8 Azs 251/2024 — Nejvyšší správní soud

17 A 46/2022- 114 - text [OBRÁZEK] 17 A 46/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: R. T., narozený X státní příslušnost: Ruská federace zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2022, č. j. PPR-14867-10/ČJ-2019-990115, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Dosavadní průběh soudního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo žalobci sděleno, že se jeho žádosti ze dne 16. 4. 2019 o výmaz osobních údajů nevyhovuje. Žalovaný uvedl, že je v Schengenském informačním systému II (dále jen „SIS II“) veden záznam podle čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 [pozn. soudu, nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861, které obsahuje obdobnou relevantní úpravu] vztahující se k osobě žalobce, a to pro účely odepření vstupu nebo zákazu pobytu na území států schengenského prostoru, který byl vložen příslušnými orgány České republiky. Podle § 154 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 8. 2022 (dále jen „ZPC“), byl žalobce označen za nežádoucí osobu a podle § 154 odst. 6 ZPC byl zaevidován do evidence nežádoucích osob (dále jen „ENO“) a do SIS II, a to ode dne 19. 6. 2017 do 19. 6. 2022. Na základě žádosti žalobce došlo k opětovnému přezkumu důvodů zařazení žalobce do ENO a SIS II ve smyslu § 155 odst. 1 ZPC. V rámci tohoto přezkumu bylo zjištěno, že stále existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při pobytu na území České republiky a v ostatních zemích Evropské unie závažným způsobem narušit veřejný pořádek a zároveň ohrozit bezpečnost smluvních států a dalších zájmů. Žalobci proto bylo sděleno, že není možné vyhovět jeho požadavku na výmaz jeho osobních údajů z ENO a SIS II. Bližší informace nebylo možné žalobci sdělit s ohledem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Soud dodává, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil i další uchovávané osobní údaje žalobce, které odmítl vymazat, ty však nejsou předmětem žaloby. 2. Soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 17 A 46/2022-54, a napadené rozhodnutí zrušil dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudu vysloveného v rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 6 A 113/2019-36, a současně dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Rozsudek byl následně ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 8 Azs 134/2023-80. Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, že napadené rozhodnutí respektuje závěry rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019 a není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 3. Soud poté žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2024, č. j. 17 A 46/2022-83, vycházeje přitom ze závazného právního názoru sp. zn. 8 Azs 134/2023. Rozsudek byl následně ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu 31. 3. 2025, č. j. 8 Azs 251/2024-41, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2025, č. j. 8 Azs 251/2024-45. Nejvyšší správní soud uložil zdejšímu soudu zabývat se zákonností napadeného rozhodnutí, tedy otázkou, zda důvody pro vedení žalobce v ENO a SIS II byly dostačující. Zdejší soud se má také zabývat důkazním návrhem žalobce vztahujícím se k trestnímu stíhání L. G. Obsah žaloby 4. Žalobce v žalobě uvedl, že byl dne 27. 6. 2017 po příletu do Francie zadržen a byl mu odepřen vstup do země. V reakci na žádost ze dne 4. 7. 2017 mu bylo žalovaným dne 4. 9. 2017, č. j. PPR-19652-1/ČJ-2017-990115, sděleno, že je veden v ENO a SIS II. Údaje žalobce byly do systému vloženy na období od 19. 6. 2017 do 19. 6. 2018, následně od června 2018 do dubna 2019 neměl problém se vstupem do schengenského prostoru, načež byl opět po příletu do Francie zadržen a byl mu odepřen vstup do země, a to z téhož důvodu jako v roce 2017. Žalobce proto dne 16. 4. 2019 zaslal žádost žalovanému, který reagoval sdělením ze dne 26. 6. 2019, č. j. PPR-14867-1/ČJ-2019-990115, ze kterého vyplývá, že žalobce je opětovně veden v ENO a SIS II. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, které zdejší soud vyhověl rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 6 A 113/2019-36, a rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodu. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí. 5. Žalobce upozornil, že podal také opakovanou žádost dne 22. 6. 2020, které rovněž nebylo vyhověno, a i v tomto případě byl žalobce úspěšný se svou žalobou, protože zdejší soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 14 A 94/2020-35, zrušil rozhodnutí žalovaného. Ten vydal další rozhodnutí, které žalobce napadl žalobou vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 A 7/2022. Žalobce podal ještě další opakovanou žádost dne 21. 6. 2021, které opět nebylo vyhověno, řízení o další žalobě žalobce je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 A 189/2021. 6. Žalobce uvedl, že mu nikdy nebyly známy důvody pro vedení jeho osobních údajů v předmětných systémech. Žalobce je podnikatelem, realizuje obchodní cesty po celé Evropě, ve Francii vlastní nemovitost a několikrát ročně zde pobývá kvůli léčbě. Rozhodnutí žalovaného omezuje jeho osobní svobodu a právo volného pohybu, cesty po Evropské unii jsou pro žalobce stěžejní. Rovněž je zasaženo do jeho práva na zachování dobré pověsti, cti a ochrany jména. Žalobce se na území České republiky, ani jiného státu Evropské unie, ani v jiných státech nedopustil jednání, které by odůvodňovalo zavedení jeho údajů do předmětných systémů. Minimálně v období od června 2018 do dubna 2019 tento názor sdílel rovněž žalovaný, a žalobce odmítl, že by se v daném období dopustil jakékoliv protiprávní činnosti či jiné činnosti, která by odůvodňovala opětovné zavedení jeho údajů do předmětných systémů. 7. Žalobce měl za to, že žalovaný v rozporu s vnitrostátní a unijní úpravou směšuje podmínky pro vložení a zachování záznamu do předmětných systémů. To, že je záznam do ENO nezbytnou podmínkou pro vložení a zachování záznamu v SIS II, nevede bez dalšího k vložení záznamu do SIS II. Z § 154 odst. 6 ZPC žalobce dovodil, že důvody pro zařazení osoby do ENO na straně jedné a do SIS II na straně druhé musí být individuálně posouzeny. Povinnost individuálního posouzení každého případu dovozuje taktéž právní doktrína, neboť čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1987/2006 říká, že příslušné správní orgány nemohou automaticky pořídit záznam o třetizemci na základě jiného rozhodnutí, které bylo ve vztahu k určité osobě přijato. V každém jednotlivém případě musí správní orgán zvažovat, zda jsou splněny jak národní kritéria, tak i kritéria v nařízení SIS II a zda si dané důvody zasluhují záznam v SIS II (POŘÍZEK, Pavel. Výklad výhrady veřejného pořádku v jednotlivých ustanoveních zákona o pobytu cizinců. In: JÍLEK, Dalibor a POŘÍZEK, Pavel, ed. Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2017. Brno: Veřejný ochránce práv – ombudsman). Tento závěr byl rovněž aprobován judikaturou správních soudů, dle které „nařízení č. 1987/2006 ani § 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců totiž nestanoví, že každá osoba vedená v evidenci nežádoucích osob musí být automaticky zařazena do systému SIS II“ (rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 7. 2018, č. j. 14 A 59/2017-52, č. 3832/2019 Sb. NSS). 8. Žalovaný toliko konstatoval, že důvody, které vedly k zařazení žalobce do ENO podle § 154 odst. 2 ZPC, nepominuly a ve zbytku odůvodnění se žalovaný omezil na obecné a neodůvodněné formulace. Žalovaný tedy nerespektuje závazný právní názor vyřčený ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019, aby žalovaný řádně odůvodnil své rozhodnutí. 9. Žalobce upozornil, že nařízení č. 1987/2006 ukládá povinnost průběžně sledovat, zdali trvá nezbytnost dalšího vedení záznamu. Jeho recitál 11 stanoví obecnou zásadu, že pořízené záznamy by měly být ze SIS II automaticky vymazány po uplynutí 3 let. Uchování záznamu po delší dobu by tak mělo vycházet z komplexního individuálního posouzení, což z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze shledat. Tuto povinnost je třeba vztáhnout i na tzv. opakované záznamy a s nimi související nutnost jejich zachování. Lze proto pochybovat, zdali po více než 4 letech společně s již zmíněnou absencí evidence po dobu nejméně 11 měsíců důvody pro zařazení do předmětných systémů přetrvávají a jsou v souladu se základním účelem vedení záznamu. 10. Dle judikatury nepostačuje odkaz na trestní věc, v rámci které byly pravomocně odsouzeny jiné osoby (tj. nikoliv žalobce), proto tre