6 As 282/2018 — Nejvyšší správní soud

3 A 140/2020- 69 - text 7 3A 140/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jana Ryby ve věci žalobce: L. Č., narozený dne X bytem X zastoupený Mgr. Filipem Hajným, advokátem sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sídlem Vladislavova 1390, 110 00 Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsednictva Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky č. j. RSSpR 2020-09-24-odv., bez uvedení data, takto: I. Rozhodnutí předsednictva Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky č. j. RSSpR 2020-09-24-odv., doručené žalobci dne 26. 10. 2020, je nicotné. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Filipa Hajného, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal u Městského soudu v Praze zrušení nedatovaného rozhodnutí předsednictva Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky č. j. RSSpR 2020-09-24-odv. (doručeného žalobci dne 26. 10. 2020), jímž bylo potvrzeno nedatované rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též „Rozhodčí soud“) č. j. RSSpR 2020-09-24, doručené žalobci dne 24. 9. 2020. 2. Tímto rozhodnutím Rozhodčí soud podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „InfZ“), částečně odmítl poskytnout informace požadované žalobcem pod body 1. až 4. žádosti. Žalobce požadoval tyto informace: 1. Seznam všech sporů rozhodnutých u Rozhodčího soudu v posledních pěti letech před podáním této žádosti, kde alespoň jednou ze stran sporu byl stát, resp. státní orgán, územní samosprávný celek nebo veřejná instituce ve smyslu InfZ; 2. Identifikace všech účastníků řízení a jejich právních zástupců ve sporech uvedených v bodě 1 této žádosti; 3. Jakým způsobem byly předmětné spory rozhodnuty, tj. zda ve prospěch nebo neprospěch subjektů uvedených v bodě 1 této žádosti; 4. Identifikace rozhodců, kteří rozhodovali spory uvedené v bodě 1 této žádosti, a dále informace o tom, kdo tyto rozhodce jmenoval; 5. Identifikace všech členů předsednictva Rozhodčího soudu v období posledních pěti let před podáním této žádosti s uvedením doby, od kdy do kdy funkci člena předsednictva vykonávali. 3. V žalobě předně žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nicotné. Blíže žalobce uvedl, že předsednictvo žalovaného není samostatným správním orgánem ani úřední osobou či jiným vykonavatelem veřejné správy, nemělo proto pravomoc o odvolání rozhodnout. O odvolání proti rozhodnutí žalovaného měl podle § 20 odst. 5 InfZ rozhodovat Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „Úřad“). 4. Dále žalobce nesouhlasí s tím, že požadované informace by bylo nutné nově vytvářet podle § 2 odst. 4 InfZ, a proto je není možné poskytnout. Podle žalobce jde o informace existující, které je třeba toliko vyhledat. Jedná se o informace vzniklé bez použití veřejných prostředků, které byly předané osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. Žalobce se rovněž neztotožňuje s argumentem ohledně povinnosti mlčenlivosti, neboť tato povinnost se vztahuje na rozhodce jako fyzické osoby, a nikoli na žalovaného jako instituci. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že požadované informace obsahují osobní údaje. Podle žalobce právnické osoby ochrany osobních údajů nepožívají a ve vztahu k fyzickým osobám lze učinit opatření, aby bylo možné osobní údaje ochránit a žádosti žalobce vyhovět. Žalobce se neztotožňuje se žalovaným, který se nepovažuje za povinný subjekt podle InfZ, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 6 As 282/2018-46, z jehož závěrů postavení žalovaného jako povinného subjektu vyplývá. 5. Žalobce dne 3. 1. 2021 samostatným podáním doplnil žalobu tak, že za žalovaného nově soudu označil Úřad. 6. Žalovaný rozhodčí soud v písemném vyjádření k žalobě ji navrhl odmítnout, popř. ji zamítnout. Nesouhlasí, že je povinným subjektem podle InfZ, není ani správním orgánem ani veřejnou institucí ve smyslu InfZ. Nemá proto pravomoc rozhodovat o žádostech podle InfZ. Předsednictvo žalovaného pouze z obezřetnosti posoudilo odvolání žalobce. K závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 6 As 282/2018-46, že žalovaný je povinným subjektem podle InfZ, žalovaný uvádí, že městský soud může ojedinělý názor Nejvyššího správního soudu překonat a odchýlit se od něj vlastním výkladem. Pokud by soud dospěl k závěru, že žalovaný byl povinným subjektem podle InfZ, pak odvolacím orgánem bylo jeho předsednictvo. Z pohledu pravidel pro poskytování informací podle InfZ považuje žalovaný žalobu za neoprávněnou. Požadované informace nebylo možné poskytnout, jelikož by bylo nutné je vytvářet podle § 2 odst. 4 InfZ, dále uvádí, že informace pocházejí od třetích osob, jak má na mysli § 11 odst. 2 písm. a) InfZ, má k nim povinnost mlčenlivosti podle § 11 odst. 3 InfZ, a dovolává se ochrany osobních údajů podle § 8a InfZ. Z těchto důvodů navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 7. Úřad na výzvu soudu uvedl, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky měl a má i po změně právní úpravy InfZ postavení povinného subjektu jako prvostupňového orgánu. S ohledem na dobu vydání napadeného rozhodnutí předsednictvem žalovaného nelze uplatnit oprávnění podle § 16b odst. 1 InfZ. Nesouhlasí se svým procesním postavením žalovaného, neboť Úřad napadené rozhodnutí nevydal, a neměl by nést ani náklady řízení. 8. Soud po uvážení dospěl k závěru, že nadále je třeba za žalovaného jako pasivně legitimovaného považovat žalobcem původně označený Rozhodčí soud, který je povinnou osobou. Je tomu tak proto, že jmenovaný vydal prvostupňové rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o informace, a jeho orgán - předsednictvo, po uplatnění opravného prostředku vydal napadené rozhodnutí jako druhostupňové rozhodnutí, byť již v době vydání rozhodnutí neměl pravomoc o odvolání rozhodnout. 9. Městský soud v Praze se nejprve zabýval námitkou žalovaného Rozhodčího soudu, zda je povinným subjektem podle InfZ, a dospěl k dílčímu závěru, že žalovaný podléhá InfZ. Městský soud v této otázce odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 6 As 282/2018-46, který pod bodem [23] dovodil, že „Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, není ani státním orgánem, ani územním samosprávným celkem či jeho orgánem, ani subjektem, jemuž zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, o čemž mezi účastníky řízení nebylo a není sporu, zůstává spornou právní otázkou toliko to, zda lze žalovaného považovat za tzv. veřejnou instituci podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ Poté, co Nejvyšší správní soud podrobně v citovaném rozsudku rozebral znaky pro identifikaci subjektu jako veřejné instituce, uvedl pod bodem [35], že „existence a činnost žalovaného výrazně přesahuje hranice soukromého práva a soukromého účelu, neboť sleduje širší veřejný účel ve státem aprobované existenci alternativy k soudnictví zajišťovanému státem.“ Následně Nejvyšší správní soud provedl výklad týkající se utváření orgánů žalovaného, a poté se zabýval otázkou státního či veřejnoprávního dohledu. Pod bodem [39] shrnul, že „zejména s ohledem na zákonem předvídanou roli státu v procesu vzniku a zániku stálých rozhodčích soudů, jakož i účel, který jejich existence sleduje, je na místě považovat žalovaného za veřejnou instituci, tedy povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud doplnil, že „si je vědom závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci obchodní společnosti ČEZ, a. s. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že kvalifikace určitých subjektů jako veřejných institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím nemůže být bezbřehá s ohledem na výhradu zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť extenzivní interpretací pojmu veřejná instituce ze strany soudů může dojít až k neústavnímu založení povinností subjektům, jimž je zákon neukládá. Ústavní soud však nikterak nezměnil kritéria vymezená již v nálezu ve věci státního podniku Letiště Praha, pouze odmítl jako relevantní kritérium tzv. efektivní ovládání obchodní korporace státem, avšak i tak připustil, že obchodní korp