11 Af 1/2019

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministryně financí ze dne 21. 10. 2018, č. j.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o hazardních hrách“), spočívajícího v zákazu provozovat hazardní hru v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách. Tohoto správního deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že na internetové stránce lottoland.com prokazatelně nejméně od 1. 1. 2017 do 27. 4. 2017 provozovala hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách uvedenou pod obchodním názvem lottoland, jmenovitě loterii podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o hazardních hrách a internetovou hru s prvky technické hry podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona o hazardních hrách, a to dálkovým přístupem prostřednictvím internetu, v českém jazyce a bez jakéhokoliv omezení při zakládání hráčského účtu a přijímání nových sázek; internetová stránka obsahovala text v českém jazyce, který aktivně vyzýval k účasti na hazardních hrách, umožňovala registraci osob, které mají bydliště na území České republiky a po zaplacení sázky v české měně umožňovala i účast na samotné hazardní hře, přičemž z vlastní úřední činnosti ministerstva bylo zjištěno, že k dnešnímu dni (tj. dni vydání Prvostupňového rozhodnutí – pozn. soudu) nebylo vydáno účastníkovi řízení ani jinému subjektu povolení ve smyslu zákona o hazardních hrách k provozování hazardních her pod obchodním názvem lottoland (výrok I.). Za spáchání shora uvedeného správního deliktu byla žalobkyni podle ustanovení § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách uložena sankce – pokuta ve výši 40 000 000 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (výrok III.).

V napadeném rozhodnutí bylo ministryní rozhodnuto o rozkladu žalobkyně proti Prvostupňovému rozhodnutí tak, že byl podaný rozklad zamítnut a závěry Prvostupňového rozhodnutí v plném rozsahu potvrzeny.

Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně prokazatelně nejméně v období od 1. 1. 2017 do 27. 4. 2017 provozovala na internetové stránce www.lottoland.com hazardní hry v českém jazyce, včetně doprovodných aktivních výzev k účasti na hazardní hře, umožňovala registraci osob, které mají bydliště na území České republiky, a po zaplacení sázky zároveň umožňovala i účast na samotné hazardní hře, aniž by k tomuto provozování disponovala základním povolením. Ze strany žalobkyně se tak i přes absenci potřebného základního povolení jednalo o provozování hazardní hry dle § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách, neboť provozovaná hra kumulativně obsahovala všechny zákonem předvídané prvky hazardní hry. Žalovaný měl dále za prokázané, že provozovatelem této internetové hazardní hry byla zcela jistě žalobkyně, neboť vykonávala činnosti uvedené v ustanovení § 5 zákona o hazardních hrách, tedy přijímala sázky a vklady do hazardní hry, vyplácela výhry a prováděla další činnosti organizačního, finančního a technického charakteru související s uvedením hazardní hry do provozu a se zajištěním vlastního provozu, jakož i činnosti potřebné pro ukončení a vypořádání hazardní hry. Z protokolu o ohledání č. j. MF-3343/2017/3403-1 ze dne 24. 1. 2017 a rovněž z 32 snímků obrazovky pořízených žalovaným, které zobrazují jednotlivé kroky prověřování obsahu internetové stránky www.lottoland.com, bylo zřejmé, že držitelem domény www.lotioland.com, na níž je předmětná hazardní hra žalobkyní provozována, je společnost Lottoland Ltd. Žalobkyně přitom neměla k datu prvního porušení zákona o hazardních hrách, tj. ke dni 1. 1. 2017, povolení k provozování hazardní hry v České republice. S ohledem na uvedené dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně porušila zákonné omezení zakotvené v ustanovení § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách, čímž se dopustila spáchání správního deliktu podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách s pokutou ve výši 40 000 000 Kč.

V prvním žalobním bodu žalobkyně namítla, že tvrzené porušení zákona o hazardních hrách nelze sankcionovat, jelikož předmětný právní režim je pro nesplnění podmínek pro omezení volného pohybu služeb, a to zejména pro svůj diskriminační charakter, v rozporu s právem EU, a získat základní povolení podle zákona o hazardních hrách pro předmětnou činnost bylo v rozhodné době objektivně nemožné. K tomu žalobkyně doplnila, že ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) připouští omezení volného pohybu služeb v oblasti hazardních her z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví, jak stanoví čl. 52 ve spojení s čl. 62 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“), nebo z naléhavých důvodů obecného zájmu, jako jsou ochrana spotřebitelů, předcházení podvodům a podněcování občanů k nadměrným výdajům za hru, jakož i předcházení narušením společenského pořádku obecně. Vždy však musí být splněny určité striktně dané podmínky. Není tedy pravdou, že jakékoli snahy o omezení rizikovosti internetových her by byly z hlediska práva EU ospravedlnitelné. Takový závěr nelze dovodit ani z judikatury soudů včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 As 251/2015-45, na který odkazoval žalovaný. Naopak omezení volného pohybu služeb může podle evropského práva obstát pouze tehdy, pokud odpovídá snaze dosáhnout legitimního cíle soudržným a systematickým způsobem. Omezení odůvodněná naléhavými důvody obecného zájmu dále musejí být v každém případě uplatňována nediskriminujícím způsobem. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí jsou postaveny na závěru, že právní úprava provozování internetových her účinná od 1. 1. 2017 shora uvedené podmínky omezení volného pohybu služeb splňovala, a to zejména proto, že podmínky pro české a zahraniční provozovatele žádající o základní povolení podle nové právní úpravy byly stejné či obdobné. Tento závěr však nemůže obstát. Do konce roku 2016 soutěžili na trhu internetových her v České republice domácí provozovatelé, kteří provozovali internetové hry na základě povolení vydaného žalovaným podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), a zahraniční provozovatelé, kteří o povolení podle zákona o loteriích požádat nemohli, neboť podle jeho § 4 mohlo povolení být vydáno pouze právnické osobě se sídlem na území České republiky. Takový právní režim byl zjevně diskriminační a zahraniční provozovatelé se sídlem v členských státech Evropské unie proto internetové hry oprávněně provozovali výlučně na základě povolení uděleného jejich domovským členským státem a článku 56 SFEU, což ostatně uznal i žalovaný.

Zákon o hazardních hrách a související předpisy měly počínaje 1. 1. 2017 zavést nový právní režim provozování internetových her, který měl mimo jiné stanovit jednotné podmínky provozování pro domácí a zahraniční provozovatele. Ve skutečnosti však byl tento právní režim vůči zahraničním provozovatelům nadále fakticky diskriminační, a to přinejmenším v období, kdy se žalobkyně měla dopustit údajného správního deliktu. Domácí provozovatelé totiž mohli podle přechodného ustanovení § 136 zákona o hazardních hrách pokračovat po dobu až šesti let v provozování internetových her na základě stávajícího povolení dle zákona o loteriích, zatímco zahraniční provozovatelé museli bez výjimky požádat o základní povolení podle zákona o hazardních hrách, které však k datu jeho účinnosti, a to výlučně z důvodů na straně žalovaného, objektivně nemohli získat. Nemožnost získat příslušné povolení podle zákona o hazardních hrách v rozhodném období úzce souvisí s tím, že zde fakticky nebylo dostatečně dlouhé přechodné období, které by zahraničním provozovatelům umožnilo se nové právní úpravě přizpůsobit. To osvědčují zejména skutečnosti, že k 1. 1. 2017 byla ve Sbírce zákonů vyhlášena jen jedna ze čtyř prováděcích vyhlášek k zákonu o hazardních hrách dle jeho § 133 odst. 1 (23. 12. 2016), takže právní rámec byl nekompletní, a k 1. 1. 2017 nebylo fakticky možné získat dokument o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti, který byl povinnou přílohou žádosti o povolení.

Pro posouzení žádosti o vydání základního povolení podle zákona o hazardních hrách byly nejvýznamnější vyhlášky, jejichž vydání bylo předpokládáno v § 133 odst. 1 písm. b) a c) zákona, neboť ty stanovují technické parametry, které musel žadatel splnit, aby mohl základní povolení obdržet. Vyhláška podle § 133 odst. 1 písm. b) byla schválena dne 27. 6. 2017 a dne 14. 7. 2017 vyhlášena ve Sbírce zákonů jako vyhláška č. 208/2017 Sb. Účinnosti tato vyhláška nabyla pět měsíců poté, co žalobkyně ukončila svou činnost na území České republiky. Jako prozatímní „řešení“ vydal žalovaný namísto této vyhlášky Standard Ministerstva financí k provozování hazardních her dle zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, č. j. MF-30513/2016/3402-12, který byl dne 22. 12. 2016 publikován na jeho internetových stránkách (dále jen „interní standard“). Takový dokument nicméně nemá žádnou právní relevanci, jelikož na rozdíl od vyhlášky není nadán všeobecnou závazností. Na základě takového interního dokumentu žalovaného nelze závazným způsobem stanovit technické parametry odborného posouzení a osvědčení provozuschopnosti, které měly provádět autorizované třetí osoby. Zákon o hazardních hrách potom v § 133 odst. 1 jasně stanoví, že rozsah technických parametrů pro zařízení, jejichž prostřednictvím jsou provozovány hazardní hry, požadavků na ochranu a uchovávání herních a finančních dat a jejich technické parametry stanoví žalovaný ve formě vyhlášky. Jakkoli se tedy žalovaný pokusil tyto náležitosti stanovit interním standardem, učinil tak bez zákonného zmocnění a navíc způsobem, jímž nemohou být třetí osoby vázány. Forma vyhlášky byla přitom zákonodárcem stanovena zcela vědomě s tím, že právě rigidní legislativní proces nutný pro případnou změnu vyhlášky zamezí zneužití správního uvážení a svévoli žalovaného. Žalovaný si tak v rozporu se zákonem vytvořil prostor pro vlastní svévoli. Dle žalobkyně zde pak neobstojí ani odkaz ministryně financí na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Špaček s.r.o. proti České republice (stížnost č. 26449/95) ze dne 9. 11. 1999, když zcela opomíjí, že jednání správních orgánů podléhá zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Pokud jde o dokument o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti, náležitosti tohoto dokumentu měl podle § 133 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách stanovit žalovaný vyhláškou a tento dokument mohla podle § 110 zákona o hazardních hrách vydat jen osoba pověřená žalovaným. Přitom příslušná vyhláška byla vyhlášena ve sbírce zákonů pod č. 439/2016 Sb. dne 23. 12. 2016, první seznam pověřených osob Žalovaný vydal dne 29. 12. 2016 a první z těchto pověřených osob zahájila činnost až po 1. 1. 2017. Protože dokument o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti byl podle § 88 odst. 2 písm. f) zákona o hazardních hrách povinnou přílohou žádosti o povolení, bylo před 1. 1. 2017 objektivně nemožné podat perfektní žádost o povolení a takové povolení získat. Žalobkyně k tomu doplnila, že přechodným obdobím na nový právní režim zde nelze mechanicky rozumět přibližně šestiměsíční období mezi vyhlášením zákona o hazardních hrách ve Sbírce zákonů dne 15. 6. 2016 a jeho nabytím účinnosti dne 1. 1. 2017, na něž se odvolávají ministryně i žalovaný, kdy přechodné období, v němž se žalobkyně mohla na nový právní režim reálně připravit, bylo mnohem kratší, resp. vzhledem k absenci prováděcí legislativy a souvisejících opatření k 1. 1. 2017 byla jeho délka vlastně nulová, či dokonce záporná.

O faktické nemožnosti získat povolení dle zákona o hazardních hrách k 1. 1. 2017 konečně dle žalobkyně svědčí i to, že, jak uznává sám žalovaný, prvnímu zahraničnímu provozovateli internetových her bylo základní povolení dle zákona o hazardních hrách vydáno až 28. 1. 2017 k provozování tzv. „živé hry“ a kursové sázky, které jsou ze své podstaty výrazně snazší k posouzení autorizovanými osobami z hlediska provozuschopnosti, jelikož neobsahují generátor náhodných čísel, na rozdíl od loterie a technické hry. V praxi byla situace taková, že prvním dnem, kdy byly závazně stanoveny náležitosti dokumentu o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti, byl 1. 1. 2017. Uvedené zároveň svědčí o tom, že příslušná právní úprava v rozhodné době nesplňovala požadavky právní jistoty a proces získání povolení nebyl transparentní.

Přibližně dva měsíce před 1. 1. 2017 byl navíc zásadním způsobem a nad rámec požadavků příslušných evropských směrnic zpřísněn zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“) v otázce požadavku na osobní identifikaci klienta, což je opatření disproporčně dopadající na zahraniční provozovatele.

Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že skutek vymezený v Prvostupňovém rozhodnutí nebyl vymezen dostatečně určitým způsobem a nemá oporu v provedeném dokazování, a to zejména co do délky tvrzeného nelegálního provozování internetové hry a údajného obsahu předmětných internetových stránek žalobkyně v rozhodném období. Žalovaný a ministryně chybně hodnotili délku časového období, po které byla na území České republiky provozována hazardní hra žalobkyní. Žalobkyně v návaznosti na zahájení řízení ze strany žalovaného ukončila svou činnost na území České republiky dne 20. 2. 2017, kdy znemožnila registrace pro nové české hráče. Fakt, že se zaměstnanec žalovaného dne 27. 4. 2017 přihlásil do již existujícího uživatelského účtu, je irelevantní, protože za takové situace nemohl logicky ověřit, zda v té době stránka obsahovala či neobsahovala omezení při zakládání hráčského účtu pro osoby s bydlištěm na území České republiky. K zablokování možnosti registrace pro uživatele s bydlištěm na území České republiky došlo nejpozději dne 20. 2. 2017. Skutečnost, že stránka dne 27. 4. 2017 přijala sázku zaměstnance žalovaného ve výši 9 Kč, pak nedává dostatečný podklad pro tvrzení žalovaného, že přijímání nových sázek se dělo „bez jakéhokoliv omezení“. Tyto aspekty skutku, za který byla žalobkyně potrestána, tak v žádném případě nelze mít za prokázané, a to minimálně za období od 20. 2. 2017 do 27. 4. 2017. Uvedený postup žalovaného je navíc v rozporu se zásadou vyšetřovací i se zásadou volného hodnocení důkazů a takto zjištěný skutkový stav je v rozporu se spisy ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na § 2 odst. 2 zákona o hazardních hrách

Žalobkyně namítla, že nesprávně zjištěná délka jejího nelegálního provozování internetové hry je ve skutkové větě výroku Prvostupňového rozhodnutí potvrzeného napadeným rozhodnutím jako jediná zvýrazněna tučným písmem, z čehož lze usuzovat její zásadní význam pro určení druhu a výše sankce. S ohledem na nedostatečná a nesprávná skutková zjištění však rozhodnutí obstát nemůže.

Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by bylo rozhodnuto o rozkladu žalobkyně ze dne 4. 9. 2018 proti rozhodnutí Ministryně financí ze dne 15. 8. 2018, č. j. MF-19151/2018/7102-2 (dále jen „usnesení ze dne 15. 8. 2018“), o nevyhovění námitkám podjatosti členů rozkladové komise, když nejméně čtyři členové rozkladové komise měli být vyloučeni z projednávání pro existenci důvodných pochybností o jejich nepodjatosti. Správní řízení však bylo pravomocně skončeno doručením napadeného rozhodnutí žalobkyni dne 6. 11. 2018, přičemž o rozkladu proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 nebylo vůbec rozhodnuto. Žalobkyně tak má za to, že vzhledem k tomu, že podala včas proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 rozklad, nenabylo nikdy právní moci. Ministryně ignorovala dvojinstančnost řízení o námitkách podjatosti, bylo tak porušeno právo na spravedlivý proces plynoucí z článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech a článku 36 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, v platném znění.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítla, že výše uvedená závažná procesní vada, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by došlo k pravomocnému vyřízení námitek podjatosti, fakticky vyústila v další samostatnou vadu řízení, neboť ve věci rozhodovaly nejméně čtyři osoby, které měly být z projednávání této věci vyloučeny podle § 14 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně v žalobě namítla podjatost Mgr. Jany Marešové, Ing. Ilony Honové a všech ostatních pracovníků žalovaného z důvodu jejich poměru (služebního vztahu) k účastníkům řízení, konkrétně právě k žalovanému, který prostřednictvím ministryně rozhodoval ve věci, jež se ho bezprostředně týká, a na jejímž výsledku má zájem. K tomu žalobkyně poukázala na mediální prohlášení bývalého náměstka žalovaného JUDr. Ondřeje Závodského, Ph.D., jako osoby odpovědné za regulaci hazardních her v České republice a postup žalovaného zjevně poukazující na jeho zaujatost vůči zahraničním provozovatelům hazardních her. Odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí je spíše procesní obranou ve sporu, nikoliv rozhodnutím nezávislého a nestranného správního orgánu. Je zde proto důvodná obava, že žalovaný byl od počátku veden snahou zajistit určitý výsledek řízení bez ohledu na obranu žalobkyně a že všichni pracovníci žalovaného mohou být v této věci podjatí z důvodu možného tlaku na tyto osoby ze strany žalovaného. Žalobkyně namítla podjatost doc. JUDr. Michaela Kohajdy, Ph.D. z důvodu jeho předem proklamovaného negativního politického názoru na odvětví hazardu a Ing. Michala Morawskiho pro jeho úzký vztah ke společnosti SAZKA a. s., na základě jejíhož podnětu bylo správní řízení vůči žalobkyni zahájeno.

V pátém žalobním bodu žalobkyně namítla, že žalovaný a ministryně pochybili také při ukládání sankce za správní delikt, když neaplikovali zásadu subsidiarity trestní represe ani zákonné liberační důvody, ač k tomu byly naplněny podmínky, překročili meze správního uvážení při hodnocení kritérií pro uložení sankce, čímž došlo zejména k porušení zásady individualizace správního trestu a zákazu dvojího přičítání, založili své hodnocení kritérií pro uložení sankce na nedostatečně či chybně zjištěném skutkovém stavu věci a na hypotézách, které nemají oporu v provedeném dokazování, a zatížili odůvodnění svých rozhodnutí v části týkající se uložené sankce významnými vnitřními rozpory. Žalobkyně uvedla, že v provozování internetové hry pokračovala v dobré víře bez základního povolení dle zákona o hazardních hrách do doby, dokud nebude objektivně možné získat toto povolení, přičemž bez zbytečného odkladu podala žádost o jeho vydání a s žalovaným v době před i po 1. 1. 2017 aktivně komunikovala a vždy promptně plnila jeho pokyny. Správní orgány proto měly v nadepsané věci aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a v souladu s ní díky nulové společenské škodlivosti jejího jednání neuplatňovat její odpovědnost za spáchání správního deliktu. Alternativně měly její jednání ze stejných důvodů posoudit jako úplný liberační důvod podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), popř. podle obsahově shodného ustanovení § 128 odst. 1 zákona o hazardních hrách ve znění účinném do 30. 6. 2017. I kdyby navzdory výše uvedenému byla žalobkyně za spáchání správního deliktu právně odpovědná a bylo na místě uvažovat o uložení sankce, měli žalovaný i ministryně při svém rozhodování o druhu sankce a její výměře aplikovat příslušná zákonná kritéria. Podle ustanovení § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách ve znění účinném do 30. 6. 2017 se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Toto ustanovení bylo následně zrušeno a nahrazeno ustanoveními hlavy VII. zákona o odpovědnosti za přestupky kodifikujícími obecná pravidla pro ukládání správních trestů. Podle § 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky se na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější. Byť nová právní úprava v hlavě VII. zákona o odpovědnosti za přestupky obsahuje podobná kritéria a ve většině případů pouze kodifikuje závěry potvrzené stávající judikaturou, je pro pachatele obecně výhodnější již tím, že výslovně vymezuje mnohem detailnější a přesnější pravidla pro ukládání správních trestů nežli zrušené ustanovení § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách, a tím lépe naplňuje zásadu zákonnosti správního trestání a zužuje prostor pro libovůli správního orgánu při ukládání trestů. Z této nové právní úpravy měli proto žalovaný i ministryně primárně vycházet i v nadepsané věci. Při hodnocení jednotlivých kritérií pro uložení sankce podle zrušeného ustanovení § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách navíc ministryně i žalovaný opakovaně vybočili z mezí svého správního uvážení, když v několika případech porušili zásadu individualizace správního trestu, jakož i zákaz dvojího přičítání.

Žalobkyně se neztotožnila s názorem žalovaného v Prvostupňovém rozhodnutí, v němž uvedl, že ,,(z)ávažnost správního deliktu, resp. intenzitu zásahu do veřejného pořádku, lze v případě provozování nelegální internetové hazardní hry označit za vysokou,“ k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 28/16. V citovaném nálezu Ústavní soud formuloval svůj závěr o relativně vyšší nebezpečnosti internetových her, avšak dle žalobkyně pouze jako obecný závěr o typové závažnosti určitého typu jednání za určitých okolností, kdy naplnění žádné z Ústavním soudem zmiňovaných okolností nebylo v projednávané věci prokázáno. Správní orgány si navíc byly vědomy skutečnosti, že žalobkyně působí na čtyřech kontinentech a je plně licencována ve vícero zemích, přičemž podléhá dohledu a dozoru místních orgánů, což při stanovení výše pokuty nezohlednily, s výjimkou toho, že informaci o počtu zákazníků a trhů, na nichž žalobkyně působí, použily pro ospravedlnění výše uložené pokuty, aniž by tyto informace vypovídaly o majetkové situaci žalobkyně. Žalovaný navíc v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí výslovně uznal, že v tomto případě jde pouze o následek ohrožovací a nikoli poruchový, což samo o sobě snižuje jeho význam, a také opětovně porušil zásadu individualizace správního trestu, když přihlédl k tomu, že správní delikt spočíval v aktivním konání žalobkyně, současně se zásadou dvojího přičítání. Dle žalobkyně je ovšem obtížné představit si, jak by správní delikt, jehož základní skutková podstata spočívá v tom, že delikvent provozuje hazardní hru, mohl spočívat v něčem jiném než v aktivním konání. Žalobkyně současně zopakovala, že umožnění dříve registrovaným hráčům dále se účastnit hazardních her v době, kdy tyto nejsou nadále provozovány na území České republiky, jelikož nedochází k cílení na její občany, nelze vůbec za správní delikt, resp. přestupek, považovat. Nadto podotkla, že žalovaný neprovedl jediný důkaz, jenž by domněnku, že po 20. 2. 2017 byly umožněny registrace hráčů z České republiky. Žalobkyně ve správním řízení navrhla řadu důkazů prokazující její dobrou víru a snahu získat základní povolení, přičemž žalovaný i ministryně tyto důkazy paušálně odmítli s tím, že řízení o získání základního povolení nemá právně-relevantní vztah k řízení o uložení pokuty za správní delikt. Při stanovování výše trestu však musí být hodnoceny všechny okolnosti, i ty ve prospěch žalobkyně, k čemuž nedošlo. Závěry žalovaného ohledně okolností, za nichž byl správní delikt spáchán, jsou pak v příkrém rozporu se správním spisem. Žalovaný konečně výslovně přiznal, že kromě jednání žalobkyně přihlédl při ukládání sankce i k zákonem stanovené horní hranici výše pokuty, ani jeden ze správních orgánů ale již nikde neuvedl, že by při ukládání sankce přihlédl také k dolní hranici výše pokuty (tj. 0 Kč), kterou zákonodárce nepochybně také vyjádřil závažnost předmětného jednání.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že připouští, že projednávaný případ je vhodné zkoumat i z pohledu evropského práva, konkrétně z toho pohledu, zda udělení správního trestu není v rozporu s primárním právem či judikaturou SDEU. Namítaný rozpor zákona o hazardních hrách s evropským právem však v daném případě neexistuje, jeho aplikace s primárním právem EU rozporná není, tudíž zde není založena nezákonnost či neobhajitelnost napadeného rozhodnutí. K tomu žalovaný doplnil, že při svých úvahách o důvodnosti dané žalobní námitky vycházel rovněž z toho, zda na projednávaný případ dopadá aplikace ustanovení článků 56 a 57 SFEU. Žalovaný dospěl k závěru, že provozovatel internetových hazardních her z jiného členského státu patří mezi poskytovatele služeb, což bylo mimo jiné potvrzeno i v několika rozsudcích SDEU. Vzhledem k tomu, že oblast hazardních her není na unijní úrovni plně harmonizována, přiznal SDEU členským státům možnost zvolit si vlastní systém opatření, která budou zaručovat dosažení cílů vnitrostátní politiky, a která budou způsobilá odůvodnit omezení volného pohybu služeb, a to za podmínky, že přijatá opatření nebudou v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti a dalšími požadavky vyplývajícími z primárního práva (např. všechny takové cíle je nutno sledovat soudržným a systematickým způsobem). Samotné omezení volného pohybu služeb není v projednávaném případě na závadu, neboť SDEU na základě své rozhodovací praxe umožnil členským státům, aby si individuálně stanovily výše naléhavé důvody obecného zájmu (jako je ochrana spotřebitele, předcházení podvodům a zabraňování tomu, aby občané byli naváděni k nadměrným útratám za hru, jakož i předcházení narušením společenského pořádku obecně), kterými lze omezení volného pohybu služeb odůvodnit. Omezení volného pohybu služeb bylo v projednávaném případě konkrétně motivováno požadavkem na ochranu spotřebitele. V případě zahraničních provozovatelů hazardních her totiž chybí přímý kontakt mezi spotřebitelem a poskytovatelem služby, což zvyšuje riziko podvodu a naopak snižuje možnosti spotřebitele, jak se bránit. Je zřejmé, že online hazardní hry provozované na dálku představují pro veřejný pořádek a pro spotřebitele větší riziko, než tradiční off-line hry v herně, kdy snahy o omezení zmiňované rizikovosti her na internetu jsou tedy legitimním a ospravedlnitelným důvodem pro omezení volného pohybu služeb mezi členskými státy EU. Dle žalovaného z výše uvedeného plyne, že svoboda volného pohybu služeb deklarovaná v článku 56 SFEU není za každé situace absolutní a neomezitelná. Svobodu volného pohybu lze omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Takovéto omezení pak může být ve svém důsledku omezením diskriminačním, tedy může zakládat rozdílné zacházení mezi společnostmi se sídlem v tuzemsku a těmi, které mají sídlo v jiném členském státě. I přes výše uvedené však daná omezení musí být vždy proporcionální, tj. musí být způsobilá zaručit uskutečnění dovolávaných cílů a nesmí jít nad rámec toho, co je pro dosažení cílů nezbytné, což žalovaný dle svého názoru respektoval. V souvislosti se shora zmíněnými důvody omezení volného pohybu služeb žalovaný dále doplnil, že na základě článku 62 SFEU ve spojení s článkem 52 odst. 1 SFEU je rovněž možné na projednávanou problematiku uplatnit tzv. kategorické výjimky, tj. stanovit zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu již zmiňovaného veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. SDEU v této souvislosti konstatoval, že členské státy nemohou používat naléhavé důvody obecného zájmu, pokud zároveň sledují cíl maximalizace zisků z hazardních her a veřejné monopoly používají agresivní reklamu vyzývající k účasti na hazardních hrách, která není ani kvantitativně, ani kvalitativně uměřená. V takovém případě lze říci, že v tomto kontextu česká opatření obsažená v zákoně o hazardních hrách, která neobsahují monopol státu, případně jediného provozovatele, a nesledují primárně maximalizaci zisků státního rozpočtu, jsou přiměřená a vhodná, tj. splňují test proporcionality, respektive existuje v nich rozumný vztah mezi povahou omezení a sledovaným veřejným zájmem.

K žalobkyni namítané diskriminaci žalovaný uvedl, že je nutné se zaměřit především na otázku, zda měla žalobkyně vůbec reálnou možnost získat základní povolení v porovnání s českými a dalšími zahraničními žadateli o povolení a zdali jí je možné uložit sankci, pokud uvedené povolení ke dni porušení vnitrostátního režimu neměla. S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-243/01 Gambelli žalovaný uvedl, že podmínky pro české a zahraniční provozovatele žádající o základní povolení podle nové právní úpravy jsou stejné či obdobné. Ne každá překážka, která je spojená s postavením zahraničního provozovatele hazardních her, je potom nutně porušením principu zásady zákazu diskriminace, a je potřeba vzít rovněž v potaz, že reálně nelze dosáhnout absolutní rovnosti podmínek zahraničních provozovatelů s podmínkami českých provozovatelů. Nelze proto souhlasit se závěry žalobkyně, že by domácí provozovatelé byli zvýhodněni na úkor zahraničních provozovatelů. Žalobkyní tvrzená korelace účinného potírání nelegálních hazardních her a zvýšené poptávky po legálních hazardních hrách nemůže jako argument v projednávaném případě obstát, kromě jiného také z toho důvodu, že je tato argumentace založena pouze na obecném a nijak nepodloženém konstatování žalobkyně. K odkazu žalobkyně na rozsudek SDEU ve věci C-463/13 Stanley International Betting žalovaný uvedl, že toto rozhodnutí svědčí spíše žalovanému, neboť žalobkyně byla na českém trhu již etablována, a přestože nebyla držitelem povolení, provozovala hazardní hry pouze na základě odkazu na čl. 56 SFEU, jak ostatně také sama v žalobě uvedla. Konečně zákon o hazardních hrách obsahuje ustanovení, které je se závěry zmíněného rozsudku SDEU ve shodě, ba dokonce ideový závěr tohoto rozsudku přímo přebírá, což je zřejmé z § 136 odst. 9 zákona o hazardních hrách, který stanovuje nejzazší časovou platnost všech povolení bez rozdílu.

K námitce nekompletnosti sekundární legislativy a k problematice rozporovaného interního standardu uveřejněného na internetových stránkách žalovaného dne 22. 12. 2016, žalovaný nad rámec napadených rozhodnutí uvedl, že žalobkyně zmíněný interní standard opětovně používá jako argument na podporu jejího tvrzení o rezignaci žalovaného na vydání vyhlášky podle ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách, avšak právě nevydání diskutovaného standardu by vyjadřovalo holou rezignaci veřejné moci na kontinuitu státního dozoru nad hazardními hrami, respektive destrukci legitimního očekávání žadatelů o vydání povolení. Žalovaný nemohl uspěchat vydání vyhlášky dle § 133 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách z důvodu rigidního legislativního procesu. Žalobkyně nelogicky kritizuje jak neexistenci vyhlášky, tak zároveň existenci standardu, přičemž uvedená vyhláška fakticky nemohla být vydána k okamžiku účinnosti zákona o hazardních hrách či dokonce ještě v roce 2016. Proto také žalovaný přikročil k mezidobému řešení formou standardu, který žadatelé o povolení běžně akceptovali, a který byl obecně vnímán jako vstřícný krok vůči těmto žadatelům.

K námitce žalobkyně stran údajné objektivní nemožnosti získat dokument o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti, stejně jako k jejímu tvrzení týkající se diskriminační povahy novelizace AML zákona, žalovaný odkázal na vypořádání námitek v napadeném rozhodnutí. Doplnil, že žalobkyně měla reálnou možnost získat základní povolení za stejných podmínek k datu prvního porušení zákona o hazardních hrách, jako měl jakýkoliv jiný český nebo zahraniční provozovatel, který by o nové základní povolení k provozování internetových hazardních her usiloval, neboť všechny žádosti se posuzují stejně a bez ohledu na to, zda je žadatel tuzemského či zahraničního sídla. Odkázal přitom na skutečnost, že v rozhodné době (dne 28. 1. 2017) vydal základní povolení k provozování hazardní hry podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. f) zákona o hazardních hrách jinému zahraničnímu provozovateli, společnosti REEL Spain Pie, která o jeho vydání požádala dne 23. 11. 2016.

K druhému žalobnímu bodu žalovaný namítl, že na základě provedených důkazů jednoznačně určil začátek a konec nezákonného jednání žalobkyně a jednoznačně prokázal, že na internetové stránce www.lottoland.com byla ještě dne 27. 4. 2017 provozována hazardní hra. Záznam o získané informaci ze dne 27. 4. 2017 prokazuje, že se zaměstnanec žalovaného tohoto dne přihlásil na internetové stránce www.lottoland.com do svého uživatelského konta a realizoval sázky v celkové výši 9 Kč na hazardní hru Fruit Shop, a to i poté, co žalobkyně prostřednictvím chatu avizovala, že tento hráčský účet bude uzavřen a nadále zůstanou k dispozici pouze výplatní možnosti peněžních prostředků. Oba tyto důkazy byly provedeny v rámci dokazování dne 25. 8. 2017, kterému byla žalobkyně přítomna. Co se týče počátku období nelegálního provozování, žalovaný odkázal na to, že žalobkyně sama ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 25. 8. 2017 evidovaném pod č. j. MF-13974/2017/3404-13 v bodě č. 12 uvedla, že pokračovala v provozování hazardních her prostřednictvím internetu s ohledem na článek 56 SFEU i po 1. 1. 2017 a nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách, a to s ohledem na to, že k danému dni nebylo objektivně možné získat základní povolení. Z obsahu spisového materiálu pak je dle žalovaného zřejmé, že žalobkyně informovala žalovaného o tom, že na internetové stránce www.lottoland.com již není možná registrace osob s bydlištěm na území ČR, a že neexistuje česká jazyková verze této internetové stránky, kdy mimo jiné tato internetová stránka neobsahuje aktivní výzvy k účasti na hazardní hře pro osoby s bydlištěm v ČR ani reklamu cílenou na českého spotřebitele, až svým podáním ze dne 15. 5. 2017. Definice provozování hazardní hry uvedená v ustanovení § 5 zákona o hazardních hrách přitom zahrnuje mimo jiné i příjem sázek a vkladů do hazardní hry, ke kterému v projednávaném případě prokazatelně došlo i dne 27. 4. 2017. Bylo tedy prokázáno, že žalobkyně provozovala internetovou hazardní hru nejméně do data 27. 4. 2017. K poznámce žalobkyně, že nesprávně zjištěná délka údajně nelegálního provozování internetové hry byla ve skutkové větě výroku Prvostupňového rozhodnutí následně potvrzeného napadeným rozhodnutím jako jediná zvýrazněna tučným písmem, z čehož lze dle jejího názoru usuzovat, že tato měla zásadní význam pro určení druhu a výše sankce uložené žalobkyni, žalovaný předně zopakoval, že délka nelegálního provozování internetové hazardní hry byla prokazatelně stanovena od 1. 1. 2017 do 27. 4. 2017. Dále uvedl, že délka nelegálního provozování hazardní hry byla v projednávaném případě skutečně jedním z hlavních aspektů, který ovlivnil výsledný druh a výši uložené sankce, nicméně délka protiprávního jednání je okolností, ke které je při posuzování druhu a výměry sankce obecně přihlíženo. K námitce žalobkyně stran nedostatečných a nesprávných skutkových zjištění, jež mají být v rozporu s provedeným dokazováním nebo v něm nemají oporu, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž byly vypořádány všechny námitky žalobkyně z rozkladu, stejně jako bylo podáno relevantní vyjádření ke všem žalobkyní navrhovaným důkazům a dalším podkladům, které žalovaným při posuzování daného případu hodnotil. Ze shromážděných podkladů ve správním spise tedy jednoznačně vyplývá skutkový stav, jenž žalovaný řádným a srozumitelným způsobem popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na jehož základě následně konstruoval i výrokovou část svého rozhodnutí.

Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že se uplatněnou námitkou podjatosti jmenovaných členů rozkladové komise řádně zabýval, aby po zhodnocení všech okolností případu a potenciálních rizik dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné předpoklady spočívající v důvodné pochybnosti o existenci poměru k věci (subjektivní ani objektivní) členů rozkladové komise a dalších zaměstnanců žalovaného. Dle § 76 odst. 5 věty druhé správního řádu nemá odvolání, resp. rozklad, odkladný účinek a v řízení lze pokračovat i za účasti úřední osoby, proti níž námitka směřovala. Usnesení ze dne 15. 8. 2018 o nevyhovění námitkám podjatosti členů rozkladové komise tedy bylo v souladu s § 74 odst. 1 věty druhé správního řádu předběžně vykonatelné bez ohledu na běh lhůty pro podání rozkladu proti tomuto usnesení, což podporuje i judikatura. Vyřízení námitek podjatosti v prvním stupni je tak zcela dostačující a jejich nepravomocné vyřízení nemá dopad na meritum projednávané věci. Žalovaný nečinil sporným, že o předmětném rozkladu proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 nebylo do dne podání žaloby v nadepsané věci rozhodnuto, avšak tímto jednáním nedošlo k porušení žádné zákonem stanovené povinnosti. Rozklad žalobkyně proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 byl pak projednán na jednání rozkladové komise dne 15. 3. 2019.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na závěry usnesení ze dne 15. 8. 2018 o nevyhovění námitkám podjatosti, v nichž se ministryně patřičným způsobem vypořádala se všemi argumenty žalobkyně uplatněnými v předmětných námitkách, včetně vznesené námitky systémové podjatosti. Doplnil přitom, že postup žalobkyně při uplatnění námitek podjatosti jmenovaných čtyř členů rozkladové komise a všech dalších zaměstnanců žalovaného podílejících se na rozhodování v této věci, spíše chápe jako obstrukční procesní taktiku žalobkyně, k níž se mimo jiné vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 As 240/2015. K citaci mediálních vyjádření bývalého náměstka žalovaného pro oblast hazardu JUDr. Ondřeje Závodského, Ph.D., žalovaný uvedl, že jsou citované úryvky vytrhány z kontextu prohlášení tak, aby co nejvíce podporovaly argumentaci žalobkyně ohledně údajné systémové podjatosti žalovaného, respektive jeho zaujetí vůči zahraničním provozovatelům internetových hazardních her, pročež skutečnost, že účinností zákona o hazardních hrách dojde k výrazným změnám v oblasti hazardu a mimo jiné i k efektivnějšímu postihování nelegálních provozovatelů hazardních her jakož i provozovatelů na internetu, byla zřejmá před nabytím účinnosti zákona o hazardních hrách již z nejrůznějších tiskových zpráv a oficiálních prohlášení žalovaného uveřejňovaných v průběhu roku 2016. Žalovaný zahraniční provozovatele internetových hazardních her nikdy paušálně neoznačil za ilegální provozovatele, jejichž podnikání by bez dalšího spojoval s organizovaným zločinem tak, jak tvrdí žalobkyně. Veškerá tisková a mediální prohlášení žalovaného, stejně tak důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách v době před nabytím účinnosti zákona o hazardních hrách pouze upozorňovala na poměrně významnou změnu právní úpravy v oblasti hazardních her, která měla usnadnit postih zahraničních provozovatelů online hazardních her provozujících podnikání bez příslušného povolení, neboť tento postih byl za účinnosti zákona o loteriích velmi obtížný, respektive nereálný, a to především z důvodu komplikované mezinárodní justiční spolupráce.

K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že tvrzení žalobkyně o nulové společenské škodlivosti jejího protiprávního jednání nelze přijmout. Význam zájmu chráněného zákonem o hazardních hrách spočívá v řádném provozování hazardní hry způsobem, který je v souladu jak s tímto zákonem, tak s příslušnými podmínkami uvedenými v základním povolení a ve schváleném herním plánu. Zajištění řádného provozování internetových hazardních her a s tím spojenou ochranu zájmů společnosti lze zajistit pouze v případě, že se jedná o legálního provozovatele, který hazardní hry provozuje na základě schváleného herního plánu. Oblast regulace hazardních her je natolik závažnou celospolečenskou problematikou ovlivňující široké spektrum adresátů, že tato musí být regulována právními předpisy, které zajistí striktní dodržování všech schválených pravidel a podmínek, a to zcela jasným a předvídatelným způsobem. Je zřejmé, že sama žalobkyně si byla striktnosti a významnosti této regulace vědoma a věnovala ji jistou pozornost, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že se nechala zastupovat renomovanou advokátní kanceláří již v době před samotným zahájením řízení o vydání základního povolení, avšak i přesto svým jednáním prokazatelně naplnila znaky skutkové podstaty správního deliktu, na základě čehož jí byla v mezích správního uvážení uložena pokuta, a to v adekvátní výši 40 000 000 Kč. Tvrzení žalobkyně o nulové společenské škodlivosti jejího nelegálního provozování internetové hazardní hry se dle žalovaného jeví jako zcela nepatřičné, neboť předvídá-li zákon o hazardních hrách a jeho doprovodné předpisy v souvislosti s legálním provozováním hazardní hry jisté riziko sociálně patologických jevů, respektive jistou míru společenské škodlivosti jako takové, nemůže být logicky pochyb o vysoké rizikovosti a společenské škodlivosti nelegálního provozování hazardní hry cílící na české spotřebitele, zde hazardní hry provozované bez patřičného povolení uděleného žalovaným. Z tohoto důvodu žalovaný nemohl zohlednit namítanou zásadu subsidiarity trestní represe, neboť společenská škodlivost nelegálního provozování hazardní hry je v projednávaném případě zcela zřejmá, a bylo nutné jednání žalobkyně postihnout adekvátní sankcí.

K tvrzení žalobkyně, že v provozování internetové hazardní hry bez potřebného povolení i po 1. 1. 2017 pokračovala z toho důvodu, že byla v dobré víře, že tato činnost nebude protiprávní, dokud nebude objektivně možné získat základní povolení podle zákona o hazardních hrách, a tvrzení, že bez zbytečného odkladu podala žádost o vydání základního povolení, a s žalovaným v době před i po datu 1. 1. 2017 aktivně komunikovala a vždy promptně plnila jeho pokyny, žalovaný uvedl, že žalovaný zaslal dne 2. 1. 2017 na e-mailové adresy email@lotoland.com a podpora@lottoland.com výzvu evidovanou pod č. j. MF-3343/2017/3403-14, ve které byla žalobkyně upozorněna, že jakožto držitel domény www.lottoland.com provozuje na této doméně hazardní hry dle ustanovení § 3 zákona o hazardních hrách, aniž by jí k tomuto provozování bylo vydáno příslušné základní povolení. Žalovaný žalobkyni výslovně upozornil, že pokud předmětná hra nebude bezodkladně odstraněna nebo její provozování nepřestane cílit na osoby, které mají bydliště na území ČR, bude s ní zahájeno správní řízení pro porušení ustanovení § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách. Žalobkyně však na toto upozornění žádným způsobem nereagovala, proto žalovaný dne 2. 3. 2017 zahájil s žalobkyní správní řízení o zápisu údajů na Seznam nepovolených internetových her podle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o hazardních hrách. I přes tyto skutečnosti však žalobkyně neukončila diskutované nelegální provozování předmětné internetové hazardní hry, a tuto provozovala nejméně do inkriminovaného data 27. 4. 2017.

Žalovaný při zvažování druhu a výše trestu vycházel ze skutečnosti, že ačkoliv nová právní úprava umožňuje vedle uložení správního trestu napomenutí i možnost upustit od uložení správního trestu, je nutno v každém případě respektovat zásadu přiměřenosti. Pro uplatnění této zásady je rozhodujícím kritériem povaha a závažnost spáchaného činu. Vzhledem k povaze a závažnosti protiprávního jednání žalobkyně, jakož i dalším rozhodujícím skutečnostem, s ohledem na naplnění účelu správního trestu z hlediska individuální i generální prevence a rovněž i s ohledem na již pravomocně ukončená řízení v typově podobných případech porušení zákona o hazardních hrách, dospěl žalovaný k závěru, že je na místě uložit žalobkyni za spáchaný správní delikt sankci v podobě vyměřené pokuty.

Žalovaný se dále neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nezkoumal konkrétní okolnosti případu a důvody pro stanovení uloženého trestu založil pouze na obecných prohlášeních. V napadeném rozhodnutí zhodnotil konkrétní nebezpečnost chování žalobkyně, konstatoval, že kombinace nabídky nelegálních internetových hazardních her a s tím spojená nemožnost regulace ze strany příslušného orgánu vykonávajícího státní dozor spolu s agresivní mediální kampaní (např. za pomoci článků vytvářejících iluzi snadného zbohatnutí) vytváří prostředí, které zvyšuje nebezpečí vzniku patologické závislosti na konzumaci hazardních her, a to zejména u rizikových skupin obyvatel jako jsou nezletilé děti, sociálně slabší skupiny a podobně. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně tím, že nabízela nelegální (z pohledu zákona o hazardních hrách neregulovatelné) internetové hazardní hry na stránkách www.lottoland.com, spolu s reklamou vytvářející iluzi snadného zbohatnutí a pohodlného života „bez práce“, zcela jasně ohrozila v nejvyšší možné míře zájem chráněný zákonem o hazardních hrách, kterým je snaha upravit hazardní hry, podmínky jejich provozování a opatření pro zodpovědné hraní s cílem ochránit obyvatele před vznikem patologické závislosti z hazardního hraní. K tomu připomenul, že žalobkyně nejen že neuposlechla jeho výzvu k bezodkladnému ukončení provozování hazardních her na internetové stránce www.lottoland.com, ale zároveň poměrně rozsáhlou mediální kampaní. K názoru žalobkyně, že se žalovaný dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když znak skutkové podstaty vytýkaného správního deliktu zohlednil k tíži žalobkyně navíc i při stanovení výše pokuty, žalovaný upřesnil, že diskutované aktivní konání žalobkyně spočívalo v projednávaném případě v tom, že předmětná internetová stránka obsahovala text v českém jazyce, který aktivně vyzýval k účasti na hazardních hrách a dále v tom, že žalobkyně vedla mediální kampaň a nabízela různé promo akce na podporu hraní hazardních her na internetové stránce www.lottoland.com. Žalobkyně se navíc mylně domnívá, že nepřijímat nové registrace od občanů ČR znamená neprovozovat hazardní hry na území České republiky.

K žalobkyní tvrzené svévoli, které se měl žalovaný dopustit při hodnocení důkazů, žalovaný uvedl, že posouzení a následné hodnocení příslušného důkazního materiálu probíhalo plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a postup žalovaného, respektive závěry provedeného dokazování, tak byly v souladu se zákonem a příslušnou judikaturou. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že dle § 52 správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Vzhledem k tomu, že řada žalobkyní předložených důkazů neměla žádnou souvislost s předmětem řízení, neboť se nevztahovaly k řízení o správním deliktu, nýbrž k řízení o vydání základního povolení, žalovaný tyto důkazy jednotlivě neprovedl. K tomu doplnil, že skutečnost, že v textu odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí jednotlivé důkazy při stručném popisu jejich obsahu následně označil za „irelevantní“, když předtím zcela jasně vysvětlil, jak dotčené důkazy vcelku hodnotí, nelze označit za postup, jenž by byl v rozporu s právem žalobkyně na spravedlivý proces, neboť žalovaný byl povinen předložené důkazy hodnotit pouze ve vztahu k jím vedenému řízení, nikoliv k řízení o vydání základního povolení. V souboru předložené důkazy pouze potvrdily skutečnost, kterou žalovaný zjistil i z jím získaných a řádně provedených důkazů, a to o nelegálním provozování internetové hazardní hry ze strany žalobkyně. K tomu žalovaný odkázal ohledně vypořádání námitek na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12.

K tvrzení žalobkyně, že žalovaný ani ministryně nikde ve svých rozhodnutích neuvádějí, že by při ukládání sankce přihlédli také k dolní hranici výše pokuty, žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě prokázal, že žalobkyně provozovala internetovou hazardní hru bez toho, že by jí pro tuto činnost bylo vydáno základní povolení, přičemž se z pohledu udělování správních trestů při porušování zákona o hazardních hrách jedná o typově nejzávažnější skutek, což mimo jiné vyplývá i z výše rozpětí zákonné sazby až 50 000 000 Kč.

Žalovaný dále uvedl, že byl ve svém rozhodování povinen řídit se jednak zákonem o hazardních hrách, jednak platným a účinným zákonem o odpovědnosti za přestupky. Při posuzování protiprávního jednání žalobkyně zohlednil § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a vzal v potaz i novelu zákona o hazardních hrách. Dospěl nicméně k závěru, že z hlediska výše výměry trestu není pozdější úprava zákona o hazardních hrách pro žalobkyni příznivější (příznivější má být pouze skutečnost, že nová právní úprava umožňuje upustit od uložení správního trestu nebo udělit správní trest ve formě napomenutí).

Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného replikou.

V ní ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu žalobkyně odmítla argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 As 251/2015-45, kdy se podle ní tento rozsudek týká interpretace ustanovení zákona o loteriích, nikoliv zákona o hazardních hrách. Rozsudek má také obsahovat překonanou interpretaci překonaného ustanovení § 4 odst. 4 zákona o loteriích, v důsledku čehož není v něm obsažená argumentace pro tento případ nijak použitelná. Žalobkyně také odkázala na vyjádření náměstka ministra JUDr. Ondřeje Závodského, Ph.D., který měl konstatovat, že Evropská komise v zákoně o hazardních hrách údajně „nespatřuje prakticky žádný rozpor s právem Evropské unie.“ Nadto žalobkyně opětovně upozornila na snadnější splnění podmínek pro zisk základního povolení pro provozování hazardní hry pro české (tuzemské) osoby než pro zahraniční, když stávající tuzemští provozovatelé podle ní o žádné základní povolení z důvodu šestiletého přechodného období vůbec žádat nemusejí.

Ve vztahu ke druhému žalobnímu bodu žalobkyně uvedla, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zcela ignoruje rozdíl mezi „provozováním hazardní hry na území České republiky“ a „provozováním hazardní hry v jakémkoliv jiném státě s výjimkou České republiky,“ na který žalobkyně opětovně poukázala v žalobě. Žalobkyně s odkazem na § 2 odst. 2 zákona o hazardních hrách uvedla, že nejpozději dne 20. 2. 2017 znemožnila registrace pro nové hráče, kteří mají bydliště v České republice, a tudíž na tyto hráče přestala svou činnost zaměřovat či cílit. Všechna ohledání, která žalovaný činil po tomto datu, a která mají prokazovat, že žalobkyně provozovala internetovou hazardní hru nejméně do 27. 4. 2017, se týkala pouze již existujícího hráčského účtu zaměstnance žalovaného. Prostřednictvím takového ohledání bylo možné pouze zjistit, zda žalobkyně fakticky provozuje internetovou hru, nikoliv však, zda tak činí na území České republiky, což také nečinila. Ze žádných provedených důkazů není zřejmé, že hra byla provozována bez jakéhokoliv omezení při zakládání hráčského účtu a přijímání nových sázek a umožňovala registraci osob, které mají bydliště na území České republiky, jak je uvedeno ve výroku Prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně dále zopakovala, že předmětná správní rozhodnutí jsou založena na nepřípustných a nezákonných, resp. zcela irelevantních „důkazech“. Má se jednat o dopis Finančního analytického úřadu ze dne 25. 4. 2017, který dle žalobkyně představuje komunikaci mezi dvěma správními orgány obsahující důvěrné informace o žalobkyni, přičemž k poskytnutí (resp. sdílení) takových informací ze strany Finančního analytického úřadu musí s ohledem na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí existovat zákonné zmocnění, které zde nebylo, a záznam o získání informace ze dne 18. 1. 2017 od Generálního ředitelství cel, který se však týká jiné právnické osoby, než žalobkyně.

Ve vztahu ke čtvrtému žalobnímu bodu žalobkyně doplnila, že rozhodnutí o rozkladu proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 bylo vydáno teprve 7 měsíců poté, co proti němu podala rozklad. Došlo tak k flagrantnímu porušení lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených správním řádem, a to bez jakéhokoli ospravedlnitelného důvodu. Rozhodnutí o rozkladu proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 je pak stejně jako toto usnesení založeno na nesprávním právním výkladu pojmu podjatosti rozkladové komise ze strany ministryně, a tím pádem také nesprávném posouzení žalobkyní vznesené námitky. Ministryně se navíc ve svém rozhodnutí o rozkladu proti usnesení ze dne 15. 8. 2018 nevypořádala s námitkami, které se týkaly doc. JUDr. Michaela Kohajdy, Ph.D. a Ing. Michala Morawskiho.

Ve vztahu k pátému žalobnímu bodu žalobkyně sdělila, že má za to, že žalovaný ve svém vyjádření výslovně přiznává, že se při ukládání sankce řídil právní úpravou zákona o hazardních hrách. Tato právní úprava byla však následně zrušena a nahrazena ustanoveními hlavy VII. zákona o odpovědnosti za přestupky kodifikujícího obecná pravidla pro ukládání správních trestů. Z této nové právní úpravy měl proto žalovaný primárně vycházet i v její věci.

Žalobkyně v replice vznesla námitku ke způsobu, kterým si žalovaný obstaral podklady pro rozhodnutí v rámci ohledání, kterýžto měl být v s ustanoveními zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), v platném znění (dále jen „kontrolní řád“). Žalobkyně uvedla, že podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k povedení důkazů užít jen takových důkazních prostředků, „které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.“ Žalovaným prováděné „důkazy“ byly přitom získány již v období před zahájením správního řízení prostřednictvím tzv. „kontrolní nákup služby“, při němž měl přednostně postupovat podle ustanovení kontrolního řádu jakožto speciálního právního předpisu, a nikoliv pouze dle obecných ustanovení o dokazování podle správního řádu. Zmíněné kroky žalovaného učiněné v této době je totiž vždy nutno posuzovat jakožto výkon jeho funkce dozorujícího orgánu nad provozováním hazardních her, s nímž se pojí specifické zákonné povinnosti, které však žalovaný v tomto případě nesplnil. Dozor nad provozováním hazardních her podle zákona o hazardních hrách přitom probíhá primárně podle procesních pravidel kontrolního řádu, nestanoví-li zákon o hazardních hrách v ojedinělých případech jinak. Dále se použijí některá procesní pravidla správního řádu, jakožto lex generalis. Kontrola může probíhat i bez přítomnosti kontrolovaného, ten však musí být o zahájení kontroly dodatečně informován. V případě žalobkyně však k zákonnému zahájení kontroly nedošlo. Ze skutečností uvedených ve spise, zejména pak z podání žalovaného, lze dle žalobkyně dovodit, že žalovaný vůči žalobkyni provedl tzv. anonymní kontrolní nákup služby, tedy kontrolní úkon, kterým hodlal zahájit kontrolu. Žalovaný, resp. jeho zaměstnanec, však pochybil, když žalobkyni bezprostředně poté nepředložil své pověření ke kontrole. Žalobkyně nerozporuje, že žalovaný měl pravomoc tuto kontrolu provést, ale namítá, že tato kontrola byla provedena nezákonným způsobem, jelikož nedošlo ke splnění podmínky ustanovení § 5 kontrolního řádu.

Žalovaný dále pochybil, když žalobkyni nepředložil stejnopis o provedené kontrole, a tudíž jí upřel právo se s tímto protokolem seznámit a případně proti němu podat námitky. S provedenými ohledáními byla žalobkyně seznámena teprve 25. 8. 2017 při provádění dokazování v rámci správního řízení, tj. nejméně čtyři měsíce po skutečném provedení předmětných kontrolních úkonů. Žalovaný svým nezákonným jednáním spočívajícím v nesprávném a nezákonném výkonu kontroly, jejíž výstupy poté ve správním řízení v rozporu se zákonem použil jako podklad pro vydání rozhodnutí, zapříčinil nezákonnost svého rozhodnutí, jakož i napadeného rozhodnutí, které se o tyto nezákonně získané „důkazy“ rovněž opírá.

Pro úplnost žalobkyně dodala, že žalovaný porušil práva žalobkyně jako účastníka řízení i v případě, pokud by byl povinen postupovat pouze podle správního řádu. Podle jeho § 54 má správní orgán provádějící ohledání povinnost vydat o tomto ohledání usnesení, které se oznamuje vlastníkovi nebo uživateli věci. Žalobkyni však nikdy žádné usnesení o ohledání oznámeno nebylo, a to navzdory tomu, že ohledání ze strany žalovaného byla prováděna opakovaně. Nemohla se tak proti takovému neexistujícímu usnesení bránit, ani nemohla činit jakékoli případné kroky k nápravě.

V souvislosti s ohledáními prováděnými žalovaným žalobkyně dále uvedla, že výzva k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci podle § 36 odst. 3 správního řádu jí byla žalovaným učiněna již dne 26. 4. 2017, přičemž k opětovnému ohledání internetové stránky lottoland.com, které dle předmětných správních rozhodnutí bylo údajně stěžejním podkladem pro určení délky neoprávněného provozování internetové hazardní hry, došlo teprve dne 27. 4. 2017. V době, kdy byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, tak tyto podklady ještě nebyly a ani nemohly být úplné. Tím byla žalobkyni upřena možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům pro jeho vydání.

Při jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích a skutkové argumentaci. Žalobkyně poukázala na minimální množství udělených povolení žalovaným, což svědčí o problematičnosti přijaté právní úpravy. Žalovaný k dotazu soudu neuvedl konkrétní okolnosti případu provozovatele, jemuž bylo povolení k provozování hry vydáno v lednu 2017, a to zejména z pohledu přerušení provozování hry po 1. 1. 2017, resp. případného uložení trestu tomuto provozovateli.

Městský soud v Praze (dále jen jako „soud“) na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je, jak stanoví § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně řízení, která jejich vydání předcházela. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud rovněž neshledal potřebu provádět dokazování nad rámec obsahu správního spisu, z něhož soud vychází.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí podle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvod