2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

11 A 228/2021- 56 - text 7 11 A 228/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: R. F., insolvenční správce sídlem X proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 10. 2021, č. j. MSP-45/2021-ODKA-ROZ/6 takto: I. Rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 22. 10. 2021, č. j. MSP-45/2021-ODKA-ROZ/6, a rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2021, č. j. MSP-10/2018-OINS-SRIS/5, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým ministryně spravedlnosti zamítla jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2021, č. j. MSP-10/2018-OINS-SRIS/5. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným, že opakovaně porušil povinnost postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí a vykonávat funkci insolvenčního správce osobně nebo prostřednictvím zaměstnanců svých či zaměstnanců dlužníka stanovenou v § 36 odst. 1 ve spojení s § 40 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), ve znění účinném do 31. 5. 2019. 2. Povinnost měl žalobce porušit tím, že v řízení sp. zn. KSPA 60 INS 12864/2017 za něj dne 11. 10. 2017 vykonávali v provozovně na adrese X., funkci paní S. V. a pan M. Č. (dále jen „kontrola č. 1“), tedy osoby, které jej zastupovaly na základě udělené plné moci, a v řízeních sp. zn. KSPH 60 INS 14562/2017 a sp. zn. MSPH 72 INS 17583/2017 za něj dne 30. 1. 2018 vykonával v provozovně na adrese Z., funkci pan L. K. (dále jen „kontrola č. 2“), který byl zároveň zaměstnancem společnosti Insolvence 2008, a.s., IČO 27759725, tedy třetího subjektu. Současně v době úředních hodin tento zaměstnanec vykonával činnost pro nejméně 26 insolvenčních správců a funkci přinejmenším pro 6 insolvenčních správců, v rámci jejichž řízení měl přístup k dokladům, na jejichž základě byl sestaven seznam přihlášených pohledávek, jakož i k dalším dokumentům. 3. Tím žalobce naplnil dle žalovaného skutkovou podstatu přestupku dle § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „ZIS“), a byl mu uložen správní trest napomenutí a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žalobní argumentace 4. Žalobce tvrdí, že obě rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení skutků, které mu jsou kladeny za vinu, a proto jsou nezákonná. Žaloba obsahuje typově dva druhy námitek, které byly již uplatněny v předchozích řízeních. Jedná se jednak o obecné námitky k naplnění skutkové podstaty přestupku, jednak žalobce namítá vady skutkových zjištění ve vztahu k jednotlivým kontrolám. 5. Žalobce namítá, že IZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 neukládá insolvenčnímu správci povinnost vykonávat veškeré činnosti související s jeho funkcí osobně a k takovému závěru nelze dojít žádným z výkladových pravidel. Žalovaný postupoval v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. 6. Žalovaný vykládá § 40 odst. 3 IZ účelově, neboť „soudní a jiná řízení“ vztahuje i na samotné insolvenční řízení, resp. na veškeré činnosti, které insolvenční správce musí v souvislosti s ním zajišťovat, a dovozuje zákaz jiného druhu zastoupení insolvenčního správce než jeho zaměstnancem nebo zaměstnancem dlužníka v těchto řízeních. Takový výklad je v rozporu s judikaturou. Navíc § 40 IZ neupravuje způsob výkonu funkce insolvenčního správce, jak uvádí žalovaný, ale způsob jeho hmotněprávního jednání za dlužníka (odst. 1 a 2) a v odstavci 3 upravuje procesní legitimaci v řízení soudních a jiných. Z tohoto důvodu ustanovení není zcela zjevně aplikovatelné na nyní řešený případ, ve kterém je předmětem otázka zajištění možnosti nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení v provozovně. 7. Ke kontrole č. 2 a závěrům žalovaného, že žalobcův zaměstnanec nemohl řádně plnit práci na základě dohody o provedení práce, nemohl dodržet svou povinnost mlčenlivosti a ani povinnost nahlásit žalobci případný střet zájmů, žalobce uvádí, že tyto závěry nemají žádnou oporu v provedeném dokazování a jedná se o nepodložené domněnky. Právní úprava výslovně umožňuje souběh hlavního pracovního poměru a další výdělečné činnosti ve stejném oboru. Žalobce ani nemůže zaměstnanci zakázat uzavření jiného pracovního poměru. 8. Žalobcův zaměstnanec ani zmocněné osoby nikdy neměli přístup k podkladům ve všech žalobcem vedených řízeních, vždy jim byly udělovány jednorázové přístupy, které byly omezené jak časově, tak přístupem ke konkrétní složce. Žalobce sám vykonává přímý dohled nad výkonem práce svých zaměstnanců i zmocněných osob a rozhodnutí o povolení nahlédnout do seznamu a zpřístupnění dokumentů činí vždy osobně přímo on. Zaměstnanci nebo zmocněnci vždy pouze fyzicky zprostředkují samotné nahlížení, jsou bezúhonnými osobami, které byly řádně zaškoleny a kontrolovány, z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen, že mu nelze vytýkat jakékoliv pochybení. 9. Žalobce je přesvědčen, že zachování mlčenlivosti není nijak ztíženo vyšším počtem případů, kterých se tato povinnost týká, nadto v jeho případě šlo pouze o 3 případy. Žalobce poukázal na § 45 IZ, z něhož vyplývá, že dopadá na ochranu informací, o kterých zvláštní právní předpis stanovuje povinnost mlčenlivosti. Naopak základní informace týkající se insolvenčního řízení jsou běžně veřejně dostupné, neboť je má insolvenční správce povinnost zveřejňovat. V posuzovaném správním řízení dle žalobce nebylo zjištěno, že by s tímto typem informací vůbec zaměstnanec nebo zmocněné osoby přišli do styku. 10. Navíc nepostačuje skutečnost, že se takovéto informace objeví v jednotlivých insolvenčních řízeních (což se navíc v posuzovaných případech nestalo). Žalobci navíc ani není porušení tohoto ustanovení kladeno za vinu, ale je jeho prostřednictvím dovozováno porušení svědomitého výkonu funkce insolvenčního správce. Ustanovení § 45 je vůči § 36 odst. 1 IZ ve vztahu speciality, přičemž nelze jednání, které by pouze hypoteticky mohlo vést k porušení povinnosti podle speciálního ustanovení, posuzovat jako porušení obecné povinnosti jednat svědomitě. Totéž dle žalobce platí i pro závazek zaměstnance nahlásit žalobci případný střet zájmů. V první řadě by již ze samotné podstaty musel tento zaměstnanec mít alespoň k jednomu z řízení jakýkoli vztah, resp. zájem na jeho výsledku. V takovém případě by pak pochopitelně neměl problém rozpoznat případ, kdy by takový zájem mohl ovlivnit výkon jeho práce pro žalobce. 11. Žalobce též namítá, že se žalovaný dopouští zásahu do jeho práva na svobodné podnikání tím, že dovozuje, že nelze tolerovat nastavení, aby v jednom místě byla pouze formálně zřízena provozovna většího počtu insolvenčních správců. Vyšší počet provozoven jednoho insolvenčního správce nevypovídá nic o kvalitě výkonu funkce konkrétního insolvenčního správce a žalobce je přesvědčen, že bez prokázání konkrétního pochybení nemůže být sankcionován. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Uvedl, že žalobce námitky uplatnil již v předchozím řízení a žádné nové okolnosti, které by mohly změnit právní kvalifikaci jeho skutku, v žalobě nepředestřel. U jednotlivých žalobních námitek odkázal na příslušné body odůvodnění napadeného rozhodnutí. 13. Zopakoval, že žalobcovo jednání naplnilo jak formální, tak materiální znak přestupku podle § 36b odst. 1 písm. i) ZIS a došlo jím k narušení veřejného zájmu na řádném výkonu činnosti insolvenčních správců projevující se narušením důvěryhodnosti žalobce jako insolvenčního správce. Žalobce totiž nemohl ve vymezených úředních hodinách v provozovně skutečně a řádně vykonávat činnost insolvenčního správce, a tedy plnit povinnost postupovat při výkonu této funkce svědomitě a s odbornou péčí. V provozovnách nevykonával tuto funkci osobně ani prostřednictvím jiné oprávněné osoby, resp. vykonával tuto funkci prostřednictvím svého zaměstnance, který v určitý okamžik vykonával činnost insolvenčního správce pro několik desítek insolvenčních správců najednou. Takové jednání považuje žalovaný za nezákonné, resp. zákon obcházející. Nadto přílohy přihlášek pohledávek nejsou veřejně přístupné v žádném centrálním informačním systému, a je tedy možné do nich nahlédnout právě jen v sídle či provozovně insolvenčního správce a nejedná se o výlučně veřejné informace, jak tvrdí žalobce. 14. Zároveň dodal, že nerozporuje skutečnost, že by měl insolvenční správce veškeré úkony v insolvenčním řízení vykonávat výhradně osobně, nicméně podle jeho názoru § 40 odst. 3 IZ, již ve znění účinném do 31. 5. 2019, stanovoval, že insolvenční správce má svou funkci, resp. činnost vykonávat tam, kde mu zákon výslovně nepředepisuje vykonávat ji osobně,