8 As 70/2018 — Nejvyšší správní soud

6 A 211/2013- 168 - text 16 6 A 211/2013 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., se sídlem Modletice 135, Říčany u Prahy, IČ: 613 29 266, zastoupen Mgr. Klárou Zábrodskou, advokátkou, se sídlem Rybná 716/24, Praha 1 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 9. 2013, č.j. ČTÚ-50 165/2013-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 9. 2013, č.j. ČTÚ-50 165/2013-603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru regulace komunikačních činností a poštovních služeb ze dne 20. 3. 2013, č.j. ČTÚ-7 673/2013-610/IV.vyř., (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ve věci žádosti žalobce o posouzení a vydání rozhodnutí, zda služby, které poskytuje, jsou poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách, a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím bylo v bodě I. výroku rozhodnuto tak, že služby nabízené žalobcem pod názvem „DPD CLASSIC“ a „DPD Private“ jsou poštovními službami. [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že svou podnikatelskou činnost provozuje v souladu s příslušnými živnostenskými oprávnění podle ustanovení § 601 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „obchodník zákoník“), a to na základě zasílatelských smluv uzavíraných mezi ním a jeho zákazníky, kterými jsou ve většině případů podnikatelské subjekty. Žalobce na základě uzavřených zasílatelských smluv pro své zákazníky obstarává přepravu zásilek a za účelem obstarání této přepravy zásilek přijatých od jednotlivých příkazců uzavírá v souladu s ustanovením § 610 a násl. obchodního zákoníku smlouvy o přepravě věci s určitými dopravci, kteří doručují zásilky do určitého místa. V návaznosti na účinnost novely zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“) k 1. 1. 2013, kterou byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008, kterou se mění směrnice 97/67/ES s ohledem na úplné dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb Společenství (dále jen „poštovní směrnice“), a s ohledem na skutečnost, že žalovaný již na konci roku 2012 žalobce neformálně informoval o skutečnosti, že jím poskytované zasílatelské služby budou ze strany žalovaného posuzovány jako poštovní služby ve smyslu zákona o poštovních službách, proto žalobce požádal žalovaného o sdělení, zda služby jím poskytované mohou být považovány za poštovní služby. [3] Žalobce v podané žalobě v bodě II.B. namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když žalovaný při vydání postupoval podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), jak je uvedeno ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí, ačkoliv mělo být podle názoru žalobce rozhodováno podle příslušných ustanovení zákona o poštovních službách, konkrétně podle ustanovení § 36a odst. 5 tohoto zákona (řízení o rozkladu). [4] V žalobním bodu II.C. žalobce uplatnil několik žalobních námitek. [5] V prvním bodu (Poštovní smlouva) namítl, že zasílatelské služby, které poskytuje, zcela zjevně naplňují znaky expresní zásilkové služby tak, jak je definována v ustanovení § 2 písm. o) zákona o poštovních službách, a nemůže se tedy z pohledu tohoto zákona jednat o služby srovnatelné nebo zaměnitelné se základními službami. Rovněž z definice expresní zásilkové služby vyplývá, že se v případě této služby nejedná o službu poštovní. Dále ke smluvnímu přímusu namítl, že u ostatních subjektů poskytujících zasílatelské či přepravní služby, které nejsou se základními službami zaměnitelné, nelze takové omezení smluvní volnosti dovozovat. Uvedl, že tvrzení žalovaného, že je dána kontraktační povinnost, tj. povinnost uzavřít poštovní smlouvu pro jakékoliv doručování zásilek, resp. poskytnutí služby, u které jsou přítomny vlastnosti uvedené v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, je účelové. Shrnul tak, že uložení kontraktační povinnosti se dotýká jeho základního práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále žalobce upozornil na to, že do účinnosti novely zákona o poštovních službách, bylo podle ustanovení § 73a živnostenského zákona provozování poštovních služeb a zahraničních poštovních služeb volnou živností, přičemž zasílatelství bylo a i po novele zůstalo volnou živností. Před novelou (do 31. 12. 2012) tedy vedle sebe existovaly dvě volné živnosti, přičemž žalobce řádně podnikal jako zasílatel na základě živnostenského oprávnění pro živnost volnou a služby jím poskytované byly posuzovány jako služby zasílatelské. [6] Ve druhém bodu (Poštovní služby) žalobce namítl, že se žalovaný ani v prvostupňovém rozhodnutí ani v napadeném rozhodnutí nevypořádal s výkladem definice poštovní služby, jak je uvedena v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, přičemž pouze opakovaně uváděl, že poštovní služba je službou poskytovanou na základě poštovní smlouvy. Žalobce dále uvedl, že z definice poštovních služeb uvedené v čl. 2 bod 1 poštovní směrnice lze dovodit, že poštovní služba musí kumulativně obsahovat čtyři v definici uvedené činnosti, tj. výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek. Uvedl, že se domnívá, že nedošlo ke správné transpozici této směrnice ohledně definice poštovních služeb do zákona o poštovních službách, když tento zákon uvádí, že poštovní služba zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu pouze zpravidla, a dále že tyto činnosti musí být provedeny prostřednictvím poštovní sítě. Pokud tedy zákon zahrnuje poštovní síť do definice poštovní služby, pak je přeprava poštovní zásilky jejím prostřednictvím jedním z definičních znaků poštovní služby podle zákona o poštovních službách. Definice poštovní sítě uvedená v zákoně je dle názoru žalobce v zásadním rozporu s definicí poštovní sítě podle směrnice, přičemž by mělo v takovém případě být přihlíženo k definici uvedené v poštovní směrnici. Uvedl, že k poskytování zasílatelských služeb svým zákazníkům v žádném případě nevyužívá poštovní síť ve smyslu směrnice, tedy neobstarává přepravu zásilek, na něž se vztahuje povinná základní (všeobecná) služba prostřednictvím systému organizace a zdrojů používaných poskytovatelem všeobecných (základních) služeb a také nedisponuje žádnými fyzickými zařízeními (poštovními schránkami) pro veřejnost, ve kterých by byl prováděn sběr poštovních zásilek. Uvedl, že poštovní podání, třídění a přeprava nemohou být jedinečným znakem poštovní služby, neboť se jedná o činnosti, které jsou obsaženy i v ostatních přepravních službách poskytovaných na základě smlouvy zasílatelské (ustanovení § 601 a násl. obchodního zákoníku) a smlouvy o přepravě věci (ustanovení § 610 a násl. obchodního zákoníku). Dále uvedl, že podmínky zákona o poštovních službách se vztahují pouze na poštovní služby prováděné podle poštovní smlouvy, o což se v případě služeb nabízených žalobce nejedná. Žalobce dále k tvrzení žalovaného, že paušální stanovení ceny dotváří celkový koncept poštovní služby, uvedl, že žalovaný jde nad rámec zákona o poštovních službách a stanovení ceny za přepravu zásilky nemůže být zahrnováno mezi znaky poštovní služby. [7] Ve třetím bodu (Adresnost a konečná podoba poštovní zásilky) žalobce namítl, že určena konkrétní osobě je každá zásilka, ať už přepravovaná v režimu zákona o poštovních službách či v režimu obchodního zákoníku. Dle žalobce se žalovaný nijak nezabýval tím, že obchodní zákoník žádným způsobem nestanoví, že obstarání přepravy věcí může být provedeno pouze, pokud takový zasílatel, resp. dopravce, pro svého zákazníka provede i služby zabalení zásilky a její adresování určitému příjemci. [8] Ve čtvrtém bodu (Komplexnost poskytované služby) žalobce namítl, že obchodní zákoník rozhodně upravuje institut zasílatelské služby jako komplexní servis poskytnutí zasílatelem příkazci. Proto, aby žalobce mohl svým zákazníkům poskytovat komplexní služby, je třeba, aby činnost žalobce byla organizována prostřednictvím určité struktury zajišťující efektivní poskytování služeb žalobce. Uvedl, že se nedomnívá, že systém organizace činnosti a technologické prvky, technologické zařízení, síť provozoven nebo specifické služby provozovatele, jsou výlučným znakem poštovní služby, když takové znaky jsou typické pro provozování podnikatelské činnosti ve většině oblastí podnikání při určité velikosti podnikatelského subjektu. [9] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil jedna