze dne 5. 5. 2015 obsahující datum a místo narození a rodné příjmení této osoby. Je tedy zřejmé, že žalobce předmětné osobní údaje získal díky svému přístupu k trestnímu spisu. Obstát nemůže ani námitka, že žalobce informoval pouze okruh svých známých, kteří mají k jeho profilu na Facebooku přístup. Jak plyne z rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018 (str. 8) i ze správního spisu, žalovaný pořídil „print screen“ facebookového profilu žalobce, kde předmětné osobní údaje byly zveřejněny. K předmětným osobním údajům se tedy mohl dostat kdokoliv, nejen okruh žalobcových „známých“. 9. K právnímu posouzení věci Městský soud v Praze uvádí: 10. Podstata přestupku podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, z jehož spáchání žalovaný uznal žalobce vinným, spočívá v porušení povinnosti mlčenlivosti, kterou podle názoru žalovaného měl žalobci uložit § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Sporné mezi účastníky je to, zda žalobce vůbec mohl být v postavení subjektu, který by byl povinen zachovávat mlčenlivost podle § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. 11. Podobnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2018 č.j. 3 As 3/2017-38. V odkazovaném případě byla stěžovatelka uznána vinnou z téhož přestupku [tedy přestupku dle § 44 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů], který měla spáchat tím, že prostřednictvím webových stránek nechala zveřejnit kopie protokolů o výsleších 37 svědků a 2 protokolů o výslechu obviněného ze spisového materiálu Policie ČR, správce těchto osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, které získala v souvislosti se svým postavením obviněné v trestním řízení a které obsahovaly jméno, příjmení a celé znění výpovědi svědků a obviněn