6 A 100/2025 – Městský soud v Praze

6 A 100/2025- 32 - text  pokračování 9 6 A 100/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: XXX zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 9. 7. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti, zaevidované pod č. j. OAM-0395752/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 9. 7. 2025, zaevidované pod č. j. OAM-0395752/DO-2025, o udělení dočasné ochrany. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho právní zástupkyně, JUDr. Veroniky Pupalové. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 9. 7. 2025 podal žalobce žádost o poskytnutí dočasné ochrany, č. j. OAM-0395752/DO-2025, již žalovaný obratem označil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobci zpět. Důvodem bylo předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku. Žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). [2] Žalobce s postupem žalovaného nesouhlasí, jelikož je toho názoru, že ke dni podání žaloby podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice naplnil. Proto neměla být jeho žádost shledána nepřijatelnou. Tento postup žalobce označuje za nezákonný. [3] Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23, Krasiliva. [4] Rovněž odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. Zmiňuje také věc, kterou žalovaný vede pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024. V dané věci měl již žalovaný dne 12. 6. 2025 udělit pobytové oprávnění typu D/DO/967, číslo vízového štítku 902395614. Žalobce zdůrazňuje, že „[v] rozsahu dříve udělené dočasné ochrany EU Rumunskem došlo tedy v případě žadatele k vyznačení pobytového oprávnění ČR, s platností do 31. 3. 2026, kdy žadatel svůj pobyt v Rumunsku dříve zrušil“. [5] Žalobce z Ukrajiny odešel z důvodu obavy o svůj život. Uvádí, že směřoval do České republiky. Na cestě sem cestoval nejdříve přes Itálii, kde získal dočasnou ochranu poprvé. Tamní dlouhodobý pobyt mu později zaniknul. Dále se žalobce přesouval přes Rumunsko, kde mu byl pobyt udělen dne 7. 2. 2024. Do České republiky žalobce přišel následně se svou snoubenkou, která zde též bydlí, a se svými přáteli, u kterých se mu dostalo zázemí a pracovního uplatnění. Zdůrazňuje, že na území České republiky má svou rodinu a přátele. Rovněž zde má sociální zázemí a žije zde v souladu s místními zvyklostmi. [6] Dne 11. 12. 2024 žalobce zrušil prostřednictvím Velvyslanectví Rumunska v Praze dlouhodobý pobyt, který mu byl předtím udělen v Rumunsku. Tam odevzdal také doklad o daném pobytovém oprávnění (Permis nr. 0232838). Žalobce ke své žalobě přiložil certifikát o zrušení pobytu v Rumunsku ze dne 11. 12. 2024. [7] Žalobce uvádí, že když se mu dostalo informace o udělení pobytového oprávnění jinému žadateli v téže situaci, v jaké je nyní on (viz výše), rozhodl se podat dne 9. 7. 2025 svou žádost. Tu však žalovaný na místě odmítl pro nepřijatelnost. Tento postup žalovaného žalobce označuje za nezákonný zásah do jeho práv. Žalobce k tomuto cituje bod 32 výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci 1 Azs 174/2024-42. [8] Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, jenž spočíval ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. Rovněž požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením dané žádosti. II. Vyjádření žalovaného [9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2025, č. j. OAM-0395752/DO-2025, uvedl, že žalobcovu žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Z databáze nazývané „Temporary Protection Platform“ žalovaný zjistil, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Itálii a Rumunsku (v rubrice „Type of protection“ bylo u žalobce uvedeno „tp“ – jedná se o zkratku pro „Temporary protection“). Žalovaný vysvětluje, že tato zkratka značí, že daný cizinec získal povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany a je dosud jeho držitelem. Dále podotýká, že sám žalobce toto potvrdil v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, kde uvedl, že dočasnou ochranu již získal v Itálii a v Rumunsku. [10] Žalovaný uvádí, že ze znění ust. § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina vyplývá, že pro splnění podmínek k vyslovení nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu stačí, když žadatel získá dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Dle jeho názoru není zapotřebí splnění jiných podmínek. V případě žalobce se jednalo právě o tuto situaci. [11] Rovněž uvádí, že žalobce v žádosti neoznačil žádné své rodinné příslušníky, kteří by měli být přítomni na území České republiky. Tímto žalovaný zdůvodňuje, proč nemohl postupovat podle ustanovení § 51 ani § 52 Legis Ukrajina. [12] Žalovaný podotýká, že ačkoli si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci dočasné ochrany (zejména rozsudků ve věci 1 Azs 33/2024 a 1 Azs 174/2024), která vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva, shledává závěry Nejvyššího správního soudu o rozporu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem nesprávnými. Dodává, že poté, co bylo dne 15. 7. 2025 vydáno prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, není pochyb o tom, že se nelze dovolávat práva sekundární volby členského státu v rámci dočasné ochrany. [13] Dle žalovaného plyne primární právo volby členského státu z čl. 8 odst. 1 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě nouzového přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též „Směrnice 2001/55/ES“). [14] Žalovaný se vymezuje vůči argumentaci Nejvyššího správního soudu obsažené v bodě 53 odůvodnění výše uvedeného rozsudku ve věci 1 Azs 174/2024. Nesdílí názor, že by prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 obracelo právní režim zakotvený Směrnicí 2001/55/ES. Ve vztahu k článku 11 této směrnice uvádí, že když právo sekundárního pohybu mezi členskými státy nevyplývá přímo z této směrnice, není vůbec zřejmé, zda jej lze vyvozovat jen z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 dané směrnice. Dodává, že povinnost vydat povolení k pobytu osobám, které jsou již držiteli tohoto povolení z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, je stanovena pouze pro situace uvedené v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 dané směrnice. [15] K samotné dohodě členských států o neaplikaci čl. 11 Směrnice 2001/55/ES žalovaný podotýká: „V případě vyloučení jeho aplikace se tedy cizinec nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu orgánu státu, kde neoprávněně pobývá, orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal, automaticky předán. To je ale vše. Právo na získání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 (…) mu tím nevznikne, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11, nemá totiž jak, když tento článek neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy.“ [16] Žalovaný připomíná, že ve vztahu k otázce druhotného pohybu žadatelů byly přijaty dva nové recitály. Jedná se o recitály č. 4 a 5 obsažené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které prodlužuje dočasnou ochranu do 4. března roku 2027. Dle vyjádření žalovaného z recitálu č. 4 vyplývá, že pokud daná osoba požívá dočasné ochrany v jednom z členských států, měla by její žádost o udělení dočasné ochrany v dalším členském státě být zamítnuta. Uvádí, že z tohoto recitálu, stejně jako z rozsudku ve věci Krasiliva, neplyne povinnost orgánů členských států poskytovat jakoukoli asistenci žadatelům, pokud jde o zrušení dočasné ochrany v jiném členském státě. [17] Recitál č. 5 interpretuje žalovaný tak, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nijak neovlivňuje aplikaci čl. 8 odst. 1. Jinými slovy, není založena povinnost členských států vydávat z titulu dočasné ochrany povolení k pobytu těm žadatelům, kteří již povolení obdrželi v jiném členském státě. [18] Uvádí, že ačkoli tyto recitály netvoří normativní část prováděcího rozhodnutí, lze je použít jako vodítko k výkladu daného textu. Zá