2 As 31/2005 — Nejvyšší správní soud

3 A 6/2022- 26 - text 7 3A 6/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: nezletilý D. B. D. L., narozený dne X státní příslušnost X, bytem X zast. matkou D. B. D. L., zastoupené Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 11. 2021, č. j. MV-150937-4/SO-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministr vnitra zamítl žalobcův rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 8. 2021, č. j. MV-182830-5/VS-2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství České republiky podaná dne 5. 10. 2020 v zastoupení zákonným zástupcem - otcem žalobce, se souhlasem žalobcovy matky (dále jen „žádost“). Důvodem zamítnutí žádosti bylo nesplnění podmínky vyplývající z ust. § 13 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), neboť žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není dostatečně integrován do společnosti v České republice. Zohlednil přitom zásadu jednotného státního občanství v rodině s tím, že rodiče žalobce nemají státní občanství ČR. 2. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o státním občanství podle žalobce neuvádí, že podmínka rodinné integrace do společnosti v České republice v případě nezletilého může probíhat pouze prostřednictvím jeho rodičů, kteří musí být rovněž občany České republiky. Žalobce má za to, že správní orgány vykládají toto zákonné ustanovení příliš extenzivním způsobem, pokud rodinnou integraci spatřují pouze v jednotě státního občanství rodiny. Žalobce uvádí, že on sám se narodil na území ČR, navštěvoval zde mateřskou školu, navštěvuje českou základní školu a absolvuje doučování z českého jazyka. Jeho matka má na území ČR povolen trvalý pobyt, otec dlouhodobý pobyt, oba žijí na území ČR dlouhodobě a živí se podnikatelskou činností. Rodina má hlubší vazby k České republice než k X, který ani příliš nenavštěvují, a budoucí život má celá rodina spojený pouze s Českou republikou. Rodiče žalobce nemají státní občanství ČR, neboť je z okruhu možných žadatelů vylučuje neznalost českého jazyka, který je pro ně velmi obtížné se naučit s ohledem na jeho náročnost a odlišnost od jazyka x. Podle mínění žalobce však nelze usoudit, že by jak jeho rodiče, tak on samotný nebyli do české společnosti dostatečně integrováni. Žalobci dále není zřejmé, jakým způsobem by mohla být narušena rodinná vazba, pokud by mu bylo uděleno občanství ČR, když samotní jeho rodiče, kteří mají největší zájem na ochraně rodinných vazeb, podali v zákonném zastoupení žádost o české občanství. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ministr vnitra se dle žalobce v napadeném rozhodnutí z velké míry drží argumentace uvedené v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s rozkladovými námitkami, přičemž se mu jeví jako problematická pasáž napadeného rozhodnutí, v níž je uvedeno: „Co se týče námitky zmocněné zástupkyně týkající se integrace rodičů nezletilého účastníka řízení do společnosti v České republice (např. jejich nedostatečná znalost českého jazyka), ministr vnitra uvádí, že nejsou účastníky předmětného řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, a tudíž je bezpředmětné se k této námitce blíže vyjadřovat.“ S ohledem na závěr o nenaplnění podmínek § 13 zákona o státním občanství má žalobce za to, že u nezletilých žadatelů je požadována jednota státního občanství rodiny, neboť je považována za projev integrace rodiny do české společnosti. V případě žalobce však jeho rodiče z důvodu jazykové bariéry nebudou moci o udělení občanství ČR požádat. To ovšem podle žalobce neznamená, že by nebyli dostatečně integrováni do české společnosti, a při rozhodování o žádosti by neměl být z těchto důvodů diskriminován ani žalobce. 4. Ve svém vyjádření žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k jednotlivým žalobním námitkám: 5. Žalovaný uvádí, že v případě nezletilého nelze plně posoudit splnění podmínky rodinné, pracovní a sociální integrace do společnosti v ČR. Pracovní integraci vzhledem k věku nelze posuzovat. Sociální integraci nezletilého žalobce považuje žalovaný za nezavršenou či neúplnou pro jeho nízký věk, kdy nelze objektivně posoudit míru jeho zapojení do fungování společnosti a společenského života, přijetí českých kulturních tradic a další aspekty, jež sociální integraci určují. Na základě tvrzení žalobce, že v době podání žádosti navštěvoval 3. ročník české základní školy, byl žákem s výborným prospěchem, mluvil plynně česky, měl mimoškolní aktivity a byl ve věku, kdy vnímal okolní podněty mnohem intenzivněji než dospělá osoba, lze sice jeho sociální integraci hodnotit jako započatou a vzhledem k jeho věku pozitivně se rozvíjející, nikoli však jako završenou. 6. Podle žalovaného bylo v daném případě při posuzování žádosti rozhodující, že matka ani otec žalobce, kteří jsou státními příslušníky X, nežádali o udělení státního občanství společně se svým nezletilým synem. Správní orgány obou stupňů při posuzování žádosti zohlednily zásadu jednotného státního občanství rodičů a dětí jakožto rozhodující právní aspekt při hodnocení splnění rodinné integrace. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce je plně závislý na materiálním a citovém zázemí svých rodičů. Nelze tak seznat, že by byl do společnosti v ČR integrován z hlediska rodinného. Na podporu uvedeného žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 142/2013-29. 7. Žalovaný dodává, že Ministerstvo vnitra ve své rozhodovací praxi ve vztahu k jiným nezletilým účastníkům řízení podávajícím samostatně žádost o udělení státního občanství ČR obecně uplatňuje zásadu zachování jednotného státního občanství v rodině. Žalovaný je přesvědčen, že v případě žalobce byla plně respektována zásada legitimního očekávání zakotvená v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když otec žalobce podával žádost s vědomím, že se jedná o nezletilého účastníka řízení, v plné míře závislého na jeho péči. Podle žalovaného tedy nelze akceptovat námitku, že napadené rozhodnutí nevychází ze skutkového stavu věci a že ministr vnitra setrval na nesprávných a nezákonných závěrech Ministerstva vnitra. 8. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“ či „soud“) rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas (výzva byla zástupkyni žalobce doručena dne 26. 1. 2022) a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). 9. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud posoudil věc následujícím způsobem: 10. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona o státním občanství státní občanství České republiky lze udělit, pokud je žadatel integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného, pracovního, nebo sociálního, a splňuje ostatní podmínky stanovené v § 14. 11. Městský soud se v prvé řadě zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jež je předmětem druhého žalobního bodu a k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. 12. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí může dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č. j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS). Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje to